Prodaná 25 a Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Ačkoliv se Faridovi ulevilo, že ji má zase u sebe, velmi rychle se ujistí, že s ní to nikdy nebude tak snadné.
Poslední kapitola a krátký epilog s nahlédnutím do jejich životů o pět let později.

05.01.2023 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1072×

* 25 *

Farid se pomalu probouzel. Ruka mu automaticky zašmátrala vedle sebe. Nikoho nenahmatal. S nepříjemným tušením se rozhlédl. Nebyla tu.

„Do pekel!“

Sklouzl z postele a vyrazil ke dveřím.

Cestou ještě sebral ze země kalhoty a spěšně je na sebe oblékl.

Na chodbě ji nikde nezahlédl, ale od jejího pokoje se ozýval hluk. Přesel ke dveřím.

„Co se to tady děje?“ Podrážděně přejel pohledem tři sloužící, jak uklízí tu spoušť uvnitř. Nikdo se sem do té doby neodvážil.

„Zaria si trvala na tomhle pokoji,“ ozval se mu za zády Jamir. Farid měl pocit, že tam někde stál s velmi dobrým tušením, co se tu bude dít.

„Kde je?“

„Šla ven.“ Trochu ustoupil pro pohledu na jeho vyraz.

* * *

Rozruch z haly ji donutil seběhnout. Ten obrázek, co se jí tam naskytl, se jí ani trochu nelíbil.

„Dost!“

Farid podrážděně sledoval, jak od něj muži ustoupili. Bardil si oddechl také. Tahle potyčka ho dost vyděsila. Netušil o co tu jde.

„Na můj vkus mám díky tobě moc často meč pod krkem,“ zavrčel Farid. Strach o ni se začal přelévat ve vztek.

„Můžete jít,“ přikázala jim.

Jen po nich mrskl pohledem a zase se obrátil k ní.

„Jsou to otcovi muži a mají za úkol mě chránit.“ To mu docela dobře objasnilo. Proč na ně Bardil pokřikoval naprosto bez jakéhokoliv účinku. „A vůbec se jim nelíbilo, když jsi mě nechal v noci unést,“ dodala bezelstně.

Došel k ní.

„Je docela ironie,“ zauvažovala při vzpomínce na svůj poslední únos. „Že na ženy tady nesmí nikdo cizí sáhnout, ale klidně si někoho najmete, aby je v noci odvlekl z ložnice.“ Zamumlala to pobaveně s tváří zvednutou k němu. Oči měl stále podrážděně přimhouřené.

„Rozhodně nemám v povaze, se po nocích někde plížit a lozit oknem.“

To musela uznat i ona. Nedokázala si někoho tak samolibého jako byl on představit, jak se někde tajně plíží a ušpiní si své ctěné ruce. On byl ten, co vždy kráčel s hlavou vzhůru a středem.

No rozhodně by to asi dopadlo jinak, kdyby ji do okna vlezl přímo Farid.

Její pobavený výraz ho vytáčel. Vůbec ji nechápal. Nedokázal předvídat co udělá v další chvíli. Bylo to jako uhlídat hejno vrabců... A ona se na něj spokojeně usmívala.

Vyrušili ho dva muži nesoucí ze schodů bednu.

Přimhouřil pohled na zavazadla.

„Balím se.“

„Cože?“

Vyděšeně se na ni podíval. Tohle přece nemohla! Neptal se ji sice jak dlouho se hodlá zdržet, ale teď nemohla odjet! Nedovolí jí to, i kdyby...

„Je nesmysl mít věci tady a bydlet u tebe.“

Ještě chvíli na ni zíral a docházelo mu, co vlastně říká.

Ve tváři se mu během chvíle vystřídalo tolik výrazů, že je nestíhala ani vnímat. Nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Jednou z tebe zešílím.“

Sklonil se a políbil ji.

„Je to takhle veřejně vhodné?“ hlesla jen co se odtáhl.

„Ani trochu.“

Chytila ho za klopy saka a vytáhla se na špičky. Políbila ho znovu. Když mohl on, tak ona taky. Vůbec neprotestoval.

Bardil, stojící kus od nich, na ně nevěřícně zíral, než pohoršeně odvrátil pohled.

Epilog

Sledoval svou dceru Eleanoru. Jak si hraje s Emirem a Jasminou. Bylo to pět let, co odjela a on tenkrát doufal, že to pro ni bude jen další krušná zkušenost, po které se vrátí zpátky domů a vše se časem vrátí do normálu. Jenže ona zůstala. A nejen to.

Povzdechl si.

Rozhodně si pro ni představoval jinou budoucnost. Už se s tím ale smířil. Byla šťastná a to bylo nakonec to nejdůležitější. Navíc zbožňoval obě svá vnoučata a třetí bylo na cestě.

Jen jedna věc ho stále nebetyčně rozčilovala.

„Vezmeš si ji někdy?“

Ani se na Farida nepodíval. Jen vnímal jak stojí kus od něj a sleduje svoji rodinu ostřížím pohledem.

„To neříkejte mně ale jí.“

Překvapeně se otočil.

„Třeba budete v přesvědčování úspěšnější.“

Moc toho společně nenamluvili. Vlastně ani netušil, jak se k tomuhle staví. Tohle ho překvapilo. I když vlastně méně, než by čekal.

Dost ke cti mu sloužil i fakt, že nikdy nepožadoval ani to nejmenší z jejího věna. Nechtěl ho a evidentně ani nepotřeboval. Měl všechno co chtěl, ji.

Při pohledu na jeho povýšený výraz by od něj něco takového rozhodně nečekal.

Probodávali se navzájem pohledem. Faridovi se vůbec nelíbilo, jeho vměšování do jejich života a jejímu otci zase vědomí, že ačkoliv jejich děti u nich nikdo nezpochybňoval, před zákony její rodné země to byly nelegitimní potomci. I když milovaní a zbožňovaní.

Rozruch je donutil oba se otočit zpátky k Eleanoře a dětem.

„Zaslechl jsem, že ses vrátila.“

Otočila se po hlase, který velmi rychle poznala.

„Alberte.“

Sledovala, jak míří přímo k ní.

„Běžte za chůvou,“ popohnala děti. Ať už chtěl cokoliv, věděla, že se jí to nebude líbit. Už jen jeho přítomnost ji donutila skřípat zuby.

„Co tady chceš.“

„Tebe. Jsi moje žena.“

„Nejsem a nikdy jsem nebyla.“

„Jsi moje žena více než toho primitiva. Mám svědky i důkazy...“

„Co chceš víc, mě nebo peníze?“ Vmetla mu do tváře.

„Patří mi oboje.“

Chytil ji za zápěstí. Hodlal ji odtud dostat dříve, než si někdo jeho přítomnosti všimne.

Pozdě.

Okolo předloktí se mu sevřel drtivý stisk. Bolestivě zaskučel a pustil ji. Ve zkroucené ruce mu nepříjemně křuplo. Zařval. V další okamžik ho prudký náraz do hrudi odhodil dozadu.

Zůstal ležet. Držel se za zlomenou ruku a lapal po dechu.

Nevěřícně vzhlédl k muži před sebou.

Farid na něj hleděl s takovým vztekem, že se nevzmohl ani na slovo.

„Ještě na ni sáhneš a tu ruku ti urvu!“ Vzteklé zavrčení ho nenechalo ani na okamžik pochybovat, zda je toho schopný.

Farid přešel k ní a objal ji.

„V pořádku?“

Přikývla. Položila mu dlaně na hruď a zamilovaně k němu vzhlédla.

„Tvoje angličtina se dost zlepšuje,“ usmála se na něj se směsicí úlevy a pobavení. „Obzvláště co se výhrůžek týče.“

„Proč asi.“ Políbil ji na čelo.

Po očku ale stále sledoval toho zmetka, jak se rychle snaží vypařit. V jeho zájmu doufal, že ho viděl naposled.

≈ ≈ ≈

Děkuji všem, kteří jste dočetli mou povídku až do konce, protože je to pro mě důkaz, že se moje povídky líbí a není to jen koníček co těší mě, ale zvládne potěšit i někoho dalšího.

« Předchozí díl

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování