OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 12. kapitola

02.06.2014 (20:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 977×

Liz

Přes břicho mi zapnuli kožený pásek a silně ho utáhli. Nick mě držel za zdravou ruku a tiskl mi ji k tělu. Alexandr stál z druhé strany postele a o něco jemněji mi držel zraněnou ruku.

„Tak, princezno, tohle spolkněte,“ řekl mi lékař a k ústům mi dal něco, co dost silně připomínalo mořského ježka. Vložil mi ho do úst a já ho spolkla. Hned nato jsem se šíleně rozkašlala. Po chvíli vystřídala kašel hrozná bolest v krku. Kdyby mě nedrželi za ruce, už bych se bolestí uškrtila. Pak začal lék plně působit a mě rozbolelo celé tělo. Taková bolest. Cítila jsem ji v každé buňce svého těla a přála si, aby to už skončilo. To byl teprve začátek, lékař mi k ráně po šípu přiložil hořící svíčku.

„Jak mi tohle pomůže? Ááá, vždyť to strašně bolí,“ protestovala jsem a k těm pár slovům jsem vypotřebovala všechnu sílu.

„Jen klid, princezno, to se jen jed stahuje ke krku a potom se vsákne do té rostliny, co jste spolkla, tu pak jenom vykašlete a budete zase jako rybička,“ prohlásil lékař milým hlasem a usmál se na mě.

„Tak na co ten oheň?“ nechápala jsem a cukla sebou.

„Ale, princezno, tohle nedělejte, ten oheň vám zcela zacelí ránu a nebudete tam mít ani jizvu,“ vysvětlil mi lékař a přiložil mi svíčku do rány. Ucítila jsem pach spáleného masa.  

„Klid, princezno, to bude dobré,“ konejšil mě lékař a znovu přiložil na ránu svíčku.

„Já ááá jsem ááá klidná ááá,“ pokusila jsem se poskládat větu, ale moc se mi to nepodařilo. Bolest i nadále prostupovala mým tělem, ale už byla slabší. Lékař znovu přiložil svíčku a já znovu bolestivě zaječela.

„Tak už je to hotové, princezno,“ oznámil mi lékař a uhasil svíčku. Podívala jsem se na svoje rameno. Bylo očouzené a načernalé. Lékař znovu přistoupil k mojí posteli a v ruce držel nějakou skleničku s červenou tekutinou.

„Tak tohle vypijte, princezno, a třeba, vy princi, omyjte jí to rameno,“ rozkazoval lékař. Mně vrazil do ruky skleničku, Alexandrovi mokrý hadr. Začal mi jemně omývat rameno a já jsem vypila tu rudou tekutiny. Bylo to tak hnusné. Hned, co jsem vypila poslední doušek, jsem dostala záchvat kašle. Lékař chytl malou kuličku, která mi vylétla z krku.

„Tak, princezno, už v sobě nemáte žádný jed,“ oznámil mi lékař a schoval kuličku do brašny. Vždy jsem žasla nad jeho podivnými, skoro až čarodějnými schopnostmi.

„Do třech dnů budete úplně v pořádku,“ dodal ještě lékař a uklonil se mi. „Tak doufám, že vás ode dnes dlouho neuvidím, princezno,“ usmál se na mě a odešel.  

„Chci jít za otcem,“ řekla jsem Nickovi a Alexandrovi. Ustaraně si vyměnili pohledy.

„Princezno, neměla byste opouštět postel…“ začal mi mile vysvětlovat Alexandr.

„Ale měla, je mi jedno, jestli mi to dovolíte nebo ne,“ oznámila jsem mu a pomalu jsem se začala zvedat z postele. V rameni mi začala vystřelovat bolest, ale nevnímala jsem ji.

„Liz, měla bys ležet,“ domlouval mi Nick a chytl mě za ruku. Zpražila jsem ho pohledem.

„Tak nás nechte vám pomoct,“ prosil mě Alexandr.

„No tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec nespokojeně. Alexandr mě vzal do náručí a vyrazil za Nickem ze schodů. Nick nám otevřel dveře a vydal se po širokých mramorových schodech dolů do hlavní síně.

„Elizabeth, jsi v pořádku?“ zeptal se mě otec a ukázal Alexandrovi, aby mě posadil na jeho trůn.

„Ano, otče,“ ujistila jsem ho a on kolem mě obmotal deku, kterou vytáhl z velké stříbrné truhly.

„Jak dlouho bude trvat, než se plně uzdravíš?“ ptal se mě dál otec.

„Prý tři dny,“ řekla jsem a ještě těsněji si přitáhla deku k tělu.

„Neboj se, ten, co ti to udělal, bude pykat, už jsem vyslal Lionela, aby ho našel,“ ujistil mě otec a pohladil mě po hlavě.   

„Alexandře, vysvětlete mi tu svatbu,“ poprosila jsem ho a dál se dívala z okna, u kterého jsme spolu stáli a dívali se na deštivou krajinu za hradem a k obzoru. K mrtvým skalám.

„Jak to myslíte?“ zeptal se mě udiveně.

„Kdo to vymyslel? Kdo přišel s tím nápadem? Vím, že máte s Tarsilským královstvím a Rosilandrií nějakou dohodu,“ vysvětlila jsem mu.

„Jak jste se to dozvěděla?“ zeptal se mě udiveně a sjížděl mě zaskočeným pohledem.

„To je jedno, vysvětlete mi to, prosím,“ poprosila jsem ho a otočila se na něj.

Usmála jsem se na něj tím andělským způsobem a bylo mi jasné, že mu ani Alexandr neodolá.

„No tak dobře, jestli už o té dohodě víte, tak vám to nemusím vysvětlovat. Přišel s tím Lukran, ale já jsem s tím nesouhlasil, to moje matka s tím souhlasila. A protože tu smlouvu podepsala, tak musel souhlasit i rosilandrijský král,“ vysvětlil mi a usmál se na mě.

„Děkuji, princi, teď už všechno chápu,“ poděkovala jsem mu a uklonila jsem se mu.

Po třech dnech jsem byla skutečně v pořádku. Ale v hlavě jsem měla zmatek. Nick mi chtěl něco vysvětlit, ale neměl k tomu příležitost. Já si pořád lámala hlavu nad tou fackou, ale už dávnou jsem mu odpustila. Hned ráno po snídani jsem vyrazila za Nickem. Hledala jsem ho v kasárnách, ale nebyl tam. Tak jsem tedy zkusila jeho komnatu v hradu. Nikdy jsem tam nebyla, ale věděla jsem přesně, kde jsou.

Bez zaklepání jsem vstoupila dovnitř, myslela jsem si totiž, že tam Nick nebude. Nebýval tam totiž moc často. Ale spletla jsem se. Nick seděl na posteli a zavazoval si tkaničky u bot, měl na sobě jen kalhoty. Překvapeně se na mě otočil a usmál se na mě.

„Liz, co potřebuješ?“ zeptal se mě a přistoupil ke mně. Snažila jsem se nezírat na jeho nahou hruď.

„Ehm, Nicku, chtěl jsi mi něco vysvětlit, když jsme se měli sejít u starého města,“ začala jsem zkoprněle.

„Jistě, ale i já chci, abys mi něco vysvětlila,“ oznámil mi milým hlasem a posadil se na stůl. Nevypadal, že by se chtěl oblíkat.

„Ale co?“ nechápala jsem a kousek od něj ustoupila.

„Přece to s tou svatbou,“ řekl klidně a usmíval se na mě. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám vysvětlit. Ne, nevysvětlím. Nemůžu. Nick mě chytl za ruku a přitáhl mě k sobě.

„Povídej a pravdu, princezno,“ pobídl mě a držel mě v pevném objetí.

„Nicku, já ti to nemůžu říct,“ sklonila jsem provinile hlavu. Hned mi zvedl bradu, abych mu viděla do očí.

„Můžeš a musíš,“ řekl klidně a opřel mě o stůl, abych se nemohla vůbec hýbat. Zavrtěla jsem hlavou a sklonila pohled.

„Mluv, hned,“ přikázal mi a já zvedla ztrápený pohled.

„Nebude se ti to líbit, ale slib mi, že neuděláš žádnou hloupost,“ poprosila jsem ho a zabodla se do něj pohledem.

„Slibuji, ale teď už mluv,“ pobídl mě jemně a pohladil mě po tváři.

„Já se vdám jenom proto, že musím. Kdybych to neudělala, vyhlásili by nám válku a já to nechci dopustit. To Lukran si to vymyslel. Alexandr s Antoniem za nic nemůžou,“ vysvětlila jsem mu a na chvíli jsem se odmlčela. „A ke všemu se mi zdál takový divný sen. Byl strašný,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a odvrátila jsem pohled. Pohladil mě po tváři.

„Prosím, mluv dál,“ prosil a sevřel mi ruku.

„V tom snu nás napadli a zničili celé město, otce a tebe zabili, mě unesli,“ vysvětlila jsem mu a přitiskla jsem se k jeho teplé hrudi. Hladil mě po zádech a já se k němu ještě víc přitisknula.

„Klid, to se nikdy nestane, já nedovolím, aby ti ublížili,“ řekl mi odhodlaně a dál mě hladil. Zazněly trubky a Nick mě od sebe trochu odtáhl. Podíval se z okna a mile se na mě usmíval.

„Lionel se vrátil, pojď, tohle si nemůžeme nechat ujít,“ pobídl mě a sáhl k velké truhle. Vytáhl z ní hnědou vestu a navlíkl si ji. Zašněroval si ji a táhl mě ven z pokoje. Seběhli jsme schody a v hlavní síni uviděli Lionela. S ním tam byli i princové, král a před Lionelem klečel nějaký muž. Vůbec nevypadal jako Lukran.

„Tady jsi, pojď se podívat, kdo ti tolik ublížil,“ pobídl mě otec a já se postavila k němu. 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 12. kapitola: