Proč? II. • OurStories.cz ~ naše povídky

Idioti, pijáci, agresoři a jak se jim nevyhnout.

19.12.2013 (13:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 388×

Slunce zapadá, světla ubývá, až se světa opět zhostí černočerná tma. Petr se vrací domů celý promáčený a Inna už stojí ve dveřích.

„Petře! Kde jste se zase tak dlouho zdržel? Nikolaj už na vás čeká. Vždyť vám vystydne čaj! “

„Ať! Dnes nemám náladu na žádný čaj. Vzkažte Nikolaji, že se k němu dnes nepřipojím. “

Děvče se mírně uklonilo a jakoby s obavami odcupitalo někam po schodech nahoru.

Petr sotva stačil odložit kabát, ze kterého kapala na zem voda, když se ze schodů dolů řítila postava menšího muže oděného do černých barev. Na tváři mu byla vidět zlost, jež čiřela kdesi z hloubi jeho srdce.

„Proč? “ vykřikl z poloviny schodiště.

„Protože lidé nejsou stroje, déšť není ku prospěchu, a vůbec, protože solit si budu, jak uznám za vhodné! “ pozastavil se, aby si zul boty.

„Takže náš malý velký podnik se nezdařil? “ zeptal se opatrně Nikolaj.

„Nezdařil? Nezdařil?! Tak já vám řeknu, jak moc se nezdařil! Nejdříve si to do místnosti nakráčel Stěpan Antonov, prý jestli už jsme připraveni podepsat. Nikdo nebyl připraven tak brzy, pakliže by počkal ještě týden, dva, bylo by to všecičko jinak. Usadil se tedy ke krbu, otevřel noviny, dění kolem sebe ignoroval. Ano, ignoroval nás všechny! Tak jsme se pohostili, Maria donesla pravé kanadské borůvky, včelí med, kravské mléko i hovězí maso. A když jsem solil svou polévku, najednou vykřikl nějaký blábol, že prý mé přílišné solení je k mému zdraví ignorantské, ba neslušné, tak stejně jako k paní Marii, která se musí cítit dotčeně pro tu slastnou polévku, kterou jsem mermomocí musel posolit!“

„Co jste mu na to ráčil odpovědět? “

„Neodpověděl jsem mu, proto se do mne nejspíš obul ještě více a prohlásil: „Petře, vidíte toho psa? Taky brzo chcípne." Ale to už jsem nevydržel a od plných plic jsem mu řekl, že psi nechcípají, ale on, totiž Stěpan, že chcípne jistě velmi brzy! “

Nikolaj zatajil dech. Petr otevřel skříňku nad botníkem a vytáhl lahev vodky. Lok střídal lok, a jakmile to bylo už i k podívání Nikolajově moc, odtrhl ho od tohoto nápoje. Petr se rozčílil jako nikdy a odhodil mužíka jako nic, ten pozadu narazil zády na zábradlí a skácel se na schody. Petr ještě párkrát usrkl, schoval lahev a pokračoval ve svém vyprávění.

„A tak mne vyhodili! Vyhodili, mne, zkrátka. Jak bych to popsal. Nejdříve jsem letěl já, poté můj kabát, nato klobouk a konečně i hůl. Dveře se zavřely se slovy: „Ať už vás tu nevidíme, nebo nedopadnete vůbec dobře, Petře Fjodoroviči." A bylo to. Deštníku jsem se nedoklepal, proto vydal jsem se vlastní cestou domů. A jak tak o tom přemýšlím, zvolil bych jiná slova pro toho surovce. Možná i psa bych byl vzal s sebou, někdy se to tak přihodí, že bychom chtěli všechno změnit, říci jinak, bránit bychom se dokázali, pokud emoce by nás neovlivnily natolik, že skončili bychom na dešti bez deštníku.

A tak jsem šel. Co jiného mi zbývalo? Nedám si čaj, Nikolaji, protože dnes chci všechny myšlenky uchovat ve své hlavě, nikoli zahalit je mlhou toho uklidňujícího nápoje. Chtěl jsem říct - koho bude za dvě stě let zajímat, jestli jsem někdy solil! Probůh! Takový idiot. “

Nikolaj se začal smát. Smál se hlasitě a s jistým opovržením.

„Kdepak. To vy, Petře. To vy jste byl idiotem, “ nepřestával se smát.

Petr se neudržel a rozběhl se proti Nikolaji se zaťatými pěstmi. První ráně se Nikolaj vyhnul, druhou odrazil a třetí padla přímo do schodu. Ozvalo se písklavé „au!" a nataženou rukou se ještě snažil přítele udeřit. Nikolaj se však nedal, i tuto ránu odrazil, chytil Petrovu druhou ruku a obratně se s ní dostal za jeho záda. Jistým pohybem přiměl Petra kleknout a nedal ani mu setinu k protiútoku, začal ho dokonce dusit. Petr nebyl s to se bránit, rukou nedosáhl na podlahu, aby zahlásil prohru, a dusil se dlouho, než celý oslabený padl na zem.

„Tak padá zebra před lvem. Musíte se cvičit v boji, ale ještě více v koncentraci mysli, Petře! Čaj by vám dnes prospěl.“

Vzteky bez sebe se Petr pomalu postavil a snad nedobrovolně prohlásil: „Dobrá, vyslechnu vás tedy. “

„Pokud budete vypravovat dítěti o pohybech Země, učenci o zavazování tkaniček či švadleně o rychlosti světla, nedokážou si to představit. Jak by si chudák starý Stěpan mohl připustit, že chcípne stejně jako pes? Není to v jeho povaze, aby byl přirovnáván ke psu. On to nechápal, nechápe a nepochopí. Jistěže vy, Petře, víte, jaké to je, když hlad a žízeň přibližují vás každým dnem více a více ke smrti. Pak vám jistě dojde, že jednou chcípnete jako ten pes, protože už pro vás nemá cenu namyšleně kráčet s nosem nahoru jen proto, že jste člověkem. On to nikdy nepochopí, proto jste se snažil zbytečně, ba natolik usilovně, že jste skončil, jak jste skončil.

Prospěla by vám menší dávka rozvážnosti, Petře. Již jste se delší dobu nevěnoval soubojům, viďte? Měl byste vyrazit na dva tři dny do lesa. Čerpat energii. Najít své místo ve světě. Uklidnit se, uvědomit se, až budete blízko smrti, zase vám přijdu na pomoc. “

„Nikdy již nechci zažít strastiplné čekání na někoho, kdo mi nakonec dá kůrku chleba za celoživotní závazek. Byla to jen má další nerozvážnost, Nikolaji. Neupsal bych se vám nikdy víc, ani kdybych měl zhynout. “

« Předchozí díl

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování