Prokletá ~ 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Luke, Shayne, Isabela a sestry: To, co dokáže Eleanořino myšlení zaměstnat na celé dny. Některé trable ale stejně vždy musí pomalu odejít, ať je situace jakkoli zamotaná.

20.03.2013 (17:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 792×

Ten den, kdy mi Shayne přivedl zpět dvě z mých sester, byl nezapomenutelný. Dlouho do noci jsme seděly dole v salónku a povídaly si. Nešlo jen o to, co se nám přihodilo, když jsme se neviděly, ale i o naše zbylé sestry. Z jejich povídání jsem vytušila, že jedna z našich sester už má dokonce dítě, ale je zavřená někde hluboko v podsvětí, další že je zase pod zámkem svého posedlého pána. Začínala jsem mít vážné obavy, že mých zbylých pět sester již nikdy nespatřím.

Shayne se našeho dámského čajového dýchánku rozhodně neúčastnil, ale celou noc seděl ve své pracovně a pokoušel se hledat nějaké informace o zbytku našich sester. Co mě ale poměrně vyděsilo byl fakt, že když už jsme chtěly odejít nahoru a uložit se ke spánku, do místnosti zavítal Luke. Vysoký muž si prohlédl obě mé sestry od hlavy až k patě a poté se zastavil pohledem na mně. Měla jsem nepříjemný pocit, že přemýšlí, jak bych v těch džinských šatech vypadala já. Nepatrně jsem se ošila a vstala, abych jim Luka představila.

„Probudily jsme tě? Mluvíme moc hlasitě, omlouvám se,“ pronesla jsem k němu opatrně. Od toho malého incidentu jsem ho popravdě neviděla vůbec ráda. Ne že bych ho přestala mít svým způsobem ráda, ale zkrátka mi z jeho přítomnosti bylo úzko.

„Ne, stejně jsem nemohl spát, buď bez obav, maličká,“ obdařil Zenyu a Emily okouzlujícím úsměvem. Samozřejmě, že se jako správné džinky okamžitě začaly usmívat a mrkat svými předlouhými řasami, snad v domnění, že udělají větší dojem. Pravděpodobně se už ale stalo.

„Luku, tohle jsou mé sestry, Zenya a Emily. Sestry, tohle je Shayneův přítel Luke,“ s až téměř zmučeným výrazem jsem se svezla na pohovku vedle těch dvou a pokoušela se ignorovat ten Lukeův pátravý pohled.

„Vypadáte, jako kdybyste právě vylezly z láhve, dámy.“

Obě dvě se začaly až téměř totožně uculovat. „Ne, jen se pokoušíme přesvědčit naši sestru, aby si něco podobného také oblékla. V těch lidských šatech vypadá jako nějaká urozená dáma, ne jako džinka. Připadá nám, že se za svůj původ stydí,“ zamumlala Emily vyčítavě.

„Tak to není, dobře? Jen v lidském světě není běžné, abyste po ulicích chodily oblečené takhle! Víte, jak to přitahuje pozornost? Nejen že by to byl všeobecký skandál, ale muži by se o vás zase začali zajímat a Shayne už by vás od nikoho znovu nezískal!“ přistihla jsem se, jak již téměř automaticky zvyšuji hlas. Se sestrami jsme byly všechny stejně staré, ale někdy jsem zkrátka měla pocit, že bych je měla poučovat. Byly tak hloupoučké, tak naivní a nevinné, že si myslely, že mohou dělat vše, co se jim zlíbí. Nevěřily ve zlo, v nic, co číhalo za rohem a chystalo se jim to ublížit. Neuvědomovaly si to dokonce ani po tom, co dvě z našich sester zabil Liam. V podstatě jim nezáleželo na tom, že dalších pět sester teď může klidně bůhví kde trpět, ony by pro muže klidně vyskočily z okna. A mě začínalo děsit, že to pouto, co si obě vytvoří ke Shayneovi, by mě nějak mohlo ohrozit. Znala jsem, jak moc toužím chránit svého pána, jak my všechny po tom toužíme, je to naše přirozenost, je to důvod, proč existujeme. Zastáváme svého pána, stojíme při něm, jelikož nesneseme pomyšlení, že by se mu něco stalo.

„Vždy jsi byla nudná, Eleanor,“ Zenya se pokřiveně usmála a našpulila velké rty. Vztekle jsem se na sestru obrátila, ale včas jsem se zase uklidnila. Teď se mi vrátily, nechtěla jsem se s nimi hned hádat, zvláště protože bych hádku jako vždy vyhrála.

Luke nás celou tu dobu jen pozoroval, mlčky se opíral o zeď vedle velkých starožitných hodin a mírně se usmíval.

„Myslím, že Eleanor už ani neumí tančit!“

Teď jsem na sestru už ale vážně vytřeštila oči. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Netoužila jsem dělat něco, co by Lukeův zájem o mě jen umocnilo.

„Tančit?!“ rozzlobeně jsem po Emily mrštila polštářkem, ale ona se jen smála na celé kolo.

* * * *

Naštěstí pro mou maličkost večer nakonec přece jen skončil a my se se sestrami odebraly spát. V noci jsem už však nezamířila do svého pokoje, a to hned z několika důvodů; cítila jsem výčitky svědomí, jelikož ten pokoj měl patřit tomu mrtvému děťátku, a ještě ke všemu mě všude pronásledoval ten příšerný výjev události z Isabeliny smrti. Šla jsem tedy do Shayneovy ložnice, přestože on ještě byl vedle v pracovně. Uklidňovalo mě, že je hned vedle, že slyším, jak se přebírá papíry, a vidím tlumené světlo petrolejové lampy a několika svíček.
Když jsem se ráno probudila, čekalo mě milé překvapení. Shayne už ležel vedle mě a zaujatě si mě prohlížel. Bylo to zvláštní, probudit se vedle něj, cítit jeho blízkost...

„Ty jsi mi přivolal sen!“ obvinila jsem ho okamžitě s úsměvem.

„Já a sen? Ale no tak, Eleanor, neblázni,“ přitáhl si mě za bradu k polibku. V tu chvíli jsem pocítila ještě větší výčitky svědomí, jelikož jsem si vzpomněla, kdo naposledy líbal mé rty.

„Rozkvetlá louka a ty, říká ti to něco?“ laškovně jsem na něj vyplázla špičku jazyka.

„Už jsem ti jednou řekl, že já nemohu určit vše, co se bude odehrávat v tvé hlavě,“ pohladil mě po boku a nadzvedl se tak, že jsme se dívali vzájemně přímo do očí.

„Podle mě sis to prostě vymyslel!“ našpulila jsem rty přesně, jak to vždycky dělávaly moje sestry, když se jim něco nelíbilo. Snad jediný rys, který jsme měly společný.

„Jak myslíš,“ líbl mě na čelo a vstal. To se pro změnu nelíbilo mně.

„Kam jdeš?“

„Na snídani, protože hned potom musím jít najít zbytek tvých sester, vzpomínáš?“

S povzdychem jsem tedy také vstala a mučivě pomalou, línou chůzí se vydala převléci do svého pokoje.

* * * *

Hned po snídani se mé sestřičky rozhodly, že se proti mně spiknou. Zenya mě odtáhla do pokoje, kde se svlékla ze svých džinských šatů, a požadovala, abych jí půjčila ty své. Samozřejmě, že jsem se jí to snažila vymluvit, ale bohužel v džinském světě nemůžete použít prostou větu; „Tvé šaty mi nebudou,“ jelikož každá z nás má podobnou postavu. Protože proti mně byla přesila, neměla jsem na výběr a s pomocí Emily jsem se nakonec dostala do světle modrého džinského úboru, který spíše připomínal harémský oděv.

Zoufale jsem se zhlížela v zrcadle, otáčela se a prohlížela si každý záhyb na těchto zvláštních šatech.

„Shayne ještě neodešel!“ prolomila ticho Zenya. Vytřeštěně jsem se otočila a dala si ruce v bok.

„Ne! Tam mě nedostane, nebudu se mu v něčem podobném ukaz-“ nestihla jsem to ani doříct a obě dvě už mě za paže táhly pryč z místnosti. Pokoušela jsem se vzdorovat, párkrát jsem se zachytila o sloupek postele, ale marně. S otrockým výrazem na tváři jsem nakonec následovala své sestry dolů do haly, kde se již Shayne připravoval k odchodu.

„Pane, jak jsme slíbily, tak jsme udělaly,“ pronesly jednohlasně, popostrčily mě k němu a pak během několika sekund záhadně zmizely ve vedlejší místnosti. Vztekle jsem zavrčela, ale nezbývalo mi nic jiného, než čelit svému osudu.

Shayne se viditelně držel, aby se mému naštvanému výrazu nezačal smát. Potom si mě ale začal prohlížet. Sjížděl pohledem od hlavy přes podivně střižený rádoby korzet, holé břicho a široké kalhoty až k bosým chodidlům. Už chtěl něco pronést, ale poté se zarazil. Znovu jsem musela absolvovat jeho pohled, dokonce několik dlouhých minut. Poté se ale zastavil pohledem jen na jedné části mého těla.

„Eleanor,“ zamumlal a udělal krok ke mně. Znervózněla jsem.

„Co se děje?“

„Eleanor ty jsi... ty...“ Jeho vždy nádherná, přirozeně tmavší pokožka náhle zbledla.

Jenže já už zblednout více nemohla. „Neříkej to!“ sykla jsem varovně, ale příliš pozdě.

„Ty jsi těhotná? Proč... proč jsem na to úplně zapomněl?“ chytil se za hlavu a chvíli si nevěřícně prohlížel moje bříško. Netušila jsem, jak to mohl poznat, když...

„Eleanor, to je... to je vlastně úžasné,“ pronesl fascinovaně a i přes mé protesty mě popadl do náručí a začal se se mnou točit kolem dokola. Zřejmě nepochopil, o co tu šlo.

„Shayne, Isabela...“

V tu chvíli Shayne zbledl ještě víc, postavil mě na zem a přitiskl k sobě v ochranitelském gestu. Nemýlila jsem se, Isabela se náhle objevila přímo před námi, v té své lepší podobě, která se však neustále měnila na tu horší. Shayne ztuhl a prohlédl si svou mrtvou ženu od hlavy až k patě.

„Bello, jak je možné, že jsi...“

„Mlč!“ okřikla ho neživým, prázdným hlasem. „Ta tvá džinka mi pomohla, ale... teď až vidím, jak hloupé bylo, když jsem ji ušetřila!“
Shayne na ni doslova zíral. Zřejmě nemohl uvěřit, že má zpět tu podobu, jakou měla toho dne, kdy zemřela.

„Proto ses tak bála o ten svůj mrzký život! Že jsem to hned nepoznala,“ došla až ke mně, tak blízko, že jsem cítila chlad, který z ní vycházel.

„Proč by tvé dítě mělo žít, když mé muselo zemřít? To, že Shayne zapomněl na naše dítě, neznamená, že tu není!“

To, co řekla, zarazilo nás oba. „Isabelo,“ oslovil ji Shayne co nejněžněji. „Jak, že tu není? Ono tu snad je?“

Isabeliny kočičí oči se zaplnily slzami. „Samozřejmě, že tu je! Jeho duše, jeho podstata! To, že jeho smrt jsem zavinila! Trpí stejně jako já, protože v těchto místnostech by mělo vyrůstat jiné dítě, než bylo ono samo. Promiň, Shayne, s tou malou mrchou jsem se dokázala smířit, ale nikdy se nesmířím s dítětem!“ Její hlas se rozléhal celým domem, otřásal jím. Stěny skučely, podlaha podivně vrzala, bylo to, jako kdyby dům ožíval.

„Isabelo, to dítě za to ale nemůže,“ zakroutila jsem hlavou a mírně se od Shaynea odtáhla.

„Jistě že ne, ale ty za to můžeš,“ široce se usmála a popadla mě pod krkem. Shayne vytřeštil oči a pokusil se ji odtrhnout, ale marně, bylo to, jako kdyby měla železné paže.

„Bello, vzpomínáš, jak jsem ti jednou řekl, že ti tvou povahu již nikdy neodpustím?“ pronesl najednou Shayne absolutně klidným hlasem. Jeho záměry jsem však okamžitě pochopila.

Isabelin pohled na chvíli zněžněl a stisk mírně povolil. „Řekl jsi to, když jsme se pohádali; nenáviděl jsi mě za mou marnivost, tak jsi to říkal,“ nahnula hlavu na stranu, pustila mě a přešla k němu. „Vzpomínáš si na to,“ natáhla k němu ruku. Nelíbilo se mi to, bylo to moc intimní, netýkalo se mě to.

„Já ti odpouštím, Bell, odpouštím ti úplně všechno,“ zašeptal Shayne. Isabela se zarazila a otočila zpět na mě.. „Zabije tě, zabije i tvé dítě tak, jako zabil mě. Neutečeš, neskryješ se, měla bys škemrat o to, abych tě zabila já!“ zasyčela. Něco se však změnilo, tvář měla lidštější, byla v ní teď vepsaná bolest, horší než vztek.

„Já ti také odpouštím. Tobě i tvému dítěti. Necítím vůči tobě žádný vztek, žádnou nenávist, můžeš se vykoupit,“ natáhla jsem k ní ruku, ačkoli značně roztřeseně, byl to risk. Isabela ještě více zbledla, zcela zaraženě však natáhla i svou ruku. Jemně jsem ji uchopila za zápěstí a váhavě položila její dlaň na své nepatrné bříško.

„Budu tě ctít, my tě budeme ctít,“ šeptala jsem tiše. Isabela vypadala nesmírně překvapeně, ale také nádherně. Celá zářila.

„Ono je tak nevinné!“ odstoupila a pohlédla na Shaynea a pak zpět na mne. Nezdálo se mi to, celá Isabelina bytost zářila, krev z jejích šatů zmizela, rány po kulkách se zacelily.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ věnovala Shayneovi lidský úsměv. Nebyl to ten mrtvý, jakým mě ráda obdařovala, byl až hřejivý, stejně jako její hlas. Obrátila se na mne.

„Děkuji,“ špitla. V tu chvíli se domem začala linou podivná bílá mlha, jakási záře, která Isabelu pohltila. Poslední, co jsem viděla, než zmizela, bylo, že se usmívala.

Dlouhých několik minut poté jsem stále nechápala, co se stalo. Kam zmizela, jestli se vrátí a o čem to vlastně mluvila, ale na mé otázky dokázal odpovědět jen stejně otřesený Shayne.

„Její duše... osvobodila jsi ji. Pouto s tímto domem, s tímto světem zmizelo. Dala jsi jí volnost, Eleanor,“ došel ke mně a popadl mne za bradu. Usmíval se, ačkoli jsem zahlédla podivný lesk v jeho očích. Uvědomil si, že Isabelu již nikdy neuvidí.

„Já... já vím,“ přitiskla jsem se k němu a pevně jej objala.

Když jsem se teď rozhlížela po domě, zdálo se mi, že se nějak změnil. Dalo se „lépe dýchat“. Zdi, podlaha, obrazy, to vše bylo nějak světlejší, optimističtější. Dům se zbavil své kletby, měl tedy zpět svůj čistý štít.

„Shayne?“ špitla jsem, jakmile jsme se od sebe odtáhli.

„Ano?“

„Už vím, co udělat s Isabeliným obrazem...“

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 20. kapitola:

2. Simones

20.03.2013 [21:07]

dost zajímavá kapitola ! :)) Is konečně našla pokoj, ale tohle štěstí určitě zase něco pokazí co :D no to jsem zvědavá, co ještě naše zamilovaný čeká za překvápka

1. Hejly přispěvatel

20.03.2013 [19:58]

Emoticon