OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh z Aithalosu - 3. kapitola

01.09.2012 (21:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 623×

EDIT: Článek neprošel korecí!

S postupem dnů a týdnů se Dido učil nejrůznějším věcem. Bow s ním měl hodně trpělivosti, Dido mu to zase oplácel jistou mírou zvědavosti a pilnosti. A tak se Bow rozhodl, že malého Dida naučí jízdě na koni.

„Musíš si uvědomit, že kůň není věc. Starat se o něj je hlavnější než starat se o sebe. Slyšel jsem, že tvůj táta má koně. Domluvím to s ním a vezmu ho na další hodinu s sebou. Ty přijď s nějakými mrkvemi.“  Bow se ušklíbl. Sluneční světlo mu mírně svítilo do tváře, proto si Dido konečně mohl lépe prohlédnout jeho obličej. Modré oči jen zářily a jemný obličej naznačoval, že Bow nejspíš nebyl nucen dělat žádnou velkou práci. Většina dětí z Aithalosu měla ve tvářích jizvy a sem tam po těle nějaké modřiny. Dido tedy stále nechápal, proč svou tvář skrývá pod kapucí. Jenže Bowův minulý protest proti takovým otázkám Didovi připomenul, že se to dozví, až bude Bow sám ochoten mluvit. A tak se zase začal soustředit na hodinu.

„Vsadím se, že paní Šťastná teď má mrkví až nad hlavu, když další soutěž bude o nejkrásnější mrkev.“ Každý v Aithalosu věděl, že paní Šťastná celý rok nedělá nic jiného, než že pěstuje adepty na vítěze v soutěži o nejkrásnější plodinu. Nikdo jí to neměl za zlé – dalo se za to totiž docela slušně vydělat a tady, v Aithalosu, byste na závistivého člověka nenarazili. Ještě když se o své mění často dělí s ostatními.

„Málem bych zapomněl, už jsi někdy seděl na koni?“ Optal se Bow. „To se rozumí! Umím na koni líp než bys čekal,“ pověděl sebevědomě Dido. Bow se tomu jen zasmál. „Tak uvidíme, co v tobě je. Zítra přijď kolem poledne k domu kováře Veselého. Budu tě čekat i s koněm. Zítra se předvedeš.“ A tak Dido odcházel s nejistotou. Jak dobrý asi Bow může být jezdec? Třeba bude dokonce horší, než Dido sám! Ovšem malý Dido si dělal plané naděje.

***

Dalšího dne šel Bow obstarat koně k Lewisovým. Didův otec byl jen rád, že se jeho syn naučí pořádné jízdě.

A tak se kolem slunečného poledne (v Aithalosu neprší moc často, proto je déšť téměř svátkem) Dido dostavil na předem smluvené místo.

Bow byl, jak jinak, na místě zase jako první. Seděl na krásném bělouši. Dido ho odněkud poznával – ano, byl to ten bělouš, který vyhrál soutěž o nejhezčího koně. S jezdcem tvořili dokonalou harmonii. Bowův plášť spadal na mohutné koňské tělo, které zároveň působilo jakousi vznešeností, hrdostí a přitom poddajností. Hříva nebyla upravená, protože se bouřila na hlavě bělouše. Ten sem tam pofrkl a pohodil hlavou. Teprve až Dido přišel blíž, všiml si, že Bow nesedí v sedle, nýbrž přímo na hřbetu koně. Uzdečku by také hledal marně. Bow je nakonec tedy ještě lepším jezdcem, než by si Dido mohl představit.

Vedle bělouše stál klidně a spokojeně kůň jeho otce. Ten byl vystrojený – nechybělo ani sedlo, ani uzdečka. Tu držel za otěž Bow, nejspíš koni nevěřil ani zdaleka tak, jako svému vlastnímu. Didovým koněm byl postarší hnědák z Läiosu. K Didově otci se dostal před třemi čtyřmi lety, když kupci přišli do města. Pojmenoval ho Arthur. Byl velkým pomocníkem, jelikož uvezl i těžká břemena. V krvi mu kolovala krev Läioských plnokrevníků. 

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh z Aithalosu - 3. kapitola: