OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 10. kapitola

01.09.2010 (19:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 850×

10. kapitola

Před domem se shromáždil početný dav zvědavých lidí bažících po pořádné senzaci. Musela jsem si najít jiný východ, abych se dostala nepozorovaně ven. Potom už jenom stačilo splynout s davem.

Cestou pryč jsem vrážela do lidí, kteří spěchali ulicí, aby jim náhodou něco neuniklo. Během několika minut byla ulice doslova ucpaná a téměř neprůchodná. Dalo mi práci dostat se pryč z toho chaosu. Všude kolem mě stáli lidé, kteří vzrušeně debatovali o tom, co se tu asi mohlo stát a vymýšleli nejpodivnější teorie. Ovšem žádná z nich se ani zdaleka nepodobala tomu, co se tu doopravdy odehrálo.

Reportéři se předháněli, aby pro své noviny získali ten nejúžasnější příběh a porazili tak svou konkurenci a policisté se museli uchýlit až k násilí, aby si vůbec proklestili cestu k místu činu.

Oddechla jsem si, když jsem se konečně dostala z dosahu toho blázince a nenápadně odcházela pryč.

Původně jsem měla v úmyslu jít rovnou domů a pořádně si po tom všem odpočinout a urovnat si to v hlavě. Jenže vzhledem k tomu, že jsem zůstala trčet na úplně opačném konci města a navíc bez jakéhokoliv dopravního prostředku, rozhodla jsem se cestu domů na chvíli odložit a stavit se nejdřív v instituci. Je to jediné místo, kde bych mohla získat nějaké vozidlo a pár informací. Instituce měla docela rozsáhlý informační systém, takže bych tam mohla najít odpovědi na některé své otázky.

Procházela jsem tím nekonečným bludištěm temných uliček a hledala tu, která mě dovede na hlavní silnici. Bylo těžké se tu zorientovat a jelikož nesvítilo slunce starý školní trik se severem mi taky moc nepomůže. Nezbývalo mi než hledat a doufat, že ta příští ulice je správná. Jenže každou špatnou zatáčkou jsem byla čím dál víc mrzutější a naštvanější.

Už jsem měla pocit, že se z toho vzteky zblázním, když jsem konečně narazila na tu správnou uličku. Zajásala jsem, když jsem na druhém konci spatřila rušný provoz hlavní třídy a přidala do kroku. Ušla jsem však sotva pár kroků, když ze stínu vystřelila čísi ruka a uchopila mě za zápěstí. Škubla jsem sebou a zmateně se zadívala na schoulenou postavu na zemi.

„Temné síly ožívají,“ řekl muž chraplavým hlasem.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. Vši silou jsem se mu snažila vyškubnout, ale on mě dál pevně svíral a pomalu se vyškrábal na nohy.

„Ty jsi příčina,“ prohlásil důrazně a probodával mě pohledem. Měla jsem pocit, že se mi dívá přímo do duše a čte z ní ta bláznívá slova, která říkal nahlas. „Jsi příčina postupného zániku našeho světa. Kvůli tobě všichni zemřeme,“ pronesl.

Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát nebo mu jednu vrazit a pokračovat v cestě. Jenže něco v jeho tmavých očích mě donutilo zůstat v klidu stát a neudělat ani jedno. Něco mi říkalo, že jeho slova v sobě skrývají bolestnou pravdu a že bych ho měla vyslechnout.

„Nesmíš to dopustit!“ tón jeho hlasu byl najednou velmi naléhavý. „Nesmíš podlehnout svým pocitům. Musíš se postavit sama sobě a zachránit nás.“

Teď jsem na něj zůstala civět jak na totálního pomatence.

„Co to plácáš? Proč bych… Au!“ vykřikla jsem, když mě pevně popadl za ramena a stiskl tak silně až mi nehty zaryl hluboko do paží.

„Musíš mě poslechnout!“ vyhrkl a naléhavě mi hleděl do očí. „Ucti památku svých rodičů a zachraň nás,“ dodal ještě a pustil mě. Otočil se na podpatku a zmizel mi z očí.

Zůstala jsem tam zmateně stát a dívala se za ním, dokud nezašel za roh. Snažila jsem si to všechno nějak urovnat v hlavě a najít v tom skrytý význam. Instinktivně jsem tušila, že ten proslov nebyl zbytečný, ale momentálně jsem v tom žádný hlubší smysl nenacházela.

Není divu. Můj mozek byl stále ještě vyčerpaný z posledních událostí a další přísun informací prostě odmítal. Rozhodla jsem se tím teď nezabývat. Vyřešení odložím na později až budu odpočatá a pryč z téhle díry.

Ale stejně jsem se toho nedokázala zbavit. Celou cestu mi ta zmatená slova zněla v uších a nahlodávala mou mysl.

K instituci jsem došla ani nevím jak. Nohy mě automaticky nesly ulicemi města až jsem stanula před tou známou zchátralou budovou. Při pohledu na to stavení se ve mně zdvihla vlna nedočkavosti a touhy znát co nejdříve odpovědi na své otázky.

Přijímací halou jsem profičela jak vichřice a nedočkavě rozrazila dveře šéfovy kanceláře.

Turner seděl za svým stolem a právě s někým telefonoval, když jsem ho tak neomaleně vyrušila. Zíral na mě s rozšířenýma očima, jako bych byla nějaký přízrak nebo snad duch. Nevšímala jsem si toho, zabouchla jsem za sebou dveře a sedla si do křesla naproti němu. Uvolněně jsem si přehodila nohu přes nohu, ruce položila do klína a trpělivě čekala až si na mě udělá čas. Ve skutečnosti jsem se však musela hodně přemáhat, abych mu nevytrhla to sluchátko od ucha a nezačala na něj křičet všechna ta slova, která mi už doslova sžírala jazyk.

„Zavolám později,“ zamumlal Turner do telefonu a zavěsil. Ještě chvíli na mě nevěřícně zíral než ze sebe vysoukal: „Bože, ty žiješ.“

Nedokázala jsem se udržet a rozesmála jsem se. Po tom všem, co jsem prožila mi to přišlo tak absurdní a neuvěřitelné, že jsem se tomu musela smát. Ve skutečnosti na tom nic směšného nebylo, ale už dávno jsem přestala hledat ve všech těch událostech logiku.

„Co je na tom tak směšného?“ zeptal se zaraženě.

„Vlastně nic,“ připustila jsem, jakmile jsem byla schopna normálně promluvit.

„Víš, když jsem se ti nemohl dovolat ani tě nikde jinde sehnat, myslel jsem, že tě ten upír dostal,“ řekl, když jsem nic neříkala. „Co… co se vlastně stalo?“

Co se vlastně stalo?

Na chvíli jsem se nad tou otázkou zamyslela. Bylo toho tolik vměstnané do tak krátké doby, že jsem v tom měla pořádný zmatek. Nedokázala jsem ty události uspořádat do správného časového sledu. Všechno se mi to v hlavě míchalo dohromady aniž bych tušila, co to vlastně všechno znamená. Připadalo mi to jako ošklivá noční můra, ze které jsem se náhle probudila a nemohla si pořádně vzpomenout o čem se mi vlastně zdálo.

„Nemám ponětí,“ vysoukala jsem ze sebe. „Je toho tolik… Ale to je teď jedno,“ zavrtěla jsem hlavou. Uvědomila jsem si, že nad tím teď nechci přemýšlet. Už tak mě dost bolela hlava. Raději jsem přešla ke skutečnému důvodu své návštěvy. „Když už jsme u toho. Podařilo se vám zjistit něco o tom upírovi?“

„Bohužel ne,“ oznámil mi. „Prověřil jsem všechny své zdroje, ale nikdo ho ani neviděl ani o něm neslyšel. Jako by vůbec neexistoval.“

„Jenže on bohužel existuje,“ vyhrkla jsem. „Sakra!“ ulevila jsem, abych tu za chvíli něco nerozbila.

„Víš o něm něco víc?“ zeptal se zvědavě Turner.

„Jen to, že se jmenuje Ian a bydlí, respektive bydlel, v jedné z těch pochybných čtvrti města. Bydlela tam s ním jedna upírka jménem Nessie, nic víc nevím.“

„Bydlel?“ pozvedl tázavě obočí.

„Jo,“ přitakala jsem. „Když jsem ten byt viděla naposledy nevypadal zrovna obyvatelně a nejspíš ho zkonfiskuje policie. Tam už se nevrátí.“

„Policie?“ podivil se nahlas. „Co se tam, pro boha, stalo?“

„No…“ začala jsem. Uvažovala jsem, jestli má cenu o tom mluvit. Jestli má cenu o tom mluvit s ním. Za normálních okolností bych ho lehce odbyla nějakou nejapnou poznámkou a dál se s ním nevybavovala, ale v tuhle chvíli jsem si nebyla jistá sama sebou. Byla jsem to pořád já. Mé tělo bylo stejné, můj hlas, mé oči, kterými jsem pozorovala Turnerovu akademicky vzpřímenou postavu, jenom ten pohled se trochu změnil. Něco uvnitř mě se změnilo. Bylo to zvláštní a rozhodně to nebylo příjemné. Připadala jsem si tak strašně zranitelná a bezmocná a tak se stalo, že má zdemolovaná duše přinutila má ústa vyřknout následující slova.

„Bylo to neuvěřitelné. Pronásledovala jsem Isabell do nějakého kostela kde nás překvapil Ian. Vlastně mi zachránil život a pak začaly do kostela lítat ohnivé koule,“ řekla jsem a mě samotné to přišlo příliš přitažené za vlasy a z chutí bych se tomu zasmála, kdyby to všechno nebyla pravda. „Kostel začal hořet a Ian mi pomohl se z něj dostat. Potom mě odnesl do svého bytu, kde jsem potkala jeho spolubydlící Nessie, kterou následující den chladnokrevně zabil. No a pak se tam objevil Dimitrij Petrov a ...“

„Dimitrij Petrov?“ skočil mi Turner do řeči.

„Ano,“ přitakala jsem. „Zjevil se tam z ničeho nic a řekl, že musíme oba dva zemřít, aby nedošlo ke zkáze světa,“ dopověděla jsem. Poslední dvě slova jsem vyslovila se značným pohrdáním v hlase, protože tohle bylo už i na mě moc přemrštěné.

„Nemožné,“ pronesl Turner hlasem sotva slyšitelnějším než šepot. Ve tváři měl nevěřícný výraz a oči údivem rozšířené.

Znovu jsem si v hlavě přehrála vše, co jsem řekla a přemýšlela, co ho mohlo tak vykolejit. Za tu dobu co tohoto člověka znám jsem nezažila, aby ho něco dokázalo překvapit nebo vyvést z míry. Budil dojmem světaznalého muže, který všechno zná, všechno zažil a se vším si dokáže poradit. Nikdy by mě ani nenapadlo, že existuje něco, co v něm dokáže vyvolat podobnou reakci.

Stejně tak, jako jsem si nikdy nemyslela, že bych si já mohla připadat tak bezbranná a nejistá, jako právě dnes. Ani po smrti svých rodičů jsem necítila takový strach a takovou potřebu ochrany jako dnes. Tenkrát jsem pociťovala jen nezměrnou bolest, nenávist a spalující pomstychtivost, která mě sžírala několik let.

To vše bylo pryč a já najednou ztrácela sama sebe. Jedinou jistotu, kterou jsem na tomhle světě měla.

„Co není možné?“ ozvala jsem se po několikaminutovém tichu.

„Dimitrij Petrov je světoznámý věštec, čaroděj a ochránce světa. Po celá staletí využívá své schopnosti k tomu, aby na tomhle světě udržel přirozený řád a zabránil té či oné straně, aby získala nadvládu,“ řekl.

„Zvláštní. Do nedávna jsem o něm ani neslyšela,“ poznamenala jsem.

„Je jen málo lidí, kteří o něm ví a všichni ho chovají při nejmenším v úctě. Právě svou anonymitou je tak úspěšný v tom, co dělá.“

„To je sice krásné, ale co to má společného se mnou?“ zeptala jsem se. Tahle otázka mě trápila od okamžiku, kdy jsem se setkala s tím pobudou. Předtím jsem to nebrala nějak zvlášť na vědomí. Říkala jsem si, že má nějaké nevyřízené účty s Ianem a já jsem se jim prostě jen náhodou připletla do cesty. Jenže po tom incidentu v temné uličce už jsem si tím nebyla tak jistá.

„Říká se, že přijde den, kdy temné síly zesílí,“ řekl. Přistihla jsem se, že mu visím na rtech jako zvědavé vnouče svému dědečkovi, který dětem vypráví tajemné příběhy ze severu. Připadala jsem si hloupě, ale zvědavost byla silnější než já. „Podle legendy,“ pokračoval, „se do sebe zamilují dva úhlavní nepřátelé. Nemrtvý a Lovkyně. V den, kdy svou lásku stvrdí spojením, vystoupí temné síly na povrch a budou si nárokovat své právo vládnout. Má pak prý dojít k ničivé válce mezi dobrem a zlem.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou a uvažovala, jestli jsem se zbláznila já nebo on. To, co mi tu vyprávěl znělo spíš jako otřepaný scénář nějakého fantasty filmu. Bylo to tak absurdní až to bylo směsné, akorát že se nikdo nesmál.

Vyskočila jsem na nohy a raději zastrčila ruce do kapes, aby nebylo poznat, jak se mi třesou. Byla jsem rozčílením celá nesvá. Nevěděla jsem na co se mám zlobit nejvíc, ale zatím jsem nejvíc nadávala sama sobě. Byla jsem na sebe naštvaná, protože část mě tomu blábolu věřila nebo ho při nejmenším nezavrhovala.

„Blbost,“ vykřikla jsem. „Blbost, blbost, blbost...“ opakovala jsem pořád dokola, spíše abych o tom přesvědčila sama sebe než Turnera.

„Ale Jess, měla bys…“ začal Turner, ale já mu hned skočila do řeči.

„Mockrát ti děkuji, že jsi mi pověděl tak nádhernou pohádku, teď už můžu jít konečně klidně spát,“ řekla jsem a snažila se do toho dát co nejvíc jedovatosti. „Ocenila bych, kdybys mi zapůjčil nějaké vozidlo, abych se dostala domů a mohla si nechat zdát sen podobný béčkovým filmům,“ dodala jsem ještě a vyčkávala.

Turner vypadal, že by mi rád ještě něco řekl, ale nejspíš nakonec došel k názoru, že to nemá smysl. Místo toho mi podal nějaké klíčky od auta a já s nimi bez rozloučení nebo slůvka díku odešla. Halou jsem vyletěla snad ještě rychleji než když jsem přicházela, venku jsem si našla příslušný vůz a rychle koukala ať už jsem z tama pryč.

Byla jsem čím dál tím víc zmatenější a ze všeho nejvíc jsem si přála, abych upadla do bezvědomí a probudila se na nějakém příjemném místě bez upírů, věštců, připitomělých šéfů a bez všech těch sílených věcí, které se odehrály.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 10. kapitola: