OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Proč? - 1. kapitola

17.06.2010 (17:00) • Wendushka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 880×

17. 8. 2009 - Pondělí

Hned jak jsem se ráno vzbudila, šla jsem do koupelny, abych provedla ranní hygienu. Až když jsem se potom podívala do zrcadla, uvědomila jsem si co je za den.

„Ach ne," řekla jsem, „dnes se dozvím jestli mě vzali." Jak jsem přemýšlela nad tím co budu dělat, když bude v dopise kladná odpověď, vůbec jsem nepostřehla, že do koupelny vběhla dvojčata a začala křičet, že prý chci vytopit dům. Až v tom zmatku jsem si uvědomila, že jsem zapomněla zastavit vodu. Mamka koupelnu vysušila a uložila dvojčata i sebe k spánku. Já jsem šla do svého pokoje a zapnula PC, zkontrolovala jsem ICQ a e-mail. Došel mi jen jediný mail a to od mého kamaráda z tábora. Rozhodla jsem se že mu odpovím a zmíním se také o tom co mi udělali rodiče. Jak já je nenávidím!

Po půl hodině psaní jsem uslyšela zvuk zvonku.

„To je pošťák," zavolala jsem na tátu. „Já jdu otevřít."

Brala jsem schody po třech, abych byla u dveří co nejdřív. Ve dveřích se na mě usmíval pošťák Zdenda a v natažené ruce držel velkou obálku. Dopis jsem od něj vzala a vrátila se zpět do pokoje. Otevřela jsem obálkou a vytáhla dopis.

„Dear Šárka Halasová… congratulation…“ Dál jsem číst nemusela, už z těchto slov je jasné, že mě vzali. Sešla jsem dolů do kuchyně a začal jsem chystat snídani. Během 10 minut se náš dům dal do pohybu, já si sedla ke stolu, popíjela jsem kakao a pročítala ten dopis. Dopis jsem schovala do kapsy v pravou chvíli. Do kuchyně přiběhly Klára s Janou a Klára začala ječet:

„Mamííííííí, mamíííííí, Šárce už došel ten dopis!"

„To není dobré," zašeptala mi do ucha Jana. Mamka se podívala na holky a dala jim pokyn k odchodu.

„Tak co píšou?" ptala se  mamka.

Chvilku jsem přemýšlela nad odpovědí, ale nic mě nenapadlo, tak jsem jí to dala přečíst. Mamka na to chvilku koukala a pak řekla:

„Ale to je přece skvělý, tebe vzali. No řekni, nejsi šťastná?"

„Ani ne mami." To jsem asi neměla říkat, ale myslím si, že je dobré znát názor druhých.

„Ale já myslela, že se do Anglie těšíš."

To je vážně super, tak moje matka si myslí, že jsem ráda, že budu muset jet do Anglie. Posadila jsem se ke stolu a čekala co mamka udělá. Sedla si vedle mě a řekla:

„Šárko, tobě se možná do té Anglie nechce, ale podle mě je to pro tebe skvělá příležitost. Zkus to vydržet, alespoň jeden rok a pak se uvidí." Tohle je nejmoudřejší věta, kterou jsem slyšela za celý život. Na tohle byla jen jedna odpověď:

„Dobře mami, ale nikomu o tom zatím neříkej."

Zbytek dne probíhal v poklidu. Večer jsem si šla sednout k počítači, abych mohla napsat své nejlepší kamarádce o tom dopisu. Je z toho smutná, ale už s tím nic neudělá - jak sama řekla.

Potřebovala jsem ještě vyhledat nějaké informace ohledně mé budoucí školy, no moc jsem toho nezjistila, ale něco přece. Je povinná uniforma, zákaz kluků, ale mobily používat můžeme a do města se jezdí jen o víkendu. To celkem ujde, ale naše škola je naše škola.

Autor: Wendushka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč? - 1. kapitola: