OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 6. kapitola

23.06.2010 (17:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 791×

6. kapitola

„Řekni mi jediný důvod, proč bych s tebou měla chtít mluvit,“ pronesla jsem naprosto klidným hlasem. Nechtěla jsem na sobě dát znát, jak moc mě jeho povýšené chování dovádí k šílenství. Namísto toho jsem nasadila kamenný výraz a držela své emoce pod kontrolou. Nedovolím mu, aby mě tak lehce vytočil.

„Protože,“ protáhl líným tónem, „nemáš na výběr. Jsem jediná bytost, se kterou si teď právě můžeš promluvit.“

„Tak to budu raději mlčet,“ odbyla jsem ho nezaujatě.

Na krátkou chvíli se v jeho očích nebezpečně zablesklo. Vypadalo to, jako by jeho oči ještě víc potemněly, ale vzápětí se vrátily zpět ke své barvě ztemnělé oblohy. Bylo to tak krátké, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo, ale zároveň jsem věděla, že to tam bylo. Malý náznak emocí utopený v hlubokém moři arogance a povýšenosti.

„Jak chceš,“ promluvil po chvíli. „Stejně to moc dlouho nevydržíš,“ pronesl sebejistě a opřel se o dřevěný trám, ruce volně složené na prsou.

„To by ses divil,“ vyrazila jsem ze sebe dřív, než jsem se stihla zastavit.

„Já to říkal,“ pousmál se vítězoslavně.

„Sakra,“ ulevila jsem si. Bylo těžké nenechat se vyprovokovat, když se choval tak… nesnesitelně. Každým svým gestem, každým slovem mě příšerně vytáčel a já se prostě nedokázala chovat tak klidně, jak bych chtěla. Nejradši bych mu hned teď vyškrábala ty jeho arogantní oči, i když by to s rukama za zády nebylo nejspíš nic lehkého. Nejhorší bylo, že on přesně věděl, jak moc mě vytáčí a nepokrytě si to užíval.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl konejšivým hlasem a obličej se mu zkroutil do přehnaně soucitné masky. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo ho jakýmkoliv způsobem rovnou zabít. „Mě je jednoduše těžké odporovat,“ dodal.

„Někdo by ti měl poupravit tvé mínění o své osobě,“ řekla jsem příkře.

„Můžeš začít,“ řekl naprosto vážně a další půl minuty mě propaloval svýma očima. Potom propukl v pobavený smích. „S tebou je vážně zábava, víš to?“

„Vážně? A já si vždycky myslela, že jsem naprosto nudná. Dík, žes mě na to upozornil,“ pronesla jsem kousavě.

„Myslím, že ty by sis taky měla poupravit své mínění o své osobě,“ řekl s neustále pobaveným výrazem ve tváři, za který bych ho nejraději zabila.

„Vidím, že se toho máme od sebe hodně co učit.“

„Taky si myslím,“ odpověděl najednou zase vážný.

Uvažovala jsem, jestli může být někdo svými náladami protivnější než on. V jeho přítomnosti jste nemohli vůbec tušit, jak se v příští vteřině zachová. Jeho nálada, výrazy ve tváři, tón s jakým s vámi mluvil, vše se měnilo z vteřiny na vteřinu bez sebemenšího varování. Nemohla jsem ani hádat, co bude následovat příště. Byla jsem v jeho případě naprosto bezbranná a nehorázně mi to vadilo.

„Můžeme začít třeba u toho, že mi řekneš, proč nás tak nenávidíš,“ pokračoval.

„Jsem lovec,“ odpověděla jsem, jako by to mluvilo za vše, „takových jako jsem já, je spousta.“

„Ne, není,“ odporoval a jeho chladné oči byly teď živé a hrozící, jako převalující se husté mraky před pořádnou bouřkou. „Jsou lovci, kteří loví pro peníze, jsou takoví, kteří loví z přesvědčení, že je to správné, tyhle všechny jsem potkal a zabil. Všechny jsem sledoval a učil se jejich zvyky a řeknu ti, hodně se od sebe nelišily. Všichni byli stejně jednotvární, klasičtí otroci jednadvacátého století až na tebe. Chci znát tvůj důvod toho všeho.“

Nějakou dobu jsem na něj jen hleděla a vstřebávala ten náhlý výlev. Začala jsem si uvědomovat jednu věc. My dva jsme si byli v mnoha věcech dost podobní. On nechápal mé pohnutky, já jeho. Já jsem mu připadala odlišná, stejně jako on mě. Nelišili jsme se ani v touze vidět toho druhého mrtvého.

„Nevím, co chceš přesně vědět,“ řekla jsem vyhýbavě. Byla jsem opatrná. Konečně jsem měla něco, co ho pořádně vytáčela a já si ten pocit nepokrytě užívala. Bavilo mě ho provokovat. Bylo to příjemně povznášející.

„Důvod, proč nás tak nenávidíš,“ zopakoval s důrazem na každé slovo.

„Ty žertuješ, že?“ zasmála jsem se pohrdavě a pozorně při tom pozorovala jeho reakci. V očích se mu znovu zablesklo a svaly se mu napjaly, když zaťal čelist. „Jste upíři,“ vysvětlila jsem. „To je dostatečný důvod, proč vás nenávidět.“

Pár vteřin mě propaloval zuřivým pohledem, než se mu podařilo do obličeje vrátit ten arogantní výraz.

„Jsi vážně dobrá,“ řekl po chvíli, „ale ještě bys potřebovala doladit pár nedokonalostí.“

„Učím se rychle.“

„Všiml jsem si,“ pousmál se.

Pomalu se postavil a s rukama zabořenýma hluboko v kapsách přistoupil k místu, kde na zemi ležel Isabellin prach. Dřepl si a nabral si trochu do hrsti. Zkřivila jsem při tom pohledu odporem obličej. Přišlo mi nechutné dotýkat se upíra ještě když byl naživu, natož se pak hrabat v jeho popelu. Jenže mu to tak zjevně nepřišlo. Přesypal si prach do druhé dlaně a pak zase zpátky.

„Proč se vy lidé také tak krásně nerozpadnete, když vás někdo zabije?“ zeptal se, zatímco si zaujatě prohlížel jednotlivá zrnka dopadající na jeho dlaň. „Nezanechává to takový nepořádek,“ dodal ještě.

„Nejspíš proto, že lidé nemají ve zvyku producírovat se po světě několik století po smrti,“ odpověděla jsem kousavě. „Všichni jste měli už dávno hnít v hrobě.“

„Au,“ řekl naoko ublíženě a dál už si hromádky prachu nevšímal. Vstal a přistoupil ke mně. „Už chápu, proč tě chcou všichni zabít. Měla by sis dávat větší pozor na jazyk,“ doporučil mi s obličejem jen pár centimetrů od mého. Dívali jsme si zpříma do očí a já najednou pocítila příval zvláštní síly. Byla všude kolem nás. Cele nás obklopovala. Cítila jsem ji pronikat do každé buňky mého těla, nezadržitelně mi pulzovala žilami. Oba dva jsme začali zrychleně oddychovat, ale ani jeden z nás neuhnul pohledem.

„Nehodlám kvůli vaším přecitlivělým povahám měnit své zvyky,“ vyrazila jsem ze sebe těžce. Byla jsem jako ochromená, neschopná cokoliv udělat. Cítila jsem na své tváři jeho přerývaný dech, ale z nějakého důvodu jsem nebyla schopná se od něj odvrátit. Ta neznámá síla mi to nedovolila.

„Někdy není na škodu být trošku zdvořilejší,“ opáčil mi stejně těžce.

„Zdvořilost dělá z lidí slabochy,“ nevědomky jsem přiblížila obličej ještě o centimetr blíže k jeho. Měla jsem pocit, že se mi dýchá čím dál tím hůř.

„Vážně? Já si vždy myslel, že láska dělá z lidí slabochy,“ oponoval mi.

„Ne. Láska dělá z lidí tak akorát otroky.“

„Otroky?“ pozvedl jedno obočí.

„Otroky jednající v zájmech svého pána namísto svých vlastních,“ poučila jsem ho. Měli jsme teď obličeje nebezpečně blízko sebe. Připadalo mi to, jako bychom byli oba přitahování magnetickou energií jako dva rozdílné póly magnetu, neschopni proti tomu jakkoliv bojovat. Viděla jsem mu na očích, že uvažuje nad něčím podobným, ale taky jsem věděla, že proti tomu nic nezmůže. Já sama byla bezbranně uvězněná v situaci, které bych za normálních okolností využila k dokonalé vraždě. Napadlo mě, že to má možná v plánu on, ale nevypadal na to, že by mě chtěl v nejbližší době zbavit tohohle utrpení. Byl v tom uvězněn stejně jako já.

Najednou se kostelem prohnal nepřirozeně silný vítr. Prudce rozrazil vrata, která s rachotem narazila do zdí a z oken vybil poslední zbytky skla. Nás oba síla toho průvanu srazila k zemi a zároveň s tím odvál i tu zvláštní sílu. Nezůstalo po ní ani památky a já na chvíli zapochybovala, jestli tu vůbec kdy byla. Přišlo mi to až příliš nepřirozené. Tím jsem se teď ale nechtěla zabývat.

Pohotově jsem vyskočila na nohy a očima pátrala po zdroji toho větru. Takový silný závan se nemohl objevit jen tak z ničeho nic. Cítila jsem ve vzduchu přítomnost něčeho nadpřirozeného a chtěla jsem vědět, co to je. S jistotou jsem mohla říct, že to upír rozhodně není. Bylo by hodně zvláštní, kdyby se tu teď objevil další a navíc by nic takového nedokázal. Tohle bylo něco jiného a já neměla ani tušení, co.

„Co to sakra bylo?“ ozval se rozzuřený hlas těsně vedle mě.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. Netušila jsem, že je schopný se rozčílit, ale zjevně mu nedělalo dobře, když netušil, co se kolem něj děje. Další věc, kterou jsme měli společnou. Ještě abych se naučila chovat tak nechutně arogantně jako on a mohli bychom si klidně prohodit role aniž by si toho kdokoliv všimnul. Začínalo mě to trochu děsit, ale zároveň i fascinovat. Každopádně to nezměnilo vůbec nic na mé touze prohnat mu kolík tělem.

„Dobrá otázka,“ zamumlala jsem sotva slyšitelně, ale jeho bystrému sluchu to rozhodně nemohlo ujít.

Stáli jsme tam vedle sebe a pozorně se rozhlíželi kolem. Oba jsme chtěli přijít na to, odkud se tu vzal ten přehnaně silný vítr. Kdybych neměla pevně svázané ruce za zády, což bylo poměrně nepohodlné, nejspíš bych v tuhle chvíli byla schopna zapomenout na to, že ho chci zabít.

„Vypadá to na planý poplach,“ pronesl po chvíli uvolněnějším hlasem a udělal dva kroky dopředu. V očích jsem mu však stále viděla napětí.

V tu samou chvíli proletěla okenním otvorem ohnivá koule a narazila do protější zdi, kde zanechala černé, ohořelé místo. Následovaly ji další a další, přičemž se každá následující přibližovala stále blíže k místu, kde jsme stáli. Oba dva jsme v úžasu zírali směrem, odkud přilétaly a snažili se zjistit jejich zdroj. Ani jeden z nás se nepohnul dokud jedna z nich neproletěla tak blízko, že jsem na kůži cítila silný žár.

„Co to sakra…“ vyrazili jsme ze sebe jednohlasně a ve stejný okamžik začali couvat.

Sklouzla jsem pohledem z otvoru na jeho obličej, neustále upřený do dálky a bez dalšího rozhodování se otočila a začala utíkat. S rukama za zády to šlo poměrně těžce a měla jsem co dělat, abych sebou někde nepraštila o zem, ale věděla jsem, že odtamtud musím zmizet. Netušila jsem, co se to tam děje, ale z nějakého důvodu jsem tam nechtěla čekat, až se to něco uráčí objevit. Dnešní dávku trpělivosti jsem už dávno vyčerpala a rozhodně mi přišlo kapánek nevychované obstřelovat někoho ohnivými koulemi, aniž by se ten dotyčný předem představil.

Náhle mě do nosu uhodil silný zápach kouře. Prudce jsem zastavila a otočila, abych zjistila, co se to tam děje. Jedna z ohnivých koulí trefila hromadu polámaného dřeva, která vzplanula v ničivém ohni. Rychle se šířil dál živený dostatkem třísek rozházených všude po podlaze. Bylo mi jasné, že to tu za chvíli všechno pohltí plameny a já tu rozhodně nechci být až se to stane. Takový druh smrti se mi moc nezamlouvá.

Těsně před tím, než jsem se otočila zpátky k jediné únikové cestě, jsem zachytila jeho napůl zmatený a napůl rozzuřený pohled. Stál pořád na stejném místě, jako by tam přimrzl. Nevypadal na to, že by měl v nejbližší době v plánu odejít. Mě to bylo v podstatě jedno. Jestli má v úmyslu tu zůstat a uhořet, já mu bránit nebudu. Aspoň mi ušetří práci.

Otočila jsem se a rozeběhla k rozevřeným vratům kostela. Jenže jako na potvoru jsem teď nedokázala udržet rovnováhu a dříve než jsem se nadála, mě gravitace stahovala k zemi. Čekala jsem tvrdý náraz, protože jsem ho nemohla nijak zmírnit, ale místo toho jsem dopadla do náruče toho blba. Dříve než jsem stihla cokoliv udělat, si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor.

„Pusť mě,“ vykřikla jsem a snažila se ho kopnout, ale nevypadalo to, že by si mého úsilí vůbec všimnul.

Naposledy se podíval na rozrůstající se požár a pak vyrazil rychlostí blesku pryč z kostela. Ven jsme se dostali rychleji, než bych kdy považovala za možné. V jednu chvíli jsem cítila spalující žár plamenů a vzápětí mě zmáčely chladné kapky deště. Věděla jsem, že jsou upíři nadpřirozeně rychlí, nespočetněkrát jsem na vlastní oči viděla, jak se během vteřiny dokázali přemístit o několik metrů dál, ale ještě nikdy jsem to nezažila na vlastní kůži. Byl to zvláštní a hlavně dezorientující pocit. Nemohla jsem určit, kde se právě nacházíme.

Zastavil se tak náhle, jako předtím vyrazil. Cítila jsem, jak se mi nepříjemně zhoupl žaludek při té náhle změně rychlosti, ale nebylo to tak strašné, abych ho pozvracela. Škoda. Rozhodně by si to při nejmenším zasloužil.

„Pusť mě na zem,“ vykřikla jsem znovu. Potřebovala jsem zjistit, kde se nacházíme a v téhle pozici to bylo obtížné. Navíc mi bylo krajně nepříjemné dotýkat se jeho těla.

„No tak, nešij sebou tak,“ řekl pobaveně.

„Okamžitě mě pusť!“ přikázala jsem mu.

„Jak chceš,“ zasmál se a v dalším okamžiku jsem přistála tváři na mokrém trávníku.

„Ty parchante,“ zavrčela jsem a s námahou se zvedla do sedu. Zjistila jsem, že jsme pár metrů východně od kostela, na velké rozlehlé louce. Byl odsud pěkný výhled na ty ničivé plameny.

„Taková škoda,“ pronesl s falešnou lítostí v hlase.

Protočila jsem oči a pomalu a velice obtížně se postavila na nohy. Zadívala jsem se na jeho kamennou tvář, osvětlovanou z jedné strany světlem vyzařujícím od kostela. Vypadalo to, že jen ztěží zakrývá znepokojení, které cítil. Čelist měl napjatou a oči mu v oranžové záři nebezpečně žhnuly. Vypadal jako ďábel vyvržený z pekel. První skutečně realistické zobrazení upíra, jaké jsem kdy viděla.

„Proč jsi mě tam nenechal zemřít?“ přerušila jsem ticho. Tahle otázka mě trápila od okamžiku, kdy jsem se ocitla na jeho rameni.

Pohlédl na mě a oči se mu šibalsky zableskly.

„Jestli tě někdo zabije, budu to já,“ pronesl naprosto vážným hlasem.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 6. kapitola: