Příběh z Aithalosu - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Fantasy svět číhá všude kolem, proto se král Deon snaží lidi přesvědčit, že jsou v zemi sami. Jak dlouho budou jeho slovům naslouchat? Kdo se bude snažit svrhnout jeho systém?

05.09.2012 (08:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 626×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Dido se pilně učil, Bow z něj měl radost, proto mu oznámil, že na koni umí dostatečně dobře na to, aby se mohli porozhlídnout po okolí ze hřbetu koně.

Tak začala Didova nejhezčí dobrodružství, která kdy zažil. Jeho hnědák Arthur byl zvyklý na větší zátěž, proto zvládal i delší trasy. Nejednou se s Bowem vydali do aithaloských lesů.

Dido od Bowa slyšel pěkné legendy o příchodu lidí do země a legendy o Slunci a hvězdách. „Pamatuješ si, co jsi mi jednou říkal o tom lesu na druhém břehu Sephry?“ Pověděl rozvážně Bow. „No samozřejmě, jako by to bylo dnes.“ „Teď ti povím jednu legendu, kvůli které jsem se tak znepokojil, když jsi mi o tom pověděl.“ Dido nestačil žasnout. „Povídej!“ Bow zpomalil koně do kroku a začal vyprávět.

„Všechno to začalo dlouholetými boji mezi elfy a trpaslíky. Válka byla krutá. Elfové měli více rozumu a ovládali pozoruhodná kouzla. Jenže nejsou stavěni na to, aby používali magii ke špatným záměrům. Trpaslíci zase byli dobří válečníci. Ani jedna strana nikdy úplně nezvítězila. To se však změnilo v bitvě u Řeky z Dür. Elfí šípy byly přesné, ale trpaslíkům to moc neuškodilo. Jejich štíty většinou odolaly a postupně se dostávali blíž a blíž k elfům. Tak blízko, že nakonec štíty odhodili a vrhli se na ně. Co jsem slyšel, tak elfy prý pobili do jednoho. Krev byla všude a tak se té řece začalo říkat Krvavá řeka. Elfové, kteří se nezúčastnili bojů, se stáhli za Marinely a trpaslíci obsadili celé okolí řeky. No, a pak se stalo něco zvláštního. Přišli lidé. Zničeho nic.

Nejpodivnější na tom bylo, že trpaslíci opustili řeku a stáhli se k Trpasličím horám. Tak lidé postavili města, která tam stojí dodnes, bez sebemenšího odporu. Po trpaslících a elfech už pak nebylo ani památky.“ Dido jen tiše vzdychl. „Takže jsem viděl trpaslíka?“ Bow chvíli přemýšlel. Vikiteli znervózněl. „To nic, to nic,“ utěšoval koně. „Myslím, že jsou to jen legendy. Je na tobě, čemu budeš věřit. Nejspíš jsou to jen povídačky.“ Právě dojeli k břehu Sephry. „Bow,“ pohlédl mu do očí Dido „a čemu věříš ty? Už se v tom nevyznám. Jednou se rozzlobíš, protože o tom začnu mluvit, podruhé mi řekneš, že tomu nevěříš.“ „Kde myslíš, že jsme?“ snažil se Didovi napovědět Bow.

„Přesně tady jsem viděl toho trpaslíka. Přesně tam!“ Dido ukazoval na druhý břeh řeky. „Ale proč jsme tady?“ začal se vyptávat Dido. „Je jediný způsob jak zjistit, co jsi viděl. Dido, uvažuj! Jestli tady trpaslíci byli před tolika lety a tak dlouho se už neobjevili, nejspíš prostě vyhynuli. A i kdyby tam byli, určitě se lidí bojí – proč jinak by se stáhli a nechali je obydlit jejich vydobytá území? A navíc trpaslíci nechodí po skupinách. Co se tak povídá, prý mají své úkryty až na druhé straně lesa, a tam se shromažďují. Na naši stranu jich moc nepřejde. Mohl jsi taky vidět nějaké zvíře, nebo to mohl být člověk! Dido, víš, co by to bylo? Člověk na druhé straně řeky!“ Bow vyprávěl s takovou vášní, že se Dido obával, že už nemá na vybranou. Bow stále dedukoval: „Možná to byl jeden z našich. Kdo by si nezašel na lov do neobývaných lesů? Musí tam být hodně zvěře. A v našich lesích je zakázáno lovit. Ale co když to není náš? Zkrátka tam musíme.“

Dido se zahleděl na druhý břeh. „Tady jsou odpovědi na všechny moje otázky. Bow má luk a šípy, já s sebou nosím dýku. Co by se nám tak mohlo stát?“ Myslel si Dido.

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování