OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prodaná 22

28.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 825×

* 22 *

„Co si od toho slibuješ?“

„Nevím,“ přiznala. „Alespoň si to ale ujasním a konečně se hnu dál.“

Znovu si vybavila rozhovor s otcem. Nechtěl ji pustit, ale zároveň si uvědomoval, že i ona sama to chce uzavřít. Když vzdal všechny argumenty, viděla na jeho tváři, jak ji s těžkým srdcem nechal odjet. Měl velmi dobrou představu, jak to dopadne. Znal velmi dobře mentalitu a zvyky zdejších lidí. Nedělal si iluze o tom co zjistí. Musela to ale pochopit i ona.

Z jednoho úhlu byl snad i rád, že bude pryč, protože Albert se nehodlal vzdát jen tak. Stále si nárokoval ji i její věno. Domáhal se k přístupu k ní. Ona ho už nechtěla ale ani vidět. Nejraději by celé to jejich falešné manželství a dobu s ním úplně vymazala.

Nevál dobrý vítr a trvalo čtyři dny, než jejich loď přirazila ke břehu. Znovu ji zarazilo, jak rozdílný může být svět jen pár dní od anglické kolonie. Kdysi by tohle místo nazvala divoké a nekultivované. Teď ho vnímala jinak. Cestu se snažila zkrátit vyzvídáním o téhe zemi a nepřestávala ji překvapovat. V tom dobrém i zlém.

„Eleanoro?“

Otočila se k sir Bardilovi „Pokud do hodiny vyrazíme, měli bychom být před setměním na místě.“

Usmála se a přikývla. Ta představa jí stáhla hrdlo. Nelhala. Netušila co čekat. Cítila naději i strach, ale po jejich posledním setkání nevěděla, jak se bude na její příjezd tvářit. Bylo pro ni ale lepší zničit naděje hned, než zbytečně doufat a myslet na to každý další den.

Sir Bardil žil ve Faridově městě už osm let. Velmi dobře si pamatoval správu jeho strýce a rozhodně pěl na nového pána města chválu. Snažil se zvýšit prosperitu i bezpečnost uvnitř i za jeho branami. Velmi dobře si vybavovala, jak probíhala jednání, ke kterým se připletla. Většině se nové změny příliš nezamlouvaly.

Vyprávěl jí to vše nadšený z pozorné posluchačky. Neměl nejmenší tušení o pravém důvodu její cesty, stejně jako proč s nimi jede šest ozbrojených mužů. Na těch otec trval a neustoupil ani o krok.

„Nemůžu se dočkat stínu a chladné vody,“ zaúpěl sir Bardil vedle ní. Tyhle cesty na koni přes rozpálené cesty velmi špatně snášel.

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ S Faridem pluli z jiného přístavu a tuhle cestu vůbec neznala. Už na ní potkali ale dvě skupiny, které je míjely. Byla na zdejší poměry tedy dost frekventovaná.

Asi dvě hodiny. Znovu si otřel kapesníčkem zpocené čelo. Projížděli právě skalnatou částí a žár se od bělostného kamene ještě více odrážel. Prozřetelně si před cestou dala závoj a ten ji alespoň trochu chránil před přímým žárem, ale i tak už byla rozpálená a voda ve vaku byla také už nepříjemně teplá...

Všechno se stalo tak rychle, že ani netušila, odkud se tam vzali. Z boku přímo mezi ně vjelo několik mužů na koních. Slyšela křik a poplašené ržání. Měla co dělat, aby se udržela na svém koni, který se vyděšeně vzepjal. Stočila se s ním a rozhlédla. Srdce se jí vyděšeně rozbušilo. Už jedno přepadení zažila a věděla, co bude následovat.

Ozvalo se řinčení kovu o kov a také Bardilův výkřik. Neudržel se na koni a dopadl pod něj na zem. Jeden z lupičů se k němu vrhl a hodlal ho obrat o vše, co jen šlo. Viděla, jak se napřahuje mečem. Pobídla koně a ten do něj vrazil. Zvíře se zděšeně začalo vzpínat. Neměl kam utéct. Cítila, jak dupe kopyty po lidském těle a zřetelně zaslechla křupání kostí.

Bardil se snažil odplazit od děsivé scenérie sebou. S ulehčením postřehla, že není zraněný, jen neskutečně vyděšený. Přes tohle všechno jí unikl pohyb vedle ní. Pak bylo pozdě. Okolo pasu se jí sevřel drtivý stisk a než se vzpamatovala, ocitla se nohama ve vzduchu. Do břicha se jí bolestně zaryl předek sedla, jak si ji hodil před sebe. Kopala zběsile ve snaze se vyprostit. Několikrát nakopla i koně, kterému se to ani trochu nelíbilo a přestával poplašeně svého jezdce poslouchat.

Stisk povolil a ona projela jeho paží dolů a bolestivě dopadla na zem. Jasně vnímala boj i zdivočené koně. Pokusila se postavit a dostat od toho dál. Marně. Muž už byl na zemi a chňapl po ní. Chytil její závoj i s vlasy. Ohnala se po něm a zasáhla ho do tváře. Nehty se jí zabořily do jeho kůže. Bolestí ji pustil a ona upadla zase na zem. Pokoušela se odplazit. Vztekle kráčel k ní. Popadl ji za šaty a přitáhl. Pohled na ni se mu líbil. Chtěli jen cennosti, ale ona byla cennost sama o sobě. Stačilo se podívat na její zvláštní vzhled.

Viděla jeho pohled, který na ni upřel. Popadl ji a chtěl zvednout.

Rozhlédla se. Její muži měli ještě příliš práce s těmi ostatními. Pohled jí ale padl na dýku ležící jen kousek od ní. Natáhla se. Škubl s ní ať ji dostane na nohy. Zarazil se uprostřed pohybu.

Měla tvář jen kousek od té jeho. Nedokázala se dívat jinam. Jen na ten jeho vytřeštěný pohled očí. Pak ho sklopil. Nechápal ani, odkud se tam vzala. Z hrudi mu trčela dýka. Ještě pořád ji svírala. Nedokázala ji pustit. Její jediná zbraň co měla. Dopadla na zem a on na ni. Okamžitě ho ze sebe odstrčila. Z hrudi mu prýštila krev a jeho pohled během chvilky ustrnul nechybně na místě.

Otočila se. Už se k nim hnali dva z otcových mužů. Zastavili se. Nebyli potřeba.

Postavila se. Otřesená ale s dýkou stále v ruce. Připravená se bránit. Zbytečně. V písku a krvi leželo šest těl. Pár otcových mužů bylo zraněných, ale všichni byli naživu a schopní cesty. 

Nezdržovali se zbytečným pohřbíváním ani upravováním. Na všech bylo jasně vidět, jak už se nemohou dočkat příjezdu do města. Pobídli koně a během hodiny už projížděli branou. Bardil byl ještě otřesený. Neušly jí jeho pohledy k ní. Rozhodně nečekal takové jednání od anglické dámy. Byl zděšený i ohromený zároveň. Ona sama také. Z toho, s jakou samozřejmostí a bez výčitek zabila člověka. Jen se bránila, ale výčitky nepřišly ani pak. Bylo to prostě buď on nebo ona. Ona vyhrála. Poprvé. Vlastně se nikdy necítila silnější.

„Lvice z Anglie,“ zaslechla Bardilův tichý hlas.

„Prosím?“ Otočila se po něm. Od toho přepadení nepromluvil. Vzhlédl, jako by si ani neuvědomil, že by něco řekl nahlas.

„Zdější lidé rádi nacházejí pro věci poetické názvy. Jediný, který mě pro vás nyní napadá, je lvice z Anglie.“

Připadalo jí to úsměvné. Jemu ne. Vypadala přesně tak. Její odhodlaný výraz a zlatavé vlasy rozevlátě vlnící se jí okolo tváře i ramen. Na šatech měla ještě krev. Byla krásná i děsivá zároveň.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 22: