Prodaná 16 • OurStories.cz ~ naše povídky

Byl to pro Eleanoru zvláštní pocit, být zase mezi svými. Všechno bylo stále stejné, ale jiné zároveň.

Farid se ale nehodlá vzdát jen tak něčeho, co mu patří.

12.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 905×

* 16 *

Sledovala se v zrcadle. Bylo to zvláštní, se zase vidět v běžných šatech. Teprve teď si uvědomila, jak nepohodlné jsou. Korzet, který ji svíral útroby i nespočet naškrobených spodniček motajících se jí okolo nohou. Dříve jí to ani nepřišlo.

Služebná ji odvedla ke dveřím pracovny sira Wendeforda. Chtěl s ní mluvit hned, jak to půjde. Nedivila se mu.

Zaklepala a vešla dovnitř. Zvedl k ní pohled, pak i celou hlavu. Přejížděl po ní pohledem.

„Vypadáte nádherně.“

„Děkuji,“ hlesla. „Asi jste mě ale nevolal kvůli poklonám.“

„Ne, to opravdu ne.“ Ačkoliv by určitě rád. Přímo to z něj čišelo. Tohle bylo to poslední, co by s ní chtěl probírat. Zároveň to musel co nejdříve řešit.

„Co se stalo?“ přestal konečně chodit okolo.

Celou dobu, co ji oblékali, zvažovala, co mu říct.

„Přepadli nás kvůli nákladů. Muže pobili a mě prodali.“

Přikývl. Tohle tak nějak vypátrali také. Jeho ale více zajímalo, co se dělo pak a jak se dostala probůh k Faridovi.

„Ani nevím, kolikrát mě někomu předali a komu mě chtěli prodat. Nakonec jsem se dostala k Faridovi. Převzal do správy město, kde mě drželi. Poskytl mi ochranu v jeho domě.“

„Choval se k vám... slušně?“

„Líp jak kdokoliv koho jsem za celé ty týdny potkala.“ To zase taková lež nebyla.

„Dobře.“ Byla na něm vidět alespoň malá úleva. Velmi dobře znal jejich kulturu a jak se k ženám chovají. Eleanora však nejevila známky týrání nebo krutého zacházení.

Vstal. Uvědomoval si, jak to až příliš shrnula. Nechtěla mluvit o tom ostatním a byl si jistý, že to nechce slyšet.

Teď byla tady a podle všeho byla víceméně v pořádku. To, čím si prošla, dokázala nějakým způsobem překonat a on podrobnější výslechy s radostí přenechá jiným.

„Hned jak jsme dorazili, poslal jsem zprávu vašemu otci. Předpokládám, že dorazí jak nejdříve to půjde.“

„To je kdy?“

„Zítra.“

Přikývla.

„Děkuji.“ Otočila se k němu. Vděčně se na něj usmála a v očích se jí zatřpytily slzy.

Představa, že ho už zítra uvidí jí sevřela krk. Rozloučila se sirem Wendefordem a vyšla na chodbu. Spěšně kráčela chodbou a vší silou se snažila potlačit slzy deroucí se jí do očí. Teprve vidina jejího otce tady ji probrala z téhle netečné otupělosti, která ji posledních pár hodin obklopovala. Najednou jí to všechno došlo. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády.

Slzy jí začaly téct nezadržitelně po tvářích. Bylo to za ní. Všechno, co se poslední týdny stalo, bylo pryč. Byla doma, v bezpečí. Ruce se jí rozechvěly. Sepnula je a opřela o ně čelo.

Nechala všechny ty emoce vyplout na povrch.

* * *

Vstala krátce po svítání a nechala služebné ji obléknout a učesat. Byla už klidná, všechno ze sebe včera večer dostala a teď měla zase čistou mysl. Bylo neskutečné, že včerejšího dne se ještě probouzela vedle Farida a dnes tady.

Než vyšla na chodbu, ještě se prohlédla v zrcadle. Vypadala jako dříve. Jen se tak necítila. Kolik vlastně uplynulo týdnů co ji unesli? Sedm, osm? Měla pocit, jako by to byly nejméně dva roky, ne dva měsíce.

* * *

Farid vešel do prostorné haly. Celé tohle byla dříve pevnost, kterou některá z nájezdných tlup dobyla, vyrabovala a nechala zpustnout. Angličané ji však znovu obsadili a opravili k obrazu svému. Rádi si přivlastňovali jejich věci.

Ani trochu se mu nezamlouvalo tohle setkání. Neměl však moc na výběr. Což ho dráždilo ještě víc. Měl se s tím mužem setkat obchodně, ale teď mu byly nějaké obchody ukradené. Hodlal zjistit, jak ji odsud dostat.

Jeden krok za ním zůstal stát i jejich překladatel s nervózním výrazem ve tváři. Velmi dobře si uvědomoval Faridovu náladu, kterou se snažil nedávat příliš najevo, i celou tuhle vypjatou situaci.

Farid by ho nejraději nechat s ostatními muži v hostinci, ale pokud na sebe s tím Angličanem nechtěli zírat mlčky jako tupci, neměl na výběr.

„Jsem rád, že jste dorazil.“

Přímo proti nim přicházel sir Wendeford. Ani nepotřeboval, aby mu překládal, protože podle jeho výrazu a podávané ruky mu to bylo zřejmé. Docela obrat oproti jejich poslednímu setkání, ušklíbl se v duchu.

„Děkuji za pozvání.“ Stálo ho to dost přemáhání, něco takového ze sebe dostat. Kdyby nebyl jeho překladatel takový imbecil, nemusel by si dávat tolik pozor na pusu. Byl schopný přeložit i nejmenší podřeknutí.

„Velmi mě mrzí má unáhlená reakce a chtěl jsem ji napravit.“

Farid ho nasledoval dál do domu. Unáhlená reakce? Takhle Angličané nazývají meč na krku neozbrojeného?

Došli až do prostorné pracovny.

„Z vašich dopisů jsem vyrozuměl, že chcete pozměnit obchodní dohodu, kterou jsem měl s vašim strýcem.“

Farid se posadil. Rozhodně neměl chuť se bavit o tomhle. Možná ale bude lepší nejprve zjistit, co je ten muž zač, než se budou bavit o ní.

„Ano,“ přikývl po chvíli. Neuniklo mu, jak se oba uvolnili. Především jeho překladatel.

Sir Wendeford přešel k baru a oběma jim nalil. Mluvil o návrzích na novou úmluvu a jaké změny by navrhoval on s přihlédnutím na jejich aktuální potřeby zboží.

Farid ho poslouchal jen na půl ucha. Více se soustředil na jeho samotného. Byl to diplomat každým coulem. Vyjadřováním i tím, co řekl.

Věděl o nějakých problémech, co dříve při jednání s jeho strýcem proběhly. On se jim však vyhnul tak bravurně, že měl chuť se uchechtnout.

Nebýt toho, že ji odvedl, možná by se mu ten chlapík i líbil. V tuhle chvíli však měl jen neskutečnou chuť mu zabodnut něco do břicha.

Odložil nedotčenou sklenku na stůl.

„Rozhodně to zní zajímavě,“ přikývl, když sir Wendeford očividně skončil. „A myslím, že se i domluvíme.“

”To rád slyším.“

”Chtěl jsem probrat ještě jednu věc.“ Dál se rozvaloval na křesle a sledoval ho. Ani mu nemusel říkat, co má na mysli.

„Eleanora.“

Přikývl a konečně mu došel i význam tohodle slova. Bylo to její jméno.

„Ohledně ní si nemáme co říct.“

„Odvedl jste ji násilím a nemáte co říct?“

Sir Wendeford si okamžitě uvědomil, že jeho chladný výraz byla jen fasáda, pod kterou to nebezpečně vřelo.

„Mínil jsem to tak, že ona už není moje starost. Dnes přijede její otec a bude záležet jen na něm, co s ní bude dál.“

„Chci ji zpátky.“

Zůstal na něj nevěřícně hledět. To přece nemohl myslet vážně! Natož to takhle prostě oznámit.

Jenže jediný pohled na něj ho vyvedl z omylu. Myslel to smrtelně vážně.

„Ujišťuji vás, že to se nestane.“ Nadechl se a musel si připomenout, že jejich kultura je v tomhle naprosto odlišná od té jejich. „Ať uděláte a nebo řeknete cokoliv, ona se už do vašeho domu nevrátí. Ujistila mě, že jste se k ní choval slušně a proto s vámi i nadále obchoduji, ale její otec by nikdy nesvěřil dceru někomu jako jste vy.“

Viděl, jak se vztekle napřímil.

„Je příliš cenná, než aby ji svěřil někomu s takovým přístupem k ženám, který u vás vyznáváte.“ Tímhle prohlášením to příliš nenapravil. Nevědomky urazil i jejich kulturu. Povzdechl si. Přemýšlel, jak mu to vysvětlit.

„Jen její věno čítá dvě stě tisíc liber... Pro lepší představu, je to více jak pět set koní.“

„Žádná žena nemá takovou hodnotu.“

„Tahle ano. Je jedinou dcerou vévody z Lomptonu, který ji navíc zbožňuje.“

Upírali na sebe upřený pohled. Chvíli ani jeden nepromluvil. Konečně mu ale začínalo docházet, o co tu jde.

„Ještě se uvidíme.“

Předkladatel rychle jeho poslední slova přeložil a vyběhl za ním ze dveří. Musel téměř poklusávat, aby stačil jeho ráznému tempu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování