Prokletá ~ 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání s panem "Neznámým". Co Eleanor čeká? Dozví se, co po ní vlastně muž chce? Věnováno všem, kteří jsou stále ještě věrní, čtou a komentují! <3

25.12.2012 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 902×

První paprsky denního světla dopadly do mé bledé tváře, odkryly tak stříbrné slzy, které usychaly pod koutky očí. Dosud byly skryté v neproniknutelné tmě noci, stejně jako mé tělo, choulící se do klubíčka na kraji velké postele. Oči jsem měla doširoka otevřené, ale svět jsem nevnímala. Celou noc jsem proplakala, což zapříčinilo, že má únava jen vzrostla, nehledě na tmavé kruhy pod jindy veselýma očima.

Konečně jsem přiměla své ztuhlé tělo k pohybu, pomalu se posadila, nazula boty do měkkých pantoflíčků a šla se převléct.

Později, když jsem vyšla na chodbu, jsem zalitovala, že neumím šplhat z okna. Co když mě Shayne potká?

Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na včerejšek. Pomalu jsem kráčela chodbou za zvuku vrzání zašlých prken, rozhlížela se, zda mě někdo nepozoruje, nikde ale nebylo ani živáčka. Dům se jevil, jako kdyby v něm už léta nikdo nežil.

Co se stalo s Lukem a služebnictvem? Jak to, že dům nyní tak zchátral za jediný den?

Rychle jsem seběhla dlouhé schody do haly a pokračovala k hlavním dveřím. Sotva jsem je otevřela, překvapil mě ledový závan větru, který mi až vehnal do očí slzy. Od úst šla pára. Na zem se ze zašedlého nebe snášely sněhové vločky, tudíž mi nezbývalo, než si přitáhnout pléd blíže tělu, abych se alespoň trošku zahřála.

Prudce jsem se nadechla a kráčela vstříc ulicím, které nyní sužovala zima. Domy, jejichž majestátem byly dosud komíny, ze kterých se vznášely šedé mraky, byly pokryty malou vrstvičkou oné bílé krásy.

Nikdy jsem sníh neviděla, proto jsem možná byla tak fascinována.

Kráčela jsem pomalu ulicí, kterou jsem již znala. Má ruka sama vyhledala keřík u černě natřeného, špičatého plotu. Do dlaně jsem vzala ledový sníh, který však okamžitě tál, kdežto má ruka růžověla a třásla se zimou. Nikdy mě krása této věci neomrzí.

Pokračovala jsem již známými uličkami, míjela pány s vysokými klobouky a holemi, ostatně jako vždycky. Všichni byli tentokrát ale zahledení do sebe, kráčeli slepě. Skelným pohledem pozorovali jediný bod před sebou, až se mi zdálo, že ani nemrkají, že chodí jako oživlé mrtvoly. Že nemyslí sami za sebe.

Mé kroky vedly až do slepé uličky, kam mě tehdy ten muž zavedl. Bůhví, jak skončím, až jej znovu spatřím.

Téměř tak pomalu, jak se vločky snášely na chodníky ulic orámovaných malými obchůdky, jsem do oné uličky vešla. Byla stále tak temná i za bílého rána, jen šedá obloha tomu nasvědčovala.

„Hej!“ Můj třesoucí se hlas se rozezněl uličkou s ozvěnou.

„Chtěl jsi mě, tak jsem tu!“ Opřela jsem se o zeď a vyděšeně tápala pohledem kolem sebe.

Nikde nikdo, nic se neozývalo. Chvíli jsem tam ještě stála, než jsem se rozhodla to vzdát. Zrovna ve chvíli, kdy jsem vycházela z uličky, mě ovanul podivný, až příliš chladný závan větru na zátylku. Křečovitě jsem se zastavila, svírajíc dlaň v pěst tak, až to bolelo.

„Tak přece jen jsi přišla,“ ozvalo se za mnou. Dotyčný mluvil šeptem, ale jeho hlas jsem slyšela tak zřetelně, jako kdyby křičel.

„Mám snad na vybranou? Vraždíš mé nevinné sestry, proč? Jsem zde! Přišla jsem z vlastní vůle, dělej se mnou, co uznáš za vhodné, ale prosím tě, neubližuj mým sestrám!“ Až teď jsem se vůbec dokázala otočit tak, abych mu viděla do tváře. Usmíval se takovým způsobem, ze kterého obvykle lezl mráz po zádech. Můj výraz jsem však udržovala pořád stejný, pevný, neústupný a velmi odhodlaný na dívku mého postavení. Kdyby chtěl, mohl by mě jediným pohybem zabít.

„Co k tomu říci, má milá? Nedokážu odolat prosbám překrásné dámy, zvlášť, když jí bylo ublíženo jako tobě,“ zamyšleně na mě hleděl, dlouhými, štíhlými prsty začal zkoumat konečky mých vlasů a naplétal si je na ně.

Moc jsem se snažila ubránit se znechucení a nutkání jeho ruku setřást, ale co jsem mohla dělat? Jejich životy závisely pouze na tom, co jsem byla schopná udělat.

„Řekni, prosím, co po mně žádáš?“ zeptala jsem se nakonec tiše. Jeho oči, jejichž barva, hádala jsem, se musela nutně podobat azurovému nebi.

„Shayne se tvého vlastnictví jen tak nevzdá, i když by mi to vše mnohem více usnadnilo. Na tvou otázku však odpovím takto: Krev jediné čisté džinky jest jediným lékem na všechny strasti světa, klíčem k věčnému životu a bohatství, však ten, kdo hoden bude, jen v jejím těle může stvořit život tak čistý, že jeho moc otřese světem v základech, pak i on svůj díl štěstí dostane.... Rozumíš tomu? Můžu buď prolít tvou krev a zjistit, co je na tom pravdy, nebo raději zvolit ten příjemnější způsob. Je jen jeden malý detail, musíš to udělat dobrovolně,“ úlisně se usmál. V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce. Ustoupila jsem o několik kroků vzad.

„Pokud tomu dobře rozumím... Co by jsi z toho měl ty?“

„Já? Svůj díl štěstí, samozřejmě. Každý si to vykládá po svém, tudíž i já. A pokud ne, vždycky tě můžu zabít.“

„Jak víš, že jsi hoden?“ uchechtla jsem se, neznělo to však nijak vesele. Přibližoval se, pomalu, ale jistě mě vháněl do kouta.

„Za zkoušku to stojí. Bohové věděli, proč tě udělat takhle krásnou.“ Tón jeho hlasu se trošku změnil, což mě ještě více děsilo.

„Prosím, nepřibližuj se!“ zašeptala jsem, tisknouc se ke zdi.

„Neměj strach, neublížím ti. Jak jsem řekl, uděláš to dobrovolně. Ale ne dnes,“ usmál se a popadl mě za ruku. V tu chvíli se mi svět začal točit. Vše získávalo nové barvy, tvary, jako nějaký jiný svět. Tmou proletělo barevné světlo, rozsvítilo temnotu a proniklo do středu mé hrudi, až jsem sebou trhla. Barvy se znovu začaly rozpíjet, až se mi konečně zdál svět o něco normálnější.

Stanuli jsme společně ve velkém sále. Podlaha byla jako šachovnice, obrovská okna propouštěla do místnosti až přebytek světla, což bych od tohoto muže rozhodně nečekala. Fascinovaně jsem se rozhlížela po sídle, kde jsem se octla. Vkus jsem mu rozhodně upřít nemohla.

„Vítej ve svém novém domově, Eleanor,“ uculil se a vedl mě dál. Nebyly tu žádné schody jako u Shaynea nebo Luka. Pokračovali jsme do velké chodby, kde bylo několik dveří. Odvedl mě do jakéhosi romanticky vybaveného pokoje.

„Chci, aby ses zde cítila dobře, alespoň do té doby, než... budeš těhotná, i poté,“ prohlásil sebevědomě. Pustil mou ruku a s oběma rukama za zády šel k oknu. Teď se mi jevil jako nějaký zámožný lord, jen v záměrně ošoupaném kabátu.

„Ano? A i kdybych byla, co potom? Získal bych něco a pak mě zabil, mám pravdu?“ ptala jsem se rozhořčeně. Moc událostí! Mám zahodit život kvůli svým sestrám? Ano, to s radostí, ale nenechám se potom sprostě zabít.

Chladně se zasmál. „Ne, maličká. Pokud mi budeš užitečná, strach mít nemusíš. U mě trpět nebudeš, ani hlady, ani zimou, ani ničím jiným. Budeš pouze matkou nejsilnějšího a nejmocnějšího muže tohoto světa, a já budu jeho otcem. Co víc si přát, má to i své výhody, nemyslíš?“

„Muže? Jsi si vším tak jistý? Sám sebou? Tím, že jsi předurčen ke mně? Myslíš, že to ty jsi ten vyvolený? Nemyslím si, že by Vyšší někomu, jako jsi ty, předurčili být otcem mocného dítěte, zvlášť ne toho mého,“ vychrlila jsem naráz, divoce pohazujíc rukama. V očích mi vzplanula jakási jiskra, snad vztek, snad jenom rozčilení.

Než jsem se stačila nadechnout k tomu, abych v tom pokračovala, něčí ruka mi zamezila dýchání. Přirazil mě ke zdi a držel pod krkem, dosti silně.

„Nikdy o mně snad ani na sekundu nepochybuj!“

„Nejsi můj pán, nezapomínej, to je Shayne!“

„Ne na dlouho!“ zasyčel vztekle a dál mi silou svíral hrdlo. Zapřela jsem se o jeho hruď ve snaze ho odstrčit.

„Proč já?“ šeptla jsem nakonec zoufale.

„Protože jsi Vyvolená, jsi má Prokletá, jediná cenná džinka na celém světě. Co záleží na možnosti plnit všechna přání. Ty jsi mnohem cennější.“ Konečně jeho stisk povolil a já se mohla opět svobodně nadechnout.

„Od svého milého pomoc nečekej. Nemiluje tě. Nikdy tě nemiloval. Jsi pro něj jen zbytečná práce, které se jistě rád zbaví, a když ne, zabiju ho. Vyber si, krásko. Tak či tak jsi má. Žádný démon o tebe již nebude usilovat, jakmile se dozví, kdo si tě vybral. Věř, že mně se nikdo nepostaví. Jen blázen jako je Shayne Black. Už za to zaplatil i jeho věrný přítel. Za neposlušnost se platí cena nejvyšší.“ S pokřiveným úsměvem od ucha k uchu odstoupil.

Vyděšeně jsem na něj hleděla. Tak takhle! Co udělal nebohému Lukeovi? Vždyť si nic špatného nezasloužil. Alespoň nic tak hrozného, co mu jistě tenhle muž udělal.

„Klid, má milá,“ promluvil, jakmile uviděl můj zděšený výraz. Snad ve snaze mě uklidnit. „Luke je nyní pouze zavřen, ale žije. Vše záleží na tobě a panu Blackovi. A teď se pokus být poslušná, jeho život je ve tvých rukách.“ Šel ke dveřím, ještě než z nich vyšel, otočil se, ale to už jsem brala do ruky svícen.

„Žádné hlouposti! A neopovažuj se pohybovat se po mém sídle bez mého vědomí. Oběd se bude podávat za dvě hodiny,“ prohlásil jen tak mimochodem, jako bychom byli už léta manželé a vše bylo samozřejmostí.

Zatracený démon! Shayne, kde jsi, když tě potřebuji? Kde je tvá zdánlivě bezpečná náruč, která mi byla včera oporou, ačkoli mi později zapříčinila jen hrůzu a smutek?

O pár hodin později jsem byla pořád na tom samém místě. Seděla jsem u okna, dívajíc se do krajiny, která se ani zdaleka nepodobala Londýnu. Byl to les pokrytý sněhovou peřinou. Nádhera na pohled, balada na bolavou duši, na rány, které nyní byly otevřeny.

Na onen „oběd“ se naštěstí nedostavil, takže nikdo nedohlížel na to, jestli skuteně jím. Samozřejmě jsem se jídla ani nedotkla, bůhví, co by mi do něj dal. Služebnictvo neobtěžovalo, bylo stejně mimo jako všude jinde.

V hlavě se mi honily myšlenky o tom, co je vlastně tento muž za démona. Nejevil se mi jako to, čím jsou Luke a Shayne. Je něčím mnohem znepokojivějším, ale čím?

V démonech se nevyznám. Nevyznám se v ničem. Nepoznala jsem svět, jeho krásu, jeho hrůzu. O kráse oceánu a naopak o chudobě nevinných dětí v samém srdci Londýna jsem pouze slyšela. Domněnky, výmysly, či holá fakta? Jak bych to mohla vědět, když mi nikdo neřekl, co je lží a co pravdou? Všichni se jen povyšují nad ubohou mladou džinku. Buď mi chtějí vládnout, nebo mě chtějí obtěžkat. Skvělé, naprosto skvělé.

Jediné, co však v tuto chvíli vím naprosto jistě, je to, že tento muž rozhodně není hoden. Je příliš namyšlený, než aby to přiznal. Ale mým nezkušeným očím je to jasné, ať jsou nezkušené sebevíce. Ať se mě dotkne, jaké bude pro něj překvapení, až zjistí, že to vše bylo zbytečně.

A pak zemřu.

Pokud Shayne něco neudělá. Ale jestli ano, jak mohu vědět, že to neudělal jen proto, že musel? Že mu to Vyšší nařídili?

~ ~ ~ ~

„Cherone, pověz, co vidíš? Kde je?“ ptal se hystericky Shayne, klečíc u malého zamyšleného démona.

„Netuší, můj pán. Vše být v mlze. Jediné však Cheron vidí zřetelně. Muže s havraními vlasy oděného v černém, vidí, jak vede tvou džinku dlouhou chodbou do nějakého pokoje. Tak tak,“ huhlal. Jeho oči byly nyní naprosto černé, neproniknutelně tmavé díry.

„Je prokletá, něco vidět přece musíš! Už její příchod jsi viděl zřetelně! Tak proč ne tohle? Co jí ten chlap udělal, že to nevidíš?!“ zakřičel. Jednou rukou popadl celý jídelní stůl a převrhl jej. Démon kroutil hlavou.

„Chová se civilizovaně, můj pán. Cheron nevidí nic, co by jemu mohlo pomoci ji najít. Musí si poradit sám, pokud si její lásku zaslouží. Tak tak!“ Složil ruce s drápy, pokryté šedou, tvrdou kůží do pomyslné pyramidky.

„Kola osudu se nyní točí na opačnou stranu. Dáma je na naší straně, stačí se ho jen chytit a nechat vést. Já pomoci ti, ale jen málo. Zbytek si musí mladý pán zjistit sám, tam Cheronova moc nesahá,“ pokračoval.

„Další na řadě je Střelec,“ cukly mu koutky úst.

„To bude moc zajímavé. Když se střetnou dvě opačná stvoření, jako jsi ty a ten Kahlen. Vskutku zajímavé!“ Usadil se do křesla u krbu. Jeho drobná postava tak vypadala ještě o něco komičtěji.

Shayne na něj hodil jen nechápavý výraz.

„Ukáže se, kdo z vás všech je jediný Vyvolený, aby dokázal Prokletou vysvobodit a získat vše, co bylo zatraceno. Šach mat,“ ukončil Cheron s podivným úsměvem na své ošklivé tváři. Poprvé se však Shayneovi zdálo, že démon nemluví zcestně.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování