OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 4. kapitola

04.12.2012 (20:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1086×

Poprvé za svůj život jsem měla sen. Nikdy se mi nic nádhernějšího nestalo, jakoby má mysl objevila něco nového, něco tak moc... lidského. Tolik pocitů, tolik myšlenek v pouhém snu, který po probuzení mizí? V tom snu jsem ležela na rozkvetlé louce, dívajíc se na nebe bez jediného mráčku. V prstech jsem cítila stébla orosené trávy, která se mi mezitím už stihla proplést do vlasů. Snad se se mnou chtěla přátelit... Můj zrak zaznamenal však něco naprosto jiného. Muže, který se nade mnou objevil. Chvíli trvalo, než jsem zaostřila proti světlu, ale ten se nedal zaměnit. Ani tam nemusel být, ale pořád bych měla pocit, že je se mnou. Vzpomínala jsem na svá tajná přání, aniž bych věděla, že vlastně nějaká mám. Na to zvláštní chvění, když jsem ho poprvé viděla a na to, jak mně to mrzelo, jakmile se pak jen tak vypařil. V hlavě jsem měla pořád jen ty jeho oči, které na mně právě teď shlížely.

Lehl si vedle mě a mlčky sledoval oblohu, tak jako já předtím. Vůně jeho vlasů mně zcela omámila, připomněla mi tu jeho tajemnou krásu... S ním bych šla i ke hvězdám, bloudila mezi nimi a hledala tu jeho. Zavřel oči, jen se usmíval, snad mi četl myšlenky. Usmíval se tak srdečně, až to působilo, že nic, než pohled na mně nepotřebuje. Že mu stačím.

Cítila jsem se náhle, jako bych stála na velmi tenkém ledě, který se začíná prolamovat. Ne. To se nestalo, místo toho jsem doširoka otevřela oči. Snad jsem si pořád myslela, že sním, ale on tam doopravdy stál. Stál nad postelí, kde jsem k ránu vyčerpáním usnula. Divoce jsem zamrkala, až poté mě přestal hypnoticky propalovat pohledem a stáhl ruku z mého čela. Až pak jsem tak trochu pochopila.

„To ty?“ vyhrkla jsem a posadila se.

Shayne se nadechl. „Měl jsem pocit, že potřebuješ sen. Pomáhá to, ačkoli to většina lidí neví.“

Začínala jsem mírně panikařit. To mi musel vnuknout něco takového?! Tak tohle z mé hlavy vůbec nebylo. Nemohlo. Nikdy jsem neviděla louky, ani necítila trávu zapletenou ve svých prstech, ani se nedívala na nebe bez mráčku.

„Ale něco takového?“ zamračila jsem se, což ho zjevně překvapilo.

„Louky a nebe se ti nelíbí?“ pokrčil rameny. Musela jsem se usmát, tak takhle. Asi v tom výplodu mé fantazie neměl prsty, jak jsem si myslela. Proč by také, že?

„Vlastně jsem ti ještě něco přinesl. Když jsi usnula, nechal jsem u tebe hlídkovat Cherona a mezitím jsem zaskočil na Černý trh,“ vysvětloval tónem hlasu, který mě překvapoval. Najednou se ke mně choval jako k nerozlučné přítelkyni. Alespoň jeho hlas a výraz se tak jevil.

Vytřeštila jsem oči. „Cherona?! Ale on -“

„Jen tě sledoval, už je pryč. Jen pro případ... vždyť víš. Něco jsem ti tam koupil, myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ Sáhl do hluboké kapsy a po chvilce z ní vytáhl jakýsi předmět. Jednalo se o náhrdelník – nějaký velmi rozvětvený strom, na koncích větví se rýsovala nějaká jména. Shayne mi to vtiskl do dlaně. Samozřejmě jsem byla mile překvapená. Nikdy jsem nic hezkého nedostala, nic, co by bylo jenom moje. A ještě překvapenější jsem byla po zjištění, že se strom v mých rukách mění. Jména na větvích se zcela změnily! A byla mi povědomá! Emily, Chelie, Zenya... To všechna byla jména mých „sester“.

Shayne si všiml mého výrazu, tak se jen vědoucně usmál.

„Ukazuje tvou rodinu. V tvém případě ty, které za svou rodinu považuješ. Každému se objevuje něco jiného. V případě, že by se nějaké z tvých sester narodilo dítě, větev se rozroste, v opačném případě, smrti jedné z nich se jméno přeškrtne,“ vysvětlil.

Musela jsem se neustále usmívat.

„Děkuji.“

Už nic neřekl, zkrátka než jsem se nadála, už byl pryč. Přesto jsem měla na tváři stále ten úsměv.

Náhrdelník jsem si dala na krk a vstala, abych se šla převléknout. Docela mi to zvedlo náladu, rozhodně tak, abych trochu pozapomněla na události noci i celého večera.

~ ~ ~ ~

Mezitím, co jsem se převlékala jsem si broukala jakousi melodii a usmívala se od ucha k uchu. Absolutně jsem na Isabelu zapomněla! Jak krásný byl pocit, že se ke mně chvíli choval hezky. Ale má zvědavost vůči jeho osobě rostla den co den.

Když jsem seběhla dolů do jídelny na snídani, něco mně zarazilo. Fakt, že tam Shayne nebyl. Byla jsem moc zvědavá na to, abych si hleděla svého, proto jsem se vydala zpět nahoru a zastavila se až u dveří jeho pracovny. Ucho jsem přiložila co nejblíže dveřím tak, abych rozuměla. Pochopila jsem, že tam Shayne není sám.

„Proč se o to tolik zajímáš, příteli? Nikdy ti na ničem takovém nezáleželo, na nikom, kromě Isabely,“ mluvil někdo, o jehož totožnosti jsem neměla ani tušení. Pak nastala chvilková odmlka.

„Protože je moje, opravdu si nepřeji, aby se kvůli ní rvali všichni démoni, zvlášť ne kvůli tomu, že je džinka.“

Ztěžka jsem polkla. Takže vážně mluvili o mně! Ale proč?

Chvíli mě přemáhala chuť k tomu, abych se podívala do mysli toho druhého, čistě kvůli jeho pocitům. Ale rozmyslela jsem si to, z důvodu, že Shayne mně zablokoval, co když je tento muž to samé, jako Shayne?

„Jak jsem slyšel, to není tvůj jediný problém, že? Isabela se rozhodla se té dívky zbavit, mám pravdu? Co s tím hodláš dělat?“ ptal se opět neznámý. Najednou oba zmlkli. Ozvaly se rychlé kroky a než jsem se nadála, dveře se otevřely a v nich stál překrásný muž. Podobal se Shayneovi, alespoň byl podobně nádherný. Jeho oči zářily, kůži měl lehce tmavou a vlasy nepřirozeně světlé. Přesto by si každá normální žena při pohledu na něj řekla, že je nádherný.

Tvářil se tak trochu nezúčastněně, přesto se usmál a líbl mě na ručku.

„Mylady,“ pronesl s pomalým úklonem. Netušila jsem, proč se mi jeví mírně překvapen. Za jeho zády se objevil Shayne, s podivným výrazem hrajícím na ustarané tváři.

„Eleanor, tohle je Luke,“ pokynul hlavou k muži, který stále něžně svíral mou ruku v dlani.

„Těší mne.“ Hodila jsem na něj co nejmilejší úsměv.

„Eleanor, rád bych tě požádal, abys neposlouchala za dveřmi,“ pronesl Shayne a zamračeně svého, zřejmě přítele, obešel a vysvobodil mou ruku z jeho sevření s neobvyklým zaujetím.

Začervenala jsem se natolik, že jsem byla nucena odvrátit zrak někam jinam.

„Omlouvám se, pane.“

„Možná by byla tvá společnice ve větším bezpečí, kdyby se na den či dva ubytovala v mém sídle. Protivníky by to dozajista zmátlo,“ navrhl Luke rádoby nezaujatě. Neměla jsem tušení, že ta posedlost se týká i někoho tak neobyčejného. Shayne na něj vrhl nepěkný, snad i nasupený výraz, ale Luke pokračoval. „Navíc tvá milá Bela, řekl bych, by si možná mohla rozmyslet vraždu téhle překrásné džinky, nemyslíš?“ Upíral černý zrak ke stropu, mezitím co se Shayne snažil zachovat jakousi důstojnost.

„To je také nebezpečné. A nehodlám svou džinku svěřit do rukou někoho jiného, zvláště, když patříš k mužské populaci, příteli.“ Nenápadně mne strkal kamsi dozadu.

Luke se ušklíbl. „Řekl bych, že si to ještě rozmyslíš. Je mi líto, že po letech přátelství mi stále ještě nevěří-“

„Nevěřím nikomu!“ skočil mu do řeči, mezitím co mne vlekl dolů.

„Obstarám jí úkryt sám...“ dodal ještě. Luke zjevně nebyl s to to pochopit.

Těsně před dveřmi mě cosi zastavilo, něčí mrtvolně ledová ruka mně strčila až na překvapeného Shayna. Tušila jsem, kdo to je.

„Isabelo!“ okřikl ducha můj společník. Už zase tam stála, tak přísně si mě prohlížíc. Kdekdo by měl i pocit, že se mě tím pohledem snaží zabít. Žena našpulila rty a pohodila hlavou.

„Je mi líto, že mi nedokážeš zůstat věrný, miláčku.“ Snad se pokoušela o něžný tón hlasu, ale vzhledem k faktu, že je mrtvá, se jí to příliš nedařilo.

„Jsem ti věrný, Isabelo! Jen chráním tu, kterou musím!“ zvýšil hlas. Teď už jsem tomu doopravdy přestávala rozumět.

Duch chvíli váhal, než se loudavým krokem vydal ke dveřím od jídelny.

„V tom případě ti pomohu. Ukážu vám cestu, kterou mnoho démonů nezná a která roky vedla pod tímto domem.“ Mávla rukou na znamení, ať jdeme za ní. Shayne ale kroutil hlavou. Mé obavy se zvyšovaly. Nevypadal, že ke své mrtvé manželce choval nějakou důvěru, jevil se spíš trochu utrápeně a nevěřícně. Přesto nakonec šel a já jej poslušně následovala. Prošli jsme několika známými místnosti až do sklepa, kde Isabela otevřela tajný poklop vedoucí na schody.

„Dál musíte sami, dovede vás ven na ulici za domem.“

Přemýšlela jsem, zda se mi jeví stále tak děsivě, ale došla jsem k názoru, že ještě mnohem víc, než když visí hlavou dolů na stropě. A vůbec jsem netušila proč.

Shayne šel tedy první a sešel miniaturní schůdky dolů, aby mi pak mohl pomoci dolů. Poklop se zaklapl a my zůstali ve tmě. Shayne mně však vedl, jakoby tušil kam. Šli jsme tak dlouho, že už mne nepohodlné boty začínaly tlačit a nohy vypovídaly službu. A když jsem si začínala myslet, že jsme narazili na světlo, mýlila jsem se. Ze stínu vyšlo několik mužů – co mužů, démonů – a spokojeně se smáli, což bych sice v té tmě nepoznala, nebýt jejich podivných úchechtů.

„Hleďme, pánové! Našli jsem to, co jsme hledali! Ptáčátko se samo chytilo do klece!“ všichni naráz se rozesmáli, do té doby, než si všimli Shayna.

„Jeden z TA!“ vyhrkl jeden z nich vyděšeně.

„Zbabělče,“ uchechtl se další. „Nezabrání mi v tom, co chci! Netušíš, jak jsou tyhle malý mrchy cenný!“

Upírala jsem nechápavý zrak na Shayna, který se tvářil zcela nezaujatě. Vůbec z nich na rozdíl ode mě neměl strach.

„Pojď sem, malá!“

Dva z nich se na mě bezmyšlenkovitě vrhli a chtěli mně táhnout pryč, ale Shayne je odhodil jako ubohá peříčka. Další dva měli nový pokus, kdy už mně chytali za paže a vlekli pryč. Tentokrát se ale muž po mém boku naštval. Temnotu prořízlo prudké světlo, které osvítilo jeho postavu. Však v jeho tváři se zračil čistý, neskrývaný vztek. Co mě ovšem vyděsilo, bylo to, co se stalo poté. Přes jeho tvář začaly přebíhat písmena, jakoby byl otevřená kniha. Jeho už tak dost zářivé oči začaly zářit ještě mnohem více, podobaly se dvoum jiskřivým hvězdám na nejjasnějším nočním nebi. A pak se to stalo. Jeho mohutnou postavu doplnila dvě černá, obrovská křídla, která se mu najednou objevila na zádech. Vytřeštěně jsem na tu scenérii hleděla. Anděl, proběhlo mi v hlavě. Ale odkdy mají andělé černá křídla?

Oděv, který doteď zakrýval jeho hruď se začal trhat, jakoby sám rostl. Těsně předtím, než už doslova cáry odhodil na zem vedle sebe. Na jeho zádech se nyní rýsoval obrovský znak, který byl rozhodně něčím hodně ostrým kdysi vyřezán přímo tam. Když se na mne na okamžik, mohlo to být nanejvýš pár sekund, podíval, cítila jsem, jak mi po těle zatančil mráz. Nebyl to příjemný pocit, taková náhlá tma v mé mysli a v mém srdci. Poté se obrátil na skupinku ubohých démonů, kteří se mi proti jemu jevili naprosto směšně. Sice chtěli zbaběle uprchnout, nepodařilo se jim to. Nadpřirozenou rychlostí se zjevil přímo před nimi a zamezil jim tak jedinou únikovou cestu. Ne, neměla jsem na to žaludek. Ani má mysl nebyla připravená na něco takového, co se poté odehrálo. Naštěstí jsem vystihla okamžik, kdy se otočit zády. Slyšela jsem jen výkřiky, které ale okamžitě utichly. Nastalo dokonce hrobové ticho, v tu chvíli jsem tedy slyšela jen svůj splašený tlukot srdce. Netušila jsem, zda strachem, překvapením, či tím podivným pocitem, který neodvratně svíral mé srdce. Bála jsem se pohnout, pootočit. Jevil se mi jako anděl, vždycky, ať měl křídla, nebo ne. Ale teď? Jak by mohl být něco takového, když se choval takhle? Zaplavila mně ještě větší zvědavost, než předtím. Ovšem smíchaná s čistým strachem z neznámého.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 4. kapitola: