OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 12. kapitola

12.12.2010 (13:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 979×

12. kapitola

Do čeho ses to namočila? Na cos proboha myslela? Tohle nemůže dobře dopadnout...

... a milion dalších protestů, nadávek a otázek na mě křičelo mé svědomí. Vlastně jsem se mu nemohla divit. Přijmout spolupráci od nepřítele bylo jako vydat se proti proudu, proti všemu, co v několika posledních letech znamenalo můj život. Jenže už bylo rozhodnuto a já jsem neměla v úmyslu na situaci nic měnit. Třeba se mi při vší té komedii naskytne možnost, jak zabít dvě mouchy jednou ranou.

Takhle dál a dál plynuly mé myšlenky, zatímco jsem se ze všech sil snažila nějak zaměstnat své ruce. Klidně jsem si mohla pořád dokola namlouvat, že je vše v naprostém pořádku, že se není čeho bát, stejně to nemělo žádný účinek. Tak strašně nervózní jsem snad ještě v životě nebyla. Znervózňovalo mě, že zatímco Ian si je sám sebou skálopevně jistý a pevně věří v naše vítězství, já jsem zatím postupně ztrácela svou podstatu a navíc jsem vůbec netušila, co mě vlastně dál čeká. Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím a po poslední zkušenosti jsem měla plné právo pocítit i strach.

Nervozita. Vztek. Obavy...

To je jen výčet z toho, co zatěžovalo mou mysl a činilo z každičké vteřiny nekonečnou studnu hořkosti a smrtelných muk.

Měla jsem sto chutí pořádně si naliskat. Právě teď nebyla moc vhodná doba k tomu, aby se ze mě stal jen uzlíček nervů neschopný vypořádat se s pár nepříjemnostmi navíc a s dvěma otravnými chlapy. Vždyť to není nic víc, než každodenní starosti jakékoli ženy na tomhle světě.

Přesto to bylo v něčem rozdílné. Už jenom pomyšlení na to, co Ian právě teď provádí mi převrací všechny dutiny v těle, div, že se z toho nepozvracím.

„Musím nabrat sílu než se do něčeho pustíme, takže si jdu dát menší svačinku," řekl těsně před tím než se vypařil jak horká pára nad hrncem a zanechal mě tu s neoprávněnými obavami a nechutnými představami, které má divoká fantazie s radostí okořenila o další pikantnosti.

Představa Ianova těla propleteného s nějakou dívkou v intimní chvíli a s ostrými zuby zabodnutými do jejího bělostného krku ve mně vzbuzovala nejen odpor, ale i další nepříjemné pocity, které jsem pomalu neuměla ani pojmenovat.

Takže sečteno podtrženo, můj svět byl teď rozdělen mezi obavy z nadcházejících událostí a mezi nechutné představy krvavých orgií. Když k tomu přičtu ještě problémy s mým vlastním já, vznikne z toho tak deprimující situace, za kterou by se nemusel stydět kdejaký cvokař. Jestli já se z toho v nejbližší době nezblázním, tak začnu věřit na zázraky.

V podobném duchu uběhla ještě asi další hodina, během které jsem ze sebe udělala člověka, s velkými obtížemi do sebe naházela nějaké jídlo a pak už jen netrpělivě přecházela po bytě ve snaze najít něco, co by mě dokázalo zabavit a rozptýlit. V tu chvíli bych dala cokoliv za to, aby se tu jeden z nich objevil, protože to čekání bylo stokrát horší než samotná Ianova přítomnost.

„Zdravím, slečinko," ozval se za mými zády povědomý hluboký mužský hlas.

Ruka mi zamrzla v půli cesty k polici s knihami, ke kterým jsem se už chystala z nehorázné nudy uchýlit. Tep se mi neodůvodněně zrychlil, zatímco plicím se nedostávalo dostatek vzduchu. Věděla jsem naprosto přesně, kdo za mnou stojí a najednou mi chyběla odvaha podívat se mu zpříma do očí.

No tak, nebuď takový slaboch! vynadala jsem si v duchu. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do desíti a potom se pomalu otočila v naději, že byl ten hlas jen výplodem mé fantazie.

Jenže nebyl. Dimitrij Petrov tam stál v celé své nádheře, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. S tou svou hrdou důstojností, která z něj zářila na míle daleko i s nepatřičným šibalským ohýnkem v očích.

„Co tu chcete?" vypadlo ze mě, dřív než jsem se stihla zarazit. Netuším, čím to bylo, ale pociťovala jsem před tímhle člověkem zvláštní úctu a bála jsem se, abych ho snad neurazila.

„Nebudu ti tvrdit, že jsem ti přišel popřát příjemný den," řekl překvapivě přívětivým hlasem. „Ve skutečnosti jsem přišel zjistit, jak se celá situace vyvíjí a zda bude potřeba mého zásahu."

„A bude?" Byla to zcela zbytečná otázka, ale v tu chvíli jako by si můj jazyk dělal co chtěl nehledě na můj vlastní úsudek.

„To mi řekni ty," opáčil.

„Nevím, co bych vám měla říkat," odsekla jsem. Věděla jsem, kam tím vším míří a já netušila, jestli jsem připravená se téhle situaci postavit čelem. Co bych teď dala za to, kdyby tu byl Ian.

„Nedělej se hloupou. Ty to víš moc dobře," pronesl trpělivě. „Nebudeme si na nic hrát. Moc dobře vím, co s Ianem chystáte. Nemyslím si, že by vám to k něčemu bylo," řekl sebejistě.

„Tak proč se ptáte, když stejně všechno víte?" otázala jsem se. Schválně jsem se tvářila nezaujatě a lhostejně, abych nějak zamaskovala ten nepříjemně vtíravý pocit nejistoty, který ve mně vyvolalo jeho sebejisté vystupování.

„Protože jsem to chtěl slyšet od tebe. Chtěl jsem se ujistit, jestli jsi vážně tak hloupá, když jsi se dobrovolně vrhla do náruče smrti."

„A jsem?" nedalo mi to a já se proti své mysli zeptala. Možná bych měla naučit svůj jazyk poslušnosti.

„Ještě jsem se nerozhodl," opověděl pomalu. „Stále je tu ještě možnost, jak tě přivést k rozumu."

„Jaká?"

„Zbav se Iana," řekl jen.

Pozorně jsem se mu zadívala do očí. Že by to bylo až tak lehké? Copak k záchraně života stačí jen tak málo? Proč snášet Ianovy vlezlé narážky, jeho neustále povýšený ksicht a vůbec celou jeho existenci, když bych se toho všeho mohla tak lehce zbavit a žít bez obav dál?

Jenže co když je to past? Co když mě věštec láká jak mouchu na med, aby mě pak mohl snáze polapit? Nerada si to připouštím, ale bez Ianových upířích schopností, bych proti němu neměla sebemenší šanci. Jenže jak mám odolat tak lákavé nabídce?

„Tak mi poraďte jak." Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Pořád jsem před sebou měla dvě možnosti. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry dřív, než si ověřím, čemu se dá věřit, teprve pak se rozhodnu, co pro mě bude výhodnější.

„Měl jsem dojem, že pro někoho jako jsi ty by to neměl být žádný problém," nadhodil posměšně, čímž si u mě plus rozhodně nezískal.

„Kdyby to tak bylo, nikdy bychom se nedostali do téhle situace," odsekla jsem podrážděně. „A když už jsme u toho, mohl byste mi vysvětlit, co vás přimělo k tomu zaútočit zrovna na nás dva? Hádám, že bychom se časem pozabíjeli dost dobře i bez vaší pomoci," vyhrkla jsem na něj to, co mě celou dobu trápilo ze všeho nejvíc. Přestože jsem už slyšela dost pochybných variant odpovědí na tuhle otázku, chtěla jsem vědět, jaká bude jeho odpověď. I když... Opravdu jsem to chtěla vědět?

„Už jsem ti to přece říkal," začal pomalu. „Potkala jsi kohos neměla."

„Takže tohle celé je jenom o Ianovi?" zeptala jsem se pomalu.

Věštec jen přikývl.

Měla jsem z toho smíšené pocity. Jestli je to tak, proč do toho museli zatáhnout mě? Nemůžou se pozabíjet sami a mě potom jenom poslat pozvánku na pohřeb? Proč jsem měla takový nepříjemný pocit, že mi neříká úplně všechno?

„No dobrá, takže v tom případě mě z toho můžete pánové vynechat a jít si hrát beze mě," navrhla jsem mu a s posledním pohledem do jeho šibalských očí ho obešla a hodlala opustit.

Bohužel mi v tom zabránil dřív, než jsem se stihla vůbec pohnout. Chtěla bych se dočkat okamžiku, kdy mi konečně nebude nikdo bránit v tom, jít tam kam chci a kdy chci.

„Na to už je trošku pozdě, nemyslíš?" otázal se mě a v jeho hlase zazníval náznak podrážděnosti.

Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Ty mi ho pomůžeš zničit," řekl na vysvětlenou ještě dřív, než jsem vůbec stačila zformulovat nějakou otázku.

„A co když se mi nechce?" zeptala jsem se vyzývavě. Už jsem toho vážně měla tak akorát dost. Proč bych jim k sakru měla dělat popravčího? „Už toho mám plné zuby a poslední co teď chci, je pouštět se do dalšího boje. Takže bych ocenila, kdybyste mě oba nechali na pokoji!" zvolala jsem rozčílením a vymanila se z jeho sevření, připravená opustit tuhle místnost za jakoukoliv cenu.

„Zajímavé," pronesl zamyšleně.

Ne! Za nic na světě jsem se nechtěla zastavit a položit tu otázku, ale opět jsem si nemohla pomoct. Prokletá zvědavost.

„Co je zajímavé?"

„Fakt, že má lovkyně slabost pro upíra," odpověděl.

Kdyby v ten den nebylo tak slunečno, přísahala bych, že do mě uhodil blesk. Měla jsem pocit, že mi krev zamrzla v žilách a v krku mi uvízl obrovský balvan. Dusila jsem se jím, dusila jsem se absurditou toho, co tu zaznělo.

Já a slabost pro upíra? Prosím vás, vždyť je to totální blbost. Na světě snad není nic vtipnějšího.

„Co, prosím?" vysoukala jsem ze sebe.

„Slyšelas."

„Ano, ale..."snažila jsem se posbírat si své myšlenky a udělat si v tom nějakým způsobem pořádek. „Jak jste na to přišel?"

„Ale no tak, vždyť je to úplně zřejmé," pronesl. „Mě pomoct nechceš, ale s Ianem jsi ochotná spolupracovat. Jaký jiný závěr z toho můžu vyvodit, než že máš pro něj slabost," dodal na vysvětlenou. Pak se na chvilku zarazil a poté ještě pomalu dodal: „Nebo bych snad měl říct, že jsi do něj..."

„Dost!" zarazila jsem ho rázně. Bylo mi zcela jasné, jak měla ta věta končit, ale za nic na světě jsem to nechtěla slyšet. Přestože jsem už v té době nějak podvědomě cítila, že je to nejspíš pravda, nikdy bych nebyla ochotná si to připustit, natož to přijmout z úst jiného člověka... nebo co byl vlastně zač.

„Copak?" otázal se věštec jízlivě. „Nejsi schopna přijmout pravdu?"

„Naopak," vyhrkla jsem kousavě. „Nepotřebuji slyšet takové nesmysly."

„Klidně si to můžeš nalhávat dál, ale čím dřív přijmeš pravdu, tím to budeš mít lehčí."

„Tak na tohle nemám ani čas a ani náladu," zavrčela jsem podrážděně.

„Myslím, že nemáš na vybranou," zarazil mě věštec dřív, než jsem stihla udělat jakýkoliv další pohyb. Pevně mě uchopil za zápěstí, přitiskl si mě k tělu a zahleděl se mi zpříma do očí. To, co jsem spatřila v jeho očích, mě dokonale vyděsilo. Šibalský plamínek byl pryč a já místo něho hleděla na samé dno černé propasti, která mě do sebe vtahovala svou nezměrnou silou. Čím déle jsem zírala do těch očí, tím víc jsem začínala pociťovat, jak mi postupně odumírají končetiny, jak mi nepřirozený tlak v prsou drtí veškeré orgány až jsem měla pocit, že to už nemůžu dlouho vydržet. Během pár vteřin mi ochablo celé tělo a vše kolem mě se rozplynulo v mlze, kromě té nekonečné studny smrti před mýma očima.

„Nech ji být!" místností se rozlehl Ianův výhružný hlas, který v tom okamžiku jako zázrakem přerušil věštcova kouzla.

Najednou jsem se zase mohla zhluboka nadechnout a do rukou se mi vrátil cit. Ovšem připadala jsem si strašně slabá, jako bych právě strávila celé měsíce ve smrtelné horečce. Nebyla jsem schopna se udržet na vlastních nohou. A jako naschvál mě věštec pustil z objetí. Zavrávorala jsem na slabých nohou a už už se připravovala ne tvrdou ránu, která mě čekala při dopadu na zem, ale místo toho jsem skončila v Ianově náruči. Poprvé za celou dobu mi to nevadilo a dokonce jsem mu byla i vděčná.

Opatrně mě položil do nedalekého křesla, přičemž ze mě ani na chvilku nespustil oči.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě s naléhavou starostí, čímž mě zmátl ještě víc než jsem doposud byla.

„J-jistě," vykoktala jsem omámeně.

Když si mě ještě jednou starostlivě prohlédl a ujistil se, že mi vážně nic nechybí, ustoupil ode mě a postavil se tváři v tvář Dimitrijovi, který celou tuhle situaci sledoval s potměšilým úsměvem na rtech.

„Že se nestydíš," zavrčel na něj Ian se značným opovržením v hlase. „Příště si pro ty svoje hrátky najdi někoho, kdo se ti dokáže bránit," dodal a koutkem oka se přitom podíval na mě, jako by se potřeboval ujistit, že tam ještě pořád jsem.

Do dneška netuším, jestli jsem byla víc ochromena tím, co jsem právě prožila, nebo Ianovým nezvykle milým chováním. Ať tak, či onak, tato Ianova slova dokázala hrubě ranit mou pýchu i přesto, že jsem sotva věděla, kdo jsem. Vždy mi velmi vadilo, když mě někdo podceňoval a říct o mě, že se nedokážu bránit se rovná přímému zásahu do samého středu mé ješitnosti. Přísahám bohu, že kdybych se v tu chvíli dokázala postavit, uštědřila bych Ianovi takovou ránu, že by se z ní ještě dlouho vzpamatovával.

„Tím myslíš sebe?" otázal se věštec posměšně.

„Třeba," přitakal Ian a měl co dělat, aby ovládl svůj vztek.

„To není špatný nápad," pronesl věštec zamyšleně. „Co bys tak řekl na malý výlet do minulého století? Jen si vzpomeň na slavný rok 1932. Na to, cos všechno v té době zažil, kohos potkal..."

„To ne..." zasténal Ian a do obličeje se mu vkradl strach. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem ho viděla se takhle bát.

„Ale ano," oponoval věštec jízlivě. „A Jessicu bys mohl vzít s sebou, aby taky na vlastní kůži zažila ten třpyt třicátých let."

„Nedělej to!" křikl ještě Ian, ale v dalším okamžiku se už začaly dít těžko popsatelné věci.

Ani teď přesně netuším, co se tam tenkrát stalo. Jediné, co si pamatuji je, že se svět kolem proměnil do jedné rozmazané čáry. Ta směsice věcí a barev byla natolik nepříjemná, že jsem musela zavřít oči, abych se na místě nepozvracela.

Když jsem je pak znovu otevřela, nacházela jsem se v nějaké spoře osvětlené místnosti. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe neschopna si plně vybavit, kde to jsem. Věděla jsem, že to tu znám, určitě jsem tu nebyla poprvé, ale nedokázala jsem ten pokoj nikde zařadit. Nervózně jsem v křesle poposedla, čímž mě z nějakého důvodu rozbolely všechny svaly v těle. Byla jsem úplně dolámaná, hlava mi třeštila nesnesitelnou bolestí a dělaly se mi mžitky před očima. Byla jsem naprosto dezorientovaná. Možná proto jsem si nemohla vzpomenout, kde se nacházím.

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se ke mně blíží ženská postava. Tlumené světlo matně ozařovalo její tvář, která mi opět přišla povědomá, ba ne, byla jsem si stoprocentně jistá, že ji znám, ale zase jsem ji nedokázala nikam zařadit. Ani když stála přímo vedle mě a starostlivě si mě prohlížela, jsem nebyla schopná vzpomenout si na její jméno.

„Řeknu ti, tys nás ale vyděsila, Rose," pronesla se slabým úsměvem na rtech.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 12. kapitola: