OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 11. kapitola

30.09.2010 (19:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 858×

11. kapitola

Všude kolem mě se rozprostírala nádherná panenská příroda. Seděla jsem opřená o košatý dub jehož listy byly zbarveny různými odstíny červené. Vítr si pohrával v jeho větvích a donášel ke mně omamnou vůni podzimu. Byl ostrý a studený, ale přesto mě hřál a hladil jako letní vánek. Pozorovala jsem, jak se pod jeho tíhou ohýbají tenké stébla trávy a pak putuje dál až do korun stromů v nedalekém lesíku. Naslouchala jsem líbivé hudbě zurčícího potoku dole v údolí a cítila se tak volná a šťastná jako ještě nikdy předtím.

Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil, abych už nikdy neměla žádné starosti a nemusela čelit žádným hrůzám všedního života. Chtěla jsem zastavit čas a užívat si téhle bezstarostnosti a pohody. Jenže stejně jako všechno krásné v mém životě ani tohle nemělo dlouhé trvání. Dříve než jsem se stihla dosyta nabažit té nádhery, vše se od základu změnilo.

Krajina, která ještě před vteřinou dýchala pohodou a uklidňující krásou teď působila přímo strašidelně. Vítr nabral na intenzitě i síle, nebe se zatáhlo a budilo dojem, že klesá čím dál tím víc k zemi. Připomnělo mi to staré pohanské povídačky, kdy se naší předkové báli, že jim může nebe spadnout na hlavu. A musela jsem uznat, že to tak skutečně vypadalo.

Najednou jsem na prsou ucítila obrovský, nepřirozený tlak, jako by mi na ně někdo položil obrovský balvan. Tížil mě na prsou a nemilosrdně drtil mé plíce až jsem nemohla popadnout dech.

Choulila jsem se pod dubem a celým tělem mi proudil chlad.. Třásla jsem se zimou a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Nemohla jsem uvěřit jak rychle se může tak nádherný sen změnit v noční můru, přestože bych na něco takového měla být už dávno zvyklá vzhledem k tomu jak převratně se měnil můj život.

Temnou oblohu náhle pročísl mohutný blesk a vichr ještě více zesílil. Vzhlédla jsem k nebi a pozorovala mraky, které se po obloze valily v mohutném víru. Přelévaly se přes sebe jako vlny na rozbouřeném moři, nebezpečné a smrtící. Byla to neuspořádaná změť černoty, která postupně odkrývala světu svou hrůznou tvář. Z temných mraků se na obloze zformovalo cosi, co až velice přesně připomínalo jeden obrovský a hrůzu nahánějící pár očí. Zhlížely na mě ze své majestátné výšky a já doslova cítila, jak pátrají až na dně mé duše, aby nalezly to, co jsem celé roky před světem, ale i před sebou samotnou tak pečlivě skrývala. Bylo to jen malinké zrnko strachu, které ve mně v tu chvíli začalo klíčit a mě se zmocnil neznámý a nepříjemný pocit.

Oblohou se znovu prohnal blesk následovaný zvučným hlasem rozléhajícím se po celém údolí. Rozléhal se prostorem jako burácivý hrom a neviditelná ústa jím formovala slova, jež se mi zabodávala do hrudi jako trny otrávené růže.

„Musíš zemřít pro záchranu tohoto světa,“ zahřměl hlas se silným ruským přízvukem.

„Ale proč?“ vykřikla jsem směrem k nebesům, aniž bych si uvědomovala, že ta slova vyšla z mých úst. Byla jsem jako v transu přitahována zvláštní silou těch dvou strašidelných očí. Nedokázala jsem od nich odtrhnout zrak, přestože na mě všechny instinkty řvaly, abych vzala nohy na ramena.

„Protože jsi potkala, kohos neměla,“ odpověděl mi hlas s ohlušující ozvěnou.

Kraj osvítil další záblesk blesku tak jasný, až jsem musela přivřít oči, abych náhodou neoslepla. Když jsem je znovu otevřela, stála pár metrů přede mnou vysoká postava.

Ian.

„On je pravý důvod, proč musíš zemřít,“ pokračoval hlas zlověstně. „Můžeš děkovat jen jemu a své vlastní slabosti, žes ho nedokázala zabít dřív, než tě s sebou stáhnul do hlubin temnoty.“

Těkala jsem pohledem střídavě mezi obříma očima na obloze a přibližující se postavou Iana. Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika a nemilosrdně ničí veškeré pevné hradby, které sem takovou dobu pečlivě stavěla, abych se už nikdy nemusela cítit tak slabá a bezmocná, jako tenkrát, když mi umřeli rodiče. Najednou byla veškerá má snaha zbytečná. Chtělo se mi křičet a jen stěží jsem dokázala zadržet příval slz, jež mi stahoval hrdlo.

„Musíš zachránit tento svět. Musíš se postavit sama sobě,“ promluvil ke mně Ianův hlas. Hlas, který jsem tolikrát proklínala a nenáviděla. Tentokrát mi však jeho melodie nezněla tak nepřátelsky a byla jsem i docela ráda za to, že ho slyším. Navíc jsem v jeho tónu rozpoznala něco, co na mě mělo neuvěřitelný účinek. Cítila jsem, jak mi po tváři stekla jedna osamocená slza, když se mé oči střetly s jeho.

„Pohleď, jak zaplatíš za obyčejnou lidskou slabost,“ zaburácel hlas a po nebi se prohnal další blesk.

Zasvištěl oblohou jako ohnivý bič samotných Bohů, který se hladově zakousl do dubu, pod nímž jsem celou dobu stála. Fakt, že je celý v plamenech jsem spíše ucítila než zpozorovala. Oranžové plameny vrhaly na ztemnělou louku strašidelné stíny, vzduchem se šířil štiplavý zápach spáleniny a teplota se během vteřiny zvýšila nejméně o třicet stupňů. Připadala jsem si jako uprostřed rozpálené pece, kde se mě někdo snaží pěkně pomaloučku usmažit.

Byla jsem si naprosto vědoma toho, že bych měla utéct. Utéct dřív, než se spalující plameny dostanou až ke mně a udělají ze mě grilované kuře. Jenže nedokázala jsem přimět své nohy k pohybu. Stála jsem tak jako přikovaná, neschopna jakéhokoliv pohybu a byla jsem si naprosto jistá tím, že ani za ten nejluxusnější pár bot by se mé nohy nepohnuly.

Zavřela jsem oči a s odhodláním čekala až mě oheň osvobodí od pout tohoto světa. Jenže najednou vystřídal spalující žár prudký a chladný vítr, který mě jak zázrakem odnesl pryč od bran pekelných.

Prudce jsem otevřela oči a střetla se s chladnou šedí Ianova pohledu. Zmateně jsem na něj zírala jako na nějakého blázna a hlavou se mi honila jen jedna otázka. Proč to udělal?

Dříve než jsem tu otázka stihla vyslovit nahlas a zjistit odpověď, udělal Ian věc ještě nečekanější než byla má záchrana.

Díval se na mě s očima plnýma něhy a rty se mu roztáhly do okouzlujícího úsměvu, který mě nechal úplně bez dechu. Pomalu udělal jeden krok vzad a potom druhý a další a další, čímž se ode mě každou vteřinou čím dál tím víc vzdaloval a naopak se nebezpečně přibližoval k plamenům, z jejichž spárů mě před chvíli zachránil. Celou dobu ze mě nespouštěl oči až do chvíle, kdy se s posledním úsměvem otočil čelem k ohni a odhodlaně vstoupil do jeho samotného nitra.

Moc dobře jsem si uvědomovala, co se tam právě děje, stejně tak jako jsem věděla, že bych mu v tom měla zabránit. Přestože jsem toho muže z duše nesnášela a několikrát ho posílala do horou cích pekel a přála mu smrt, připadalo mi nespravedlivé a až přímo nesmyslné, aby zemřel právě teď a tady. Nechtěla jsem, aby položil svůj život za můj. S něčím takovým bych se nikdy nedokázala smířit.

Jenže už jsem s tím nestihla nic udělat. Právě v okamžiku, kdy jsem se plně rozhodla ho zarazit, vstoupil do otevřené náruče plamenů a mě nezbylo nic jiného než s těžkým srdcem sledovat, jak si nelítostný oheň pochutnává na jeho kostech.

Byl to strašlivý pohled a ještě horší pocit, který jsem nedokázala unést. Podlomila se pode mnou kolena a z hrdla se mi vydral pronikavý a bolestný skřek.

„Klid. Uklidni se!“

Nejsem si jistá, jestli mě probudil ten hlas, který se mě snažil uklidnit nebo můj vlastní křik. Prudce jsem otevřela oči, abych unikla těm hrůzným přízrakům, ale místo toho jsem se znovu dívala přímo do těch tmavě šedých očí.

„Aaaaaa!“ vykřikla jsem zděšením, že můj otřesný sen ještě neskončil. Házela jsem sebou a snažila se uniknout, ale jeho silné ruce mě pevně tlačily do matrace a ze všech sil se mě snažil uklidnit.

Teprve až po nějaké době mi došlo, že se chovám jako naprostý idiot. Uvědomila jsem si, že můj otřesný sen už dávno skončil a já jsem se ocitla zpět v kruté realitě, kde mi tenhle člověk neúnavně otravuje život a mě je z něj na zvracení. Rozhodně by mě neměl děsit nebo jakkoliv jinak vyvádět z rovnováhy. Zarazila jsem se uprostřed pohybu neschopna uvěřit tomu, co jsem tu právě vyváděla. Připadala jsem si naprosto nemožně a navíc jsem byla naprosto zmatená z toho náhlého návalu emocí, které mě skrze sen naprosto převálcovaly.

Ještě chvíli mi trvalo než jsem se dokázala plně vzpamatovat a než mi plně došlo kdo to tu se mnou vlastně je. Znovu jsem zděšením vypískla všemožně se snažila vymanit z jeho sevření, které ani na chvíli nepolevovalo. Doufala jsem, že mu za chvíli dojde, že už je vše v pořádku a že mě už může konečně pustit. Jenže místo toho mě stiskl ještě víc zřejmě v domnění, že ještě stále nejsem při sobě. Cítila jsem, jak mě jeho ruce pevně svírají a uvědomila jsem si, že v tomhle případě nemám proti jeho upíří síle žádnou šanci a že z tohohle se nejspíš jen tak nedostanu.

„Pusť mě!“ vyjela jsem na něj vztekle. „Dej ze mě ty pracky pryč!“ křičela jsem na něj dál dokud jsem nebyla volná. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a snažila se popadnout dech. V životě bych nevěřila jak dokáže pouhé vstávání z postele člověka zadýchat.

Ještě než jsem se stihla uklidnit, Ian už dávno seděl v mém oblíbeném houpacím křesle ve tváři známý povýšený výraz, který ve mně vzbuzoval silnou touhu ho něčím přetáhnout po hlavě.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se ho jedovatě.

„Taky ti přeji příjemné ráno,“ odpověděl mi s ironickým úsměvem na rtech.

„Já tobě ne,“ odsekla jsem podrážděně a raději se otočila k odchodu, jinak bych za sebe už nemohla dál ručit. Měla jsem pořádnou chuť prohnat mu kolík srdcem, ale ten dnešní sen ve mně zanechal něco, co mi v tom bránilo. Nedokázala bych to teď udělat i kdybych sebe víc chtěla a vůbec se mi tenhle pocit nelíbil. Bylo to něco neznámého, co mě děsilo a najednou jsem netušila, co můžu sama od sebe čekat. Moje pocity si začínaly dělat co chtěly a já se najednou nevyznala ani sama v sobě. Nejlehčí prostě bylo si to nepřipouštět a raději před tím utéct do vedlejší místnosti.

Když jsem stanula na prahu kuchyně, Ian už tam dávno byl, ležérně opřený o kuchyňskou linku. Nevěděla jsem, jestli mám křičet nebo se jít rovnou oběsit, protože jsem pochybovala, že bych ho odsud dokázala jakkoliv vyhodit. Kdybych ho vykopla oknem, nejspíš by se dveřmi vrátil, takže mi nezbylo nic potupnějšího než spolknout veškerou svojí hrdost a s povzdechem projít kolem něj k šuplíku poslední pomoci.

Nutně jsem potřebovala doplnit zásobu nikotinu v krvi a tím snížit hladinu mého rozčarování. Doufala jsem, že by mi to mohlo pomoct přenést se přes otravnou přítomnost Iana v mém domě. To jsme ale ještě netušila, že je moje poslední krabička cigaret úplně prázdná. Vztekle jsem s ní třískla zpátky do šuplíku a s hlasitým prásknutím ho zabouchla.

„Víš o tom, že kouření škodí zdraví?“ ozval se Ian, aby mi připomněl, že tu ještě pořád je.

Pevně jsem sevřela dlaně v pěst, opřela se o linku a snažila se vydýchat z těch pohrom, které se na mě ze všech stran valily.

„Ale vážně. Je to vědecky prokázáno,“ ozval se znovu.

Zaskřípala jsem zuby. Krev ve mně vařila jako horká láva těsně před výbuchem sopky. Všechny svaly v těle jsem měla napjaté ve snaze zůstat v klidu, ale bylo to čím dál tím těžší. Má slabost pomalu ustupovala mé zlobě a já měla čím dál tím větší chuť roztrhat ho na malinkaté kousíčky. Mimoděk jsem natáhla ruku po vařečce, kterou jsem zahlédla kousek od sebe pro případ, že by se náhodou ocitl někde poblíž. Ani jsem nemusela moc dlouho čekat.

„Jess?“ zašeptal mi zezadu do ucha. Cítila jsem jeho dech na své kůži, tak intenzivně až mi z toho naskočila husí kůže.

Pevně jsem sevřela vařečku v dlani a s prudkou otočkou jsem na něj zaútočila. Mířila jsem na hruď někde pod úroveň žeber, ale až k cíli jsem se ke své zlobě nedostala. Zachytil mou ruku dřív než jsem se ho stačila vůbec jenom dotknout. Vztekle jsem zavrčela podrážděná svým neúspěchem a vší silou mu vrazila své koleno do slabin. Jako už jednou ani teď mě tenhle výpad nezradil a během okamžiku mě Ian s bolestným zaúpěním pustil.

Teď, když jsem byla volná a Ian se kroutil bolestí , naskytla se mi parádní příležitost vší silou do něj vrazit tu pitomou vařečku a způsobit mu pořádnou bolest. Jenže z nepochopitelných důvodů jsem toho nebyla schopná a to, co jsem udělal pak jsem sama nepochopila. Místo toho, abych ho skrz na skrz prošpikovala a bavila se pohledem na jeho utrpení, jsem tu vařečku upustila na zem a utekla.

V mysli mi znovu vyvstanu obraz z mého snu. Znovu jsem přímo před očima viděla ty spalující plameny a Iana, jak do nich dobrovolně vstupuje. Najednou jsem měla oči plné slz a hrdlo mi svíraly němé vzlyky. Děsil mě každičký detail mého snu, ale hlavně mě děsila vlastní slabost a nechtěla jsem nic víc než od ní hodně daleko utéct. Utéct zpět do svého světa bez emocí, který jsem žila dřív a byla v něm šťastná. Nebo jsem si to snad všechno jenom namlouvala?

Stejně jsem se ale moc daleko nedostala. Ian se z mého zákeřného útoku vzpamatoval dřív než jsem si myslela a z nenadání se zjevil přímo přede mnou. Málem jsem do něj vrazila, ale jeho rychlé paže mě zachytily a přitiskly si mě pevně k hrudi, abych mu nemohla nijak proklouznout. Drtil mě v obětí ze kterého nebylo úniku a nutil mě, abych se mu dívala přímo do očí.

„To od tebe nebylo moc pěkné,“ vyhrkl hlasem, ve kterém jen těžko zakrýval své rozhořčení. „Já sem přijdu na přátelskou návštěvu a dostane se mi takovéhohle přivítání,“ pokračoval dál a z očí mu šlehaly blesky.

„Nikdo tě nezval,“ odsekla jsem a neustále sebou mlátila ve snaze dostat se pryč z toho sevření.

„Já pozvání nepotřebuji a nemohla by ses, k čertu, konečně uklidnit?!“ vykřikl naštvaně a bylo na něm vidět, že už opravdu ztrácí nervy. „Nebo tě musím svázat, aby se s tebou dalo normálně mluvit?“

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle při té představě. „Stačí, když mě pustíš!“

„Jasně. Abys mě mohla znovu napadnout, že?!“

„S tím jsi ale měl počítat, když už jsi tu lezl.“

„Tak trochu jsem spoléhal na tvůj vděk.“

„Vděk?“ otázala jsem se nechápavě.

„Sakra!“ zaklel a ještě více mě stiskl. „Mohla by ses se mnou přestat dohadovat kvůli blbostem a raději se zaměřit na to, co je opravdu důležité?“

„A co je opravdu důležité?“

„Já nevím, co třeba fakt, že se nás někdo snaží zabít.“

„Nevadí mi, že se tě někdo snaží zabít, tím pádem to pro mě není důležité, můžeme se tedy…“

„Přestaň slovíčkařit!“ vykřikl a z očí mu šlehaly rozhněvané plameny. Teď už nad sebou vážně ztratil kontrolu. Chvíli mě propaloval svýma očima než je zavřel a vyčerpaně si povzdechl. Bylo na něm vidět, jak je pro něj těžké získat zpět své sebeovládání. Po krátkém avšak vyčerpávajícím vnitřním boji je znovu otevřel a unaveně se na mě podíval. „Mohla bys s tím už přestat?“ zeptal se mě nuceně klidným hlasem.

„Mohl bys mě pustit?“ zeptala jsem se ho na oplátku.

Do jeho unavených očí se vkradla podezřívavost, když zvažoval zda je či není rozumné mě pustit. Bylo jasné, že mi věří asi tolik jako já jemu, možná ještě míň. A já mu rozhodně nehodlal slíbit, že se ho nepokusím přizabít, to mu bylo pravděpodobně jasné. Přesto všechno mě, k mému velkému úžasu, pustil. Okamžitě jsem udělala dva kroky vzad, abych mezi námi vytvořila víc prostoru.

„Takže o čem že jsi to chtěl mluvit?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Co se to se mnou sakra děje?

„O věštcovi.“

„Co je s ním?“ zavrčela jsem otráveně. Tohle bylo to poslední, co jsem chtěla probírat a ještě navíc s ním. Pevně jsem celou dobu doufala, že se na tenhle incident zapomene a nebude se to víc rozpitvávat. Nejspíš jsem byla víc než jen naivní, když jsem doufala, že by nad tím každý jen tak mávl rukou stejně jako já. Mohla jsem počítat s tím, že dřív či později tahle situace tak jako tak nastane a že nemám žádnou šanci se tomu vyhnout. Jenom nemusela přijít až tak brzo.

„Kromě toho, že se nás pokusil zabít asi nic,“ odpověděl jízlivě.

„Ale nevyšlo mu to. Problém vyřešen,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. Tohle byla další věc před kterou jsem toužila hodně daleko utéct.

„No tak, Jess,“ zarazil mě Ian uprostřed pohybu. „Zrovna tobě by mohlo být jasné, že se tam neobjevil jenom proto, že neměl zrovna co na práci.“

„Je mi jedno proč tam byl,“ odvětila jsem.

„Jedno ti to klidně být může, ale nemůžeš si přece myslet, že se tě to nijak netýká.“

„Nevím, proč by mělo.“

„Protože v tom jsi až po uši a nalhávat si opak je čiré bláznovství. Nemůžeš uniknout, stejně jako já,“ dodal s povzdechem.

„A co s tím jako hodláš dělat?“ zeptala jsem se přestože odpověď jsem už dávno znala.

„Hodlám bojovat,“ odpověděl rozhodně.

„Hodně štěstí,“ popřála jsem mu a pokusila se znovu odejít.

„A ty mi pomůžeš,“ řekl a znovu mě zarazil. Už mi vážně pořádně lezl na nervy, ale v tuto chvíli to přebil jiný pocit. Údiv. Dívala jsem se na něj jako na blázna a jen doufala, že to nemyslel vážně. Jenže v jeho obličeji se zračila taková vážnost a odhodlanost, která mě utvrdila v tom, že to myslí smrtelně vážně.

Ohromeně jsem na něj zírala neschopna tomu všemu uvěřit. On, zrovna on, byl ochotný spolknout veškerou svou hrdost a přijat spolupráci někoho, koho ze srdce nesnáší a koho by nejraději viděl mrtvého. Nedokázala jsem uvěřit, že je schopný všechno tohle překousnout jenom proto, aby porazil věštce. On se dokázal snížit k tomu, aby požádal o pomoc mě, ze všech lidí na tomhle proklatém světě právě mě, jen aby si zachránil holou kůži.

Bylo to něco pro mě naprosto nečekaného a navíc to odporovalo všemu v co jsem celý život věřila. Lovci mají upíry lovit, né s nimi spolupracovat. Jenže když jsem se nad tím zamyslela, jistou logiku to mělo a teď už záleželo jenom na mě, zda s tím budu souhlasit.

Ve skutečnosti tu nebyl žádný racionální důvod, proč bych na to měla přistoupit. Bylo mi úplně jedno, jestli mě teď zabije věštec nebo někdy v budoucnu nějaký upír. A ještě víc mi nezáleželo na tom, jestli někdo zabije jeho. Přesto mi něco říkalo, že bych s ním měla spolupracovat. Navíc představa, že mě bude neustále někdo nahánět jak lovnou zvěř se mi zrovna moc nezamlouvala. I když ani vyhlídka spolupráce s Ianem nebyla nijak lákavá, pořád to bylo lepší než jen tak sedět a nic nedělat. A bylo mi jasné, že na věštce bych asi sama nestačila. Zdá se, že nemám na vybranou.

„Dobře, souhlasím,“ řekla jsem a nemohla uvěřit, že ta slova vůbec vyšla z mých úst. „Ale nesnaž se mě provokovat, jinak se nebudu zdráhat udělat ti touhle vařečkou díru do břicha,“ dodala jsem výhružně a prstem namířila na zem, kde jsem tu vařečku upustila.

Vážnost v jeho očích vystřídalo pobavení a koutky úst mu těkaly v nepatrném úsměvu, když ke mně natahoval pravici.

„Platí.“

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 11. kapitola: