Problém budoucnosti - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na začátku to vypadá, že dnešní ráno bude stejné jako ty předchozí. Co se ale stane, když se najednou objevíte někde úplně jinde a netušíte, jak jste se tam dostali, natož kde jste?

17.07.2011 (13:00) • Lenulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 554×

Probudila jsem se a budík ukazoval přesně půl sedmé, zase jdu pozdě do školy. Rychle jsem vyskočila na nohy a lítala po celém domě ve snaze urychlit moji ranní výpravu.

„Copak nemůžeš vstávat o trochu dříve? Dnes ti to určitě ujede,“ zaslechla jsem říkat mamku, když jsem kolem ní proletěla rychlostí blesku a spěchala na vlak.

Venku ale hustě pršelo a nebyl čas se vracet pro deštník. Uřícená a celá mokrá jsem konečně doběhla na nádraží. Právě odjížděl můj vlak. Sklesle jsem se otočila s úmyslem, vrátit se domů. Najednou se ale přede mnou objevil velice podivný stařík. Stál těsně u mě.

„Co to…?“ nestihla jsem doříct svoji větu.

Náhle mě totiž prudce chytl za ruku a ozvala se ohlušující rána. Potom jsem viděla jenom samé bílo. Nikde nic, jenom silně zářící bílá barva. Netušila jsem, co se to děje nebo jak dlouho to trvá. Přišlo mi to jako věčnost, mohlo to ale taky být pět minut.

Bílá se ale postupně měnila na světle žlutou. Uviděla jsem písečnou pláž ozářenou přímým slunečním světlem a zeleň stromů. Tvrdě jsem dopadla na písek, jako kdyby mě někdo vyhodil z tunelu. A potom bylo zase bílo.

Probudila jsem se, a kdybych necítila písek po celém těle, přísahala bych, že to byl jenom jeden z mých bláznivých snů. Jakmile jsem ale otevřela oči, došlo mi, že tohle není sen. Protože když se vám zdá sen, tak nějak podvědomě tušíte, že to opravdu sen je. Takže jsem měla asi šedesáti procentní jistotu, že se mi to opravdu nezdá.

Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala? Co to bylo za bílé světlo? Já tu nechci být! Proletělo mi okamžitě myslí.

Vyděšeně jsem se procházela po pláži se snahou najít nějaké normální vysvětlení. Ne, tohle přece musí být sen! Vtom se ale pohnul nejbližší strom, u kterého jsem pochodovala sem a tam. Zahlédla jsem temný stín. Přibližoval se! Otočila jsem se a začala rychle utíkat. Slyšela jsem jeho kroky, jak dusají za mnou. Skoro už mě doháněl! Rychle jsem přidala do běhu. Na písku mi ale podklouzla noha. Znovu jsem se řítila k zemi. Viděla jsem stín těsně za mnou. Měl nepřirozené vyboulené tvary a bylo slyšet jeho rychlé, přerývané dýchaní. Teď už nebylo úniku. Rozhodla jsem se čelit svému nepříteli. Skláněl se teď přímo nade mnou. Rychle jsem se točila. Ale místo divného monstra jsem spatřila hnědovlasého kluka, který se na mě zvědavě koukal svýma zářivě zelenýma očima. V rukou měl plnou náruč kokosových ořechů, které zřejmě dělaly ty tvary a které teď upustil na zem. Vstala jsem a nedůvěřivě si ho měřila pohledem.

„Ahoj, já jsem Roman, jak se jmenuješ ty?“ řekl s mírným úsměvem.

Možná jsem nečekala, že začne mluvit mým jazykem. Možná, že mě překvapil nenucený tón, jakým to řekl, nevím. Ale prostě jsem zůstala stát a dál na něj nevěřícně civěla ještě několik vteřin.

„Jestli je tvoje jméno státním tajemstvím, tak to chápu. Já jenom, že by bylo lepší, kdybychom se oslovovali jménem,“ pokračoval dál, aniž bych mu na to ještě řekla jediné slovo.

„J-já,“ zasekla jsem se, „jmenuju se Linda,“ vypadlo ze mě konečně.

Kouknul na mě: „Hm, Linda, zajímavé jméno.“

„Hmm,“ souhlasila jsem nepřítomně a snažila se dát dohromady nějakou srozumitelnou větu z těch všech myšlenek, které se mi honily hlavou.

„Můžu se zeptat, co tu děláš? A co tu vůbec dělám já?“ vyhrkla jsem.

„Právě jsem se tě chtěl zeptat na totéž."

Posadil se na písek a pokynul mi rukou, abych si sedla vedle něho. Chvíli bylo napjaté ticho, než začal mluvit.

„Večer jsem se byl projet na kole, prostě taková večerní projížďka. Byl jsem asi v polovině, když se přede mnou zjevil nějaký starý chlap. Fakt vím, že to zní vážně divně, ale najednou tam byl. Prudce jsem zabrzdil, abych ho nesrazil. Letěl jsem přes řidítka přímo na něj. Než jsem ale na něj dopadl, spatřil jsem bílé světlo a - najednou jsem byl tady.“ Rozhlédl se nejistě okolo.

„Aha, tak to mě potkalo něco podobného a taky to bylo divné,“ spustila jsem a vyprávěla mu můj příběh.

Skončila jsem a přemýšlela, co to má všechno znamenat.

„A potkal jsi tu někoho?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ne, nikde nikdo. Ale teď jsi tu ty,“ pronesl významně. „Hned je lepší, když si mám s kým popovídat. Jsem tady už od rána a to ticho mě začínalo pěkně štvát. Ne nadarmo se říká, že člověk je společenský tvor.“

„To je sice pěkný, ale co budeme teď dělat? Jsme sami na ostrově. Nevíme, jak jsme se sem dostali. A začíná se stmívat!“ ukázala jsem na nebe.

„Mohli bychom začít tím, že rozděláme oheň,“ pronesl zkušeně. „Teda, tak to alespoň vždy dělají trosečníci ve filmech,“ usmál se.

A měl pravdu. Tak to trosečníci vždy dělají.

Tak jsme vyrazili do džungle a sbírali větve po zemi. I když jsem byla přesvědčená, že džungle není moc bezpečné místo. Naštěstí to netrvalo dlouho. Džungle byla plná různých odpadaných větví. A tak jsme se ani ne za čtvrt hodiny vraceli zpátky na pláž s plnýma rukama.

Teď ale přišel na řadu ten těžší úkol, zapálit naše malé ohniště. Sice jsem viděla filmy, kde se trosečníci snažili vznítit oheň třením kamenů a různých větví, ale nikdy jim to moc dobře nešlo. Takže mě ani moc nepřekvapilo, když se Roman sklonil a začal to zkoušet také. Překvapilo mě až to, když po pěti minutách vytáhl z kapsy sirky a zapálil ohniště. Vysušené větve okamžitě vzplály. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Když já chtěl zkusit, jestli je opravdu tak těžké to zapálit,“ vysvětlil mi a zasmál se.

„Aha,“ byla celá má odpověď. No ne, tak nejenže jsem uvízla na ostrově a netušila, jak se mám dostat domů. Uvízla jsem tu s klukem, který si tu chce hrát na trosečníka. Doufám, že si tu nezačne povídat s kokosem. Jen tak, aby zjistil, jaké to bude.

Když jsme se ale zkoušeli nějak dostat do těch kokosů, které přinesl, naštěstí mlčel. Kokosy byly tvrdé a vůbec je nešlo otevřít. Nebylo to, jako když si nějaký koupíte v obchodě.

Už byla celkem tma a začínali jsme mít hlad. Vzali jsme si banány z banánovníku, který tu také rostl. Připadalo mi to, jako by tento ostrov byl předurčen k tomu, aby tu někdo ztroskotal. Spoustu dříví, ovoce a ryb v moři. Byla to ale směšná myšlenka a tak jsem ji zase okamžitě zahnala. Lehli jsme si každý na jednu stranu ohně na písek.

„Ehm, tak dobrou noc,“ řekl rozpačitě.

„Jo, dobrou,“ snažila jsem se popřát mu s co možná největším klidem v hlase. Klid ale bylo to poslední, co bych cítila. Pořád jsem přemýšlela o tom, co se to tu děje. A moji rodiče o mě už musejí mít pořádný strach. Došla jsem ale k závěru, že tohle musí být jen velice reálný sen. Stále jsem se ale nemohla probudit. Čekala jsem, že to musí být každým okamžikem. Nic se ale nedělo. Po tvářích mi začaly pomalu téct slzy. Nevšímala jsem se jich. Musím teď usnout. Zaměřila jsem se na tuto jednu myšlenku a nad ničím jiným už nepřemýšlela.

Autor: Lenulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování