Problém budoucnosti - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co šokujícího se naši hlavní hrdinové dozvědí? A co s tím budou dělat? To je napsáno v mé poslední kapitole. Doufám, že se vám tato moje povídka líbila.

03.08.2011 (12:00) • Lenulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 338×

Jako kdyby to přivolal. Na jedné stěně začal prosvítat malý obdélník, který se ale rychle zvětšoval. Víc nás ale upoutalo to, co bylo za ním. Stál tam ten samý stařík, kterého jsem viděla naposledy, když jsem ještě stála před nádražím. Ten, který mě přivedl sem. Na tváři měl neutrální výraz a dál na nás koukal.

„To jsi byl ty!“ vyhrkl Roman, „to ty jsi nás sem přivedl.“

„Jo, byl jsem to já. Záleží tolik na tom, kdo to udělal? Kdybych to neudělal já, mohl to být kdokoliv z nás,“ pronesl nenuceně stařík a neurčitě pokývl hlavou za sebe. Jeho hlas zněl příliš mladě na to, kolik mu nejspíš bylo.

„Z vás?“ zeptala jsem se nejistě.

„Jasně, kdokoliv z nás. Je nás tu velice mnoho,“ mluvil dál klidným hlasem.

„Kde, tady?“ zeptal se Roman.

„Ech, vy máte tolik otázek,“ naštvaně odsekl, „tak pojďte, posadíme se na to.“

Vyšel z místnosti a zabočil do leva. Podívala jsem se na Romana a přemítala, jestli něco z toho pochopil. V jeho výrazu ale nebylo nic, co by tomu nasvědčovalo, takže jsem usoudila, že taky nechápe, o co tu jde.

Odhodlaně vykročil za staříkem a já mu šla přímo v patách. Všude okolo to vypadalo opravdu velice divně. Divní lidé, oblečení v přiléhavých a barevných trikotech, které bych spíš tipovala pro jízdu na kole. Oni ale seděli u naprosto maličkých přístrojů, u kterých jsem vůbec neurčila, k čemu slouží. Byly velké přibližně jako pěst a všichni se do nich koukali. Jak ale slyšeli, že procházíme kolem, odtrhli všichni z té velké místnosti zrak od těch přístrojů a upřeně nás sledovali. A věřte, že jich nebylo málo. Takže jsem byla ráda, když jsme zabočili do další místnosti. Byla jenom o trochu menší než ta, kterou jsme opouštěli. Uprostřed byl velký stůl pro změnu zářivé zelené barvy se židlemi, které jako by byly z plastelíny. Sedla jsem si tedy na jednu a čekala, jak stařík začne vysvětlovat. A že toho na vysvětlování měl hodně.

„Takže,“ začal neochotně, „máte právo vědět, proč jste tady.“ Zavrtěl se na židli a pokračoval. „Jsme organizace, která se zaměřuje na zkoumání historických dějin. Chceme vidět, jak by se za určitých okolností chovali lidé, kteří v té době žili. Zkoumáme jejich tehdejší vlastnosti,“ zastavil se a čekal, že alespoň přikývneme, nic takového se ale nedělo.

Zatím jsem pořád nepostřehla, proč jsme tady, a jak jsme se sem dostali.

„Tohle mi moc nejde,“ pokračoval. „ My máme rok 2325. Vím, že vám to musí připadat šílené, ale je to tak. Jenže naše lidská rasa pomalu zapomíná, jak to říci, ehm, jak se chovat lidsky. Ztrácíme přirozené lidské vlastnosti. Například se na ulici potká syn s vlastní matkou a ani se nepozdraví. Protože se ani nenavštěvují a neudržují mezi sebou kontakt. Dokonce se skoro ani neuzavírají sňatky, protože jenom někteří lidé se spolu poznají natolik, aby si chtěli někoho vzít. A mohl bych vám tu dávat mnoho dalších podobných příkladů. Prostě zapomínáme, jaké to je normálně se bavit mezi lidmi. Chceme to obnovit. Potíž je v tom, už ani my sami nevíme, jak se tak chovat. Proto jsme vyvinuli jedinečný přístroj, který je vlastně, jak byste to řekli vy?“ přemýšlel. „Hm, strojem času. Je to vlastně jenom takováhle maličká kulička,“ řekl a vytáhl z kapsy obyčejnou bílou kuličku.

Nevěřícně jsem si ji prohlížela. Tohle přece není možné, jak nám tu může povídat takovéhle nesmysly?

„Vás dva,“ významně na nás pohlédl, „jsme sem přivezli, abychom se naučili, jak se lidsky chovat. Sledovali jsme každý váš pohyb, každé vaše gesto. Prostě vše, co jste od té chvíle, co jste na ostrově, udělali. Měli jste ideální podmínky pro seznamování. Opuštěný ostrov, kde nikdo jiný není a vypadá to tam překrásně. Ale stejně by to některé našince nedohnalo k tomu, co jste udělali vy. Nejste tam spolu ani den a už se spolu bavíte, jako kdybyste se znali nejméně několik měsíců, to je přece úžasné,“ zářili mu oči nadšením. „Lidé jsou teď úplně jiní. Já jsem absolvoval speciální výcvik na to, abych se s vámi mohl bavit alespoň stejnou mluvou. Protože my teď už mluvíme trošku jinak, pokud teda mluvíme vůbec,“ podotkl. „Vy jste ale pokazili náš výzkum, protože už víte, že jste sledování, nemělo by to tím pádem ten správný efekt,“ domluvil a vyčerpaně vydechl.

Vážně jsem teď netušila, jak se mám zachovat. Byli jsme jako nějaký vědecký projekt? Měla jsem pocit, jako kdybych byla taková ta malá laboratorní myš, kterou zkoumají. A to se mi vážně, ale vážně nelíbilo. Na druhou stranu jsem ale byla smutná z toho, co nám tu povídal. Jestli je pravda to, co nám tu říkal, je to vážně velice smutné.

„A co se s námi tím pádem bude dít?“ prolomil ticho Roman.

Vědec se divně usmál. „Co by se s vámi teď dělo? To je přeci jasné, vymažeme vám paměť a můžeme znovu rozjet projekt, jak jednoduché,“ pronesl a dál se smál.

„Cože?“ vyjekla jsem, „to teda ne!“

Otočila jsem se na Romana. Jakmile jsme to udělala, vyskočil a chytl mě za ruku. Shýbl se k zemi a něco zvednul. Koukla jsem se pozorněji a viděla, že v ruce drží tu bílou kuličku.

„Měl byste si zašít ten váš barevný trikotový plášť, máte v kapse díru,“ zakřičel, i když okolo nás bylo už jen samé bílo.

Zase bylo všude jenom bílo. Nic jiného. Řekli byste, že bílá barva je uklidňující. V tomhle případě, byste ale určitě změnili názor. Bílo, bílo, bílo, bílo a zase jenom bílo! Když jsem ale přestala přemýšlet o bílé, najednou jsem se už nedržela za ruku s Romanem. Byl pryč! Jsem tu sama. Já už chci být doma! A jako kdyby uhodilo, objevila jsem se v mé posteli, zrovna v ten okamžik, když začal zvonit můj budík na nočním stolku a oznamoval, že je šestá hodina ráno.

Jsem konečně zpátky doma. Kam se ale poděl Roman? Nejspíš ho to vrátilo na stejné místo, odkud předtím zmizel, stejně jako mě. Jen doufám, že se mu nic nestalo. Ale, co když to celé byl jenom sen? Opravdu se mi to celé nezdálo? Ne, tohle se mi opravdu nemohlo zdát. Toho by dokonce ani moje fantazie nebyla schopná. Hlavně, že teď jsem konečně zpátky, tady a v této době a nemusím opakovat něco, co už jsem prožila.

Teď už jsem si s klidem šla do školy. Všechno, co jsem ráno potřebovala udělat, jsem stihla. Velice silně pršelo, vzala jsem si ale deštník a vůbec mě to nemohlo rozhodit.

„Jé, ahoj, že nevíš, co je nového?“ zeptala se mě spolužačka Martina ve škole.

„Ne, to opravdu nevím,“ přiznala jsem a přemítala, jestli jsem v tom zmatku nezapomněla něco důležitého.

„Máme nového spolužáka,“ rozzářila se nadšením.

„Aha, tak to jo,“ odpověděla jsem s klidem.

„A támhle právě jde,“ křikla vzrušeně a dívala se směrem za mě.

Otočila jsem se a opravdu mi došla slova. To snad není možné. Ale jak se přibližoval, přesvědčila jsem se, že je. Po chodbě si to rázoval Roman, až přišel přímo k nám. Jak mě spatřil, na chvilku se zasekl. Musel mě poznat, protože na mě dobu koukal, než konečně promluvil.

„Ahoj, já jsem Roman,“ promluvil konečně s úsměvem a nenuceností, stejně jako když se mi představoval poprvé.

Autor: Lenulka, v rubrice: Povídky » Na pokračování