Prokletá ~ 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleanor se stále ještě nestačila vzpamatovat ze všech těch podivných událostí a hle, další jí už klepou na dveře. A jsou velmi neodbytné. Vyšší jsou možná pro určité démony zárukou spravedlnosti, ale pro Shaynea a Eleanor zřejmě ne.

03.03.2013 (16:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 778×

Následujícího rána jsem se probudila až podezřela odpočatá. Jakmile jsem se otočila, narazila jsem zády do mužské hrudi. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Prudce jsem se otočila a setkala se s Shayneovým stříbrným pohledem. Usmál se a líbl mě na čelo.

„Jsi nádherná, když spíš,“ zašeptal. Stydlivě jsem se usmála.

„Žije Cheron ještě vůbec?“ protáhla jsem se a zívla.

„Bohužel,“ zamumlal. „Nemůžeme se bavit o něčem jiném, než o tom pitomém démonovi? Trvalo mi snad věky, než jsem ho odsud vyhnal, a počítám, že sem zase brzy vtrhne,“ protočil oči.

„Nebuď na něj takový. Provokuje tě.“

Když mě jeho silná paže objala kolem pasu, spokojeně jsem vydechla a opřela se o něj. Věděla jsem, že máme jen málo takových hezkých chvil.

„Kdybych ho včera nevyhodil, spali bychom teď každý jinde a Cheron by se tu válel přes celou postel. Nevím, jak tobě, ale mně to takhle vyhovuje víc,“ zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Koutkem oka jsem ho zamyšleně pozorovala. Vypadal tak zaujatě, zamyšleně.

„Musíme za Vyššími,“ povzdychl si a vstal. Náhle mi byla v posteli až nepříjemná zima. Nespokojeně jsem vstala a začala se oblékat. Měla jsem jen spodničku a korzet, ale co jsem měla jiného dělat. Na nákupy jsme teď zrovna čas neměli.

Když se i Shayne oblékl, pomohl mi zavázat korzet, za což jsem byla nesmírně vděčná. Sjel si mě pohledem a zamračil se.

„Ještě, že nejdeme pěšky. Cestou bych tě musel bránit holýma rukama,“ prohlásil.

„Cherone! Kde jsi?!“ křikla jsem, jakmile jsem viděla, že se Shayne chystá k odchodu. Jak jsem ho znala, byl by schopen by ho tu klidně jen tak nechat.

„Tady, slečinkó.“

Démon se najednou vynořil ze zdi, na tváři mu hrál široký úsměv. „Vyspinkaná?“ zamrkal, zřejmě v domnění, že to bude roztomilé. Opak byl pravdou.

Shayne ho spražil naštvaným výrazem a Cheron naštěstí zmlkl.

„Ustupte,“ přikázal. Ačkoli jsem nechápala důvod, udělala jsem, jak řekl, a ustoupila o pár kroků vzad.

Košile se na jeho hrudi opět začala napínat, pomalu se trhala až na úplné cáry. Záhy se objevila i dvě křídla. Tentokrát ale jeho zevnějšek nebyl takový jako vždy, když se naštval. Tentokrát byl úplně normální, až na křídla a až neobvykle zářící oči. To bylo to, co jsem vždycky viděla, když se na mě díval. Jeho pravé já, ukryté hluboko v něm, občas vystoupilo na povrch.

„Teď sem pojď, Eleanor,“ zašeptal až neobvykle jemně a natáhl ruku. Váhavě jsem k němu došla a jeho ruku přijala. Přivinul si mě k sobě, přitiskl na hruď a pak jsem už neviděla nic, než bílou tmu.

Dopadli jsme do čistě bílé místnosti. Strop, podlaha, všechno bylo bílé, až na několik mužů oblečených v černém. Seděli za obrovským stolem a vůbec, ale vůbec se nedivili, když nás viděli.

„Pane Blacku, rád vás opět vidím,“ rozlehlo se místností. Když jsem si Vyšší představovala jako nějaké staříky, mýlila jsem se. Všichni vypadali mladě a k mému údivu i velmi hezky. Ten muž, který promluvil, byl stejně zvláštní jako Shayne sám. Jeho oči tak poutavě zářily.

„Kdyby se totéž dalo říct i o mně,“ Shayne se usmál.

„Předpokládám, že vás sem přivádí, totiž, vás i vaši svěřenkyni jistý Kahlen, mám pravdu?“ zeptal se další z nich.

Shayne hrdelně zavrčel. „Ano. Chci ho vyzvat na souboj.“

Vyšší se po sobě významně podívali. „Kvůli tomu, že jste neubránil svou svěřenkyni? Nebo proto, že jste se do ní zamiloval a on vám ji ukradl?“

Napětí v místnosti bylo téměř hmatatelné. Shayne v tomhle zřejmě viděl jistou podobnost s Isabelou.

„Byla to má vina,“ ozvala jsem se. Všechni přítomní teď upřeli zrak na mne.

„Slečno Eleanor, my nejsme Vyšší pro džiny, tudíž vaše argumenty tu nemají váhu,“ odsekl další muž.

„A proto, že jsem džinka, nemám nárok na to, abyste mne vyslyšeli?“ sykla jsem stejným tónem jako ten muž.

„Slečno, nepleťte se do takových záležitostí. Pokud se domníváte, že kvůli včerejším událostem vám do toho něco je, tak se mýlíte. Jste pouze předmětem sporu, jste důležitá pro podsvětí i svět lidí, ale pouze kvůli zázračnému dítěti. Přenechte tyto věci nám.“

Doslova mi spadla brada. Takže oni ví dokonce i to, kdy s kým co mám?

„Nemluvte s ní takhle!“ ozval se Shayne a strčil si mě za sebe, jako kdyby se pokoušel mne před nimi snad chránit.

„Pane Blacku, nemáme čas na řešení takových záležitostí a už vůbec ne, co se týče vaší milenky, chcete-li svěřenkyně, její úloha je sice bohulibá a my společně s Vyššími pro džiny jsme pro ni vybírali vhodného partnera, ale ujišťuji vás, že není předmětem tohoto rozhovoru. Jde tu o více, než si myslíte.“

Ztěžka jsem polkla a stáhla se do Shayneova stínu. Mluvili o mně jako o nějaké klisně, bezcenné věci. S nikým takovým jsem již nechtěla mít nic společného.

„Dobrá. Pokud vyhraji souboj, žádám, aby byl Luke osvobozen z vězení, ve kterém jej neoprávněně již zmíněný Kahlen drží. Také žádám trest za všechny ty věci, které provedl, a ujištění, že se k Eleanor již nikdy nepřiblíží. A pak také svůj kámen – totiž, Eleanořin kámen.“

„Nechcete toho málo, pane Blacku,“ tmavovlasý muž se nepříjemně usmál, ale pokýval hlavou.

„Smím také říct, co bych chtěl já?“ Ze stínu vyšel povědomý muž. Podvědomě jsem se přitiskla k Shayneovi a začala mu drtit ruku. Věděla jsem ale, že ho to nebude ani trošku bolet.

Muž s jizvou přes tvář se usmál. „Když vyhraju, chci Eleanor. Chci, aby Shayne dostal jinou svěřenkyni a již nikdy se k Eleanor nepřiblížil.“

Zamrazilo mě. Pokud Vyšší tvrdili, že o mě nejde, mýlili se. Šlo výhradně o mě.

„Dobrá, nemá cenu tu nic víc řešit. Souboj může začít. A mimochodem, myslím, že cestou jste vytratili démona. Toho maléh ošklivého Cherona. Podřadní démoni sem nemohou, proto zůstal tam, kde byl,“ vysvětlil Vyšší. Odfrkla jsem si. Výborně, takže mohu být ráda, že já pro ně ještě nejsem tak úplně podřadný démon.

Shayne mě vzal kolem pasu a vtiskl mi polibek na špičku nosu. „Budeš tu v bezpečí. Vyhraju, vrátím se a pak už bude vše v pořádku, ano?“ podíval se mi zpříma do očí. Váhavě jsem přikývla, snažíc se nedat najevo své nepěkné pocity.

Liam mi věnoval démonický úsměv. Odcouvala jsem do rohu a tiše sledovala, co se bude dít.

Jelikož byl Liam ve své lidské podobě, čekala jsem, že se přemění. A stalo se. Tvář se mu podivně zkřivila, oči zúžily a zčernaly. Jeho tělo se také zdálo, že mohutní, roste. Oblečení se napínalo, trhalo, až zůstal bez košile. Ovšem žádná křídla se neobjevila. Malá, zarudlá peříčka mu začala lézt ze zad, zdálo se, že prostupují, propichují jeho kůži a snaží se dostat ven. Nevypadal ale, že by trpěl bolestí. Trpělivě je vytahával dobrých pár sekund, než se i za jeho zády objevila dvě mohutná křídla. Byla rudá, vypadala, že z nich teče krev. Vůbec to nebyl pěkný pohled. Shayne vedle něj vypadal úplně normálně.

Zdi se začaly smrskávat k sobě, až zůstala jen nepatrná štěrbina. Oba v ní zmizeli a dál už jsem vůbec nic neviděla.

Jakési bílé světlo teď dopadlo na mou tvář. Vyšší se obrátili ke mně. Ztěžka jsem polkla a udělala krok vpřed, sotva patrný.

„Je mi vašich nápadníků skoro líto. Tam, kde teď jsou, budou všechny části vaší povahy, slečno,“ pronesl ten

zdánlivě nejmladší z nich. Bylo to hloupé, posuzovat to, když už nikdo z nich nestárl.

„Má povaha je snad špatná?“ svraštila jsem obočí.

„Sama uvidíte. Zvítězí jen ten, který to přijme, popravdě, má váš oblíbenec malé šance, jelikož má srdce.“

„Jak to myslíte?“ založila jsem si ruce na prsa a nervózně těkala očima z jednoho na druhého.

„Miluje vás. Nepohání ho pouze slepá touha, možná se bude bát vidět, co vše se ve vás ukrývá. Proto jsme vás vybrali, vaše srdce je jak dobré, tak špatné. Nikdy nebude poznat, na které straně stojíte, jelikož vy sama to nevíte. Jako matka pro zázračné dítě jste až neuvěřitelně vyhovující,“ prohlásil další z nich. Vypadali jako velmi podivná komise, bylo mi z toho až úzko.

„Jsem pro vás nějaké zboží, že?“ sykla jsem nepřátelským tónem.

„Naopak, slečno, jste velmi důležitá,“ jeden z nich vstal a rozešel se ke mně. Dotkl se mé tváře, zatímco druhou dlaň položil na moje břicho. Chvíli jsem vše viděla rozmazaně, když jsem pak ale párkrát zamrkala, naskytl se mi vážně podivný pohled. Přímo před sebou jsem viděla v jakési bílé bublině miminko, sedělo a nadšeně plácalo ručkama. Byl to nádherný, usměvavý chlapeček s černými vlásky a jiskřivě stříbrnýma očima.

Hrklo ve mně.

Prudce jsem se otočila, čímž jsem tu nádhernou představu okamžitě přerušila.

„Může Shayne zemřít?“

Muž však mlčel.

„Může zemřít?!“ zvýšila jsem hlas.

„Ano.“

Vztekle jsem se na něj vrhla a začala mu pěstmi bušit do hrudi. „Vy jste to věděli? Celou tu dobu jste to plánovali? Klidně jste Liama nechali, aby mi tohle udělal! A klidně ho necháte Shaynea zabít! Byl vám dobrý jen na tohle, že? Už vám přece nebude užitečný, tak se ho prostě zbavíte?“

Muž mě popadl za paže a nedovolil mi tak vrhnout se přes něj k té štěrbině, kde předtím Liam se Shaynem zmizeli.

V očích se mi leskly slzy. „Uklidněte se, slečno!“

„Tak já se mám uklidnit?! Poslali jste ho na smrt! Záměrně! Dobře jste si to vymysleli, abych si myslela, že Liam je ve hře, že on může být ten váš slavný Vyvolený, ale tak to není, že? Vy jste to tak úplně nevybrali, protože jste věděli, že přijmu jen Shaynea. Lži! Sprosté lži! Necháte vyhrát Liama, protože vám jeho lidé něčím vyhrožují! Necháte, aby mě celý život trýznil, možná mi to dítě i seberete, že? Tak to ale nenechám, nenechám!“

Až hystericky jsem řvala, nepříčetně do muže bušila a nechávala slzy smáčet své tváře.

„Nevíte souvislosti!“ pokoušel se mě uklidnit onen muž, ale marně. Podařilo se mi mu vyškubnout. Rychle jsem se rozběhla k sotva viditelným bílým dveřím na druhé straně. Sotva jsem je otevřela, zahlédla jsem nějakou bílou zář, bylo tedy zřejmé, že jsem tu správně. Už jsem se ani neohlédla a skočila. Věděla jsem přesně, co udělám, aby se mi Shayne vrátil domů.

Dopadla jsem do našeho pokoje, kde jsme strávili předchozí noc. Nezajímalo mě, že Cheron tu někde ještě je, přiběhla jsem ke skříni a začala v ní cosi hledat, hekticky jsem pobíhala sem a tam a hledala něco hodně ostrého. Konečně jsem po nějakém tom úsilí našla něco, co kdysi bývalo nožem. Přiložila jsem si hrot, již značně poznamenán časem, k bříšku. Věděla jsem, že u džinek je těhotenství jiné než u lidských žen, ale i tak.
Se slzami v očích jsem shlížela na nůž ve svých třesoucích se rukách.

„Vyšší! Budete mít, co jste chtěli. Pokud mi nevrátíte mého Shaynea domů živého a zdravého, udělám to. Možná mě to nezabije, ale to nevinné dítě, po kterém tak toužíte, ano. Nehodlám ho porodit a vzdát se ho. Než abych vám ho dala, to ho raději zabiju!“

Křičela jsem rozčileně, upírajíc zrak ke stropu. Nic se však neozývalo. Téměř zoufale jsem zavřela oči, ale když jsem to udělala, před očima se mi mihl obraz toho překrásného veselého dítka. Raději jsem oči opět otevřela a párkrát zamrkala.

„Tak vy pochybujete, že jsem toho schopná. Dobrá!“

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si definitivně hodlala vrazit nůž do břicha, se rozletěly dveře. Téměř až nadějně jsem vzhlédla, snad v domnění, že v nich uvidím Shaynea.

Místo milované tváře jsem však spatřila pomláceného, zkrvaveného Liama s vítězoslavným úšklebkem. Ostrá věc, kterou jsem dosud pevně držela, jako mávnutím kouzelného proutku s cinknutím dopadla na zem.

Leckdo by si teď mou tvář jistě mohl splést s bíle natřenou zdí. Ustupovala jsem, nevěřícně kroutila hlavou a až hystericky popotahovala. Necítila jsem se zrovna jako nějaká hrdinka, ale tou jsem stejně nikdy nebyla. Ať jsem se pokoušela být silná sebevíc, nešlo to, mé city zkrátka explodovaly a to zaplavilo celé mé tělo příšernou bolestí.

„Vlastně bych měl Vyšším poděkovat, že, Eleanor?“ Liam ukázal vždy dokonale bílé zuby v úsměvu, nyní však poskvrněným krví z jeho dásní. Vypadalo to, že se Shaynem vážně ostře bojoval.

„Nepřibližuj se!“ zasyčela jsem sotva slyšitelně. Zády jsem narazila do zdi.

„Nemusíš se bát, to dítě si samozřejmě můžeš nechat, ačkoli není mé, budu mít značné výhody jako jeho vychovatel.“

Nevěřícně jsem na něj třeštila oči. Nemohla jsem si zkrátka připustit, že i Vyšší dokázali hájit tu zlou stranu, zvláště, pokud šlo o jakési zázračné nenarozené dítě.

Bez dalších slov jsem se sesunula k zemi, zcela zlomená, snad abych nabrala sílu na další vzdorování.

„Nemáme čas. Tolik práce, drahoušku. Mé vítězství je zkrátka věc k oslavám. Na oplakávání tvého milého máš času dost,“ natáhl ke mně ruku. Nevesele jsem se zasmála. Odmítala jsem si přiznat skutečnost, že by byl mrtvý. Věděla bych to, poznala bych to!

„Tvé vítězství?“ ozvalo se za Liamovými zády.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování