OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ Prolog

  PROLOG

Vítejte v pekle. Jak definovat peklo? Snadno. Zkuste být zavření ve dvou místnostech s nechutně zavánějícím zakrslým chlapem, který si dovolí nazývat se vaším Pánem. A kdo jsem já? Jmenuji se Eleanor a jsem džinka. Ano, džinka, čistokrevná džinka. Sice nevím, co si pod tímto pojmem někdo představí, ale vím, co to znamená. Plnit každé přání svého pána, což je velmi těžké pro ženu, která strašně ráda odmlouvá. Bohužel, to se o mých „sestrách“ říct nedá. Celé dny si česají vlasy, nechávají se uplácet od toho skřeta sprostě vypadajícími šaty a smějí se jako smyslu zbavené. Není těžké poznat, že já taková nejsem. S mými sestrami jsme žily v lahvi, uzavřené pod kouzlem.

Ten, kdo nemá srdce zastřené zlými úmysly, smí si vybrat džinku jako svou partnerku a zbavit ji tak jejího věčného prokletí. Naše prokletí se ale rozšířilo natolik, že bych teď za vidinu příšerné lahve dala cokoli. Tento muž, jehož činy rozhodně nebyly nikterak dobré, jednou tohle kouzlo ošálil a všechny nás „vysvobodil“, což ovšem znamenalo změnu v pravidlech. Díky magii nás k sobě připoutal s tím, že pouze on nás může předat jinému pánovi. Už nikdy nemáme být svobodné. Bere nás jako věci, protože se rozhodl, že díky nám bude vydělávat. Mé naivní sestřičky si to neuvědomovaly, já jako jediná jsem měla špetku rozumu.

Tam venku už se teď sbíhali obyčejní smrtelníci, démoni, upíři i skřeti všeho druhu, aby ještě získali možnost dostat se na samozřejmě zcela nelegální Černý trh, kde se povětšinou prodávaly kouzelné věci, lektvary, čarodějnice a podobné věci. Proto mně zaskočilo, jak rychle se po Londýně rozneslo to, že se dnes večer budou prodávat čistrokrevné džinky. Nepřipadá vám to odporné? Jsme v podstatě lidské bytosti, v našich tělech tluče srdce a kromě moci plnit přání nemáme žádnou nadpřirozenou sílu. Totiž... já vlastně ano.

Před pár týdny jsem začala pociťovat divné změny, když jsem se moc snažila, dokázala jsem se po chvíli soustředění nabourat do mysli jedné z mých sester. Nemohu číst myšlenky nebo tak něco, ovšem co dokážu, je vycítit pocity. Nevím, co to má znamenat, právě proto se s tím nikomu nesvěřuji. Opravdu jsem nikdy nepoznala nic jako přátelství, četla jsem o přátelství a lásce v knihách, které nám sem Iqar občas předhodil. A od té doby o tom strašně sním. Co je asi tam venku? Jaké je to, cítit lásku? Tolik otázek, které mám. Zvláště proto, že dnes večer mě pravděpodobně někdo koupí, jelikož džinky jsem velmi žádané u mužů, počítám s tím. Chci tedy vědět, u jakého darebáka skončím.

Nyní sedím na parapetě a dívám se před sebe. Iqar nechal okna zatemnit, proto nám tak znemožnil vidět okolní svět. Věděla jsem jen, že londýnské ulice byly tmavé, zašedlé a depresivní. I tak jsem je ale toužila poznat! Jaké to asi je, jít na nějaký ples v nádherných šatech, cítit se jako dáma, ctěná, obletovaná krásnými muži. Takové byly mé sny, obyčejné na to, že nebýt toho, kdo jsem, mohla jsem to všechno mít. Být obyčejnou dívkou.
Z mého zamyšlení mne vyrušil až Iqar, jehož hrůzný obličej se najednou objevil ve dveřích.
„Dámy..“ ukázal zkažené zuby v příšerném úsměvu a vešel dovnitř. V rukou držel několik šatů.
Mé sestry se k němu okamžitě nadšeně seběhly a začaly se po šatech sápat, já jsem jako vždy čekala, až co na mě zbyde. Zvláště teď, alespoň by si mne nikdo nekoupil, kdybych byla příšerně oblečená, příšerně učesaná a mračila se. Iqar se ale vždy postaral o to, aby tomu tak nebylo.
„Eleanor, cukříčku můj medový,“ přiskočil ke mně, brzy jsem pocítila jeho tlusté prsty na mé ruce. Ucukla jsem a postavila se, abych zabránila jeho dalším dotykům. „Vyber si šaty,“ pokynul mi. Raději jsem si odpustila jakékoli poznámky a přidala jsem se k sestrám. Už jsem chtěla sáhnout po prvních, které mi padly do rukou, ale Iqar mne zastavil a podal mi docela jiné. Černé, s korzetem zvýrazňujícím poprsí a... vlastně zvýrazňovaly úplně vše. Měla jsem za to, že takové oblečení nosí jen lehké děvy, ale asi jsem se zmýlila. Všechny jsme zmizely do druhé místnosti a převlékaly se. Dívky si povídaly, smály se jako by nic. Jenom já jsem stále mlčela, stála mimo ně, jako bych k nim nepatřila.

Bohužel pro mě, doba, kdy jsme se převlékaly a česaly, rychle ubíhala. Stála jsem u zrdcadla a česala si dlouhé havraní vlasy, nakonec jsem si je spletla do copu. Mé vlasy Iqara a i mé sestry vždycky uchvacovaly, proto jsem teď toužila po tom, skrýt je.Utáhla jsem si korzet a shledala, že vypadám dost... odpudivě v takovéto róbě. Iqar se opět objevil ve dveřích a přikázal, abychom šly za ním. Neměly jsme na výběr a poslušně ho následovaly. Sešly jsme do posledního poschodí domu, když se Iqar dotkl nějakých dveří. Překvapilo mě, jakmile jsem spatřila, že se před námi začal rýsovat šedý portál. Plešatý mužík nás nechal projít, než prošel za námi. Čekala jsem, že to bude něco složitého, rozhodně ne to, že jen projdeme jako dveřmi a octneme se v jakési obrovské hale. Rozhlížela jsem se kolem, všude bylo tolik lidí, takový shon! Iqar nás vedl na výstupek, kam bylo z celé haly nejlépe vidět, a seřadil nás tam. Bylo to zvláštní, jelikož všude po hale byly spíše stánky, než aby někdo nabízel „zboží“ takhle všem na očích. Iqar se ale rozhodně nedal považovat za stydlivou osobu a klidně dal svůj příšerný zjev všem na odiv. Hluk v místnosti utichl, jakmile se ozvalo zaklepání jakýmsi kladívkem do stolu. Přítomní se otočili a všichni utichli, jakmile nás spatřili. Snažila jsem se na ně moc nedívat, ale bylo vidět, jak někteří doslova slintali.

„Pánové! Démoni i mocní čarodějové! Děkuji za vaši pozornost, jelikož mám pro vás dnes opravdovou lahůdku! Jak jsem již před pár dny vynesl do světa, mám tady deset půvabných čistokrevných džinek, které s radostí splní každé vaše přání!“ rozkřikoval. V tu chvíli jsem se div nepropadla do země při pohledu na to, jak si mě někteří až příliš všímají. Bylo mi z nich opravdu špatně.
„Začínáme na 500 librách! Pánové, nezapomínejte, že jde o vzácných druh!“ pokračoval Iqar. Kéž bych se teď mohla pohnout a dát tomu skrčkovi dobře mířenou facku přímo do toho jeho křivého nosu.
V hale se ozýval opět šum, muži pokřikovali a ukazovali na půvabné, usmívající se džinky po mém boku. Na mě nikdo neukazoval, protože jsem se prostě neusmívala a snažila se stát jako to největší prkno. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se mé sestry prodávaly. S jakou odpornou lůzou odcházely! Bylo mi tolik smutno! Znala jsem je odjakživa, nedokázala jsem si představit, že už je nikdy neuvidím.
V tu ránu jsem byla poslední. Iqar si zrovna přepočítával utržený balík peněz, když se zbytek mužů začalo zrovna o mně překřikovat.
„600 liber!“
„700!“
„750!“ ozývalo se ze všech stran. V Iqarových až prasečích očkách se objevoval triumf, viditelná radost z toho, jak se ti hlupáci rvou o poslední džinku. Zrovna, když už chtěl Iqar přijmout poslední nabídku, se těsně u výstupku, kde jsem stála, objevil muž, kterému jsem neviděla do tváře. Byl zahalený v černém plášti od hlavy k patě. Slyšela jsem jen, jak jeho hluboký hlas zněl sálem.
„900 liber.“

Chvíli se ještě ozýval šum, jak se snažili zájemci přepočítávat své peníze, ale onen neznámý dal viditelně nejlepší nabídku. Vystoupil nahoru a podal mému nynějšímu majiteli obnos peněz. Iqar byl štěstím bez sebe. „Výborná volba, pane,“ přepočítával si celých 900 liber. „Eleanor vám jistě ráda poslouží,“ hodil na mě přísný pohled, kterému jsem se samozřejmě pokusila vyhnout. Složila jsem si ruce na prsa a tvářila se nanejvýš vytočeně. Muž jen mlčky natáhl ruku, očekávajíc, že Iqar převede vlastnictví na něj.
„Ach, samozřejmě!“ vyhrkl Iqar, chvíli doloval z kapsy ošumtělého kabátu rudý, sotva patrný kamínek, než jej muži předal. Pak cosi zamumlal v prazvláštním jazyce. Z kamínku se zvedl dým a tak nepatrná věc se v dlani mého nového vlastníka změnila na velký kámen s rytinou E.
„S každým novým vlastníkem se zvětšuje,“ pokrčil rameny Iqar na vysvětlenou. Muže to vůbec nezajímalo.
„Jak mám vědět, že mě poslechne, kdy budu chtít?“ ptal se muž sametovým hlasem.
„Zkuste to.“

Muž se podíval mým směrem. „Pojď ke mně,“ přikázal mi. Mé nohy mne rázem neposlouchaly, ať jsem se snažila bránit sebevíc, nemohla jsem. Hlava mi začala příšerně třeštit, čím víc jsem se snažila odolávat, tím víc jsem myslela, že umírám. Nakonec jsem svolila a došla až k němu.
„Hodně štěstí, pane, je tvrdohlavá, to u džinek není obvyklé.“ uculil se a už mizel.
Můj nový majitel se jen otočil, s neobvyklou něžností mne vzal za ruku a proti mé vůli táhnul za sebou. Měla jsem strach, kam mně vede a k čemu všemu mně bude nutit.
~ ~ ~ ~
Jeli jsme mlčky. V kočáře to příliš pohodlné nebylo, ale alespoň jsem měla chvíli klid na to, abych mohla přemýšlet. Byla jsem vlastně zvědavá, co ten muž pod svou kápí skrývá. Je snad ošklivý? Zjizvený? Nebo je to odporný démon? Kam mě asi veze? Strachy se mi stáhlo hrdlo, když jsem uviděla, jak mě jeho oči propalují pohledem. V té tmě se mi jevily stříbrné, opravdu stříbrné.

Uhnula jsem pohledem, přesto jsem stále na své tváři cítila jeho oči. V tu chvíli mě něco napadlo. Zavřela jsem oči a snažila se být naprosto soustředěná. Jako by má mysl proplouvala jakousi mlhou a najednou vrazila do té jeho. Ucítila jsem to. Ledový klid, sílu... A pak to najednou skončilo. Hlavou mi projela nesnesitelná bolest a poté už mi jen vystříkla krev z nosu. Bolestně jsem sebou trhla a překvapeně se podívala na muže, který seděl naproti mě a sledoval mě. „To už nedělej.“ prohlásil, nespouštíc ze mě zrak. Vyděšeně jsem si utřela cestičku krve z nosu. Kdo to je, že má takovou sílu? Nikdo zatím nevěděl o tom, že se mu bourám do mysli.
Očividně jsem ale neměla tohoto muže za žádnou cenu podceňovat.
Kočár zastavil. Ten neznámý vystoupil z kočáru a k mému údivu mi podal ruku. Já ji však nepřijala a s hrdě vztyčenou hlavou jsem sama vystoupila. Muž pokrčil rameny. Až teď jsem to uviděla, obrovský dům na konci města, před kterým jsme stáli. Byl poměrně zvláštní, nádherný a velký, ale něco mi nesedělo... Proč byl tak daleko od ostatních domů?
„Kde to jsme?“ ptala jsem se. Asi poprvé mne uslyšel mluvit, což ho zjevně donutilo se na mě podívat.
„Doma.“