Princezna bojovník 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Liz dostává šanci odsoudit muže, který ji střelil otráveným šípem. Společně s Nickem se vydávají k vodopádu Aurar, kde je přepadnou. Co se stane v Nickově komnatě, když mu bude Liz ošetřovat zranění?

09.06.2014 (18:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1197×

Liz

„Povídej, Lioneli, jak jsi ho našel?“ pobídl Lionela otec a přecházel za mnou po hlavní síni. Lionel přikývl a ještě víc přitiskl meč k mužovu krku.

„Utíkal k jižní části země, chytili jsme ho u vesnice Relier, kupoval si zásoby na cestu, ale to, že to udělal, jsme zjistili proto, že mu z kapsy vypadla lahvička s jedem. Od té doby nepromluvil, Výsosti,“ vysvětlil mu Lionel a dál si muže zlostně prohlížel. Já se nemohla zbavit pocitu, že ho znám. Lionel si narovnal svůj smaragdový náprsní krunýř, který se mu trochu naklonil. Pořád měl na sobě cestovní oděv, černé kalhoty a vestu, kterou měl schovanou pod náprsním krunýřem.

„Hlupáku, myslel sis, že našemu generálovi unikneš, ale to byla chyba, teď tě čeká trest,“ řekl otec a pokývl na Lionela. Ten jen přikývl a rozmáchl se mečem.

„Ne, Lioneli, přestaň,“ zaječela jsem na něj a on se zarazil uprostřed pohybu.

„Proč, Elizabeth?“ zeptal se mě otec a mračil se na mě.

„Protože trefil mě, to já bych měla rozhodnout o tom, co se mu stane,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Má pravdu, Výsosti,“ zastal se mě Alexandr, který se zabodával pohledem do muže před Lionelem.

„Tak dobře, rozhodni o jeho osudu, Elizabeth,“ pobídl mě otec a s odměřeným výrazem se posadil na trůn.

„Pověz mi, proč jsi to udělal,“ pobídla jsem muže a klekla si půl metru od něj. Zvedl ke mně pohled a já se nemohla zbavit pocitu, že ho znám.

„Já, já jsem potřeboval peníze pro svoji matku, má totiž nemoc, kterou dokáže vyléčit jenom jeden člověk. Ten ale za vyléčení požaduje pět set zlatých. Já jsem se snažil šetřit a dělal jsem vše, co se dalo, ale i tak mi ještě chybělo dvě stě zlatých. Vydal jsem se tedy do hlavního města, cestou jsem potkal takového divného muže, měl žluté oči a zlaté brnění. Nabízel mi dvě stě zlatých, ale musel jsem vystřelit ten šíp,“ vysvětlil mi a já moc dobře věděla, jaké to je, když vám má zemřít jeden z rodičů.

„A proč jsi mu věřil?“ zeptal se ho podrážděně otec a vraždil ho pohledem.

„Potřeboval jsem peníze do konce týdne, tak jsem souhlasil, ale ten muž mě stejně podvedl, dal mi tu lahvičku s jedem a pak odjel se slovy, že nejdřív to mám udělat a pak dostanu odměnu. Ještě potom dodal, že princezna musí trpět, že ten, kdo je jí nejbližší, zemře, princezně ten šíp patřit neměl,“ pokračoval roztřeseným hlasem muž.

„Komu měl ten šíp patřit?“ zeptala jsem se hned zvědavě.

„Generálu Nickolasovi, princezno,“ hlesl roztřeseným hlasem a sklonil pohled. Podívala jsem se na Nicka a on na mě. Bylo mi jasné, že ten muž, co mu měl zaplatit, byl Lukran.

„Odkud tě znám?“ zeptala jsem se ho, protože mě přemohla zvědavost.

„Byl jsem ve vaší armádě, ale přede dvěma roky jsem odešel,“ odpověděl mi a já si ho hned vybavila. Byl to jeden z našich nejlepších lukostřelců.

„Už jsem se rozhodla, jaký dostaneš trest,“ řekla jsem a dramaticky se odmlčela.

„Vrátíš se zpět do armády, tvoje matka se přestěhuje do našeho města a náš lékař se o ni postará, ale pokud se nám podaří chytit toho muže, budete svědčit o jeho vině,“ řekla jsem mu jeho trest a on zvedl překvapeně hlavu.

„Princezno, jste tak laskavá, navždy vám budu vděčný,“ řekl a já se zvedla ze země.

„Už jdi,“ pobídla jsem ho a on se zvedl ze země, uklonil se mi a odešel.

„Elizabeth, to snad nemyslíš vážně, uděláš z něj vojáka, to je nějaký trest,“ kroutil nade mnou otec nevěřícně hlavou.

„Otče, zasáhl mě, ne tebe,“ opáčila jsem a zabodla se do něj pohledem. Zamračil se na mě.

„To ano, ale tohle není trest,“ prohlásil a dál se mračil.

„Podle mě je to trest,“ oznámila jsem mu a odkráčela z hlavní síně do stájí. Nick šel za mnou.

„Vysvětlíš mi to teda konečně?“ zeptala jsem se ho mírně podrážděně a pohladila jsem Vendala po hlavě.

„Vysvětlím ti to, ale bylo by lepší, kdybychom vypadli z hradu,“ ujistil mě a přistoupil ke mně blíž.

„Máš nějaký návrh, kam bychom mohli jet?“ zeptal se a vpíjel se mi do očí. Chvíli jsem přemýšlela.

„Co třeba vodopád Auror v Třpytivém lese,“ navrhla jsem mu a on přikývl.

„Skvělý nápad, jenom je to docela daleko, nevím, jestli to zvládneš s tím tvým zraněním,“ řekl s obavami a přinesl si sedlo pro Vienta.

„Nemusíš se bát, zvládnu to úplně v pohodě,“ oznámila jsem mu a vyšvihla se do Vendalova sedla.

Dojeli jsme k vodopádu a sesedli z koní. Vodopád Auror byl ve Třpytivém lese jediný, byl to ten největší a nejkrásnější vodopád ve Weleydiamynii. Nick si sedl k okraji vodopádu a přitáhl mě k sobě na klín. Kolébal mě dlouho. Ale i přes to mi připadalo, že tady není ten samý klid, co býval. Jako by les podivně šeptal, jako by čekal útok. Připadalo mi, že praskají větve a to bylo divné. Obvykle tenhle božský klid narušovalo jen hučení vodopádu.

„Ano, je to divné,“ řekl Nick, když uviděl, jak nedůvěřivě sjíždím pohledem okolí. Otočila jsem se na něj a uviděla jsem, že napjatě pozoruje vše, co se kolem hnulo.

„Něco tady je,“ prohlásil napjatě a zvedl se ze země. Sáhl po meči, který měl u pasu. Já si z boty vytáhla dýku, kterou jsem dostala od otce, a taky se postavila. Větve zapraskaly víc než předtím. Ozval se hlasitý řev a z mírného kopečka se na nás řítilo pět mužů. Nick mě popadl za ruku a zatáhl mě za sebe. Napřáhl meč proti útoku prvního z mužů. Zaútočili na něj ještě další dva. Zbylí dva se začali zajímat o mě. Bodla jsem prvního do ruky a on ode mě odskočil. Nick mezitím jednomu z mužů usekl ruku a druhého zabil. Takže mu zbýval jenom jeden plnohodnotný protivník. Muž, kterého jsem bodla do ruky, ke mně přiskočil a chytl mě pod krkem. Znovu jsem ho bodla, ale teď do břicha a praštila jsem ho do nosu. Nick zabil dalšího z mužů a zaměřil se na mě. To byla chyba, protože ten bez ruky na něj zaútočil zezadu. Nick bolestivě zařval, když ho bezruký zasáhl do zad. Prudce se rozmáchl mečem a usekl mu hlavu. Já mezitím zabila čtvrtého muže. Ten zbylý, který mě ohrožoval, skončil s mečem v hrudi. Nick přerývavě oddechoval. Přistoupil ke mně a objal mě. Na jeho zádech jsem mu nahmatala širokou, od ramene až k pasu dlouhou ránu. Odtáhla jsem se od něj.

„Krvácíš, musím ti to obvázat,“ řekla jsem zděšeně.

„To klidně můžeš, ale až na hradě,“ oznámil mi a došel k Vientovi, který stál asi deset metrů od nás a poplašeně frkal. Kvůli jeho zranění jsem úplně zapomněla, že jsem chtěla něco vysvětlit.

V hradě mě Nick odvedl do svojí komnaty a konečně mě nechal mu ošetřit ránu. Opatrně, jak nejněžněji jsem dovedla, jsem mu začala omývat ránu. Otočil ke mně hlavu a sledoval mě upřeným pohledem.

„Bolí to hodně?“ zeptala jsem se ho ustaraně.

„Teď už ne.“

„Zahojí se to. Budeš v pořádku,“ ujišťovala jsem spíš sama sebe. Ale Nick mě chytl za ruku a přitáhl mě k sobě. Položil obvaz, jímž jsem ho omývala, na stůl a objal mě kolem boků. Dívala jsem se na jeho nahou, rozložitou hruď, na vypracované pevné břicho, široká a silná ramena, na svalnaté paže. Vzal moje tváře do dlaní.

„Chtěla jsi, abych ti něco vysvětlil,“ řekl mi a vpíjel se mi do očí.

„Miluji tě a vždy budu,“ zašeptal a sklonil se k mým rtům. Zlehka se jich dotkl těmi svými a já mu dlaněmi přejela po nahé hrudi až ke krku. Prsty jsem mu zajela do rozcuchaných vlasů a on polibek ještě prohloubil. Ještě těsněji mě k sobě přitiskl a pronikl mi do úst. Zachvěla jsem se a přimáčkla se na jeho hruď. Dlaněmi jsem mu přejela po ramenech a cítila jsem, jak se mu pod kůží vlní svaly. Líbal mě stále prudčeji a vášnivěji, přidával na intenzitě a mě zaplavovalo vzrušení. Rukama mě hladil po zádech a tiskl mě k sobě. Po chvíli jsem se od něj odtáhla, abych nabrala dech. Nick se sklonil k mojí šíji a zasypával ji dalšími polibky. Jeho rty kroužily po mojí kůži a já slastně zakláněla hlavu. Prsty se dotkl mojí klíční kosti, shrnul mi z ramene košili a políbil ho.

„Počkej,“ vydechla jsem s námahou a stáhla jeho ruce k mým bokům. Zahleděla jsem se mu do očí, ale on se tváří otřel o tu moji a znovu mě políbil na krk.

„Varuji tě, příště už mě nepokoušej,“ zašeptal a já ucítila na kůži jeho horký dech.

„Odpusť,“ usmála jsem se na něj.

„Odpuštěno,“ hlesl a znovu mě políbil na rty. Divoce a vášnivě. Já jsem se ale odtáhla, cítila jsem, že jinak bych já sama podlehla té vášni.

„Musíš odpočívat,“ řekla jsem s úsměvem, jeho oči mě hladově propalovaly.

„A já se musím jít projít.“

„To počká.“

„Myslím, že ne, začalo mi být nějaké teplo,“ uculila jsem se.

„A já přímo hořím, Liz,“ naléhal a opět si mě k sobě přitáhl.

„Právě proto bych měla odejít.“

„Mám tě prosit, abys zůstala?“

„Udělal bys to?“ podivila jsem se.

„Udělal,“ vydechl a znovu mě políbil.