Prokletí jménem život - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitolka je klidnější než ta předchozí, tím myslím, že zde nebude nikdo zabit. Co zde ale stane, se dozvíte sami, takže vám přeji příjemné počtení a nezapomeňte to pořádně zkritizovat. :)

04.06.2010 (19:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 803×

2. kapitola

První místo na seznamu byla stará farma hodinu cesty na sever od města. Bylo to malé, ztrouchnivělé stavení, na první pohled opuštěné. To ovšem neznamenalo, že se tam nemohl ukrývat upír nebo tam alespoň nějakou dobu pobývat. Upíři měli rádi soukromí a v takových zapadlých místech daleko od civilizace, jako byla tahle farma se cítili jako doma. Schovávali se tu před světem a pochutnávali si na nebohých duších, které tu náhodou zabloudily.

Vjela jsem rozpadlou branou do dvora a nechala motorku ležet uprostřed prázdného pozemku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem uprostřed ničeho. Kromě jediné dřevěné stavby přímo naproti mně, která vypadala, že už moc dlouho asi stát nebude, tu nebylo vůbec nic. Všude kam jste se podívali byla jen vyschlá pláň. První náznaky života byly odsud vzdáleny několik kilometrů. Přímo jako stvořené pro krvelačného upíra.

Pomalu jsem se vydala k té ruině. Už z dálky vypadala dost rozpadle, ale když jsem došla blíž, divila jsem se, že ještě vůbec drží pohromadě. Některé trámy byly polámané, jiné tam pro jistotu úplně chyběly.

Když jsem vstoupila dovnitř, zjistila jsem, že je to jen jedna rozlehlá místnost z každé strany ohraničena seníky, které byly doposud plné suchého sena. Při vstupu mě do nosu uhodil silný pach suché trávy a tlejícího dřeva. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se identifikovat, zda tu upírka ještě pobývá. Nebyla jsem natolik naivní, abych doufala, že ji najdu hned na první pokus, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že tu někdo je.

Jenže nikoho jsem neviděla. Vpravo od vrat, kterými jsem přišla, byl pod jedním seníkem schovaný starý traktor, který měl svá lepší léta už dávno za sebou. Naproti mně pak byly nějaké poličky a jedna dřevěná bedna. Nebylo tu moc míst, kde by se dalo schovat, ale každopádně tu mohla po sobě něco nechat a ať je to cokoliv, já to najdu. Musím se o ní dozvědět co nejvíc.

Prohlídku jsem začala u toho starého traktoru. Bylo to to nejnepravděpodobnější místo, kde by mohlo něco být, ale člověk nikdy neví. Navíc takhle vyřadím jednoduše malé prostory, kde nic není a velké místa, kde je velké množství různých možnosti, jako například seníky, si nechám na konec.

Přesně jak jsem předpokládala, nic tam nebylo. Vůbec nic. Dokonce i většina různých součástek byly už dávno pryč a ty zbylé byly jednoduše nepoužitelné.

Neztrácela jsem naději a přesunula se k dřevěné bedně. Tady by už mohlo něco být a já tím pádem musela postupovat opatrněji. Nikdy nevíte, co si na vás ten dotyčný upír nachystal. Měli ve zvyku zanechávat na svým bývalých působištích různé pasti aniž by tím něco doopravdy chránili. Chystali je, protože si byli dobře vědomí toho, že je lovci stopují a tímhle způsobem se jich chtěli jednoduše zbavit nebo je alespoň zdržet.

Nejdříve jsem si ji ze všech stran obezřetně prohlédla, abych měla jistotu, že kolem ní není nic, co by mě mohlo například připravit o prsty. Potom jsem si k ní opatrně přiklekla a vytáhla z opasku nůž. Zajela jsem jím do škvíry pod víkem a pomalu zapáčila. Byla jsem překvapená, jak lehce víko povolilo. Znamenalo to, že tu bednu někdo nedávno otvíral. Konečně nějaký hmatatelný důkaz jejího pobytu v téhle chatrči.

Uchopila jsem víko a prudce jej otevřela, přičemž jsem byla připravená v případě nutnosti uskočit nastražené pasti z cesty. Nikdy nevíte, co na vás může vyskočit.

Vypadalo to ale, že tady žádná past není. Pomalu jsem se přibližovala a opatrně nahlédla do otevřené bedny, abych zjistila, jestli v ní něco je.

Přesně v okamžiku, kdy jsem na jejím dně zahlédla nějaký baliček, ovanul mě nepřirozeně silný vítr. Prudce jsem se otočila s nožem instinktivně v pohotovosti a pátrala po zdroji. Jenže nikde nic nebylo a vše vypadalo naprosto obyčejně. Otevřenými vraty jsem viděla ven, kde polední slunce osvětlovalo opuštěný dvůr a vanul tam lehký vánek. Nebylo tam nic, co by mohlo způsobit takový prudký závan větru navíc nasycený tak zvláštní a výraznou vůní. Nedokázala jsem ji přesně identifikovat, ale vonělo to tak neobvykle a lákavě asi jako vůně křupavého cukroví o vánocích.

Přestože jsem vůbec nic neviděla, původní pocit, že tu nejsem sama teď ještě zesílil.

Ještě asi minutu jsem pohledem prohledávala okolí, ale když se nic nedělo, vrátila jsem se zpátky k bedně.

Vytáhla jsem onen předmět, abych si ho mohla zblízka prohlédnout. Byla to malá dřevěná truhlička zabezpečená zámkem.

Vzedmula se ve mně vlna vzrušení. Ať v tom bylo cokoliv, nevypadalo to jako něco, co by sem patřilo. Hořela jsem touhou zjistit, jak se to sem dostalo a co se v tom schovává. Jenže bez klíče se do toho asi těžko dostanu.

Začala jsem horlivě prohledávat dno bedny, jestli tam někde není ten klíček schovaný. Bylo to marné, ale já se prostě musela přesvědčit. Nejspíš budu muset na otevření zámku použít svůj nůž, ale nechtěla jsem tu skříňku ničit dřív, dokud si nebudu jistá, že tu klíček není.

„Hledáte něco?“ ozvalo se za mými zády.

Automaticky jsem se postavila, nůž pevně sevřený v ruce a prohlížela si příchozího. Byl to poměrně vysoký a až nezdravě hubený starší pán. Odhadovala jsem ho tak na šedesát let, ale na svůj věk vypadal velmi čile. Měl na sobě obyčejné otrhané džíny a černé tričko, pod nímž se rýsovaly svalnaté paže. Na hlavě měl naraženou zapranou kšiltovku a měřil si mě podezřívavýma jasně modrýma očima.

„Hledáte něco?“ zopakoval chraplavým hlasem. Nevypadal nijak nepřátelsky, ale nejspíš jsem mu nepadla do oka. Nepřekvapovalo mě to. Lidé mě prostě neměli rádi, nevěřili mi. Tyto pocity jsou oboustranné. Nejsem moc společenský člověk a ostatním se vyhýbám jak jen to jde. I když je pravda, že vždy to takhle nebylo.

„Ano, hledám,“ odpověděla jsem popravdě.

„Tady nic není,“ vyštěkl nepřátelsky.

„Ve skutečnosti,“ začala jsem pomalu a můj trénovaný mozek mi už podstrkoval nějakou věrohodnou lež. Lhala jsem tak často, že už mi to ani nepřišlo zajímavé. „Jedna moje známa tady před nedávnem byla a něco tu ztratila. Byl to dárek od jejího přítele a požádala mě, jestli bych se po něm nešla podívat.“

„Aha,“ připustil po chvilce ticha. Nejspíš zvažoval zda se tomu dá věřit. „Pochybuji, že by vaše přítelkyně cokoliv vytratila do zavřené bedny,“ řekl pochybovačně a nespouštěl ze mě své podezřívavé oči.

„To asi ne,“ připustila jsem. „Byla jsem jen zvědavá.“

„A tohle určitě není vaší přítelkyně,“ podotkl znovu a ukázal na skříňku, kterou jsem stále držela v ruce.

„Proč myslíte?“

„Protože je to moje,“ přiznal a z jeho hlasu bylo jasné, že mu to není příjemné.

„Jak jsem říkala, jsem zvědavá,“ řekla jsem a natáhla ruku se skříňkou směrem k němu.

První si pozorně prohlédl můj obličej než se odhodlal ke mně přiblížit a převzít si svou krabičku. Měla jsem nutkání ho tím pořádně praštit, abych mohla pokračovat ve zkoumání. Vážně mě velmi zajímalo, co se v té skříňce skrývá, ale to se už nejspíš nedozvím. Ovládla jsem se předala mu jeho vlastnictví.

Doufala jsem, že teď, když už má co chtěl, se otočí a zamíří zpátky tam odkud přišel, ale to jsem se nejspíš spletla.

Majetnicky mi vytrhl skříňku z ruky, udělal několik kroků dozadu kde se lehce opřel o jednu ne moc stabilní zeď a nespouštěl ze mě své modré oči plné nedůvěry. Začínal mi jít docela na nervy.

„Vám to tu patří?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Ne,“ odpověděl prostě.

„Tak proč nejdete domů?“ podivila jsem se. Bylo mi jedno, jak moc je to nevhodné, prostě jsem ho odtud chtěla dostat. Nesnášela jsem, když mi někdo zavázel při práci. Bývala jsem potom velice podrážděná.

„Můžu tu být stejně jako vy,“ odsekl.

„Jistě,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby a snažila se ovládnout vztek, který ve mně vyvolal. Měla jsem sto chutí ho odsud vlastnoručně vykopat a při té příležitosti mu nadělat pár ošklivých modřin, ale nechtěla jsem s ním ztrácet čas. Rychle to tu dodělám a pokusím se jeho přítomnost prostě ignorovat. Třeba ho to po chvíli přestane bavit a odejde sám.

Jenže neodešel. Prolezla jsem každý kout tohohle stavení, abych se přesvědčila, že tu vůbec nic není a on tam pořád stál a pozoroval mě. Cítila jsem na sobě jeho pohled při každém pohybu a vážně jsem měla co dělat, abych dokázala ovládnout svůj vztek.

Byla jsem čím dál tím podrážděnější. Nikde nebyla ani známka toho, že by tu pobývala. Nezanechala po sobě vůbec nic, podle čeho bych ji mohla identifikovat. Takové situace jsem zažila už víckrát a byla jsem si skoro jistá, že příště budu úspěšnější, ale přítomnost toho otravného dědy způsobila, že jsem byla vzteky bez sebe.

„Nic tu není, co?“ pronesl chlápek, když jsem bezradně postávala uprostřed místnosti a rozhlížela se všude kolem sebe, ve snaze zahlédnout něco neobvyklého, co tu nepatří.

„Já ještě neskončila,“ odsekla jsem a vydala se k jednomu seníku.

„Pochybuji, že tam něco najdete,“ pokračoval, jako kdyby mě chtěl schválně přivést k nepříčetnosti.

Pevně jsem sevřela pěsti a snažila se odolat touze trochu mu poupravit obličej. Raději jsem pohledem zhodnotila konstrukci seníku a mrštně na něj vyšplhala. Povzdechla jsem si, když jsem spatřila tu kopu sena přímo před sebou. Upřímně jsem doufala, že tady něco najdu, protože se mi vážně nechtělo prohledávat celou tuhle kopu zbytečně. Nemluvě o té druhé, která mě čekala na druhém seníku.

„Být vámi, dám si pozor, kam šlapu,“ dolehlo ke mně zezdola zrovna když jsem se odhodlala udělat první krok.

S notnou dávkou sebeovládání jsem jeho poznámku přešla bez povšimnutí. Nechtěla jsem se nechat zbytečně rozptylovat.

S dalším povzdechem jsem odhrnula kousek sena a začala s pátráním. Krok za krokem jsem se prodírala kupou sena a snažila se v něm nahmatat něco neobvyklého. Nořila jsem se čím dál hlouběji a stále ještě nic nenalezla. Musela jsem přemlouvat sama sebe, abych s tím okamžitě nepraštila. Namlouvala jsem si, že to musím aspoň zkusit a pak si můžu dopřát pořádný odpočinek nebo svojí uklidňující cigaretu. Obvykle přes den nekouřím, nemívám to zapotřebí, ale dneska jsem tak vynervovaná, až jsem na to dostala chuť. První ale musím tohle dodělat. Myslím, že jsem teď plně pochopila význam rčení „hledat jehlu v kupce sena“.

Když už jsem tím senem procházela asi potřetí, usoudila jsem, že to nemá smysl a že bych se mohla přesunout k seníku číslo dvě. Možná budu mít víc štěstí, namlouvala jsem si a slezla dolů.

Můj otravný společník ze mě pořád nespouštěl oči. Snažila jsem se ho ignorovat, když jsem kolem něj procházela k druhému seníku.

„Vážně si myslíte, že to má ještě cenu?“ zeptal se mě.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu a otočila se čelem k němu. Už jsem ho vážně měla plné zuby. Nejradši bych ho na místě zatloukla do země, v tom lepším případě.

„Nevím kdo jste nebo co tu vlastně děláte,“ vyjela jsem na něj, „ale mohl byste mi laskavě přestat neustále radit a zahrnovat mě těmi svými řečmi?“

Už se nadechoval, aby mohl odpovědět, když v tom se místností znovu přehnal ten podivný vítr. Oba dva jsme se naráz napřímili a očima pátrali po zdroji toho neobvyklého průvanu. Začínalo to být divné. Už podruhé mě tenhle vítr zastihl nepřipravenou a v obou případech se objevil jen tak, z ničeho nic. Nikde ani památky po nějakém zdroji. Nelíbilo se mi to a znovu mě ovládl pocit, že tu je ještě někdo další

„Co to bylo?“ zajímal se ten otrava.

„Nevím,“ přiznala jsem a nepřestávala se rozhlížet po okolí. Hledala jsem cokoliv, co by tohle mohlo způsobit. Nebylo možné, aby se tak prudký vítr objevil z ničeho nic a pak prostě zmizel.

Leda že by si s námi upírka hrála, ale to mi přišlo nepravděpodobné. Kdyby tu byla nejspíš by si nenechala líbit, že ji takhle slídím po bývalém „bydlišti“. Pravděpodobně by využila tuhle příležitost a na místě mě zabila. Zbavila by se tak jednoho otravného lovce a jako bonus by si pochutnala na tomhle stařečkovi.

„Myslím, že bychom měli jít,“ navrhl po chvíli.

„Konečně vám to došlo,“ zajásala jsem a schválně předstírala, že jsem si nevšimla toho množného čísla ve větě. „Přeji příjemnou cestu,“ řekla jsem ještě a pokračovala ve své cestě k druhému seníku.

Nemělo smysl pozastavovat se moc dlouho nad tím záhadným větrem a marnit tak drahocenný čas. Bude užitečnější, když co nejrychleji prohledám to zbylé seno a pak odsud jednoduše vypadnu.

„Vy nepůjdete?“ podivil se.

„Ne.“

„Vážně chcete ještě prohledávat ten druhý seník?“ zeptal se nevěřícně.

„Jo. Nemám ráda, když se něco nedodělá do konce.“

„No, jak chcete,“ odfrkl si podrážděně a se otočil k odchodu.

Konečně jsem se ho zbavila. Copak se vždycky musí stát něco neobvyklého, aby si lidé uvědomili, že být se mnou v jedné místnosti se jednoduše nevyplácí?

Vyšplhala jsem nahoru a neochotně se pustila do dalšího prohledávání. Až tu upírku najdu, zabiji ji hodně pomalu a bolestivě, aby aspoň trošku odčinila svůj nevkus při výběru úkrytů.

Zatímco jsem se prodírala vším tím senem, vrtal mi hlavou ten podivný vítr. Znepokojovalo mě, že nevím, co ho způsobilo nebo odkud se vzal. A navíc ten podivný pocit. Neustále jsem se nemohla zbavit podezření, že tu se mnou někdo je a pozoruje mě. Za ta léta strávená stopováním upírů jsem se naučila věřit svým instinktům, takže jsem si byla skoro jistá, že to znepokojení není neoprávněné.

V tu chvíli jsem na sobě cítila něčí pohled intenzivněji než kdykoliv předtím. Připadalo mi, jako by se mi zabodával hluboko do hrudi a nutil mě cítit se skoro až vystrašeně.

Prudce jsem se otočila směrem vzad, ale dříve než jsem stihla cokoliv zahlédnou se pode mnou propadla podlaha seníku. Vyjekla jsem úlekem a než jsem se si dala všechno dohromady válela jsem se na zemi zasypaná zbytky trámů a senem, které mě nepříjemně šimralo v nose.

Cítila jsem, jak se mi hlavou rozlévá palčivá bolest a zmocňovala se mě otupělost.

„Pane bože,“ uslyšela jsem někoho zanaříkat.

Převrátila jsem se na břicho a snažila se postavit na nohy. Jenže bolest hlavy byla tak příšerná, že jsem nebyla schopná se pomalu ani pohnout. Chytla jsem se rukama za hlavu, jako kdyby mi to mohlo pomoct od bolesti a se zavřenýma očima se snažila nevnímat tu bolest.Bylo to marné. Poslední co si pamatuji, bylo něco lepkavého v mých vlasech a vůně suché trávy.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování