Prokletá ~ 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eleanor se zdá, že Shayne je vážně nějaký divný; jednou je milý, podruhé majetnický a nepříjemný. Má zkrátka podezření, že za vše může Isabela. Ke všemu se ještě Luke chová doopravdy zvláštně, což zapříčiní, že se do toho všeho Eleanor ještě víc zamotá.

11.03.2013 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 751×

Jaká to byla úleva, když Isabela k ránu zmizela. Celou noc tam seděla a zírala na mě. Nepřirozeně se šklebila a jedním stálým pohybem si hladila vystouplé bříško. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se choulit ke Shayneovi a pokusit se usnout. Ačkoli jsem spánek potřebovala, nedokázala jsem to. Sledovala mě tak intenzivně, že to nebylo možné, takže když se rozednilo, odtáhla jsem se od Shaynea a lehla si na kraj postele v domnění, že snad budu moci ještě alespoň dvě hodiny spát. Další chyba. Tím pohybem se totiž Shayne probudil.

„Eleanor?“ pronesl rozespalým hlasem. Nereagovala jsem. Byla jsem nesmírně smutná, natolik, že jsem téměř zapomněla, jak šťastná jsem minulé odpoledne ještě byla, jak šťastná jsem byla, že žije.

„Eleanor!“ jemně se dotkl mého ramene.

„Nech mě být,“ pípla jsem sotva slyšitelně. „Tys mi... tys mi řekl Isabelo,“

„Cože?“ pokusil si mě k sobě přitisknout, ale vytrhla jsem se mu.

„V noci, když jsem sem přišla, řekl jsi mi 'Isabelo'. Řekl jsi to, jako kdybys chtěl místo mě objímat ji,“ vyčítavě jsem se na něj otočila.

Jeho andělská tvář se zachmuřila. „Neřekl. Nic takového jsem přece...“

„Řekl! Nikdy nebudeme moct být spolu, dokud tu bude. Nechci ji vyhánět, to vůbec ne, ale měla by přejít... co já vím, na druhou stranu. Máš její obraz, spíš v posteli, kde jsi spal s ní. Každou noc na tebe shlíží jako na nějakého boha. Nemůžeš se jí zbavit, je jako posedlost, sžírá tě, tvou bytost, tvé myšlenky, tvé city, celé tvé srdce.“

Shayne se nepřestával mračit. „Tak to není, Eleanor, ty víš, že...“

„Že co?“

„Že tě miluju.“

Zůstala jsem na něj nehnutě zírat. Odzbrojil mě, definitivně. Dost živě jsem si vzpomínala na tu noc, kdy jsem mu řekla, že ho miluji, kdy jsem byla plně rozhodnutá se mu odevzdat. A on mi pak řekl prosté „Já tebe ale ne.“ To bylo tak kruté, že i teď, když tato nádherná slova vzešla z jeho ještě nádhernějších úst, mě ta stará záležitost zabolela.

„Včera večer to na to nevypadalo,“ zakroutila jsem hlavou. Viditelně si povzdychl a přitiskl si mou hlavu na svou hruď.

„Na něco jsem včera večer přišel,“ řekl dříve, než jsem stačila znovu promluvit. Chytře tak tedy konverzaci stočil úplně jinam. „Tvé sestry. Najdu je, úplně všechny. Ty, které budou mít pána, zkrátka odkoupím. Tenhle dům je pro nás příliš velký, nemyslíš? Chtěl bych, abys byla šťastná, aby tvé sestry už netrpěly.“

Nevěřícně jsem na něj zírala. „Myslíš to vážně?“ Začínala jsem už pochybovat o tom, jestli je při smyslech. Bylo to téměř stejné, jako kdyby v něm byly dvě různé osoby, jeden Isabelin milující manžel, který truchlí pro její smrt a zároveň jí touží být vždy věrný, a ten druhý, můj Shayne, můj milující, skvělý Shayne, kterého jsem tak milovala.

„Smrtelně vážně, lásko,“ usmál se.

Netušila jsem, čím to bylo, ale na chvíli jsem na tu Isabelu zapomněla. Ale vážně jen na chvíli. Opět jsem si vzpomněla na své sestry. Na devět svých krásných sester, totiž – nyní již jen sedm. Kdybych je měla zpátky; kdybychom byly opět spolu, nic krásnějšího by snad být nemohlo. Bůhví, proč jsem se tedy na tu představu velmi upjala.

* * *

Můj věčně nabručený anděl nakonec přece jen začal plnit to, co slíbil. Po snídani okamžitě začal prohledávat celou svou pracovnu a k mému údivu a možná i zděšení se hned poté odebral bůhví kam, ačkoli jsem tušila, že do podsvětí. Rozloučil se jen krátkým polibek s tím, že se brzy vrátí.

Jakmile dům opustil, myslela jsem, že vyletím z kůže. Zdi se mi pomyslně zužovaly, podlaha se zdála, že se propadá. Tak to ale nebylo. Sžíral mě nesmírný strach. Z Lukovi druhé, horší stránky, a možná i ze šílené Isabel.

Vrátila jsem se do svého pokoje s ještě větším pocitem úzkosti. Mé podivné představy do této doby nedospěly až k něčemu takovému. Živě jsem viděla, jak před mým pokojem kdysi vyhasl Isabelin život. Jak musela být toho dne ve vzduchu cítit smrt...

Rychle jsem za sebou zavřela dveře a posadila se na postel. Rozhlížela jsem se tak, jak se obvykle malé děti rozhlížejí, když jsou v noci ve tmě v pokoji samotné a mají pocit, že je někdo nebo něco pozoruje. I tento pocit jsem znala.

„Eleanor,“ ozvalo se z chodby. Ten hlas jsem důvěrně znala. Vyskočila jsem na nohy a běžela ke dveřím, ale když jsem vzala za kliku, už bylo pozdě. Dveře se otevřely a v nich stál usměvavý, avšak velmi znaveně vypadající Luke.

„Vidím, že jsem zaspal snídani,“ konstatoval s neustálým úsměvem. Viditelně jsem si oddychla a o něco uvolněněji odstoupila ode dveří.

„Ale nejen snídani, že? Zaspal jsem celé ty dny. Tvůj vztah se Shaynem,“ přiblížil se a já, já... instinktivně ustoupila. On se zamračil.

„Ty se mě bojíš, viď?“ mírně odbočil od tématu. To mě vyděsilo ještě víc, tohle téma totiž bylo jedno z těch, které bych raději nerozebírala.

„Ano! Ne..“

„Eleanor, vím, že má povaha by se sotva dala srovnávat s klidnou a vyrovnanou, také vím, že občas dokážu vyděsit, ale to Shayne přece také, nebo se pletu?“ zeptal se už o něco příjemnějším tónem hlasu.

Ztěžka jsem polkla a upřela pohled do země. Teď zasáhl celkem citlivé téma. Ano, i ze Shaynea jsem měla občas oprávněně strach. Pamatovala jsem si také, jak mě tehdy na plese varoval, že některé ženy dokáže vyděsit jeho démonický vzhled. Tehdy jsem se tomu upřímně smála, protože jsem viděla jen tu jeho nádhernou, andělskou stránku, ale možná že i tím, jak příšerně jsem se do něj zamilovala, jsem dokázala lépe chápat, že miluji nejen tuhle jeho stránku, ale i tu horší, děsivější. Že miluji i to, když se mu oči zúží, pomyslně změní barvu a jeho tělo se začne měnit. I tehdy, i přes ten přirozený strach, bych za něj dala ruku do ohně.

„Ano, ale raději bych tyhle věci neřešila, dobrá? Necítím se zrovna dobře,“ přiznala jsem s jistou úzkostí v hlase. Nelhala jsem, ne úplně.

Luke se zamračil. Viděla jsem v jeho černých očích viditelné obavy. „Od té doby, co ses vrátila od Liama, jsi nějaká jiná, co se stalo? Moc toho, po pravdě, nevím, Shayne mi nic nesdělil. Z vašeho chování jsem ale usoudil, že si konečně uvědomil, že nemůže být zahořklý vdovec navždy.“

Teď jsem se musela vážně, upřímně zasmát. Ne, Shayne možná není zahořklý, ale vdovec pořád ano; další skutečnost, která mě neuvěřitelně děsí.

„Záležitosti s Liamem bych raději také nerozebírala. Omlouvám se, ale je to pro mě všechno takové čerstvé.“

Luke se usmál a posadil se na mou postel. „Jsem rád, že jste spolu,“ prohlásil, ačkoli vzhledem k jeho tónu bych si myslela pravý opak. „S tebou je úplně jiný. Je sám sebou, to nikdy předtím nebyl. Isabela ho měnila také, ale spíše k horšímu, ty z něj děláš lepšího.“

Když jsem přecházela sem a tam po místnosti, chytala se sloupků u postele a opírala o ně, cítila jsem jeho pohled neustále na sobě. Něco hledal, něco tušil, a mě děsil fakt, že to asi brzy najde.

Věnovala jsem mu jeden ze svých nejlepších úsměvů. „V to jsem vlastně tiše doufala, záleží mi na něm.“ Přiznání svých citů ohledně Shaynea mi nikdy nedělalo problémy, tak proč bych to vlastně měla tajit jeho nejlepšímu příteli?

„Ale záleží mi i na tobě,“ dodala jsem po pár sekundách mučivého ticha. Až později jsem si uvědomila, že bych to neměla říkat, ne teď, ne tady, ne za takových okolností. Raději jsem urychleně přešla k oknu v domnění, že to přejde jen mávnutím ruky. Zadívala jsem se do ztichlé ulice, ale když jsem se otočila, stál jen pár centimetrů za mnou. Místo toho, abych snad leknutím vykřikla, jsem jen zacouvala, což zapříčinilo, že jsem si dřepla na okenní sedátko vystužené měkkými polštářky. Jakmile se Luke bezeslova naklonil až ke mně a zapřel se rukama o polštáře za mnou, se mi zděšením rozšířily zorničky.

„Co jsi to říkala?“ pronesl téměř šeptem. V duchu jsem proklínala to, že jsem naši konverzaci raději okamžitě neukončila.

„Že mi na tobě také záleží,“ zopakovala jsem váhavě. Cítila jsem, jak mi krůpěje potu stékají z krku až do výstřihu. Z té hmatatelné síly, která se vznášela ve vzduchu, mi bylo horko.

Chvíli hypnotizoval očima kapku potu, která si brázdila cestičku dolů, než se široce usmál.

„A na tom je něco špatného, Eleanor?“ nahnul se ke mně ještě blíže. Musela jsem vypadat, že brzy upadnu do mdlob. Shayne na mě ty své andělské triky nikdy nepoužíval, ale Luke se v tom viditelně nesmírně vyžíval.

„Samozřejmě, že ne,“ rychle jsem zakroutila hlavou. Luke mě popadl za bradu a ukazováčkem mi přejel po čelisti.

„A jak moc ti na mně záleží?“ zeptal se téměř šeptem, když už byly jeho rty u těch mých.

„Já...“

„Lituji, že jsem tehdy nešel na ten trh, abych tě koupil jako první,“ zamumlal, když vytáhl z kapsy jakýsi větší rudý kámen. Můj kámen!

„Kde jsi ho vzal?!“ Rázem jsem stála na nohou, což mu samozřejmě nebránilo být na mně neustále nalepený. „Shayne si ho dnes ráno zapomněl v pracovně, ale víš, co si myslím?“

Jako hadrovou panenku si mě jednou rukou přitiskl blíže k sobě, levou ruku pak nechal na mém boku. Pevně jsem zaťala zuby, ale nikterak jsem se nebránila.

„Že bys ho měla mít ty,“ dodal a místo, aby mi ten kámen prostě dal, zvolil trošku jinou metodu předání. Jednoduše mi se širokým úsměvem vložil kámen do výstřihu, a než jsem se nadála, už jsem měla jeho rty doslova přilepeny na těch svých. Až přímo dravě mě líbal, a co hůře; já jsem mu ty polibky dokázala s tou samou vášní vracet. Jenže má mysl nebyla zastřena jeho silou až tak úplně. Jakmile mě přitiskl ke zdi a schylovalo se k něčemu dalšímu, našla jsem v sobě sílu, abych ho odstrčila. Otřela jsem si hřbetem ruky rty a roztřeseně vyběhla z mísnosti. Tímhle jsem se jen utvrdila v tom, že Luke viditelně netuší vůbec nic o tom, že čekám to zázračné dítě, jak tomu Vyšší s radostí říkali. Opřela jsem se o zeď na chodbě, sjela podél ní na zem a složila hlavu do dlaní. Cítila jsem se jedním slovem příšerně, nejen, že jsem Lukovi něco takového dovolila, ale ještě jsem ho nechala, aby mě přistihl, jak po tom tajně toužím. Byl to snad klam, nebo něco ve mně se tomu bránit nechtělo?

Vycítila jsem, když Luke vyšel z místnosti. Už jsem se připravovala na to, že mi začne něco vyčítat, ale on vůbec nic neřekl.

Klidným krokem došel na konec chodby a zabouchl za sebou dveře. Až tehdy jsem si oddychla.

* * * *

Ani nevím, jak dlouho jsem na té chodbě seděla jako hromádka neštěstí. Vím jen, že už byla dávno tma a já seděla již jen v přítmí petrolejové lampy, která osvětlovala kout dlouhé chodby lemované podivnými, ač docela pěknými obrazy.

Přemýšlela jsem o všech těch věcech, o Shayneovi, dokonce i o Isabele, a potom mě cosi napadlo. Pokud Isabela viděla tu scénu s Lukem, stejně jsem již byla ztracená, takže to za pokus stálo. Ten duch mě nenáviděl a pochybovala jsem, že by se to někdy změnilo. Jen jsem to musela vědět, i Isabela to musela vědět, tohle si zasloužila. Tohle jsme si zasloužili všichni.

„Isabelo!“ křikla jsem ztichlou chodbou. Dlouhou dobu se nic neozývalo, žádný šramot, žádný ledový závan větru. Až pak. Modré světlo doprovázelo děsivě vypadající ženu, když se pomalu šinula z druhé strany chodby ke mně. Rychle jsem vstala a se vztyčenou hlavou jsem se k ní vydala. Jako obvykle jen naklonila hlavu na stranu a vyvalila na mě své mrtvé, ledové oči, jako kdyby se tázala, proč ji já volám.

„Nechci, aby ses kvůli tomu rozzlobila, ale přemýšlela jsem a... doufala, že bys mi možná mohla popsat tu noc, tu noc, kdy jsi tady zemřela,“ váhavě jsem kývla k místu vedle sebe; k místu před svým pokojem.

Isabela udělala ještě pár kroků ke mně, takže byla tak blízko, že jsem mohla vidět každou nepatrnou rýhu v jejích černých, nepřítomných očích.

„Chceš se mi vysmívat?“ pronesla hlubokým, mrtvým hlasem.

„Ne. Ale tebe to nikdy nenapadlo, nechtěla jsi potrestat toho, kdo tě zabil?“ Tušila jsem, že z mého hlasu musí být jasně znát

ta nekonečná zvědavost, ale nebrala jsem to jako špatné znamení.

„Já nevím, kdo mě zabil!“ zasyčela nenávistně.

„Prosím, zkus si vzpomenout na ten večer,“ upřela jsem na ni prosebný pohled. Nikdy jsem neměla moc ráda, když jsem musela projevovat své pocity až tak hluboce, že by si o mně někdo mohl myslet, že jsem příliš slabá.

„Tak ty to chceš vědět!“ skřehotavě se zasmála. Její ledová ruka mi stiskla krk v mrtvolném sevření. Ztěžka jsem polkla, ale nehnula jsem se.

„Když mě zabiješ, nikdo ti už nikdy nepomůže. Chceš tu zůstat navždy? To je to, co chceš?“

„Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není!“

Duch rozzlobeně sevřel můj krk ještě silněji. „A co když má tvůj vrah něco dočinění se mnou? Pak je to věc, která je pro nás obě důležitá.“

To ji viditelně přesvědčilo. Povolila stisk a ustoupila.

„Ukážu ti, co jsem viděla, co jsem slyšela... i co jsem cítila,“ popadla mě za ruku, div mi ji nezačala drtit, zatímco tou druhou

ukazovala na místo na zemi, jen kousek od nás.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování