OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 5. kapitola

11.12.2012 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 970×

Měla jsem strach byť otevřít oči. Víčka se mi divoce třepotala, jako bych prožívala znovu nějaký divoký sen. Tentokrát se však nedostavil. Mou mysl pohlcovala temnota. Alespoň do té doby, dokud jsem se neodvážila je skutečně otevřít. Kde jsem se tu vůbec vzala? zněla má první otázka. A kde to vůbec jsem?

Mé oči chvíli sledovaly jakýsi flek na stropě, než jsem se rozhlédla. Nacházela jsem se v neznámé místnosti. Venku byla tma, takže byla místnost osvětlena jen několika svícny. Usoudila jsem že proto, aby mě nějaké prudké světlo neprobudilo. Ale jak jsem mohla usnout? Poprvé, co jsem si pamatovala, bylo to světlo, to, jak jsem slyšela, co provedl, a viděla, co zřejmě byl.

Otočila jsem se na bok. Postel byla měkká, pohodlná, ale ne tolik, jako jsem měla u Shaynea ve svém pokoji. Leknutím jsem sebou trhla. Seděl tam, seděl v křesle v temném rohu místnosti a díval se na mě. Jeho zrak zářil více než všechna světla světa. Nějak se mi ale nezdál. Byl příliš zaujatý, zamyšlený... Výraz měl absolutně nečitelný, jako obvykle se pokoušel tvářit bez emocí, bez citů, bez toho, aby ukázal, že má v sobě také kousek člověka. Totiž, jen možná má v sobě kousek člověka. Co vůbec je? Anděl? To sotva!

Chtěla jsem zavřít oči a dělat, že spím, ale na to už bylo příliš pozdě. Viděl mě, viděl, že jsem vzhůru. Špatné, špatné, velmi špatné!

„Kde to jsem?“ pípla jsem najednou, aniž bych se o něco podobného pokoušela.

„V hotelu, bohužel,“ promluvil tiše, šeptem, což mě popravdě příšerně děsilo. Sáhla jsem si na vlasy, byly mokré! Až teď jsem si uvědomila, že jsem převlečená a mám na sobě jen jeho košili. Za takových trapných okolností jsem doslova zrudla. Možná proto jsem si potom přitáhla deku k tělu a otočila se k němu zády.

„Ráno tě nějak musím dostat k Lukeovi, jinde v bezpečí nebudeš,“ mluvil dál, zdál se mi nezaujatý na to, o čem tu teď mluvil. Bůhví proč jsem se cítila strašně. Mé srdce se stáhlo podivnou, neznámou bolestí.

„Necháš mě tam?“

„Ne!“ ozvalo se už o mnoho hlasitěji.

„Samozřejmě zůstanu také. Luke je přítel, ale já nevěřím nikomu. Mám pocit, že někdy ani sám sobě.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Řekl mi něco o sobě, vážně řekl to, co momentálně cítil! Tak to se mi ještě nestalo. Co se to s ním dělo? Co se to dělo se mnou, s námi?

„Co se to stalo?“ ptala jsem se šeptem. Slyšel mě, moc dobře mě slyšel.

„Začala jsi hrozně vyvádět. To bylo to, čeho jsem se bál. Ženy na mě takhle reagují. Měla jsi oprávněně strach. Když jsem tě našel, ležela jsi na druhé straně chodby v kaluži vody,“ odpověděl. Postel se zhoupla, tudíž jsem pochopila, že pod jeho vahou. Cukla jsem sebou a odsunula se na kraj postele. Zkrátka jsem měla tak trošku... strach.

„Nikdy bych ti neublížil.“ ozvalo se mi u ucha. Na mě to však nepůsobilo vůbec uklidňujícím dojmem.

„Ne? Zlámal si krky nějakým zatraceným démonům, než jsem se byť stačila nadechnout! A teď tu ležím, nahá jen v tvojí košili, mám mokré vlasy a skoro nic si nepamatuji. Jsem zmatená a vyděšená a...“

Těžko se mi něco říkalo, když jsem měla jeho ukazováček doslova přilepený na mých plných rtech.

„Nekoupil jsem tě proto, abych ti ublížil. Koupil jsem tě proto, že to byla má povinnost. Chránit tě.“ Snažil se vyhledat mé oči, ačkoli se mi dost dobře dařilo se jim vyhýbat. Tušila jsem, že jeden pohled by stačil, abych mu uvěřila naprosto cokoli. Mé bledé tváře trošku zčervenaly, nad jeho slovy... nad slovy „Chránit tě.“. Už zase jsem začínala být ta hloupá, důvěřivá slečinka. Mé instinkty teď šly stranou, byla jsem tak zaslepená. Chtěla jsem vědět, co je pravda, co cítí, jestli mi nelže. Ty schopnosti byly klíčem, byly darem i věčným prokletím.. Ne, to já jsem navždy věčně prokletá. Polapena mužem, který je jedno velké tajemství. Posedlá svým pánem, nucena „chránit ho“, i kdyby měl zemřít, raději bych sama zemřela. Úděl džinek, úděl hlavně těch, které toužily poznat něco takového. Ale něco, co by bylo více... svobodné.

Zavřela jsem oči, snažíc se svou myslí dostat do té jeho. Vnímat ho. Vnímat jeho pocity, myšlenky, obavy i tužby. Toužila jsem po tom, vědět. Cítit, nemít již žádné důvody k obavám...

Podařilo se mi to. Ty zábrany, které před jeho myslí předtím byly, nyní zmizely. Byl jako otevřená kniha, ze které můžete číst, ale i listovat. Zatočila se mi hlava. Byl plný citů a emocí! Mnohem víc než lidská bytost. Zdál se mi tak citlivý, prožíval každý problém, každý detail se měnil v pocit, emoci. Strach či radost. Převládal strach, strach o mě. Bolest z toho, jak lhostejná vůči němu najednou jsem. Cítila jsem, že i Isabelu stále nepustil z hlavy, byla tam, byla jako stín v jeho mozku, někde tam na kraji, skrývající se ve tmě. Najednou to spojení přerušil, ale ne tak, aby mi ublížil. Očividně mi opravdu neměl v plánu ubližovat, předtím možná, ale předtím, tehdy, kdy jsme se poprvé setkali.. To byly jiné okolnosti. Zkrátka mě zastavil, zcela zablokoval.

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale teď ucukl pohledem pro změnu on.

„Nevíš o mě vůbec nic, maličká. Bude pro nás lepší, když tě ještě nechám v nevědomosti. Jsi příliš lidská, abys to byla schopná pochopit. A příliš mladá.“ Jeho oči se vpíjely do těch mých, nechala jsem ho, nechala bych ho do bití zvonů ohlašující soudný den, rázem jsem mu znovu důvěřovala. Ty oči.. ty dva upřímné třpytivé kamínky. Propast nekonečna, vesmíru, hvězd a něčeho neznámého. Něčeho, co každý touží poznat. Znamenal ale i bezpečí a klid, kdo ví, možná i lásku. Nekonečnou lásku, kterou kdysi zřejmě byl schopen dát Isabele. Ale otázkou je, zda si to ona zasloužila...?

Pak se najednou zamračil, mnohem víc zvážněl. „Vstáváme hned, honem.“ Popadl mě za paže a vytáhl na mé ještě stále se podlamující nohy. Zabalil mě do svého kabátu, otevřel dveře a vedl chodbou. Vůbec to tam nevypadalo vábně. Tapety byly místy roztrhané, koberce zašpiněné bůhví od čeho, seschlé květiny v několikrát slepovaných vázách, zaprášené, už viditelně zašlé závěsy nedbale uvázané na stranách ušmudlaného okna... Z pokojů se ozývaly zvláštní zvuky, smích i nadávky. Bylo to... děsivé. To, kam mě to přivedl.

Prošli jsme několika chodbami, než jsme se dostali dolů. Byla to nějaká hospoda. Dost opilí muži se váleli po stolech, hulákali, někteří spali. Jiní ještě pili a bavili se s lehkými dámami. Bylo mi z toho špatně. Z lidské hlouposti, z toho, čeho všeho byli lidé schopni. Možná, že jednou budu ještě ráda, že nejsem tak úplně člověk.

Obešli jsme dva umaštěné opilce, kteří na sebe začali křičet a vyhrožovat si vraždou. Naštěstí pro nás jsme je míjeli velkým obloukem a dostali se ven, kde mě však nenechal Shayne ani na minutku zastavit, vedl mě dál, tmavými, vlhkými ulicemi Londýna. Procházeli jsme kolem největší lůzy, kolem mraků hospod a hostinců, než jsme se konečně octli někde jinde. Byla to normální ulice, dokonce se zdálo, že zde bydlí zámožní lidé. O to více starostlivě se ale Shayne tvářil. Zjevně jsem byla v nebezpečí i mezi bohatšími lidmi, nebo... démony?

„Prosím, řekni mi, co jsi zač. Potřebuji to vědět,“ špitla jsem, když se zastavil před obrovským bílým domem.

„Tvůj Strážce. Víc ti povědět nemohu,“ ubezpečil mě. Zdál se mi zaujatý, až příliš zahloubaný do svých myšlenek. Jako hadrovou panenku mě vlekl k velkým dveřím domu. Lehce uchopil klepadlo. Ozvalo se několik nepatrných ran, kdy se kus zašlého kovu odrážel od bíle natřených dveří. Podobně, jako když jsem poprvé vešla do Shayneova sídla, i nyní nás uvítal sluha. Zdál se sice více přítomen než služebnictvo, jaké jsem znala, avšak stále se mi na něm něco nezdálo.
„Prosím, pane Blacku?“ optal se sluha, jakmile spatřil Shaynea. Poté se ale zarazil, hned, jak jeho zrak zpočinul na mé tváři. Ústa se mu zkroutila do nehezké grimasy, sundal si brýle, které si začal spěšně utíral bílým kapesníčkem.

„A slečno....“

„Eleanor,“ odpověděl za mě můj pán, mezitím co už se sluhovi doslova cpal do dveří se mnou v závěsu.
Samozřejmě, že vstupní sál působil podobně noblesně jako ten u Shaynea, přesto tu bylo něco jinak. Luke zřejmě přijímá více návštěv, proto tolik volného prostoru pro různé plesy. U Shaynea hala působila majestátně, přesto útulně. Toto byla jen velká místnost plná obrazů mužů i žen. Dominantou byly tedy opět schody, které mě však nikterak nezaujaly. Necítila jsem se tam dobře. Po těch letech si už těžko zvykám na nové prostředí a popravdě, vůbec netuším, co mám od toho muže očekávat, a už vůbec nevím, co mám čekat od úplně cizích lidí i démonů.

Když už se Shayne nadechoval k tomu, aby cosi řekl sluhovi, ve dveřích se objevil Luke, uculujíc se od ucha k uchu.

„Říkal jsem to, příteli.“ S rukama za zády se významně procházel po hale. Muž po mém boku jen protočil oči v sloup a uchopil mě za ručku, tak, jak bych to od muže jeho postavení rozhodně neočekávala. Vždy mě bral... za zápěstí či předloktí.

Ozvalo se zasyčení nebo jakýsi zvuk, který můj sluch nebyl schopen identifikovat. Lukeova překrásná tvář se poněkud změnila. Nejevil se již tak nádherně jako doposud. Na jazyku mi sama od sebe vyplynula otázka: Proč?

„Dobrá, měl jsi pravdu. Však stále doufám, že mé džince poskytneš na pár dní útočiště, stejně jako mně,“ promluvil Shayne s jasným klidem ve tváři. S Lukem byli možná přátelé, avšak jejich pojetí přátelství mě zaráželo.

Světlovlasý muž se chladně usmál. „Jistě, jsem to ale nevychovanec. Ukážu ti pokoj, Eleanor.“ Už si to kráčel směrem ke mně, takovým stylem chůze, že než bych dopočítala do dvou, stál u mě s nataženou rukou. Můj výraz se změnil z vyděšeného na udivený.

„Ukážeš nám náš pokoj, že?“ opravil jej můj společník. V duchu jsem se usmála. Ano, možná je pošetilé věřit mu, však pořád ve mně vzbuzoval dojem většího bezpečí než Luke. Krása je sice vábivá, stejně jako šarm, ale... to, co vyzařovalo z Lukeova nitra, mě znepokojovalo. Je asi nebezpečnější, než si Shayne myslí.

Luke ruku s nečitelným úšklebkem stáhl. „Jistě.“

Chvilku stál klidně, než ruku prudce vymrštil dopředu a chytil mě rukou za zátylkem. Hrůzou se mi zježily chloupky právě na místě, kde se mě dotkl. Tohle tam, odkud pocházím, není zrovna přátelské gesto, ať byl jeho dotek sebevíc něžný.

Shayne mě jediným pohledem uklidnil natolik, že jsem byla schopna muže následovat do dalšího patra. Naštěstí pro mě jsem stále cítila Shayneův příjemně teplý dech za zády.

Vedl nás úzkou chodbičkou ke dveřím vzadu. Otevřel je a lehce mě postrčil dál. Přivítala mě obrovská místnost s postelí, skříní a psacím stolem.

„O šaty si nedělej starosti, má drahá. Už teď přesně vím, co ti sedne,“ zašeptal mi do ucha, mezitím co mi zastrkával jeden uvolněný pramen mých havraních vlasů za ucho.

Shayne si významně odkašlal, tudíž byl Luke nucen odejít. Nejevil se mi z té skutečnosti příliš šťastný. Začínalo mi být tedy jasné, že se o mě začínají prát démoni, samozřejmě kromě Shaynea, který je, co jsem pochopila, něco jako můj strážce. Ale proč? Co na mně bylo tak vyjímečného?

„I když tuším, že si myslíš, že u něj v bezpečí nejsi, ujišťuji tě, že ti neublíží, ať bude jakkoli poblázněný. Momentálně ve světě démonů panuje mánie po džinkách. Bůhví, kolik majitelů již tvé sestry za tu krátkou dobu vystřídaly.“

Posadila jsem se na postel a probodávala ho nechápavým pohledem. „Ale proč? Co je na nás najednou tak vyjímečného? Ano, plníme přání, jsme majetkem svého pána, ale co víc zmůžeme? Většina z nás jsou jen ženy, které nestárnou,“ pokrčila jsem rameny.

Shayne se usmál, tak zvláštně, až jsem se zarazila. „Zjevně netušíš, jak moc je tvůj druh cenný. Samy o sobě jste nesmírně přitažlivé. Jediný váš pohled na obyčejného smrtelníka a padne vám k nohám. I démoni mají co dělat, aby tomu kouzlu odolali. A plníte rozkazy, čehož muži rádi zneužívají. Ale co je hlavní, před pár hodinami se na Černém trhu v podsvětí dražila kniha. Já, jelikož velký milovník knih, jsem se toho zúčastnil. Netušil jsem ale, co za knihu to je. Jedná se o jakási Prokletí, ale nebyla to tak úplně kniha. Byla prázdná, až na jedinou stránku přesně uprostřed. Vše tam stálo v metaforách... Bohužel ji zakoupil nějaký ubožák, podřadný démon, který se rád, jakožto majitel jedné z džinek, chlubil onou stránkou, kde stálo: Krev jediné čisté džinky jest jediným lékem na všechny strasti světa, klíčem k věčnému životu a bohatství, však ten, kdo hoden bude, jen v jejím těle může stvořit život tak čistý, že jeho moc otřese světem v základech, pak i on svůj díl štěstí dostane. “

Polkla jsem. „To nedává smysl, proč bych to měla být já?“ nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

„Všichni na tom trhu, co vlastnili džinky, se začali chlubit, že mají čistokrevnou a že to všechno bude jejich. Ale je to jen metafora, je to něco, čemu málokdo porozumí. Kdekdo si slovo „čisté“ vyloží podobně jako čistokrevná. O to ale nejde. A jen jediná je k tomu účelu stvořená. A já vím, že jsi to ty. Je jen otázka času, kdy na to přijde víc démonů než dosud. Všichni to cítili, tvou odlišnost... už tenkrát. I Luke to cítil, hned jak přišel do domu. Špatné ale je, kolik nevinných životů za tohle šílenství zaplatí. Jak jsem řekl – málokdo tomu porozumí. A pamatuj, Eleanor, pokud mám pravdu, tak to není dar, je to prokletí. Někdo tohle kdysi napsal tak, aby se to vyplnilo. Někdo hodně naštvaný, vzhledem k tomu kouzlu, kterým byla kniha poutána. Přečtení té stránky nahlas – což se tam stalo, spustilo to, co v tobě bylo již dávno.“ Tvářil se tak vážně, až jsem snad na chvíli byla schopná tomu uvěřit. Ale co to bylo za hloupost? Těm slovům jsem vůbec nerozuměla, bylo to jako jakási hloupá šifra, nějaká hádanka, jejíž význam mi zcela unikal. Co má to všechno společného se mnou? Jaké kouzlo, jaká kletba? Vždyť už prokletá jsem, tak proč bych měla být ještě nějak jinak? A jestli ano, kdo by mě tak asi bůhví kdy v minulosti proklel? A to jsem si myslela, že větší problém než Isabela už nebude.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 5. kapitola: