Prokletá ~ 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Isabelina smrt byla pro Eleanor dosud záhadou; nyní však vychází na povrch všechny skutečnosti, které však dokážou pořádně vyděsit. Kdyby vám někdo vyprávěl o jeho smrti, jistě by vás to značně zasáhlo, ale co kdyby vám ji někdo dokonce ukázal?

19.03.2013 (17:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 748×

„Ten večer Shayne nebyl doma, musel řešit nějaké záležitosti v Lodnýně. Pamatuji si, že mi řekl, že to bylo kvůli Vyšším. Vítr kvílel, okenice se neustále otevíraly a znovu zavíraly. Tu noc jsem poprvé viděla sníh. Byl všude, stromy byly zasypány onou bílou pokrývkou, střechy domů, chodníky,“ začala Isabela. Její hlas se nesl ztichlou chodbou s podivnou ozvěnou. Tiskla mi ruku čím dál tím silněji, ale ani jsem to nevnímala. Cítila jsem, jak se chvěla, jak její hlas přeskakoval, když to vyprávěla, s takovým zaujetím, s takovou bolestí. V tu chvíli se příšerně vypadající duch vedle mě proměnil v nádhernou ženu oděnou v čistě bílých nadýchaných šatech. Její porcelánovou pleť skvěle doplňovaly kočičí zelenomodré oči, plné, růžové rty a dlouhé černé vlasy. Zděsila jsem se, jak tuze mi byla podobná. Měla vypouklé bříško, které si jako vždy intenzivně hladila.

„Hleď,“ znovu mi pevně stiskla ruku, takže jsem si uvědomila, že už to není ta krásná, živá žena. Bylo až neuvěřitelné, jak to udělala, ale stála jsem teď na více osvětlené chodbě. Vše vypadalo takové živější, barevnější než dnes.

„Zdi jsou tím nasáklé,“ vysvětlila pravděpodobně to, jak je možné, že to mohu vidět.

Spatřila jsem Isabelu znovu. Prozpěvovala si jakousi píseň, když vzala za kliku mého nynějšího pokoje a nakoukla dovnitř. Iluze něčeho, co se již stalo.

„Vždy jsem chtěla, aby tenhle pokoj byl pokojem našeho dítěte. Nikdy jsem to ale Shayneovi neřekla,“ pokračovala Isabela o něco tišeji, jako kdyby se bála, že ji ta druhá Isabela uvidí.

„Představovala jsem si bílou postýlku s nadýchanými polštářky a peřinkou, chtěla jsem, aby bylo všechno perfektní, až se to malé narodí. Byl div, že jsem vůbec zaznamenala to podivné počasí, které venku panovalo.“

Obě jsme teď popošly, abychom viděly dovnitř pokoje, kde zmizela Isabela. Byl vyklizený, vlastně v něm vůbec nic nebylo, ale Isabela se jím procházela, jako kdyby viděla, co všechno tam bude.

„Víš, co je na tom všem vlastně to zábavné, džinko? Můj vrah musel být démon, ale démoni nezabíjejí zbraněmi, a když ano, je to známkou toho, jak moc tebou opovrhují. V tuhle chvíli jsem vůbec nevěděla, že dole v přízemí se už začalo něco dít. Byla jsem tak zabraná do sebe a do svých myšlenek, že jsem to nevnímala. Neozval se žádný výstřel, nic. V tomhle domě jsem nezemřela jen já, rozumíš? Dostal se přes všechno služebnictvo, co tu bylo. Všichni zemřeli kvůli mně, jenom kvůli tomu, jak moc jsem se starala sama o sebe.“ Měla jsem chuť ucuknout. Moje ruka trpěla, měla jsem pocit, že mi ji rozdrtí, ale nedokázala jsem se odtrnout v domnění, že to vše zmizí, když to udělám.

Zamračila jsem se. „On služebnictvo nezastřelil?“

„Ne. Věděl, že bych mohla utéct, kdybych ty výstřely slyšela,“ ukázala na Isabelu, která sebou v tu chvíli trhla, zastavila se a zaposlouchala se. Uslyšela jsem dunivou ránu, nejdřív jako kdyby někdo hodil na zem porcelánový servis, ale poté se ta rána ještě znásobila. Následovala další... a další... a další. Ztěžka jsem polkla, jak jsem počítala. I Isabela zřejmě počítala, jelikož se tvářila nesmírně vyděšeně.

Pět... Šest... Sedm... Osm... Devět.... Přestala jsem počítat. Těch ran bylo tolik. A jen já a mrtvá Isabela jsme věděly, co ty rány znamenají. Vyděšená, tehdy živá Isabela vyběhla na chodbu zrovna v tu chvíli, kdy se začaly ozývat mohutné kroky na schodech.

„Myslela jsem si, že se už možná Shayne vrátil domů, nebo že majordomus mi jde sdělit, že zničil nějaký drahý porcelán,“ pronesla Isabela směrem ke mně, téměř šeptem.

V tu chvíli jsem ho uviděla. Muž mohutnější postavy zahalen v dlouhé černé kápi kráčel směrem k Isabele, která stála sotva pár centimetrů před námi. Začala ustupovat, a jak ustupovala, prošla skrz mě, jako kdybych byla duch. Teď jsem se ale nedívala na Isabelu, ale na jejího vraha, který kráčel směrem ke mně. Totiž ne ke mně. K Isabele.

„Co chcete?“ uslyšela jsem za sebou, ale neotáčela jsem se. Hypnoticky jsem zírala na toho muže. Isabelin hlas byl tak živý, tak zoufalý a plný pocitů, až mi to hnalo slzy do očí.

Až teď, když muž stál přímo u mě, jsem si uvědomila, že mu nevidím do tváře. Zdálo se mi, že je zamlžená. „Isabelo! Vzpomeň si, soustřeď se!“ křikla jsem na ducha, který mi neustále drtil ruku.

„Nemohu... já nemohu,“ křičela téměř hystericky.

„Zapomeň na to, soustřeď se, jak vypadala jeho tvář. Jeho oči, jak se na tebe díval?!“ snažila jsem se Isabelu přesvědčit, ale mužova tvář mi stále byla záhadou. Isabelin duch zavřel oči a chvíli mlčel, ale když je otevřel...

Vyděšeně jsem ustoupila a ji stáhla za sebou. Teď jsme se na tu scénu dívaly už obě. Isabela se tehdy zacouvala až k pokoji, opřela se o zeď a vyděšeně těkala očima po dlouhé chodbě. Její oči byly zcela zastíněny clonou slz.

„Nikdy jsem neprolévala slzy pro nic za nic, až té noci jsem neměla na výběr, prostě jsem to neudržela. Věděla jsem, co udělá, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Nemohla jsem utéct, protože moje nohy to nechtěly. Nedokázala jsem strachem ani dýchat. Všechno se to seběhlo tak moc rychle.“

Zdálo se mi, že se muž na chvíli otočil přímo na nás dvě, jako na nějaké vetřelce. K mému údivu jeho tvář již nebyla zamlžená, ale zřetelně viditelná.

„Modré oči, ostré rysy, jizva přes krásnou tvář,“ opakoval tiše Isabelin duch. Má domněnka se tedy potvrdila. A ačkoli jsem to už dál nechtěla vidět, stále jsme tam byly. Muž vytáhl zbraň a namířil ji přímo na Isabelu. Pokřiveně se usmál a několikrát vystřelil. Isabela ani nestihla vykřiknout a její tělo se svezlo na zem hned u prahu onoho pokoje. Několik dobře mířených ran do břicha jí zbavily jejího mladého života. A nejen jejího.

Ale i když už byla Isabela mrtvá, pořád jsme tam byly. Tohle už totiž neviděla Isabela, nemohla, když zemřela, jak by tohle mohla vidět?

„Dívej se,“ přikázal mi její duch. Pohlédla jsem tam, kam její bledá ruka ukazovala. Muž si sundal kápi, která mu dosud zakrývala hlavu, a klekl si k bezvládné Isabele. Snad i láskyplně ji zastrčil pramen černých vlasů za ucho.

„Vždy jsem to tak trošku věděla, protože jsem ho poznala. Za ta léta jsem to ale zapomněla, protože jsem to chtěla. Teď se ale díváš na to, co není moje vzpomínka. Domy nejsou jen budovy bez duše, pamatují to, co se kdysi stalo, lépe než lidská paměť. Lidé zapomínají, zdi ne.“

Mně důvěrně známý muž se zvedl a s písničkou na rtech pomalu kráčel pryč chodbou. Pak ale udělal něco, co mě vyděsilo. Obrátil se, jeho pohled teď zcela jistě vyhledal ten můj. Usmál se.

„Dobrou noc, Eleanor Blacková,“

Potom seběhl dolů ze schodů a tahle představa zcela zmizela. Stály jsme opět v potemnělé chodbě. Isabela mě konečně pustila, ale hleděla na mě tak zvláštně, snad vyděšeně, tak vyděšeně jako tehdy. Možná to bylo tím, že měla neustále svou podobu.

„Tohle tam nebylo...“ kroutila hlavou.

„Co tam nebylo?“ zamračila jsem se.

„Řekl Isabelo Blacková, vím to. Zdi nelžou, tak to bylo. To je nějaká chyba, on se díval na tebe,“ měřila si mě nechápavým pohledem.

„V té době jsem byla v lahvi, vím to, nemohl vědět, že... Nejmenuji se Blacková.“

Nechápavě jsem přešla po chodbě, hledíc na místo, kde kdysi leželo její tělo.

„Nechápu to,“ prohlásila Isabela a rozhodila rukama, zatímco já jsem si mnula zarudlou ruku, otlačenou od jejího mačkání.

„Není to možné, totiž... jen pokud by do té vzpomínky někdo něco nepřidal. Někdo, kdo tam byl.“

„Liam, že?“ vyhrkla jsem okamžitě. Isabelina tvář se podivně zkřivila, když jsem řekla jméno jejího vraha.

„William,“ opravila mě.

„Je mrtvý, Isabelo,“ nervózně jsem zakroutila hlavou.

„Démoni tak snadno neumírají, ty hlupačko. Shayne je stejně pošetilý, jako jsi ty, když si to myslí. Jeho podstata tu pořád někde je, je jen otázkou času, kdy se zase objeví. Teď, za dva roky, za sto let, ale on se objeví, ujišťuji tě.“

Její krásnou tvář nahradila její nynější podoba.

Nadechla se, snad jako kdyby to potřebovala. „Ještě na něco si vzpomínám. Když jsem zemřela, objevila jsem se dole. Všude byla krev, těla rozházená po vstupní hale. A pak... a pak přišel Shayne. Vím jen, že mé tělo vynesl ven, položil do sněhu a tehdy jsem ho viděla poprvé se slzami v očích. Poté jsem zmizela a objevila se až po pohřbu, kdy mě začal vidět i on.“

Váhavě jsem přikývla a opřela se o zeď. Tušila jsem, že tenhle příšerný pohled již nikdy nedostanu z hlavy.

„Vím, proč to udělal. Tuze Shaynea nenáviděl. Před tím, než jsem si Shaynea vzala, za mnou William pořád chodil, snažil se mi dvořit, chtěl, abych byla pořád s ním. Měla jsem ho ráda, líbil se mi, ale přišel mi příliš fanatický. Pak mi to začalo být nepříjemné a odmítla jsem ho. Dlouho jsem jej neviděla, až do té doby, než se rozneslo, že čekám dítě. To přišel znovu, aby mi sdělil, že mne miluje. I tehdy jsem ho odmítla. To proto mě zabil. To proto tolik toužil po tobě...“

„Protože jsem ti podobná?“ polkla jsem. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem se všem líbila jen kvůli mé podobě s Isabelou.

„To také, ale toužil se Shayneovi pomstít. Mě miloval, ale k tobě cítil vášeň. A všichni ví, jak snadné je zaměnit vášeň a lásku. Dvě odlišná slova, přitom sobě vzájemně tak moc podobná,“ prošla se po chodbě, konečky prstů se dotýkala zdí. Měnila podobu z té své na svou lidskou a zpátky. Teď poprvé jsem měla pocit, že jsem v ní vyvolala něco lidského. A podle toho, jak se na mě teď dívala, jsem věděla, že i ona si to myslí.

„Děkuji,“ věnovala mi lidský poloúsměv, ačkoli bylo vidět, že mě pořád nesnáší.

„Za co?“ divila jsem se.

„Za to, že mohu být zase takovou, jakou jsem byla. Nejen ty jsi tu ta prokletá, Eleanor. Jsem tu uvězněná a tohle byl jeden z mých trestů. Nikdy nikdo nechtěl ukázat mou smrt, a když chtěl, nikdy mě nedokázal přesvědčit. Tím, že jsi se o mě zajímala, jsi jedno z nich zlomila. Za to ti děkuji, ale pamatuj; tohle je jenom výjimka. Jsem stále tady a bedlivě tě sleduji.“

S těmi slovy zmizela. Právě včas, jelikož jsem uslyšela bouchnutí dveří a Shayneův hlas, volající mé jméno.

Zcela zaujatá svými myšlenkami jsem seběhla dolů, abych se s ním přivítala. Sotva jsem ale sešla poslední schod, čekalo mě nesmírné překvapení. Za Shaynem stály dvě mně tolik povědomé dívky. Exoticky vypadající Zenya a bledá Emily. Hodnou chvíli jsme stály a zíraly na sebe jako na cizí, než jsem se odhodlala odlepit od země, radostně vykřiknout a vrhnout se svým sestrám kolem krku.

„Jste v pořádku? Tolik jste mi chyběly!“ pevně jsem je obě objala, div jsem je nezačala dusit.

„Eleanor! Málem jsem tě nepoznala,“ smála se Zenya, když jsme se od sebe vzájemně odtáhly.

„Ty zase vypadáš pořád stejně.“

Všechny tři jsme se vzaly kolem pasu tak, jak jsme to dělávaly ještě uvězněny v láhvi.

„Máš úžasného přítele, netušíš, kolik peněz za nás dal. Div se s našimi pány nepopral, aby nás koupil. Jsme rády, že máme takového pána,“ řekla Emily upřímně, zatímco Shayne nás s úsměvem pozoroval a pohrával si se dvěma barevnými kameny. Nemohla jsem uvěřit svým očím, jakmile jsem viděla, jak obrovské oba kameny jsou.

„Kolik jste měly pánů?“ vytřeštila jsem oči. Obě po sobě jen významně mrkly.

„To se ani neptej. Nezacházeli s námi tak zle, jen jsme musely plnit přání, nic více. Naše sestry jsou na tom i hůř,“ Emily svěsila hlavu a Zenya ji napodobila.

„Pane,“ obě se téměř totožně otočily, zamrkaly a pospíchaly ke Shayneovi. „Smíme teď jít s naší sestrou?“ zašvitořila Zenya.

Protočila jsem oči. „Neříkejte mu pane a pojďte.“

„Ale...“

Shayne se usmál. Viděla jsem mu na očích, že mu dělá dobře, když mu někdo říká „pane“, ale raději jsem to přešla.

„Jen běžte, Eleanor vás odvede do nějakého pokoje,“ mrkl na mě a usmál se. Obě dívky se po sobě podívaly, chytily mě za ruce a nechaly se odtáhnout nahoru.

„Co to máte na sobě?“ zeptala jsem se cestou, vzhledem k typickému džinskému oděvu to byla hloupá otázka, ale už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem něco podobného měla na sobě.

Emily si změřila pohledem svůj modrý obleček prošívaný zlatavou nití a usmála se. „To je jediné, co většina našich sester má. Ne všechny můžeme nosit lidské šaty tak jako ty,“ pokrčila rameny Zenya a změřila si mě pohledem.

„Ale... proč?“ ptala jsem se téměř zoufale.

„Protože se to mužům líbí,“ Emily se přihlouple uculila a Zenya ji napodobila. Přistihla jsem se, jak se usmívám. Chyběly mi, ačkoli neměly žádné své názory, vlastní myšlenky ani osobnost. Byly to mé sestry, mé sestry, které mě, jak jsem tušila, brzy oblečou do něčeho takového a vyšlou k Shayneovi do ložnice. Však já už si je všechny napravím.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování