OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Problém budoucnosti - 2. kapitola

20.07.2011 (18:00) • Lenulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 538×

Cítila jsem silné světlo v obličeji. Otevřela jsem oči a viděla slunce, jak silně a neúprosně září.

„Konečně jsi vzhůru,“ slyšela jsem hlas za sebou.

Otočila jsem se. Aha, takže se mi to nezdálo. Jsem pořád tady. Na neznámé pláži, neznámo kde.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.

Zasmál se: „Na to, jak je to tu nepohodlné, tak dost dlouho. Ale jelikož nemám hodinky, přesný čas ti neřeknu.“

Ztěžka jsem se dostala na nohy. Sundala jsem si bundu a hodila ji jen tak vedle sebe. Byla jsem ráda, že jsem si ten den vzala jen letní tílko a kraťasy. Po celou tu dobu tu bylo příšerné teplo. Roman zkoušel znovu otevřít kokos, nejspíš ale stále marně.

„Tohle ti ve filmu neukážou,“ naštval se a hodil s kokosem o zem.

„Nebude vadit, když to nedokážeme otevřít. Určitě tu musí být i něco jiného. Můžeme zkusit najít nějaké jezírko,“ navrhla jsem.

„Jo, když jsem včera procházel ostrov, tak jsem na jedno velké narazil, pojď,“ vyzval mě a rozběhl se do džungle.

Nechtěla jsem být pozadu a rychle jsem se vydala za ním. V pralese slunce už tolik nesvítilo. Běžela jsem za Romanem, když jsem za chvíli vyběhla na loučce, která měla uprostřed krásně průzračně modré jezírko. Sklonila jsem se a pořádně se napila. Přece jenom jsem už měla pořádnou žízeň. Chvilku jsme ještě seděli na louce a povídali jsme si. Potom jsem ale chtěla projít ostrov a tak šel Roman se mnou. Ostrov nebyl velký. Řekla bych, že ani ne kilometr dlouhý. Ale nikde nebylo nic, co aspoň naznačovalo, že by tu kdy byla lidská civilizace. Došli jsme zpátky na naši pláž. Naštvaně jsem si sedla na písek.

„V dnešní době si někteří bohatí lidé kupují ostrovy jako je tenhle. Takže kdyby se tu octli, museli by být nadšení,“ povzbuzoval mě.

„Vždyť to já vím, ale my vůbec nevíme, kde jsme!“ zoufala jsem si.

„Určitě se nějakým způsobem musíme dostat nazpátek, když jsme se dostali sem,“ řekl s naprostou jistotou.

„Hm, snad máš pravdu,“ přikývla jsem hned s lepším pocitem, protože to celkem dávalo smysl. Docela se mi i začínalo zamlouvat to, že jsem se tu objevila s takovým optimistou. Protože kdybych tu byla sama, nejspíš bych už šílela.

Takže, když už jsem tu, tak proč bych si alespoň nemohla zaplavat v moři, rozhodla jsem se.  Vyskočila jsem a vešla do mořských vln. Začala jsem plavat a potápět se ve vodě. Pod vodou to vypadalo překrásně. Všude, kam jsem pohlédla, jsem viděla barvy různých podmořských rostlin a živočichu. Vynořila jsem se a chtěla křiknout na Romana. Všimla jsem si ale, že už plave za mnou.

„To je neuvěřitelné,“ vydechla jsem s úžasem.

Takhle jsme se potápěli nejméně půl hodiny. Když už jsem právě začínala mít pocit, že bych snědla i banán, něčeho jsem si všimla. V jenom místě pod vodou se vůbec nic nehýbalo. Všude okolo plavali živočichové a vlály rostliny, tady ale nic. Navíc to vypadalo, jako by se to lehce neslo do tmavší modré, než okolní voda. Vynořila jsem se, aby se nadechla, rozhodnutá prozkoumat to. Roman se na mě zvědavě kouknul.

„Připadá mi, že tam něco je,“ křikla jsem a potopila se za tím.

Kopala jsem, abych byla, co nejdříve u toho, a zbylo mi více času na to, zjistit co to tam je. Opatrně jsem se k tomu přiblížila a snažila se toho dotknout. Cítila jsem ale, jako bych měla ruku v želé. Chtěla jsem se otočit a vyplavat na povrch. Ruka mi ale vůbec nešla vyndat. Tahala jsem, jak nejvíc to šlo, ale nic. Stále jsem byla zaseknutá a najednou se mi zdálo, že mě to proti mé vůli saje dovnitř. Začala jsem sebou ještě více trhat. Dochází mi vzduch! Musím se nadechnout! Čím více jsem sebou ale škubala, tím více jsem se ponořovala do té modré želatinové propasti. Až jsem zjistila, že cítím želé po celém těle a mám pevně zavřené oči. Odtud se už nedostanu pryč! Udusím se tu! Začala jsem kašlat a – najednou jsem stála v šedé malé místnosti. Kde celá jedna stěna jako by byla ze želatiny a odkud jsem přišla. Kašlala jsem a lapala po dechu, vděčná, že už konečně mohu dýchat.

V celé místnosti nebylo nic až na jeden malý stoleček fialové barvy a na něm skleněná koule. Chtěla jsem se na ni podívat z blízka.

V tom jsem ale slyšela, jak se stěna ze želatiny začíná hýbat a hned na to z ní vylezl Roman. Párkrát se zhluboka nadechl.

„Přece sis nemyslela, že tě nechám jen tak zdrhnout,“ vysoukal ze sebe ztěžka. „I když tohle nebylo nic, co bych si chtěl zopakovat.“

„To teda nebylo,“ souhlasila jsem.

„A kde to teď jsme?“ zeptal se a rozhlédl se kolem.

Koukla jsem se ještě jednou okolo: „Nemám nejmenší tušení.“

Došel ke stolku, přiblížil hlavu úplně až k té kouli a nevěřícně zakroutil hlavou. Okamžitě jsem byla u něho. To, co jsem uviděla, mě ale zaskočilo. V kouli byl malý ostrůvek. Nebyl by vůbec nijak zvláštní, kdyby nepřipomínal ten, z kterého jsme se právě dostali. A kdyby na pláži neležela moje červená bunda.

„Ach, ne!“ zaúpěla jsem, „zapomněla jsem si tam bundu!“ Zmohla jsem se v šoku jen na tohle, i když to nebylo vůbec podstatné.

Roman se na mě nevěřícně kouknul: „To jako vážně? Opravdu se tam pro ni chceš vracet?“

Vyděsila jsem se: „Ne! Jasně, že nechci. Já jen, že jsem ji měla ráda.“

„Uf, aspoň, že tak, protože by se mi vážně nechtělo, držet tě tady, kdyby ses rozhodla pro ni jít,“ oddychl si.

„Neboj, takový šílenec nejsem,“ uklidnila jsem ho a znovu se nejistě ohlédla na tu modrou stěnu.

„Ale co budeme dělat? Nevidím tu žádný východ,“ řekl a prohlížel si zblízka zbylé tři stěny.

Autor: Lenulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Problém budoucnosti - 2. kapitola: