OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 7. kapitola

18.12.2012 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1301×

Rozklepanýma rukama jsem sáhla po džbánu se studenou vodou a doslova si jeho obsah vylila na hlavu. Bylo to tak příšerné, ten lezavý pocit, který se mi rozléval celým tělem až do morku kostí.

Neobtěžovala jsem se převlékat ani nijak utírat a přesla k oknu. Vypadalo to, že se Shayne ještě nevrátil, což ve mně tak trochu vyvolávalo obavy.

Nakonec jsem popadla župan, přehodila jej přes sebe a seběhla dolů do haly. Měla jsem nepříjemný pocit, jako poslední dobou neustále. Už byl blízko, ten, co o mě stál nejvíce. Jako bych ho snad dokázala cítit. V domě byla tma, jen pár svíček ještě svítilo od večera, kdy je jistě služebnictvo zapálilo. Rozhlížela jsem se po obrovské místnosti, po zdech, ze kterých na mě nepříjemně shlíželi nějací lidé, zřejmě Lukeovo příbuzenstvo. Vše se mi zdálo tak zvláštního rázu, přesně jako u Shaynea. „Zřejmě jsou si hodně podobní,“ pomyslela jsem si.

Nevěděla jsem, proč jsem sem dolů vůbec chodila, bylo tu příliš chladno a tma, takže každý roh byl pro mě nebezpečným. Ozvalo se tichounké zaklepání klepadlem na vchodové dveře. Polkla jsem. Chvíli se až zdálo, že se mi to jen zdálo, když se to ozvalo znovu. Chlad obejmul celé mé tělo, až se začalo chvět. Mám, nemám?

Pomalým krokem jsem došla až ke dveřím a váhavě vzala za kliku. Tohle přece nemohla být náhoda, muselo to být nastražené!

Konečně jsem přiměla své končetiny k pohybu, stoupla si na špičky tak, abych viděla ven skrz už konečně pootevřené dveře. Nikde nikdo, ulice byla kupodivu zcela prázdná. Viditelně jsem si oddychla a už chtěla zavřít, když jsem si všimla malé černé krabičky položené na schodě před domem. Váhavě jsem vyšla ven, vzala věc, zabalenou do černého papíru obvázanou černou mašlí, a odnesla ji dovnitř. Ztuhla jsem, když jsem opatrně sundávala pečlivě uvázanou mašličku a uviděla na krabičce malý papírek – na němž stálo úhledným písmem „Eleanor“ . Nejdřív jsem se té kartičky dotkla konečky prstů, jako by to byl nějaký jed, a rozložila ji.

„Nechť si zkrátíš čekání na naše první setkání.“

Zbrkle jsem papírek upustila na zem, popadla onen dárek a mířila si to s ním do ložnice. Očekávala jsem, že to bude něco... velkolepého?

Potichu jsem za sebou zaklapla dveře a usadila se na posteli. Sundala jsem víko z menší krabičky a uviděla jakousi hrací skříňku. Takže jsem se s tou velkolepostí nemýlila. Opatrně, jako by to byl poklad, jsem i tu otevřela a spatřila dvě postavičky. Ženu a muže se stejně černými vlasy. Tančili. Nebo alespoň se zdálo, že tančí. Na levé straně byl položen náhrdelník, jednalo se o medailonek, který se dal otevřít. Mě však spíše zaujal fakt, že sotva jsem se oné věci dotkla, začala hrát tichou, však vábivou melodii. Dvě postavičky začaly na pomyslném parketě tančit, důvěrně se vzájemně dívajíc do očí. Ať jsem se snažila sebevíc, ne a ne se od skříňky odtrhnout. Rozšířily se mi zorničky, jako bych o sobě vůbec nevěděla. Automaticky jsem popadla medailonek, který jsem si okamžitě pověsila na krk. Pomalu jsem se za zvuku melodie převlékla a ulehla do postele.

Sotva se má víčka s malou námahou zavřela, skříňka se zaklapla a ztichla.

~ ~ ~ ~

S úsměvem jsem tančila po pokoji a hřebenem si rozčesávala dlouhé, havraní kadeře. Od té doby, co jsem vstala, jsem měla skvělou náladu, aniž bych věděla proč. Možná bych si ani nevšimla, že se rozletěly dveře a v nich stál Shayne, kdyby mě okamžitě nepopadl za paže.

Našpulila jsem rty a nepěkně se zamračila. „Máš důvody ke svému hrubému chování, můj pane?“ ptala jsem se s jistou ironií v hlase.

„To bych řekl! Co jsi si od něj vzala?!“ začal mnou lomcovat takovou silou, že mi div nevyrazil dech. Vyděšeně jsem na něj zírala.

„O čem to mluvíš?“

„Ty víš dobře! To je jako vstupenka do tohohle domu! Jak tě máme chránit, když svou vlastní hloupostí uděláš něco takového?!“ Drtil mi zápěstí, jeho oči se ještě víc rozzářily a oblečení se začalo na jeho těle nepřirozeně napínat, měnil se. S tím, co jej vystřídá, jsem rozhodně nechtěla mít nic společného.

„Já jsem to nevěděla, přísahám!“

Shayne zrychleně dýchal, zavřel oči, zjevně se snažíc uklidnit. Jeho stisk povolil úplně, přešel k posteli, kde se válela ona skříňka, a mrštil jí proti zdi, těsně předtím, než ji vztekle vyhodil z okna – totiž to, co z ní zbylo.

Založila jsem si ruce na prsa a počkala, až se uklidní. „Skončil jsi? Byla to jen skříňka!“

Nadzvedl obočí a šel směrem ke mně, já však ustupovala. „Jen skříňka? Jen... jen skříňka?! Ty jsi buď naprosto hloupá, nebo vážně jen mladá!“ rozhodil rukama.

„Oni po tobě jdou, Eleanor! Není tu místo na nějaké pitomé dvoření nebo jak jsi to brala? Že ten, kdo ti to poslal, s tebou chce zajít na čaj o páté? Ne, drahá, mám pro tebe novinku! Chce tě zabít nebo něco horšího, těsně předtím, než tě zabije. To ON zabil tvou sestru a nezaváhá ani na vteřinu. Už tě našel.“

Dívala jsem se na něj, poslouchala ho, ale jako bych ho vůbec nevnímala. „Hloupost. Ty jen nechceš připustit, že bych se někomu mohla líbit, že?!“ zaprskala jsem, když už stál těsně u mě. Jeho oči zářily a třpytily se, kdežto ty mé se daly přirovnat ke dvěma černým dírám. Všiml si toho.

„Ach, ano, Eleanor, všichni tě naprosto milují,“ zasmál se, strhl mi z krku zavírací medailon a práskl za sebou dveřmi.

Hodnou chvíli, co tam již nebyl, jsem tam stála ve stejné pozici. Pak jsem jen pokrčila rameny a jako tělo bez duše došla k oknu, očekávala jsem, že venku uvidím rozbitou skříňku, ale nic tam nebylo. Svraštila jsem obočí a rozhlédla se po místnosti. Chvíli jsem si myslela, že jsem se definitivně zbláznila, ale ta věc tam byla zase. Jen tak si ležela na posteli jako předtím, zcela netknutá. Doběhla jsem k posteli a otevřela ji. Obklopila mě zase ta neodolatelná melodie. Vrývala se mi do paměti, uvolňovala každý sval v mém těle, každý nerv jako by tančil, ožíval. Na tváři se mi začal rýsovat spokojený úsměv, než jsem se otočila a broukajíc si onu melodii jsem se šla převléct. Můj ctěný pán mi může vlézt třeba na záda.

Shayne vletěl do Lukeovy pracovny a hodil na stůl onen medailon. „Tos ji tedy vážně pěkně hlídal!“ rozkřičel se na druhého muže.

Ten si jej překvapeně prohlédl. „Co tím myslíš? Co je tohle?“ Vzal věcičku do ruky a důkladně si ji začal prohlížet.

„Hloupá cetka,“ prohlásil po chvíli a hodil mu medailon zpátky.

„Někdo jí dal Eleanor, nějaký muž. V noci, ona si klidně vyšla ven a vzala si to!“ rozčiloval se Shayne, bezděky mlátíc pěstmi do stolu, za nímž se ležérně povaloval Luke. Po chvíli sám zbystřil.

„Takže jsi něco zjistil, jak vidím,“ pokynul mu rukou k volnému křeslu. Shayne se jej ujmul, ale po několika minutách stejně zase začal pochodovat sem a tam.

„Ano, to zjistil, příteli. Ten chlap, jehož jméno mi trošku uniklo... Je tak trochu vrah, velký zvíře mezi démony. To on zabil její sestru a řekl bych, že pokud něco neuděláme, zabije i další. Nebo dřív Eleanor získá...“ Zatnul pěsti.

„Takže ta mrška je pořád stejně tvrdohlavá, že?“ uchechtl se Luke.

„Mnohem více. Řekl bych, že tou zatracenou skříňkou, co jí dal... se mění. Něco s ní není v pořádku.“ S rukama za zády neustále chodil sem a tam po menší místnosti.

Luke teď o trochu více zvážněl. „Jakou skříňku?“

„Takovou černou, myslím, že se jedná o takovou tu, co hraje nějakou melodii, Isabela nějakou také měla...“ pokrčil Shayne rameny.

Jeho společník vytřeštil oči. „Jsi si jistý?“

„Ano.“

Ale to už stál muž na nohou a běžel dlouhou chodbou nahoru.

Jako smyslu zbavená jsem vylezla ven z okna. Nikdy jsem nic podobného nedělala, takže to šlo poměrně obtížně, ale nechtěla jsem, aby mě Shayne viděl. Zakázal by mi to.

V uších mi stále zněla ta melodie, proto jsem se vydala tam, odkud byla slyšet. Bylo to, jako bych bez toho snad nemohla být. Slezla jsem dolů a pomalu se vydala tam, odkud vycházela. Londýnské ulice teď byly rušné, všude byli lidé, pánové s vysokými klobouky a vycházkovými holemi kráčeli s noblesně vztyčenou hlavou po hlavních ulicích. Dámy si vykračovaly se svými manžely, držíc roztomilé barevné slunečníky. Však stále bylo zataženo, obloha byla šedá, až se zdálo, že se schyluje k bouřce. Mě to však nezajímalo, šla jsem dál. Prošla jsem hlavními ulicemi, kde jsem se musela prodírat davem, kolem tržiště, stále se rozhlížíc kolem. Proč mě sem Shayne nikdy nevezme? Chtěla bych poznat svět!

Čím dále jsem šla, tím byla melodie hlasitější. Zašla jsem do úzké uličky, tvořené zdmi cihlových domů, cihly však už dávno byly začernalé a na zemi byly kaluže špinavé vody. Téměř okamžitě jsem tedy měla mokré boty. Nedbala jsem na to a šla dál. Nešlo se zastavit, i kdybych se chtěla otočit a vrátit, nešlo by to. Samozřejmě, že jsem měla strach, že mě cestou někdo přepadne nebo se dokonce střetnu s nějakým démonem, ale co jsem měla dělat?

Náhle melodie ustala. Stála jsem uprostřed velmi úzké uličky, rozhlížejíc se kolem sebe.

Projel mnou nepředstavitelný chlad, objímal moje tělo, ten pocit byl... svazující.

„Doufal jsem, že přijdeš,“ ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou a zacouvala dozadu.

„Kdo, kdo...“ vyhrkla jsem. Neviděla jsem toho, kdo to říkal, ale ten hlas byl zvláštně přitažlivý.

„Ten, koho jsi hledala, maličká.“

„Já nehledala... já jen šla za tou hudbou.“

„Áha! Což znamená, že za mnou,“ pronesl spokojeně. I když jsem jej neviděla, měla jsem pocit, že se určitě usmívá.

Bezradně jsem pohodila rukama. „Co chcete?“ pípla jsem. Rázem jsem litovala, že jsem raději nezůstala ve své ložnici.

„Chci toho hodně, hraběcí titul, podniky na Fleet Street, největší sídlo v Londýně a pět krásných milenek,“ vysmíval se mi.

„Co chcete po mně?“ zvýšila jsem hlas.

Vyšel ze stínu, však do tváře jsem mu neviděla. Byl vysoký, mohutné postavy a měl na sobě podivný dlouhý kabát.

„To se ještě uvidí,“ zalhal, zatímco se ke mně blížil. Ustupovala jsem.

„Takže se ti mé dárky líbily, nemám pravdu?“

„Ano!“ nadechla jsem se. „Totiž – ne, bylo to nějaké kouzlo.“ Přitáhla jsem si pléd blíže ke krku.

Ve světle, které vycházelo z druhého konce uličky, jsem spatřila, že se usmívá. I jeho tvář. Měl delší černé vlasy, krásnou tvář, kterou přesto hyzdila zvláštní jizva. A narozdíl od Shaynea a Lukea byl typický Angličan s ostře řezanými rysy a přísnou tváří. Přistihla jsem se, že o tom musím přemýšlet.

Štíhlými prsty se dotkl mé tváře, ale vzápětí jsem ucukla. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi, jaký strach z něj šel. „Neublížím ti. Jsi ta pravá, že? Nejsi jako ta malá mrcha, co mě oklamala. Chtěla tě chránit. Věděla o tom, lhala mi a podvedla mě. Také za to zaplatila,“ chladně se usmál.

Má sestra? Ona mě... chránila?

„To vy jste ji zabil? Ale proč?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou, neustále ustupujíc. Jaké to bylo zjištění, že ulička je slepá. Narazila jsem do vlhké zdi. Oči se mi rozšířily hrůzou, blížil se.

„Protože byla bezcenná. Já se většinou bezcenných věcí zbavuji. Ty buď bez obav, ty cenu máš, maličká. Eleanor, že?“ zapřel se rukama o zeď za mnou. Jeho chladný dech mi dopadal na tvář. On se nezdál být tím, co byli Luke se Shaynem. Byl něco mnohem horšího.

„Pro vás jen slečna!“ vzdorovitě jsem vyzvedla bradu.

„Ach, jistě, tak pojďte se mnou, slečno.“ Zrovna ve chvíli, kdy se mě chystal odvléct někam pryč, jsem zahlédla prudké světlo, které se začalo linout úzkou uličkou. To světlo mě na pár vteřin zcela oslepilo. Uprostřed toho světla stál Shayne, oběma rukama se zapíral o strany uličky. Jeho mohutná křídla se majestátně tyčila za jeho postavou. Místo oblečení měl na sobě už jenom cáry, které zdůrazňovaly jeho divoký zevnějšek. Jeho tvář byla však plná vzteku, zdál se jako otevřená kniha.

„Pusť mou džinku!“ zasyčel. Zdálo se mi, že to snad už ani není on.

Muž, který stál u mě, se chraplavě zasmál. „Takže tady je tvůj pán a věčný ochránce. Rád tě poznávám, Shayne Blacku. Leccos jsem o tobě slyšel. Třeba o tvé mrtvé manželce. Povídá se, žes ji sám zabil. Nedivil bych se, vždyť se chováš jako zvíře!“ Majetnicky mě vzal kolem pasu, ačkoli jsem se snažila se mu vytrhnout.

Shayne začínal rudnout vzteky, jeho oči byly už jen prázdné, třpytící se díry.

„Říkám ti naposledy, pusť mou džinku.“ Výhružně praštil do jedné zdi, která s dunivou ránou praskla. Měl neuvěřitelnou sílu.

Když však muž s jizvou na tváři nereagoval ani na tohle, Shayne se vrhnul proti němu, popadl ho pod krkem a přirazil ke zdi, která pod jeho sílou praskala.

„Eleanor, běž!“ křikl. Stála jsem jako přikovaná k zemi.

„Eleanor!“ ozvalo se znovu, naléhavěji. „To je příkaz, běž!“

Nemohla jsem jinak, má hlava se ozývala. Bolest, která mi začala tepat ve spáncích. Nohy se samy od sebe začaly pohybovat a já jsem se vydala rychlostí blesku vstříc světlu na druhé straně uličky. Běžela jsem, utíkala, seč mi síly stačily až k domu. Čekala jsem, že tam bude Luke, ale ani on tam nebyl. Zamračeně jsem se rozhlédla po liduprázdném domě, který se zdál nyní tak temný. Ani služebnictvo tu nebylo. Sedla jsem si do kouta, hlavu složila do dlaní, snažíc se utišit tu hloupou melodii a hlas, který se mi vryl do paměti. Svět pro mě potemněl. Něco se prostě stalo.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 7. kapitola: