OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 1. kapitola

02.06.2010 (16:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 961×

1. kapitola

„Vylez!“ křikla jsem do noci. Pomalu mi už docházela trpělivost. Honila jsem tu prašivou krysu už celý den a teď ještě ke všemu začalo pršet. Byla jsem promoklá, měla jsem hlad a chtělo se mi spát a díky tomu jsem byla čím dál tím protivnější a rozzuřenější. Už jsem to chtěla mít za sebou, ale ta potvora se furt schovávala a v téhle tmě jsem ho neměla šanci vidět. V tomhle měl oproti mě velkou výhodu, ale na mě si jen tak nepřijde. Dřív nebo později odsud odejdu a z něj zbude jen ubohá hromádka prachu.

„Zbytečně to neprotahuj a přijmi svůj osud!“ zkusila jsem to znovu. Musím ho nějakým způsobem vylákat ven a jestli budu mít štěstí, tak to bude jeden z těch, kteří se na tohle chytnou.

„Proč to děláš?“ ozvalo se za mými zády.

Prudce jsem se otočila a snažila se očima prohlédnout všudypřítomnou tmu a husté provazce deště. Neměla jsem šanci ho vidět, ale věděla jsem, že tam je.

„Protože jste už dávno měli všichni hnít v pekle,“ odpověděla jsem mu.

„Já jsem si to nevybral. Nechtěl jsem to.“

Tentokrát ke mně jeho hlas dolehl zprava a blíž. Snažil se ke mně v kruzích přiblížit a překvapit mě, ale to se mu nepovede. Nebylo to poprvé, co to na mě zkoušeli.

„Ale nesnažil jsi se s tím nic udělat. Přijal jsi to a díky tomu bylo promarněno několik nevinných životů,“ hrála jsem mu na city.

Tenhle typ upírů býval docela přecitlivělý, tím pádem se i snadněji zabíjel. Většinou se jednalo o ty, kteří byli přeměněni násilím a potom jim nezbylo nic jiného než buďto zemřít nebo se nakrmit a žít na věky. Skoro každý se rozhodl pro tu druhou variantu, i když to nikdy nechtěli. Jednoduše se báli smrti a to i potom, co byli už nějakou dobu prakticky po smrti.

„Já musel…“ obhajoval sám sebe, ale z jeho hlasu bylo jasně poznat, že jsem udeřila na citlivou strunu. I když se neustále přibližoval, cítila jsem, že se pomalu vzdává.

Ach ti upíři. Stačí jen trošku vyzvednout jejich hříchy a už jsou totálně na měkko. Někdy budu muset jednomu z nich, dřív než ho zabiju, pustit Titanic, abych viděla co to s nimi udělá. To by mohla být docela vtipná podívaná.

„Nic jsi nemusel,“ opáčila jsem tvrdě. Na upíry prostě neumím být jemná. „Mohl jsi zemřít hned a tím mi ušetřit práci.“

„Ale já nechci zemřít,“ téměř fňukal. „Nikdy jsem nechtěl. Já chci jenom žít.“

„Ti lidé, které jsi zabil, chtěli taky,“ řekla jsem aniž by mě ve skutečnosti zajímaly osudy těch mrtvých.

„Ale já…“ skučel.

Jeho hlas jsem teď slyšela jen pár metrů ode mě. Otočila jsem se tím směrem. Konečně jsem ve tmě uviděla jeho siluetu. Pevně jsem v ruce sevřela dřevěný kůl a udělala krok směrem k němu.

„Teď už je pozdě litovat svých chyb.“

Pomalu jsem se k němu přibližovala. Nechtěla jsem ho zbytečně vyplašit, během vteřiny by mohl zmizet a byli bychom zase na začátku, ale nevypadal, že by se mu chtělo utíkat. Už to skutečně vzdal.

Udělala jsem posledních pár kroků, které mě dělily od splnění úkolu. Stála jsem teď k němu tváří v tvář. Z blízky mu bylo trochu vidět do obličeje, který byl zkroucený do mučednické masky. Při tom pohledu se ve mně vzedmula nechuť a během dalšího okamžiku jsem mu zabodla kůl hluboko do hrudi. Schválně jsem přitom minula srdce a bodla mimo, abych mu tím způsobila větší bolest.

Vydal bolestný skřek a padl přede mnou na kolena. Rukama se držel za ránu a hlasitě přitom oddychoval.

Popadla jsem ho v týlu za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu, abych mu viděla do obličeje. Chtěla jsem, aby to poslední, co na tomhle světě uvidí byla moje tvář.

V tu chvíli proťal noční oblohu mohutný blesk. V jeho světle jsem si mohla pořádně prohlédnout jeho bolestný výraz v očích, kterými mě žádal o odpuštění. Celá moje bytost se proti tomu vzbouřila a prudce jsem mu vytrhla kůl z těla. Následoval další bolestný výkřik.

„Jsi krutá,“ zaskřehotal hlasem plným bolesti.

„Já vím,“ pousmála jsem se a sklonila se k jeho uchu. „Život je krutější,“ zašeptala jsem hrubým hlasem a probodla mu srdce.

Naposledy bolestně zasténal, než se začal pomalu rozpadat. Upustila jsem jeho hnijící tělo na rozblácenou zem a sledovala, jak se pomalu mění v prach. Pozorovala jsem, jak se z něj během krátkého okamžiku stává to, čím měl být už několik let. Konečně dostal, co si zasloužil.

Otočila jsem se a rychlými kroky se vydala skrze pole zpět ke své motorce. Celou cestu jsem před sebou viděla jeho oči plné bolesti a smutku. Viděla jsem v nich jen prostou touhu po životě, ale také něco jiného. Něco jako smíření s tím, co ho čeká.

Pocítila jsem krátký příval výčitek, ale téměř okamžitě je zahnala zpátky. Dostal co si zasloužil a ještě by mi za to měl poděkovat. Vždyť jsem ho vysvobodila. Umožnila jsem mu opustit tenhle proradný svět plný nespravedlnosti. Umožnila jsem mu to, co mě bylo prozatím odepíráno. Darovala jsem jeho duši klid, který ta má nikdy nebude mít.

Strčila jsem zakrvácený kůl do kapsy svého kabátu a nasedla na motorku. Nastartovala jsem a rozjela se do noci spokojená, že mám tohle konečně za sebou. Už jsem se nemohla dočkat teplé vany a měkké postele. Byla jsem k smrti vyčerpaná a netoužila jsem po ničem jiném než po troše tepla.

Jakmile jsem zastavila u svého malého domečku na kraji města, zatlačila jsem motorku do zadní časti a zapadla do sucha. Cestou do koupelny jsem ze sebe sundávala promoklé oblečení a nechala ho ležet tam, kde právě dopadlo. Ve vaně jsem na sebe nechala dopadat proud horké vody a snažila se na nic nemyslet. Dneska byl náročný den a já měla co dělat, abych udržela své oči otevřené.

Horká sprcha byla osvěžující, zahřála mě a uvolnila mé ztuhlé svaly. Vylézala jsem z ní uvolněná a zamířila rovnou do ložnice. Kručení v žaludku mi připomnělo, že jsem celý den nic nejedla, ale pochybovala jsem o tom, že bych zvládla něco pojíst. Pravděpodobně bych usnula ještě dřív, než bych stihla polknout první sousto.

Padla jsem polomrtvá na postel a téměř okamžitě bych usnula, kdyby mi nezazvonil mobil. Ten otravný zvuk se nesl tichem jako morová nákaza. Uvažovala jsem, že to prostě budu ignorovat, ale volající byl docela vytrvalý a mě ten odporný zvuk lezl na nervy.

Neochotně jsem se přesunula z teplé postele k džínům, které ležely pohozené na zemi a z kapsy vytáhla zdroj toho hluku.

„Co je?“ vyhrkla jsem podrážděně, jakmile jsem hovor přijala.

„Doufám, že neruším,“ pronesl hlas na druhé straně ležérně.

„Popravdě, rušíš,“ odsekla jsem.

„To mě mrzí,“ řekl sarkasticky. „Splnila jsi úkol?“

„Ne, nechala jsem ho jít,“ procedila jsem skrze zuby. Jeho nedostatek důvěry mě urážel. „Jistě, že je po něm. Řekla bych, že jeho prach už dávno rozfoukal vítr.“

„To jsem rád. Přeji dobrou noc,“ řekl a dříve než jsem ho stačila pořádně seřvat zavěsil.

„Prima,“ poznamenala jsem naštvaně a vrátila se zpátky do postele. Zítra mu za tenhle telefonát nejspíš rozbiji hubu, aby si pamatoval, že mě nemá kvůli blbostem rušit, když se mi chce spát.

To bylo to poslední na co jsem pomyslela, než jsem naprosto vyčerpaná tvrdě usnula.

„Zlatíčko, pojď se na něco podívat,“ zavolala na mě máma.

Přiběhla jsem k ní, zvědavá, co se děje. Chytla jsem ji za ruku a šla za ní dozadu na dvůr. Její tvář byla rozzářená štěstím. Milovala jsem ten úsměv, milovala jsem, když byla šťastná.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Počkej, uvidíš,“ zasmála se a vedla mě za tátou.

„Všechno nejlepší,“ vykřikl táta, jakmile jsme se objevily a já nemohla uvěřit vlastním očím. Přímo přede mnou stál nablýskaný Harlley, přesně ten, který jsem si vždycky přála.

„Sladkých sedmnáct,“ přidala se máma a vlepila mi polibek na tvář.

Celá šťastná jsem ji padla kolem krku neschopná vyjádřit veškerou tu lásku, kterou jsem cítila.

„Děkuji!“ vykřikla jsem a vrhla jsem se k tátovi, abych mu dala taky kousek té nezměrné lásky. Měla jsem ty nejlepší rodiče na světě a byla jsem tak šťastná, jak jen to jde.

„Tak co? Projedeš se?“ zeptal se mě táta.

„Jistě,“ souhlasila jsem s úsměvem od ucha k uchu. Nasedla jsem na ten úžasný stroj, který byl teď jenom můj a cítila jsem, jak mi po tváři stekla slza štěstí. Nastartovala jsem. Ten bublavý zvuk jsem milovala, už jsem se nemohla dočkat až tomu pořádně protáhnu kola.

Podívala jsem se na své rodiče, jejichž obličeje odrážely stejný cit, jaký jsem cítila já a vyrazila jsem na silnici.

Byl to opojný pocit, cítit vítr ve vlasech a uhánět světem volná jako pták. Byl to ten nejkrásnější dárek k narozeninám, který jsem kdy dostala. Nejlepší den v mém životě.

Projela jsem snad celé město, než jsem se toho plně nabažila a rozhodla se vrátit domů. Chtěla jsem rodičům ještě jednou poděkovat za tenhle bezvadný dárek.

„Mami! Tati!“ volal jsem už zdálky. Sesedla jsem z motorky a vydala se dozadu, abych je našla. „To bylo úžasné…“

Jakmile jsem zabočila za roh domku, úsměv mi zmrzl na rtech a vystřídalo ho zděšení. Oba mí rodiče leželi na zemi se šokovanými výrazy v obličejích, ztuhlí zděšením stejně jako teď já. Nad tělem mé mámy se skláněl nějaký muž s obličejem přitisknutým k jejímu krku. Když vzhlédl, rty měl umazané od její krve stejně jako nebezpečně vyhlížející tesáky, které se pomalu zkracovaly.

V jednom okamžiku si mě měřil překvapeným pohledem a v druhém zmizel a zanechal tam mé rodiče nehybně ležet. Ještě několik vteřin jsem tam zůstala šokovaně stát než mi plně došlo, co se vlastně stalo.

„Neeee!“

„Neeee!“ s výkřikem jsem se posadila na posteli a zběsile oddychovala. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti a snažila se vzpamatovat.

Postupně jsem dostávala svůj dech pod kontrolu a uvědomovala si, že to byl jen zlý sen. Sen, který mě pronásleduje každou noc už sedm let a já si na něj pořád nedokážu zvyknout. Byla to má minulost, která mě pronásledovala a nedala mi spát. Nemohla jsem proti tomu nic dělat, jen doufat, že až zabiju toho posledního upíra na světě, budu mít konečně klid.

Zvedla jsem se z postele a šla rovnou do kuchyně. Potřebovala jsem se uklidnit a dostat ty obrazy z hlavy, než někam půjdu. Automaticky jsem sáhla do šuplíku v kredenci a vytáhla poloprázdnou krabičku cigaret a zapalovač. Nechala jsem kouř pronikat mým dýchacím ústrojím a jen se poddala tomu uklidňujícímu účinku.

Pomalu začaly obrazy z mé noční můry zalézat zpátky do zadní části mé mysli, tam, kam patřily. Teď už budu mít po zbytek dne klid.

Začala jsem se pomalu oblékat zatímco jsem si mezi tím chystala snídani, uklízela rozházené oblečení ze včerejška a kouřila svou každodenní cigaretu. Vše jsem dělal naprosto automaticky, byla to už dávnou naučená rutina.

Přichystaná a konečně s plným žaludkem jsem opustila svůj domeček a vyrazila na své Harlley do práce. Vlastně ani nevím, jestli se to dá nazvat prací, jelikož neplatím daně a v dokladech mám uvedeno „účetní“, zatímco ve skutečnosti honím upíry po všech koutech země a zakrvácené kůly vozím svému šéfovi jako trofej. V podstatě jedinou mojí povinností bylo dojít jednou za čas do jeho kanceláře a vyměnit vražednou zbraň za údaje o dalším upírovi. Nebyla to práce jako každá jiná, ale plat byl slušný a když jsem přitom mohla někomu probodnout srdce, tak proč ne. Kdysi jsem slíbila sama sobě, že zničím každého upíra co obývá zdejší planetu a nehodlala jsem se vzdát, dokud se tak nestane nebo sama nezemřu.

Smykem jsem zastavila před rozpadajícím se domem a vstoupila dovnitř. Byla to stará budova, která zde nejspíš stála dřív než začalo dvacáté století. Nad velkými vstupními dveřmi stál nápis „Pošta“ jen proto, abychom svou pravou tvář skryli před veřejností. Ve skutečnosti jsme se ale nacházeli v „Instituci lovců upírů“.

Takových jako jsem já bylo více a všichni se sdružovali na tomhle místě. Každý z nás byl úplně jiný. Pocházeli jsme z různých koutů země, dělali jsme to z rozdílných důvodů a každý se o tomhle dozvěděl jinak, přesto jsme měli jednu věc společnou. Nenávist k upírům. Byli jsme tu proto, abychom tyhle parazity, co se vyhýbají svému osudu, poslali na věčnost.

„Ahoj, Jess,“ pozdravila mě naše recepční.

Jen jsem se na ni podívala a bez sebemenšího slova pokračovala v cestě. Chtěla jsem tuhle návštěvu mít co nejrychleji za sebou, jako obvykle. Neměla jsem to tu ráda a nejradši bych sem vůbec nechodila. Nikdy jsem se tu necítila ve své kůži. Pokaždé jsem měla pocit, že je mezi těmi lidmi někdo, kdo sem nepatří. Nevěděla jsem z čeho tenhle pocit pramení, ale svým instinktům jsem bezmezně věřila, takže jsem se vždycky měla na pozoru.

Vrazila jsem do kanceláře pana Turnera, našeho šéfa, aniž bych se obtěžovala zaklepat.

„Můžu to udělat stejně jako ona,“ říkal právě Josh Murley, jeden z lovců, šéfovi, když jsem tam tak neomaleně vpadla.

Obezřetně jsem si ho prohlédla. Nikdy jsem toho chlapa neměla ráda. Já vlastně z nich neměla ráda nikoho.

„Ne to nemůžeš,“ hádal se s ním Turner. Nevypadalo, že by si mě aspoň jeden z nich všimnul.

Bylo mi úplně jedno kvůli čemu se tam dohadují, ale neměla jsem chuť být tu déle než je nezbytně nutné.

„Omluvám se, že ruším“ řekla jsem aniž by mě to ve skutečnosti mrzelo, „ale něco jsem vám přinesla.“ Z kapsy od kabátu jsem vytáhla dřevěný kůl, kterým jsem včera v noci provrtala srdce toho parazita a hodila ho mezi ně na stůl.

Josh na mě vrhl rozzuřený pohled a rázným krokem opustil kancelář. Dveře přitom za sebou zabouchl s trochu větší silou než bylo potřeba.

„Ahoj, Jess,“ pozdravil mě Turner.

Neodpověděla jsem, jen se sesunula na jednu ze židlí naproti němu.

„Dobrá práce,“ pronesl po chvíli Turner, zatímco si ukládal nový kousek do své sbírky. „Bylo to obtížné?“

„Nijak zvlášť,“ řekla jsem. „Zas jeden z těch citlivých.“

„No, snad tě tvůj další nebude tak nudit,“ pronesl s naději v hlase.

„To doufám.“

„Každopádně,“ přešel od stolu k domácímu baru a nalil dvě skleničky kořalky, jednu mi nabídl a druhou si nechal. Vzala jsem si od něj nabízený nápoj a čekala, co z něj vypadne, „než ti prozradím tvůj další cíl, potřeboval bych s tebou něco probrat.“

Přehodila jsem si nohu přes nohu, pohodlně se uvelebila do křesla a čekala až bude pokračovat. Byla jsem zvědavá, co má tentokrát na srdci. Posledně, když chtěl se mnou něco probrat, staral se, jestli nepotřebuji dovolenou. Schválně, co to bude tentokrát.

„Všimla sis, že jsem měl malou hádku s Joshem,“ řekl pomalu a přitom mě pozorně sledoval. „Hádali jsme se kvůli tobě,“ dodal.

Pousmála jsem se. Tohle se zatím vyvíjelo zajímavým směrem. Už se dlouho nestalo, abych byla předmětem něčí hádky. Jen mi nějak nedocházelo, jak jsem v tom mohla figurovat.

„Josh si myslí,“ pokračoval, když jsem nic neříkala, „že bych tě měl vyřadit z této instituce.“

„Vážně?“ pozvedla jsem obočí. Tohle bylo čím dál tím zajímavější. Ještě chvíli a budu mít dost důvodů, abych Joshe okamžitě zabila. „Proč?“

„Myslí si, že jsi nebezpečná,“ dopověděl neochotně. Viděla jsem mu na očích, že s Joshem souhlasí, ale na druhou stranu o mě nechtěl přijít.

Propalovala jsem ho pohledem a přemýšlela, jaký způsob vraždy zvolím, abych Joshovi ukázala, jak nebezpečná umím být. Možná ho vůbec nezabiji. Stačí, když ho jen trochu zmrzačím.

„Všechno?“ zeptala jsem se ho. Přikývl. „Výborně. Mohl bys mi konečně prozradit můj další cíl?“

„J-jistě,“ zakoktal zřejmě překvapený tím, že jsem na jeho slova nijak nereagovala.

Nejspíš čekal, že budu vzteky bez sebe, že mu zpřeházím kancelář vzhůru nohama nebo dokonce půjdu za tím ubožákem a na místě ho zabiji. Což o to, je to docela lákavé, ale nemám v úmyslu plýtvat svůj čas na někom tak bezvýznamném. Raději si najdu nějakého upíru a svůj vztek si vybiji na něm.

Sáhl do zásuvky u stolu a vytáhl složku s údaji o dalším upírovi.

„Díky,“ vytrhla jsem mu ji z ruky. „A příště netlumoč cizí stížnosti, když nemáš v úmyslu se jich řídit. Až mě budeš skutečně chtít vyhodit, dej mi vědět a nedělej kolem toho takové divadlo,“ poradila jsem mu a odešla.

Když jsem procházela institucí k východu, rozevřela jsem složku a podívala se, kdo mě čeká tentokrát. V horní části papíru bylo velkými písmeny vytištěno její jméno: Isabell Newmanová. Tohle bude zábava. Upírky byly vždycky trošku zábavnější než muži. Měly větší chuť bojovat, bývaly prohnanější a rozhodně se tak lehce nevzdávaly.

Pod jménem byl její stručný popis a místa výskytu. Většinou se udávaly všechna místa, na kterých se delší dobu vyskytovala. Projedu je jedno po druhém, zkusím zjistit, jestli po sobě nezanechala nějaké stopy a budu ji sledovat.

Zase mám na chvíli o zábavu postaráno, řekla jsem si v duchu, když v tom do mě někdo vrazil.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem automaticky zatímco jsem se skláněla pro složku, která mi při nárazu vypadla z rukou. Dříve než jsem ji stihla sebrat ze země, zvedla ji něčí ruka. Napřímila jsem se a podívala se do tváře toho nešťastníka, který se se mnou srazil.

„Tady máte,“ podal mi složku s omluvným úsměvem na tváři.

Převezla jsem ji od něj a dříve než jsem stihla cokoliv dalšího říct se otočil a zmizel v davu.

Zkontrolovala jsem, jestli mi ve složce něco nechybí a pokračovala v cestě. Nasedla jsem na motorku a vyrazila směr domov, abych se pořádně připravila, než začnu s pronásledováním.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 1. kapitola: