Eleanor začíná pochybovat o tom, že ji někdo na celém světě vůbec má rád. Tolik ztráty a bolesti v několika hodinách? Co víc se jí ještě může stát?
21.12.2012 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1309×
Hodiny divoce tikaly, každou chvíli odbíjely, oznamujíc další uplynulou hodinu, až se hodinová ručička začala líně šinout k osmé hodině večerní. Shayne se nevrátil, stejně jako Luke. Seděla jsem v koutě haly, ozářena jen jedinou pohasínající svíčkou. Třásla jsem se, nevědíc, zda chladem či strachem. Strach o Shaynea mě sžíral až do morku kostí. Je v pořádku?
Dům byl tak depresivní, zcela tmavý, neútulný a příliš obrovský pro osamělou dívku, krčící se v rohu jako malé děcko.
V dlani jsem pevně tiskla náhrdelník, co mi daroval. Opečovávala tu věc jako nejcennější poklad. Kupodivu mi to zpočátku pomáhalo, ale z mé hlavy jsem ho nevyhnala. Alespoň něco, co přehlušilo melodii, která mi duněla v uších a ochromovala můj zdravý úsudek. Melodii, která možná zavinila Shaynovu záhubu. Ne! Takové myšlenky si již nesmím připouštět. Shayne je silný, silnější, než si vůbec dokážu představit.
Tik ťak, tik ťak, ozývalo se z velkých hodin z masivního, tmavě hnědého dřeva, které stály přesně naproti mně. Odbíjela osmá.
Křečovitě jsem sevřela víčka a začala počítat, abych dokázala utišit svou zmatenou mysl a srdce, které se patrně rozhodlo opustit mou hruď.
Jedna... Dvě.... Tři...
Ticho, dosud prolomované pouze hloupými hodinami, prořízl oslnivý zvuk. Ne něco, co vycházelo z té ďábelské skříňky, kterou mi ten muž dal. Bylo to... jiné. Jako zvuk, který zklidní všechny smysly. Někdo hrál na klavír. Ve vedlejší místnosti.
Ale jak by mohl? Dosud jsem zde seděla a dívala se přímo na dveře, které se však jak hodiny ubíhaly ani jedinkrát neotevřely.
Ztěžka jsem polkla.
Už jsem si zvykla, že v Shayneově domě byl duch jeho mrtvé manželky a jeden otravný démon, ale tady jsem doposud nic zvláštního - kromě divných služebných - neviděla.
Musela jsem dlouho přemlouvat své přeleželé končetiny k pohybu, než jsem se odvážila vstát na nohy. Celý svět se zatočil, dopadla na mě zvláštní tíha. Pocity. Tolik pocitů, tak lidských... tak, nepopsatelných... Jeden krok, druhý. Bosé nohy nedělaly na skvostně vyleštěné podlaze pražádný, ani malý zvuk. Jediné, co jsem slyšela, byl můj zběsilý dech a hudba, smutná, pomalá. I tak na ní bylo něco epického, procítěného a dramatického. Dotyčný snad cítil něco, kvůli čemu musel zběsile hrát na klavír?
Došla jsem až ke dveřím. Opatrně, sotva bříškem ukazováčku, jsem do dveří šťouchla. Nic.
Prudce jsem se nadechla, abych si dodala odvahu. Tentokrát jsem vzala za zlatou kliku a dveře potichu otevřela. Nezaklepala jsem, jak by se dámy slušelo. Jen jsem nahlédla dovnitř a vešla. Muž seděl u klavíru a jediné, čemu se věnoval, byl onen nástroj, který tak bravurně používal. Každý zvuk byl dokonalý.
Ačkoli ke mně seděl dotyčný zády a byla vcelku tma, okamžitě jsem ho poznala. Shayne. Na sobě neměl nic než cáry košile, takže byly vidět nemalé zakrvácené rány na jeho jinak bezchybných zádech. Vlasy měl mokré, v provázcích mu spadaly do obličeje, když se mohutně opíral dlouhými prsty o klávesy, z kterých vyluzoval onen nádherný zvuk. Potichu jako myška jsem se vydala blíže k němu. Konečně jsem viděla alespoň část jeho tváře. Z jeho zamyšleného, zamračeného výrazu bylo patrné, že se soustředí jen a jen na hraní.
Však mě vyděsilo něco naprosto jiného. Ze šrámů na jeho hrudi dosud vytékala krev.
Na sucho jsem polkla, vzpomněla jsem si na ony věty, které mi vytanuly na mysli vždy, když jsem jej spatřila.:
Sám z nebes sešel, mraky obepínajíc jeho svalnaté tělo, oděno jen v cárech kdysi bílé košile. Majestátná křídla, jež se třpytila v měsíčním světle, připomínajíc dvě zbloudilé duše. Dvě hvězdy, tak blízko a zároveň daleko od sebe. Stál tiše, napjatý, shlížejíc na ubohé, mrzké lidstvo a na jejich uspěchané, sobecké činy.
Havran s lesknoucíma se očima a srdcem divokého lva.
Skutečně. Jeho tělo nyní ozařovalo už jen slabé měsíční světlo, které kupodivu v tuto brzkou hodinu už dopadalo na jeho andělskou tvář. Jako by jej do kamene kdysi vytesal jakýsi umělec a on pod jeho rukama ožil.
Přistihla jsem se, že se mi divoce třesou ruce, když jsem kráčela blíže k němu. Viděla jsem, co dokáže. Pouhou pěstí prorazit zeď. Ten muž musel být silný, když mu udělal byť takové šrámy.
Váhavě jsem se dotkla dlaní jeho ramene. Už dávno si mě musel všimnout – stín mé postavy již dávno narušoval bílé světlo na dřevěné podlaze. Čekala jsem, že přestane hrát, ale nehnul ani brvou.
„Krvácíš,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Až tehdy hrát přestal. Upřel na mě své zářící, stříbrné oči. Už zase se pro mě zcela uzavřel, nedokázala jsem v jeho pocitech číst. Neodpověděl, jen se na mě chvíli díval, než mou ruku setřásl, a hrál dál.
Vzdorovitě jsem vyzvedla bradu, sedla jsem si na volné místo vedle něj a něžně přiložila svou dlaň na jednu z jeho ranek na hrudi. Cítila jsem, že začal dýchat rychleji než před chvílí, jinak se na mě však nepodíval.
„Je mi to líto,“ pokračovala jsem. Ozval se nepříjemný, falešný zvuk, jak neopatrně sjel prsty po klávesách. Nyní byla jeho pozornost už plně věnovaná mně.
„Co je ti líto?“ Jeho hrubý, hluboký hlas se rozezněl místností jako hudba v kostele.
Netušila jsem proč, náhle se mi až zdálo, že když dýchám, jde mi pára od úst. Tak tomu skutečně bylo. V místnosti byla tma, zdála se prázdná kromě onoho klavíru, a jediné světlo poskytovalo malé okénko uprostřed místnosti a kupodivu on – doslova zářil.
Pod jeho pohledem jsem tála, cítila se jako bezcenná nicka.
„To, co se ti stalo. Je to má vina,“ špitla jsem, dívajíc se na jeho krev, která utkvěla na mé dlani.
Náhle mě zcela nečekaně popadl za paže. „To už neříkej!“ poručil hlasitě, viděla jsem, jak se mu z rozčilení chvělo chřípí.
Odmlčel se. I já jsem se tedy rozhodla mlčet. Když se už zdálo, že se znovu bude věnovat hraní, jeho ruce vyhledaly mou bradu. Jednou rukou mě za ni vzal, zatímco druhou mi položil do hustých vlasů.
„Eleanor,“ jeho hlas se podivně chvěl. „Nevíš... Ty, ty... Netušíš, jaký jsem o tebe měl strach! Nevěděl jsem, co za nesmysl zase provedeš.“ Přitáhl mě na svou hruď tak silně, až jsem téměř zapomněla dýchat.
„Já přeci neprovádím nesmysly,“ oponovala jsem mu tvrdohlavě, odpovědi jsem se však nedočkala. Upřel pohled do země, jevil se tak, že nevnímá tento svět. Teď jsem pro změnu chytila za bradu já jeho. Přinutila jsem ho, aby se na mě podíval. Chvíli jsem váhala, než jsem se odhodlala spojit naše rty v polibku. Bylo to váhavé a krátké, jelikož jsem se nikdy s mužem nelíbala, ale ani jsem to nemusela. Místo toho, aby se odtáhl, přitiskl mě ještě blíž. Jednu ruku dal kolem mého pasu, druhou bořil do mých vlasů a rty dobýval ty mé. Brzy jsem na jazyku cítila chuť whisky, kterou měl položenou na klavíru a zřejmě ji předtím upíjel. Ta chuť byla však tak omamná, když byla ve spojení s ním, že jsem zcela podlehla. Neschopna se nadechnout, odtáhnout či přestat jsem se vpíjela rty do těch jeho, užívajíc si onen smyslný okamžik, který patřil jen nám.
Když polibek neochotně ukončil, hodnou chvíli mě propaloval pohledem, ve kterém žhnul dosud nepoznaný oheň zastřený nekonečnou vášní. Topila jsem se v těch očích, unášena jiskrami, pohupujícími se přes pomyslné plamínky kolem jeho zorniček. Než jsem se vzpamatovala, jeho rty zkoumaly znovu linie mých rtů, pokračovaly na tváře, líbajíc každou částečku mého obličeje. Sjel na krk, kde po sobě zanechával mokrou cestičku až k lemu výstřihu.Vzal mě s neobvyklou jemností za ruce a přitiskl mé chvějící se tělo ke klavíru. V tu chvíli jsem pochopila. On byl důvodem mého věčného šílenství. Toho, co jsem k nikomu jinému nedokázala cítit. Je to snad láska? Nebo pouhý klam? Dokáží vůbec džinové milovat? Rychlostí blesku odhodil pléd, který dosud zakrýval má ramena na zem, láskyplně přitom hladíc konečky prstů klíční kost. Tiskl se ke mně tak, že kapky vody z jeho mokrých vlasů dopadaly na mou tvář, a jeho jemné vlasy se s ní pomyslně mazlily. Dívala jsem se na něj, fascinována, snad uchvácena tím faktem, že něco takového, jako je on, může vůbec existovat. Vždyť on dokáže pobláznit veškeré smysly, zastřít mysl a podmanit si snad každého.
Divoký, krásný to anděl. Bojovník, temný pán zastřený nekonečně mnoha tajemstvími. Hladila jsem ho po jeho tváři, tak hebké, tak... zářící a bezchybné. Čas jako by se zastavil. Každý pohyb jeho rukou i těch mých trval věčně, alespoň mně to tak připadalo. Svět neexistoval. Čas neexistoval. Jen já a on. Dvě duše, dvě sehraná těla naprosto patřící k sobě. Ve všech směrech. Souznění. To je to pravé slovo.
Až tehdy se zarazil, v tom nejkrásnějším okamžiku. Zíral na dva náhrdelníky, které jsem na sobě zrovna měla. Ten věnovaný od něj ale pohledem přešel a zastavil se až u medailonu, o kterém jsem vůbec nevěděla, jak se mi na ten krk dostal.
Cítila jsem tlukot svého srdce, děs, který se mi odrazil v očích, mě pravděpodobně prozradil. Vášeň v jeho očích vystřídal vztek, který se vůbec nesnažil skrývat.
Mou duši pohltila tma. Odstoupil, nechal všeho, co doteď dělal. Jeho krásná tvář už znovu nevypadala tak andělsky jako dosud. Vztekle strhl šperk z mého krku takovou silou, až jsem bolestí zaúpěla. Po zlatém řetízku mi ještě dlouho zůstane obtisk na krku. Vytřeštěně jsem hleděla, jak věc jediným stiskem rozdrtil a mrštil o zeď, než praštil pěstí i do klavíru, těsně vedle mě.
„Nevím, proč jsem ho měla,“ zamumlala jsem. Opravdu jsem to nevěděla! Jeho to ale zjevně nepřesvědčilo, jen ještě víc rozzlobilo.
„Tak ty nevíš?!“ zakřičel mi těsně u ucha, divoce svírajíc dlaně v pěst. Můj pud sebezáchovy doslova křičel, abych okamžitě utekla. Má další část ale říkala, že mi neublíží.
„Miluji tě,“ dostala jsem ze sebe poté. Hloupější moment jsem si už vybrat nemohla.
Na jeho tváři se neobjevil ani náznak citu, čehokoli, co by nasvědčovalo tomu, že mi odpouští.
Rukama se zapřel za mě tak, aby se oběma dotýkal klavíru a přitom byl blízko u mě.
„Já... já tebe ale ne. Nemůžu.“ S těmi slovy mě odstrčil stranou tak, že jsem až dopadla na zem a odešel. Nechal mě tam klečet v prachu jako nějakou husu. Jako děvku.
Klečela jsem, skelným pohledem zírajíc na místa, kde ještě před chvílí stál. Zima pohltila celé mé tělo, obklopila je, objala mohutnými pažemi, snažíc se sevřít a už nepustit.
Donutila jsem se vstát, sáhnout po plédu a přehodit si jej přes holá ramena. Kráčela jsem potemělým domem nahoru. Nezajímalo mě, že byl dům nyní tak pustý a prázdný, ani důvod. Došla jsem ke svému pokoji, zavřela za sebou dveře a sjela podél bíle natřených dveří na ledovou zem. Nezbývalo mi nic jiného, než si složit hlavu do dlaní a vzlykat. Mé tělo se chvělo zoufalstvím, zradou.
Pokud nemám na světě Shaynea, tak koho?
Můj havran se srdcem divokého lva. Můj temný anděl, můj ochránce a taky pán, který rozhoduje nad mým osudem.
Kruté.
Z druhého pokoje se začaly ozývat zvuky. Shayne mlátil pěstmi do zdi tak mohutně, až si rozedřel klouby, ale ani tehdy nepřestával. Přecházel po místnosti, divoce funěl a dupal.
Zatracená malá džinka. Dostala se mu pod kůži tak hluboko jako žádná jiná. Ani Isabelu nikdy nechtěl tak vroucně jako tuhle malou černovlásku. Svou nevinností, čistou krásou a divokou, tvrdohlavou povahou ho zaujala už na první pohled. A teď mu ta holka zničí život tak, jak mu ho kdysi zničila Isabela.
~ ~ ~ ~
Mé srdce se stáhlo v bolestné křeči, za kterou tentokrát nemohl Shayne. Setřela jsem si slzy a vstala, když mě začal náhrdelník znovu pálit na hrudi. Bylo to tak nesnesitelné, že jsem ho okamžitě musela strhnout a hodit na zem. K mému překvapení však okamžitě do země vypálil obtisk. Žhnul těsně předtím, než se přeškrtlo další jméno. Rose.
Další z mých sester platila za mé chyby. Schoulila jsem se do klubíčka na zemi a začala usedavě vzlykat. Může přijít ještě něco horšího?
Proč je ke mně osud tak zlý? Co jsem komu provedla, že mě takhle proklel? Každým dnem je to horší a horší, až se zdá, že ta kletba roste.
Nezbývá mi nic jiného, než jít za tím mužem v černém kabátě a dát mu to, co chce.
Co mě to bude stát? Co víc může být než fakt, že mi ublížil jediný muž, kterého jsem kdy milovala? Že zradil mé city kvůli hloupé cetce?
Ano. Zítra odejdu, najdu toho muže. Jestli mám zemřít, nechť se stane. Pokud mě Shayne skutečně nemiluje, bude to jen selhání. Vyšší ho možná potrestají, ale připoutají ho k jiné ženě. A k té možná bude něco cítit, ale to už se nedozvím. Musím tomu čelit. Tváří v tvář smrti.
Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Prokletá ~ 8. kapitola:
On je tak boží. Mám chuť vřískat jak puberťačka:D
hodně dobrá kapitola ! :) úplně nemám ani slov :D těším se, co bude dál :)
super díl, honem další
Waauu... :D
Je to bombove... Absolutne strhujuce :D :D :D
Ako to nakoniec medzi nimi dopadne?? A co Luke?
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!