OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 13. kapitola

05.01.2011 (18:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1022×

13. kapitola

„To jsem celá já,“ řekla jsem mdlým hlasem a přemítala, co se mi asi stalo. Bolelo mě celé tělo, hlava mi třeštila a v ústech jsem měla tak sucho, že jsem sotva dokázala mluvit. „Yvette, mohla bys mi donést sklenici vody?“ poprosila jsem svou společnici, která urychleně odtančila z místnosti, aby mohla co nejdřív vyhovět mé žádosti. To byla celá ona.

Moment, zarazila jsem se uprostřed svých myšlenkových pochodů. Vždyť ještě před vteřinou jsem si nedokázala vybavit její jméno a najednou mi to z úst vyklouzlo zcela přirozeně, jako bychom se znaly odjakživa. A taky že znaly, uvědomila jsem si. Měla jsem v tom všem veliký zmatek a hlava mě bolela čím dál víc. Proč mi vše připadalo tak cizí, přestože jsem v tomhle bytě žila už pěknou řádku let?

„Pro boha!“ zděsila jsem se. Ať už se mi stalo cokoliv, musela jsem se při tom pořádně uhodit do hlavy, když nepoznám ani vlastní ložnici. Pozorně jsem se rozhlédla po místnosti, abych se snad ujistila, že je vše tak, jak má být a jak si to pamatuji.

V tom do pokoje vstoupila Yvette se sklenicí vody a já ji do sebe jedním lokem převrátila.

„Děkuji,“ vydechla jsem vděčně a odložila prázdnou sklenku na nedaleký stolek.

„Jak ti je?“ zeptala se Yvette starostlivě a nespouštěla ze mě svůj opatrovnický pohled.

„Mnohem lépe,“ povzbudivě jsem se na ni usmála, „nemusíš si dělat starosti.“

„To říkáš pokaždé,“ poznamenala mírně kriticky.

Její tón mě znovu mírně zmátl. Z jejího pohledu jsme usoudila, že bych měla vědět, na co tím naráží, ale stejně jako před chvíli jsem si to nedokázala vybavit.

„Yvette, co… co se vlastně stalo?“

„Další nával slabosti,“ vysvětlila mi Yvette vážným hlasem. „Rose!“ zvolala starostlivě a upřela na mě smutné oči plné obav. „Musíš se šetřit. Tímhle tempem to nemůžeš dlouho vydržet. Tohle byl už pátý záchvat za dva týdny a já mám o tebe vážné obavy. Nechci přijít o svou sestru, to už bych vážně nezvládla,“ dopověděla nakřáplým hlasem a v očích se ji zračily slzy.

Teď už jsem všechno chápala a styděla jsem se za to, že jsem nepoznala vlastní sestru, ale teď už jsem si to všechno dokázala plně vybavit, už jsem si nepřipadala tak zmatená. Stále bylo ještě pár věcí, na které jsem se nedokázala upamatovat, ale to hlavní jsem si už vybavovala.

„Nemusíš se bát, já budu v pořádku,“ slíbila jsem ji a konejšivě ji pohladila po vlasech. Cítila jsem v hrudi ostrý osten bolesti a tušila jsem, že svůj slib nebudu schopna dodržet, ale nemůžu dovolit, aby se kvůli mně tak trápila. To ji nesluší.

„To nám máma říkávala taky a vidíš kde skončila,“ vzlykla Yvette a já nemohla jinak než ji konejšivě obejmout. Sdílela jsem její zármutek, i když jsem ve skutečnosti vůbec nevěděla, co tím myslela.

Má matka? Dokázala jsem si maximálně vybavit její obličej, vše ostatní mi však zůstalo utajeno. Jen její přívětivý obličej s medově hnědýma očima se na mě usmíval a zahrnoval mě svou mateřskou láskou. Vida, další hluché místo v mé zmatené mysli.

„Měla by sis jít lehnout,“ řekla Yvette, když se dostatečně uklidnila.

„Ano, to máš pravdu,“ přitakala jsem a Yvette se chystala k odchodu. Ve dveřích se ještě otočila a naléhavě na mě pohlédla.

„Slib mi, že zítra zůstaneš v posteli a budeš odpočívat. Jestli budeš chtít tak za tebe klidně zruším i tu schůzku.“

„Schůzku?“ podivila jsem se. Je tu snad ještě něco co mi uniklo?

„Ty si nepamatuješ?“ svraštila zmateně obočí. „Včera jsi mi říkala, že máš zítra schůzku s tím tvým tajemným nápadníkem, jehož jméno mi stále nechceš prozradit,“ dodala naoko rozzlobeně.

„Aha, jistě,“ zamumlala jsem, přestože jsem neměla ponětí o čem to zase mluví. „To… to nebude nutné, já se o to postarám a neboj, budu odpočívat,“ ujistila jsem ji dřív, než na mě stihla naléhat.

„Dobrou noc,“ spokojeně se usmála a zanechala mě o samotě.

Unaveně jsem se svezla na postel. Netušila jsem, co se mi stalo, že jsem tak strašně mimo, ale hodlám to co nejdřív zjistit, protože jsem měla takový pocit, že jestli na mě ještě někdo vybafne něco, co si nebudu pamatovat, tak mi z toho už vážně přeskočí. A to jsem zatím mluvila jen se svou sestrou. Co se stane pak, až se setkám s ostatními známými, jejichž podoby a jména si samozřejmě zase nedokážu vybavit. Ale čistě hypoteticky, co kdybych zítra šla na tu schůzku s tím… mužem? Byla bych taky tak zmatená?

A kdo to vlastně má být? Můj přítel? Milenec? Či snad jen známý z práce?

Netrvalo dlouho a pod náporem těchto zmatených myšlenek a otázek, jsem upadla do tvrdého a bezesného spánku.

A opravdu jsem spala jako mimino, dokud mě nevzbudila příšerná zima a pravidelné bouchání otevřeného okna. Rozespale jsem se zadívala ven z okna a čekala než se můj apatický mozek rozjede a přinutí mé tělo k nějakému pohybu. Dle husté tmy venku jsem soudila, že musí být hluboká noc a v tuhle dobu není dobré člověka budit. Zaprvé není schopen racionálně uvažovat a zadruhé si připadá jako by ho někdo praštil palicí po hlavě.

Ať tak či onak, nakonec mě nezvladatelný třes mého promrzlého těla přece jenom donutil vstanout a jít to okno zavřít aniž bych nějak hlouběji dumala nad tím, proč je vlastně otevřené. Poté jsem se ještě ujistila, že je řádně uzavřené a není žádná možnost, že by se otevřelo a znovu mě probudilo, když v tom jsem si ve skle všimla odrazu mužské tváře. S úlekem jsem se prudce otočila a stanula mu tváří v tvář. Jediným nepostřehnutelným pohybem mi rukou zakryl ústa, aby mi zabránil vykřiknout. To už však nebylo zapotřebí, neboť jsem již bezpečně poznala rysy jeho tváře. Navíc ty jeho ledově šedé oči ho nikdy nezradí. A i když se ve mně vzedmula vlna vzteku, byla jsem docela ráda, že ho vidím.

„Mohl jsem si myslet, že tě najdu právě tady. To je celý on,“ pronesl šeptem a pomalu sundal ruku z mých úst ujištěn, že ho už nijak neprozradím.

„O čem to mluvíš?“ podivila jsem se. „Kde jinde bych měla být? A o kom to mluvíš?“ ptala jsem se dychtivě. Tušila jsem, že mi tu zase uniká nějaký skrytý význam a už mě to vážně přivádělo k šílenství.

„Teď ne, Jessico. Musíme rychle zmizet, než tě uvidí Rose, potom ti to všechno vysvětlím,“ řekl, uchopil mě za zápěstí a něžně táhl ke dveřím.

„Počkej, co to děláš?“ vyhrnula jsem zmateně a snažila se mu vytrhnout.

„No tak, Jess, teď ne,“ povzdechl si a ignoroval mou snahu.

„Jaká Jessica?“ vykřikla jsem rozčíleně, protože jsem toho už vážně měla dost. Sice mi uniká spousta věcí, ale aspoň vím, jak se jmenuji. „Iane, co to do tebe zase vjelo? Ihned mě pusť nebo zapomenu na všechno, co se mezi námi odehrálo a bez lítosti ti zabodnu kůl do srdce!“ pohrozila jsem mu a svá slova ještě doprovodila rozzuřeným pohledem.

Ian se zarazil uprostřed pohybu a tentokrát na mě hleděl nechápavě on. Chvíli si mě zmateně prohlížel a pak vydal podivný zvuk, něco mezi nadávkou a bolestný zaúpěním.

„Pane bože, Rose!“ zalapal po dechu a chvíli jsem měla pocit, že se nejspíš vyvrátí.

„Jsem ráda, že jsi mě konečně poznal,“ pronesla jsem kousavě.

„Omlouvám se, já…“ těžko hledal slova. Byl nezvykle nervózní. „N-neviděla jsi tu někde mladou dívku? J-je ti dost podobná,“ vysoukal ze sebe a své rozpaky se snažil zakrýt ještě rozpačitějším úsměvem.

Vypadal směšně, ale zároveň mě tím dokonale mátl. Takového jsem ho neznala.

„A předpokládám, že se jmenuje Jessica,“ dodala jsem jízlivě.

„Přesně tak,“ přitakal. „Tak… nebyla tu?“

„Sakra, Iane!“ vybuchla jsem. Bylo to zvláštní, ale hlavně dost otravné a lezlo mi to pořádně na nervy. „Nikdo jiný kromě mě a mé sestry v tomhle bytě nebyl a přestaň se konečně chovat jako totální šílenec. Co se to, k čertu, dneska děje?“

„To je zvláštní,“ mumlal si pro sebe, jako by mě vůbec neslyšel, „když nebyla tady, tak kam ji mohl poslat? Vždyť říkal, že ji vezmeme na malý výlet do mé minulosti a čím by ji mohl víc zasáhnout než ji vzít právě sem? Jenže kde potom je?“ na chvíli se odmlčel a v hlubokém zamyšlení začal pochodovat po pokoji sem a tam.

Pozorovala jsem jeho podivné chování v nekonečném očekávání, co z něho nakonec vyleze. Přesně jak řekl, bylo to zvláštní. Nejprve ty výpadky paměti a teď ještě to jeho chování.

„Jedině že by…“ pronesl zamyšleně. Zarazil se uprostřed pohybu a upřel na mě své mrazivé očí plné obav. „Ach, to snad ne!“ zalapal po dechu a opět jsem měla pocit, že se nejspíš vyvrátí.

„Co se děje?“ nedokázala jsem se nezeptat.

Jediným nepostřehnutelným pohybem byl u mě a pevně mě uchopil za ramena, abych se mu musela dívat do očí. Teď až děsivě naléhavých.

„Rose, nevšimla sis v poslední době něčeho neobvyklého? Nemáš třeba pocit, že je něco jinak než by mělo být, přestože je vše správně?“

„Ne. Vlastně…“ zaváhala jsem.

„Co?“ naléhal.

„Vlastně ano,“ vydechla jsem a konečně ze sebe dostala vše, co mi v posledních hodinách přišlo až příliš zvláštní. Vyprávěla jsem mu vše, od záchvatu slabosti až po jeho příchod. Všechny své myšlenky i obavy a Ian mě poslouchal s upřímným zájmem a celou dobu ani necekl.

„Já toho bastarda zabiji!“ ulevil si, jakmile jsem skončila s vyprávěním. „Rose, teď mě pozorně poslouchej. Možná ti to bude znít krajně nesmyslně, ale musíš mi věřit, ano?!“ naléhavě na mě pohlédl a já nemohla jinak, než přikývnout na znamení souhlasu, i když jsem neměla nejmenší tušení, co se bude dít a jestli toho nebudu nakonec litovat. „Diky,“ zamumlal unaveným hlasem a pak rychle pokračoval v řeči, i když už nemluvil přímo se mnou. „Jessico, já nás dostanu zpátky, neboj se. A až se z téhle šlamastiky dostaneme, tak všechno pochopíš, to ti slibuji. Teď ale nemá cenu ti tu složitě popisovat, že tě ten parchant převtělil do těla tvé dvojnice. Všechno pochopíš, až vymyslím, jak nás odsud dostat,“ poklesl unaveně hlasem a něžně přitiskl své rty na mé čelo. Poté se odtáhl a otočil se k odchodu.

„Jsi si vědom toho, že to vyznělo docela směšně?“ zeptala jsem se ho dřív než opustil místnost.

„Ano, jsem si toho plně vědom,“ přitakal nevýrazně aniž by se obtěžoval zastavit, či otočit.

Na čele jsem stále cítila jeho rty, když mi myslí náhle vytanulo pár obrazů z chvil strávených s Ianem. Byly to chvíle plné štěstí a lásky a já najednou pocítila tíživou touhu. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí a co bych dala za to, kdybych se znovu mohla těšit z jeho lásky.

„Pamatuješ si na dny, kdy jsi mě takhle laskal jen kvůli mně samotné?“ vyrazila jsem ze sebe žárlivě, protože tenhle polibek nepatřil mě. Tentokrát se zarazil a pomalu na mě pohlédl.

„A ty si je pamatuješ?“ odpověděl mi otázkou.

„Matně,“ pousmála jsem se. To se mu povedlo, ale já jsem se držela aspoň toho mála, které jsem si dokázala vybavit. „Byli jsme šťastní. Co se pokazilo?“ Odpověď na tuto otázku jsem si uvědomila ihned po jejím vyřčení.

„Zjistila jsi, co jsem.“

„Správně,“ přitakala jsem a smutně sklopila oči. Jak málo stačí k tomu, aby veškeré štěstí zmizelo v zapomnění.

„Rose,“ oslovil mě a já nemohla jinak, než k němu obrátit zrak a zadívat se do těch jeho ledově šedých očí přetékajících něhou. „Miluji tě, to nedokáže nic změnit a rád bych využil téhle příležitosti k tomu, abych se ti omluvil za vše, co jsem ti kdy způsobil a co ti ještě způsobím.“

„Co tak strašného mi asi uděláš?“ nadhodila jsem lehce žertovně, abych zakryla slzy, které se mi draly do očí.

„Něco, co si budu vyčítat každou vteřinu svého dlouhého bytí,“ pronesl zcela vážně a v jeho pohledu se objevilo tolik bolesti, až jsem se divila, jak to vůbec dokáže snést. Poté si odkašlal, aby všechnu tu bolest zamknul zpátky do svého srdce, kam patří a otočil se k ochodu. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než aby se zastavil a zůstal tu se mnou. A on se opravdu uprostřed pohybu zarazil, ale kvůli něčemu jinému.

„Jaký je rok?“ vybafl na mě a já na něj chvíli nechápavě zírala, dokud jsem se z toho všeho aspoň trochu nevzpamatovala.

„1931,“ vydechla jsem automaticky, aniž bych nad odpovědí nějak přemýšlela. Může jenom doufat, že jsem se trefila.

„A co je za den?“ pokračoval.

„25. ledna.“

„Do prdele!“ vykřikl vztekle.

„Co se zase děje?“ zeptala jsem se ještě mírně apatická.

„Už vím, co má Dimitrij za lubem,“ zavrčel vztekle a v tom okamžiku byl pryč. Zmizel jak horká pára nad hrncem ani se neobtěžoval rozloučit. Zanechal mě tu samotnou a naprosto zmatenou. Nebyla jsem schopna normálně myslet, jak jsem byla přeplněna tím kvantem nesmyslných událostí. Cítila jsem se úplně vyčerpaná a proto jsem šla raději spát dřív, než mi z toho definitivně přeskočí.

Druhý den ráno mě probudilo pronikavé zvonění telefonu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se mi to jen nezdá a ještě déle mi trvalo, než jsem se donutila ve své rozespalé mrzutosti vstanout a dojít ten pitomý telefon zvednout. Kdo mi jen může volat v tuhle nekřesťanskou hodinu?

„Rose?“ ozval se na druhé straně aparátu ženský hlas zastřený slzami. Najednou mi už nečinilo takové potíže se probrat a útroby se mi mimoděk stáhly strachem z toho, co se mohlo stát.

„U telefonu,“ ohlásila jsem se, zatímco mi hlavou vířilo milion různých myšlenek. Jednak jsem přemítala, jaká katastrofa se asi udála a dále jsem ještě pátrala v paměti, ke komu bych přiřadila tenhle povědomý hlas. Už mě to vážně přestávalo bavit.

„Dita…“ vzlykl hlas ve sluchátku. Po celém těle mi naskočila husí kůže v očekávání jaké zlo mě zasáhne.

„Co je s ní?“ domáhala jsem se nedočkavě odpovědi, když se ze sluchátka dlouho neozývalo nic jiného než vzlykání. Sice jsem zatím netušila o koho se ve skutečnosti jedná, ale mé srdce mi napovídalo, že se jednalo o mou přítelkyni a to málo stačilo k tomu, abych byla strachy bez sebe.

„On ji zabil!“ pronesl hlas se směsicí bolesti a vzteku.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 13. kapitola: