OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 14. kapitola

17.06.2014 (12:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1564×

Liz

Vyběhla jsem do komnaty a celá zmatená si lehla na postel. Proč mi to Nick udělal? Proč mi musel říkat, že mě miluje? Kdyby mi to totiž neřekl, tak by pro mě bylo rozhodování mnohem lehčí. Bylo by pro mne mnohem lehčí, kdyby mě nenáviděl. Nebo kdybych k němu taky něco necítila, něco velice silného.

„Princezno, co se děje?“ zeptala se mě Lema, když uviděla, jak se válím na posteli.

„Nic, vůbec nic,“ odpověděla jsem a dál se zaobírala svými myšlenkami.

„Jeho veličenstvo vás volá k obědu a přeje si, abyste si oblékla šaty,“ oznámila mi a já si prohlédla svoje oblečení. Nechápala jsem, co otci vadí na kalhotách a košili.

„Připravím vám nějaké šaty, princezno,“ řekla a seběhla schody, aby se mohla začít přehrabovat ve skříni. Otráveně jsem se zvedla z postele a došla až k Lemě, která stála u skříně a v ruce držela dlouhé modré šaty zdobené kytičkami ze stříbrné niti.

„Princezno, já mít takové šaty, tak skáču radostí a vy vypadáte jako hromádka neštěstí,“ kroutila nade mnou Lema hlavou.

„Kdybys věděla, co mě trápí,“ povzdechla jsem si a Lema na mě vyvalila své světle modré oči.

„To se netrápíte kvůli těm šatům?“ zeptala se užasle a pomáhala mi převléct si šaty.

„Ne, už dávno jsem si zvykla na to, že budu muset nosit šaty,“ odvětila jsem a Lema mi mezitím utahovala korzet. Zalapala jsem po dechu, když zatáhla ještě silněji. Po chvilce dokončila utahování a já se vydala do hlavní síně k obědu.      

V hlavní síni stál otec s Lionelem a o něčem zaujatě diskutovali. Když si mě všimli, zarazili se a začali se mi věnovat.

„Elizabeth, to už jsi tady? A v šatech. Nestalo se ti něco?“ ptal se mě otec a přešel ke stolu. Probodla jsem ho pohledem.

„Jestli chceš, otče, tak se klidně dojdu převléct,“ prohlásila jsem a s naštvaným výrazem jsem zasedla ke stolu. Do hlavní síně vešel Alexandr a krátce po něm i Antonio. Otec ale pořád na někoho čekal. Do síně vešel Nick a uklonil se králi. Měl na sobě černé kalhoty a krvavě rudou košili. Nejspíš proto, že by mu mohla prosakovat krev z rány na zádech.

„Posaď se, Nickolasi, a poobědvej s námi, Lioneli, posaď se taky,“ rozkazoval otec a ukázal na volná místa u stolu. Nick si sedl ke mně a Lionel z druhé strany.

„Chtěl bych připít na našeho Lionela,“ pronesl otec a pozvedl pohár. Napil se z něj a my ho napodobili.

Po obědě jsem vyrazila do stájí. Už jsem byla převlečená do kalhot, zelené košile, hnědého pláště a vysokých jezdeckých bot. Hřebelcovala jsem Vendala a hladila jsem ho po hlavě. Najednou za mnou zaskřípaly vrata a já se bleskurychle otočila s dýkou v ruce. Alexandr si mě překvapeně prohlížel. Měl na sobě černé kalhoty, černé boty, bílou košili a černý plášť.

„Pardon, lekla jste se?“ omluvil se mi s pobaveným výrazem.

„Trochu,“ přiznala jsem a otočila se zpět ke svému koni. Alexandr přišel až ke mně.

„Někam jedete, princezno?“ zeptal se a stál jenom kousek ode mě. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, protože byl o hlavu vyšší. Měl krásné oči, ale takové nebezpečné.

„Ano, chcete mi dělat společnost?“ zeptala jsem se ho a dál mu zírala do očí. Ani on se od těch mých neodtrhl.

„Pokud smím, tak ano,“ prohlásil a já se konečně odtrhla od jeho očí.

„Jistěže můžete,“ odpověděla jsem mu a otočila se k Vendalovi. Přinesla jsem si sedlo a osedlala si koně. Alexandrovi jsem vybrala velkého grošovaného koně a pomohla mu ho osedlat. Vyjeli jsme společně ze stájí a zamířili jsme k posvátnému stromu.

Vystoupali jsme do koruny stromu a já si sedla na zábradlí. Alexandr si stoupl naproti mně a upřeně si mě prohlížel. Měl nádherné oči. Takové uhrančivé, tmavě zelené jako jehličí, ale byly nebezpečné.

„Máte dokonalé reflexy, princezno,“ poznamenal po chvilce Alexandr a dál se mi vpíjel do očí.

„Proč myslíte?“ zeptala jsem se ho a on přistoupil blíž ke mně.

„Nikdy jsem neviděl někoho tak rychle zareagovat, i já bych si přál mít reflexy jako vy,“ vysvětlil mi a opřel se o zábradlí.

„Vy je snad nemáte?“ zajímala jsem se a na tváři jsem vykouzlila úsměv.

„Ne, ne, a kvůli tomu mám pár nepěkných jizev,“ usmíval se na mě hravě a odhrnul si rukáv košile. Na ruce se mu táhla dlouhá zubatá jizva. Moc dobře jsem věděla, jaké meče způsobují takovéhle rány. Stoupla jsem si a dotkla se jeho rány.

„Jaký Salveťan vám to udělal?“ zeptala jsem se ho se zamyšleným výrazem.

„Salvetský princ Veragin,“ vysvětlil mi a mile se na mě usmíval.

„Alexandře, už dávno jsem se vás chtěla zeptat,“ začala jsem a na chvíli jsem se odmlčela.

„Tak se ptejte,“ pobídl mě a dál se mile usmíval. Chvíli jsem ještě mlčela.

„Jak to, že máte tak výborný sluch?“ zeptala jsem se ho a zahleděla jsem se mu do uhrančivě zelených očí.

„Proč myslíte, že mám výborný sluch?“ zeptal se místo odpovědi.

„Když jsme byli spolu na valu a vrátil se Lionel se zbytkem vojska, jak to, že jste to slyšel? Já jsem neslyšela vůbec nic, připadala jsem si jako hluchá,“ vysvětlila jsem mu a dál mu hleděla do očí a pohladila mu jizvu. Zamračil se.

„To proto, že jste ještě nikdy nebyla ve válce, neznáte ten zvuk, když se zem chvěje pod nohama vojáků, neznáte to řinčení zbroje,“ odpověděl zachmuřele a sklonil hlavu. Znovu jsem se posadila na zábradlí, ale Alexandr se ke mně sklonil a pohladil mě po tváři.

„Doufám, že nikdy nezažijete ten zvuk války,“ hlesl smutně a dál mě hladil po tváři.

„Ale já jsem ten zvuk zažila,“ šeptla jsem smutně a odvrátila jsem od něj hlavu, nechtěla jsem, aby viděl, jak se mi do očí tlačí slzy. Ta vzpomínka mi vyplavala před oči jen tak. Viděla jsem matku, která se mě pokoušela chránit před salvetskými vojáky. Sedmiletý Nick stál vedle mě a pokoušel se mě odtáhnout pryč. Byl tam i Lionel. Jeden ze salvetských vojáků strčil do matky a sekl ji mečem, ona se skácela k zemi mrtvá. To už se u nás objevil i Irian, popadl mě kolem pasu a táhl mě pryč. Nick s Lionelem běželi za ním. Alexandr mě jemně vzal za bradu a otočil mě k sobě. Utřel mi slzy.

„Omlouvám se, princezno,“ šeptal a díval se mi do očí.

„Máte nádherné oči, Výsosti,“ pokračoval a zkoumal každičký kousek mojí tváře.

„Děkuji, vy máte taky nádherné oči, ale takové nebezpečné,“ prohlásila jsem a nedokázala jsem odtrhnout zrak od jeho tváře. Jeho tvrdé, ostré rysy obličeje. Rovný nos a vystouplé lícní kosti. A všemu dominovaly ty nádherné oči.

„Nebezpečné? Zato vy, princezno, máte takové něžné, laskavé oči. Takové láskyplné,“ oznámil mi a dál mě držel za bradu. Odvrátila jsem se od něho. Byla jsem tak zabraná do zkoumání jeho očí, že jsem si neuvědomila, že už se setmělo. To znamenalo, že už zavřeli brány do města a my se zpět na hrad už nedostaneme.   

„Budeme tady muset zůstat přes noc,“ oznámila jsem mu a otočila jsem se na něj.

„Zavřeli brány, že?“ zeptal se a usmál se na mě. Přikývla jsem a taky se nervózně usmála. Alexandr otevřel dveře od jednoho z domů a pokynul mi, abych vešla. Sedla jsem si na zem a přitáhla jsem si plášť těsněji k tělu. Začínala mi být příšerná zima.

„M… Myslím, že umrznu,“ zamumlala jsem. Alexandr si mě chvíli prohlížel, ale já jsem nedokázala jeho upřenému pohledu věnovat pozornost. Sundal si plášť a zabalil mě do něj. Pak si ke mně přisedl, opřel se o stěnu, vzal mě kolem ramen a přitiskl mě k sobě.

„Jen klid,“ šeptal a pevně mě objímal svalnatými pažemi. Jen jsem mlčky přikývla. Začínalo to zabírat, teplo jeho těla mě zahřívalo. Přitáhla jsem si kolena k bradě, zapomněla jsem na všechen ostych a ještě těsněji jsem se k němu přitiskla. Položila jsem mu hlavu na prsa a slastně jsem zavřela oči, když jsem zaslechla tlukot jeho srdce. Byl to úžasný pocit. Připadala jsem si chráněná a v bezpečí jako ještě nikdy v životě. Vtom jsem si uvědomila, že mě Alexandr hladí po vlasech. Objala jsem ho kolem pasu. Jeho hruď se klidně, pravidelně zvedala a píseň jeho srdce mě pomalu uspávala. Buch… buch… Buch… buch… Brzo jsem opravdu usnula. 

Ráno jsem se vzbudila přesně na tom místě, na kterém jsem včera usnula. Jediný rozdíl byl v tom, že tam se mnou nebyl Alexandr. Vyšla jsem ven a spatřila jsem ho, jak se opírá o zábradlí a shlíží na město. Otočil se na mě.

„Jste roztomilá, když spíte,“ prohlásil a dál se zahleděl k městu. Nevypadal zrovna vyspale.

„Špatně jste se vyspal?“ optala jsem se ho a stoupla si k němu.

„Nevyspal jsem se vůbec,“ zamumlal a já zčervenala.

„Zato vy, Alexandře, jste velice příjemná matrace,“ pokývla jsem hlavou a on se na mě ušklíbl. Nevěděla jsem, jestli to byl pobavený nebo naopak popuzený úšklebek.

„A navíc jste mě i zahřál,“ chválila jsem ho dál a on se na mě otočil a jeho oči přetékaly něhou. Přistoupil ke mně a pohladil mě po celé ruce.

„Měli bychom se vrátit na hrad,“ pronesl a vpíjel se mi do očí. Už zase. Jako by věděl, že mě ten jeho upřený pohled vždy naprosto zmrazí. Přinutila jsem se přikývnout. Alexandr mě chytl za ruku a táhl mě ze schodů.       

V mojí komnatě jsem si zalezla do postele a znovu jsem bez problémů usnula. Zdál se mi další z mých zvláštních snů. Nick jel na svém koni a zabíjel lidi kolem sebe. Měl na sobě smaragdový náprsní krunýř, železné boty a železné chrániče holení. Musel být ve válce. Pak se jeho kůň svezl k zemi a Nick z něj spěšně seskočil. To už se k němu nahrnulo nejméně dvacet protivníků. Po chvíli od něj zase odešli. Nick totiž ležel na zemi v kaluži krve. Jeho oči byly do široka rozevřené a mrtvolně se leskly. Zabili ho. S trhnutím jsem se probudila. Skláněla se nade mnou moje chůva Tamaris.

„Princezno, už je skoro poledne,“ vysvětlila mi chůva. Hbitě jsem vyskočila z postele, pořád jsem byla oblečená do košile a kalhot. Boty se válely u postele.

„Princezno, jak to, že spíte v oblečení, a ne v noční košili?“ zeptala se mě tím otravným způsobem. Nazula jsem si boty a vyběhla jsem z komnaty. Musela jsem mluvit s Nickem. Ve vstupní hale jsem potkala Lionela.

„Kde je Nick?“ zeptala jsem se ho zadýchaně. Trochu uraženě se na mě zadíval.

„Co takhle nejdřív pozdravit,“ prohlásil a založil si ruce na hrudi.

„Ahoj, Lioneli, kde je Nick?“ opravila jsem se.

„No vidíš, jak to jde. Nick šel za svým otcem a šel si sbalit nějaké věci na cestu,“ vysvětlil mi a usmíval se na mě.

„Cestu? Jakou?“ nechápala jsem ho.

„On ti to vysvětlí sám,“ oznámil mi a já vyběhla do města. Běžela jsem k domu, kde bydlel Nickův otec Ilian a i Nick tam někdy býval.

Ilian vlastnil velký dvoupatrový dům, který byl jenom kousek od hradu. Zaklepala jsem na dveře a chvíli čekala, jestli mi někdo otevře. Po chvilce se dveře otevřely a Ilian se na mě mile usmíval.

„Elizabeth, hledáš Nickolase? Je nahoře, jen pojď, bude mít radost, že jsi ho přišla navštívit,“ usmíval se na mě Nickův otec a pustil mě dovnitř. Ukázal mi směrem ke schodům. Vyběhla jsem po nich a zaklepala jsem na druhé dveře zprava. Nick mi okamžitě otevřel. Překvapeně se na mě díval.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho starostlivě. Přece jenom jsem začínala věřit svým snům. V tom druhém mě trefili otráveným šípem a to se stalo. Trefili ale i Nicka a to zřejmě mělo znamenat, že ten šíp měl patřit jemu. Nick mě zatáhl do pokoje a zavřel za námi dveře.

„Proč bych neměl být v pořádku?“ zeptal se místo odpovědi. Sklonila jsem pohled.

„Kam jedeš?“ zeptala jsem se a připadala si trapně jako ještě nikdy.

„Za mrtvé skály. Je tam problém s barbary,“ vysvětlil mi a upřeně mě pozoroval. Zdálo se mi to, nebo se Nick choval odtažitě? Nick se otočil a začal si skládat věci do velké cestovní brašny.

„Nesmíš tam jet,“ vyhrkla jsem a on se zarazil uprostřed pohybu.

„Nezáleží ti na mně, máš tady prince, takže nechápu, proč bych tam nemohl jet,“ zasyčel a pokračoval v balení. Zůstala jsem jen tupě zírat na jeho záda. Nick si vzal do ruky hadřík a začal si čistit smaragdový náprsní krunýř, který měl pověšený na skříni. Mlčela jsem a dál na něj zírala. Otočil se na mě a přistoupil ke mně blíž. Sklopila jsem pohled.

„Vždyť tě miluji,“ zašeptala jsem a on pro změnu začal zírat na mě.

Nick

Zůstal jsem na ni zírat. Myslela to vážně, nebo si vymýšlela? Přitáhl jsem si ji blíž a zvedl jí hlavu. Dívala se na mě ztrápeným pohledem, který jsem nesnášel. Nesnášel jsem totiž, když se trápila.

„Myslela jsi to vážně?“ zeptal jsem se potichu a držel jsem ji v objetí. Přikývla a já si ji ještě těsněji přitáhl k sobě. Potom, co jsem se teď dozvěděl, jsem ji nechtěl vůbec opouštět. Chtěl jsem tady s ní zůstat a starat se o ni.

„Co tvoje rána?“ zeptala se mě starostlivě a dívala se mi do očí. Usmál jsem se na ni a pohladil jsem ji hřbetem ruky po tváři.

„Tak proto tam nemohu jet? Ale no tak, už je to v pořádku,“ prohlásil jsem a dál jsem se na ni usmíval.

„Ukaž mi tu ránu,“ poprosila mě a starostlivě se jí lesklo v očích. Rozepnul jsem si knoflíky od košile a otočil se k ní zády. Cítil jsem, jak se dotkla obvazů a začala je rozmotávat. Na stůl vedle mě položila zakrvácené obvazy. Došel jsem ke skříni a podal jí čisté obvazy. Zase mi ránu obmotala a pomohla mi obléknout si košili.

„Nicku, vezmi si tohle,“ řekla utrápeně a podala mi svoji dýku. Byla to nádherná zbraň. Stříbrná a zakroucená, takže snadno pronikla pod brnění.

„Budu ji hlídat jako oko v hlavě,“ ujistil jsem ji a přitiskl si dýku na srdce.

„Už musím jít,“ hlesla a otočila se k odchodu. Chytl jsem ji za ramena a otočil ji k sobě. Dlouze jsem ji políbil a pak jsem ji pustil.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 14. kapitola: