Prodaná 18 • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozhodla se jít dál a neohlížet. Nebylo to tak těžké, protože její otec si s hledáním možného manžela pospíšil. Než se nadála, stál tam před ní a ona se rozhodovala, zda by si ho dokázala přestavit po svém boku po zbytek života.

22.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 844×

* 18 *

Pozorovala rozruch dole pod okny. Už to byl týden, co sem přijeli. Když sem poprvé před lety vešla, byla u vytržení. Byla poprvé v těhle anglických kolonií a zdejší zvláštní otevřené stavby ji fascinovaly. Teď už se na ně dívala jinak. Vlastně na vše.

Dveře za jejími zády se otevřely.

Otočila se k otci a jejich hostu.

Cítila trochu nervozitu. Rozhodně to ale nebylo tolik, kolik by měla při setkání se svým budoucím manželem. Pokud se tedy dohodnou. Upřela zvědavý pohled na muže před sebou.

„Lorde Alberte.“

Dvorně se sklonil k její ruce.

Byl jen o něco málo větší jak ona a jen co se napřímil, střetla se s pohledem jeho modrých očí. Světlé vlasy se mu neposlušně vlnily okolo spánků, jako by si je co chvíli prsty prohrábl.

Pozoroval ji stejně zvědavě jako ona jeho a pokud měla být upřímná, byl pohledný.

Obrátila se k otci, když si uvědomila, jak nepokrytě na něj zírá. Kdo by se jí ale v téhle situaci divil. Střetla se s jeho pátravým pohledem.

* * *

Společensky to bylo naprosto nepřijatelné, ale s tím už si poslední dobou moc hlavu nelámala. Její praktická stránka tahle pravidla zatlačila do pozadí.

Zavřela dveře. Teprve až jejích cvaknutí ho upozornilo na něčí přítomnost. Albert zvedl hlavu od knihy.

Na kratičký okamžik na ni jen zíral, než se usmál a ruce s knihou sklopil.

„Chtěla jsem s vámi mluvit.“

Jeho pobavený úsměv se ještě více rozšířil.

„Tak pojďte dál.“

Kývl hlavou k místům před sebou. Stále se opírala zády o dveře. Ne proto, že by se bála jít k němu. Stále ještě spíše hledala slova.

Neuniklo mu, jak si nervózně okusovala spodní ret. Byla krásná. Nejen tváří, ale i tím co z ní vyzařovalo. Čekal vystrašenou dívku a našel tady spíše ženu, která jasně věděla co chce.

„Víte, proč otec tuhle svatbu domlouvá.“ Nebyla to až tak otázka, jako spíše ujištění.

Jeho pobavení zmizelo.

„Ano.“

Pokývla si sama pro sebe. A konečně se odlepila ode dveří.

Sedla si naproti němu. Už jen jeho výraz mluvil za vše. Určitě mu otec prozradil jen to nejnutnější, ale i to stačilo, aby se mu příčilo, na to jen pomyslet.

„Chtěla jsem se ujistit, že vám to nevadí.“

„Nevadí?“ opakoval po ní nevěřícně. „Samozřejmě že mi to vadí!“

Prudce vstal. Dozvěděl se to, ještě než sem přicestoval, ale spojit si to s touhle sotva sedmnáctiletou dívkou bylo téměř nemyslitelné...

Uslyšel zašustění šatů. Překvapeně se otočil.

Mířila ke dveřím.

„Počkejte.“

„Proč?“ Zvedla bradu. „Myslím, že jsme si to vyjasnili.“

„Tak jsem to nemyslel.“

Vykročil k ní a pobídl ji, aby si zase sedla.

„Každému slušnému muži musí jen pomyšlení na něco takového vadit. To, že si tím dívka jako vy, musela projít. Ale to není vaše vina, vy jste...“

Zmlkl, když si všiml, jak na něj zírá a že se z něj slova řinou rychleji, než nad nimi stačí přemýšlet.

Zhluboka se nadechl.

Zmateně na něj hleděla, když se mu na tváři objevil společenský úsměv.

„Ano, vadí mi to, co se vám stalo, ale rozhodně to neberu jako překážku k sňatku.“

Usmála se jeho pokusu o nápravu svého chování. Jeho chabý pokus se chovat, jako by se to před chvíli nestalo. Jen jeho napjatý postoj jasně prozrazoval, jak si uvědomuje svoje chování a netuší, jak zareaguje ona.

„Co jste to četl?“

Koutky se mu zvedly. Rozhodla se hrát stejnou hru jako on. To co potřebovala, bylo řečeno a pokud on to nebral jako překážku, ona se k tomu rozhodně vracet nehodlala. Teď měla důležitější věci na práci. Zjistit za ten krátký čas, jestli by s ním dokázala strávit zbytek života.

* * *

Prudce oddechovala a hleděla na krajinu před sebou. Koně pod sebou nechala jít pomalu kupředu.

„S vámi se rozhodně vsázet už nikdy nebudu.“

Otočila se k Albertovi. Zastavil koně jen kousek od ní a na okolo pobouřeně ji probodával pohledem. Pobavený úsměv ale potlačit nedokázal.

„To bude jistě koněm,“ chlácholila ho.

„O tom pochybuji.“

Obdařila ho zářivým úsměvem. Málokdo by takhle dobře snášel porážku od ženy. On s tím neměl problém. Byl tak bezprostřední a otevřený, jako nikdo, koho znala. Za ty poslední dny ho měla ráda každý den víc a víc. Obzvláště tuto jeho rozvernou část osobnosti.

„Není to asi nejromantičtější způsob,“ začal a pohledem přejel jejich tryskem pocuchaný vzhled a uřícené koně pod sebou. „Ale rád bych si vás vzal.“

„Nerada vás zklamu, ale tohle mi došlo už podle vašeho příjezdu,“ dobírala si ho.

„Chtěl bych si vás vzít tuhle sobotu.“

Překvapeně otevřela pusu.

Sklopil hlavu, aby skryl uchechtnutí. Připravit ji o slova se jen tak někomu nepoštěstilo.

„Tak brzy?“ hlesla konečně.

„Pokud si samozřejmě nejste jistá nebo nechcete...“

„Ne... Tedy ano,“ zavrtěla hlavou, aby jí zase vše zapadlo na své místo a přestala blekotat. „Ráda.“

Zaskočil ji. I přesto, že k tomu vše směřovalo, tak vyřčení termínu a tak rychlého ji připravilo o dech. Zároveň si ale musela přiznat, že si nedokázala představit nikoho, koho by na místě vedle sebe viděla raději než jeho.

* * *

Otočila se po hlasitém povzdechu.

„Jsi nádherná.“

Její otec na ni hleděla a ona podle jeho výrazu vůbec nepochybovala, zda to myslí vážně.

„Děkuji,“ usmála se dojatě.

„Máš poslední možnost, si to rozmyslet.“

Zakroutila hlavou.

„Ne.“

„To rád slyším.“

Byl neskonale vděčný, jak to dopadlo. Opravdu vypadala šťastně. Jeho malá holčička se vdávala. Ještě před měsíce myslel, že ji už nikdy neuvidí a teď tu před ním stála takhle. Nejraději by si ji ještě nechal v domě a měl ji na očích každičký den, ale to nešlo.

Políbil ji na čelo a nabídl rámě.

„Půjdeme?“

Přikývla.

* * *

Albert nebyl nervózní, až do dnešního dne. Teprve až na ni čekal s knězem za zády, sevřelo se to v něm a najednou netušil, jestli to neuspěchal... A pak ji zahlédl. Stačil jediný pohled na ni a všechno ostatní se mu vykouřilo z hlavy. Byla překrásná. Bílá krajka posetá stovkou perliček ji obemykala postavu od hrdla až k bokům. Až příliš zdůrazňovaly její pružnou postavu, než aby dokázal myslet na něco jiného. Záplava bělostné látky se okolo ní vlnila při každém kroku. Bez jediného zaváhání a pochybnosti šla přímo k němu.

Toužil, aby jí mohl dopřát něco víc, než tuhle malou uspěchanou svatbu. Ona si to zasloužila. Už jen proto, jak dokonale vypadala.

Došla až před něj. Natáhl k ní ruku a sevřel její prsty v dlani.

Svatba byla krátká a loučení také.

Cítila jak pevně ji otec sevřel v pažích. Neřekl jí to, ale nebylo to pro něj lehké. Svým způsobem ji zase ztrácel. Jenže teď už byla zajištěná a on velmi dobře věděl, do čích rukou ji svěřuje.

„V pořádku?“

Ohlédla se na Alberta.

„Ano.“

Čekala je několikahodinová cesta kočárem. Sundala si rukavičky, které byly sice nádherné, ale krajka nepříjemně škrábala na zápěstí. Před Albertem si s těmito věcmi hlavu nelámala. A teď nemusela už vůbec. Byl její manžel. Jako by jí četl myšlenky. Sevřel její ruku a propletl si prsty s jejími.

Opřela si hlavu o jeho rameno. Se zavřenýma očima se snažila vybavit všechno, co jí o svém domově říkal. Vždy o něm mluvil s pýchou a láskou. Nemohla se dočkat.

* * *

Probudil ji pohyb. Rozlepila oči a zamrkala do známé tváře.

„Klidně spi.“

I přes jeho slova vnímala, jak ji drží v pažích a někam nese. Rozhlédla se po hale a schodišti. Než se úplně probrala, už vcházel do pokoje. Byli na místě. To vědomí ji vytrhlo z poslední omámenosti spánkem. Trochu neochotně ji pustil na zem.

Zůstala stát a rozhlížela se.

„Promiň,“ zamumlala.

Tohle rozhodně nebyl způsob, jak do svého nového domova chtěla vejít.

„Bylas roztomilá,“ usmál se a políbil ji zlehka na rty.

Většinu cesty sem prospala, ale teď byla už úplně vzhůru a také si velmi dobře uvědomovala, kde stojí.

Natáhla se a políbila ho taky.

Zatím ji políbil jen zlehka, teď i v kostele, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Navíc věděla, co se bude dít teď...

„Měla by ses vyspat.“ Chytil ji tvář a něžně ji odtáhl.

„Už se stalo,“ broukla.

Jako by ji ale neslyšel. Odtáhl se.

„Co se stalo?“

Nechápavě na něj hleděla.

„Nemusíme nikam spěchat, nejsi...“

Zarazil se. Nemusel to ani doříct a došlo jí to. Nebyla panna. Tahle tradice první noci, jaksi v jejich případě odpadala.

„Myslela jsem, že o mě máš zájem,“ zašeptala.

„To mám, jen chci počkat.“

„Na co?“ Nedávalo jí to smysl. Všechno do téhle chvíle bylo naprosto v pořádku, tak jak mělo být. Hlavou jí prolétlo, jestli udělala něco špatně, nebo pochopila...

Chvíli na ni pátravě hleděl, jako by zvažoval, jestli jí na to má odpovědět.

„Jestli jsi těhotná.“

Zůstala na něj hledět. Velmi rychle jí to začalo docházet. Už ji nemusel odtahovat. Ustoupila od něj sama.

„Proto sis mě chtěl tak rychle vzít?“ Prudce se nadechla. Měla pocit, jako by se dusila.

„Ano,“ přiznal.

„Já jsem pitomá. Myslela jsem, že se prostě nemůžeš dočkat až budu tvoje žena!“

„To nemohl, ale pokud čekáš dítě, tak to bude snazší.“

Prudce oddechovala. Tam někde věděla, že má pravdu, ale zároveň ji to neskutečně zasáhlo. Celý tenhle den byla šťastná. Byl to krásný začátek života s ním... a najednou jako by se její minulost zabodla do tohodle všeho ostřeji nůž do rány.

„Chtěl jsem, abys byla moje žena a tohle na tom nic nemění. Je mi jedno, jestli bychom se vzali za měsíc nebo jestli jen tu dobu počkáme. Na věci to prostě nic nemění.“

„To asi ne. Máš pravdu,“ přikývla aniž by se na něj podívala. „Jsem unavená. Měla bych jít spát.“

Neřekl už ani slovo a vyšel z ložnice. Nebylo to k němu fér. Uvědomovala si to. Udělal to kvůli ní.

Ztěžka dosedla na zem a po tváři jí začaly téct slzy. Byla klidná. Nevzlykala, jen ty prokleté slzy nedokázala zastavit.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování