OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 3. kapitola

07.06.2010 (17:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 674×

3. kapitola

Bolest. Cítila jsem strašnou, otupující bolest. Rozlévala se mi celou hlavou, omamovala mě, znemožňovala mi myslet, stahovala mé vědomí do hlubin. Byla jsem jako ochromená, neschopná vzpomenout si, co se stalo a odkud se všechna ta bolest bere.

Chytla jsem se za hlavu a schoulila se do klubíčka. Bylo to nesnesitelné. Chtěla jsem, aby to skončilo, aby ta bolest prostě zmizela. Nějak vzdáleně jsem věděla, že musím něco udělat, ale nebyla jsem schopná vzpomenout si co. Připadalo mi, že každá myšlenka s sebou přináší novou dávku bolesti.

„Moje hlava,“ zasténala jsem a zkřivila obličej pod přílivem nové bolesti. Můj vlastní hlas mi způsoboval nesnesitelná muka.

„Jak je vám?“ zaslechla jsem něčí hlas a kroky blížící se ke mně.

Měla jsem sto chutí na dotyčného zakřičet, aby nedělal takový rámus, ale nebyla jsem schopná znovu promluvit. S vynaložením všech sil jsem pomalu otevřela oči.

Světlo v místnosti bylo oslepující, přestože jsem neměla ani ponětí, kde to jsem. Odolávala jsem pokušení znovu oči zavřít a při nejlepším upadnout do bezvědomí. Jenže něco mě nutilo nechat oči otevřená a za přítomnosti neskutečné bolesti je nechat, ať si na to světlo zvyknou. Pomalu jsem se začínala vzpamatovávat a věděla jsem, že se musím vzchopit.

Postupně se mi vybavovaly vzpomínky na statek, na otravného dědu i na seníky. Pamatovala jsem si ten zvláštní poryv větru a potom pád do tmy.

Opatrně jsem narovnala ruce podél těla a rozhlédla se po místnosti. Při každém sebemenším pohybu mi hlavou projela nová vlna bolesti.

Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že místnost ve které se nacházím není rozpadlý statek. Místo toho jsem ležela v měkké posteli a stěny celé místnosti byly ověšeny desítkami uměleckých fotografií. Každá z nich zachycovala jiné místo, jinou budovu. Většinou se jednalo o historická místa a některá z nich jsem dokonce znala, ale to teď nebylo důležité.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se šeptem. Doufala jsem, že mi to způsobí méně bolesti.

„V mém domě,“ odpověděl mi mužský hlas, který jsem už někde slyšela.

Opatrně jsem obrátila zrak za hlasem a zjistila, že je to ten otravný děda ze statku. Chtěla jsem se ho zeptat, proč mě sem odvedl nebo proč mi vůbec pomohl, ale nakonec jsem usoudila, že je to jedno. Stejně ho už nebudu dlouho obtěžovat.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem se opatrně posadila. Držela jsem se přitom za hlavu ve snaze utlumit trochu tu strašnou bolest.

„Asi hodinu,“ odpověděl.

Oddychla jsem si. Bála jsem se, abych kvůli tomu neztratila příliš mnoho drahocenného času. Už jsem byla natolik při smyslech, abych věděla, co všechno musím udělat dřív, než se mi upírka hodně vzdálí. A ještě navíc budu muset zjistit, kdo další byl se mnou v tom statku. Byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že to byl nějaký upír, možná dokonce ona.

„Musím jít,“ oznámila jsem a velice pomalu slézala z postele.

Bylo mnohem těžší než jsem si myslela ignorovat bolest hlavy a stát zpříma. Musela jsem odtud odejít a pokračovat v rozdělané práci nehledě na to, jak moc mě bolí celý člověk, ale nejspíš to nebude tak jednoduché. Když jsem vstávala z postele, zatočila se mi hlava a já si musela znovu sednout.

„To není nejlepší nápad,“ ozval se můj hostitel.

„To je jedno,“ zamumlala jsem a znovu se postavila. Vynaložila jsem veškeré úsilí, abych tentokrát zůstala stát. Bez dalšího meškání jsem se vydala směrem ke dveřím.

Připadala jsem si, jako bych se procházela po palubě lodi. Celý svět se se mnou houpal až se mi z toho zvedal žaludek, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Moc dobře jsem věděla, že mě ten stařec pozoruje a hodnotí každý můj pohyb. Musela jsem odsud vypadnout dřív, než poslechnu jeho řeči a zůstanu tady.

Přes všechnu bolest, která mi drtila mozek, jsem věděla, že to musím dokázat, že se musím vzchopit, ale nešlo to zas tak jednoduše. Jsem vážně zvědavá, jak zvládnu uřídit svojí motorku, když pomalu nezvládnu ani chůzi po rovném povrchu.

„Musíte si odpočinout,“ řekl ustaraně.

„Na to nemám čas,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby a svraštila čelo pod přílivem nové bolesti. „Musím se ihned dostat domů.“

„V tomhle stavu nemůžete nikam jet. Počkejte aspoň do zítřka, můžete tu klidně zůstat,“ přemlouval mě dál.

Stála jsem s jednou rukou na klice a snažila se vzpamatovat z otupující bolesti, kterou způsoboval jeho hlas. Vážně mluvil tak strašně nahlas nebo to byl jen můj pocit?

„Nemám čas,“ zopakovala jsem a otevřela dveře. Ovanul mě příjemný, čerstvý vzduch, což mi na chvíli pomohlo od bolesti. Byla jsem teď schopná projít úzkou chodbou k hlavním dveřím a dostat se ven poměrně bez potíží. Jenže jakmile jsem otevřela vchodové dveře, ostré sluneční paprsky mě bolestivě uhodily do citlivých očí a hlava mě rozbolela snad ještě víc.

„Sakra,“ zaklela jsem a rukou si snažila uchránit své oči před otravným sluncem. „Kde je moje motorka?“ zeptala jsem se ho aniž bych se obtěžovala otáčet. Moc dobře jsem věděla, že je mi v patách.

„Schoval jsem ji vzadu v garáži.“

Bez přemýšlení jsem se otočila a chtěla obejít dům, abych odsud konečně mohla vypadnout. Bylo až nemožné, jak moc mě při každém kroku znovu rozbolela celá hlava. Připadala jsem si, jako by mi někdo rval násilím mozek z hlavy aniž by mě předtím zabil.

„To vám nedovolím,“ řekl ten otrava vážně a zastavil mě uprostřed pohybu.

Podívala jsem se na jeho ruku, která držela mé zápěstí, jako kdyby to byla ruka nějaké stvůry, například upíra. Uvažovala jsem, jestli je tu něco, čím bych se ho dokázala zbavit. Za dnešek mi už lezl pořádně na nervy.

„Já se vás ptát nebudu,“ odvětila jsem a snažila se mu vyškubnout. Jenže bolest mě připravila o dost síly a každý prudší pohyb mi způsoboval nesnesitelná muka.

„Proč nechcete přijmout mou pomoc?“ podivil se nahlas.

„A proč byste mi měl chtít pomáhat?“ přešla jsem do protiútoku.

„Protože jsme lidé a ti by si měli pomáhat.“

„To je sice krásné, ale mě tím rozhodně neobměkčíte,“ ujistila jsem ho. To mi tak ještě scházelo, narazit na takového svatouška. Dát mu do ruky bibli a kolem krku růženec a může jít zachraňovat lidi jako jsem já před peklem. U mě je to ale předem marné. Já už v pekle jsem.

„Já vás prostě nemůžu nechat v tomhle stavu řídit, když už ne kvůli vám, tak kvůli ostatním, které byste mohla ohrozit,“ přesvědčoval mě a svýma pronikavýma očima mi bloudil po obličeji.

Chvíli jsem se nad tím zamyslela. Hlava mě bolela ještě víc, jak jsem se snažila přijít na nějaké rozumné řešení, i když jsem ho znala už dřív než jsem se nad tím zamyslela. Byla jenom jedna možnost, jak se ho zbavit. Nechat ho, aby mi pomohl.

„Dobře,“ souhlasila jsem neochotně. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to slovo vůbec vypustila z pusy. Znamenalo to totiž, že jsem ho nechala vyhrát, ale za těchto podmínek mi to bylo upřímně jedno. Bolest byla natolik nesnesitelná, že jsem překousla i menší rezignaci. „Ale zůstat tady nemůžu,“ dodala jsem ještě.

„Tak vás odvezu,“ nabídl se šťastný, že jsem to vzdala.

„Ale co moje motorka?“ nemohla jsem si dovolit ji tu nechat. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem vlastnila.

„Můžu ji naložit na můj náklaďáček. Počkejte chvilku,“ řekl než odešel pro auto.

„Děkuji,“ zašeptala jsem než jsem se sesunula na zem. Měla jsem pocit, že mi musí hlava každou chvíli prasknout.

Za několik minut se s ohlušujícím rachotem objevil oprýskaný pickup s mojí motorkou na korbě. Ten zvuk mě trhal na kusy, ale snažila jsem se nedát na sobě nic znát. Nasedla jsem na místo spolujezdce, prozradila mu svou adresu a vyjeli jsme.

Nakonec jsem musela uznat, že jsem ráda, že jsem se s ním svezla. Celou cestu jsme jeli mlčky a po chvíli jsem dokázala ignorovat i ten otřesný zvuk motoru, takže jsem mohla klidně odpočívat. Byla jsem vyčerpanější než jsem myslela a vůbec jsem si nedokázala představit, jak bych v tomhle stavu uřídila motorku.

„Vstávejte,“ zatřásl se mnou a já s překvapením zjistila, že jsem celou cestu prospala. Opravdu jsem byla unavená, ale bolest hlavy se naštěstí zmenšila.

„Díky,“ poděkovala jsem slušně, když mi pomohl sundat motorku ze svého náklaďáčku. Přestože jsem toho chlapa měla už za dnešek plné zuby, nemohla jsem se ubránit jistému pocitu vděčnosti.

„Nemáte zač,“ odpověděl s nepatrným úsměvem. „Chcete ještě s něčím pomoct?“

„Ne, já už to zvládnu,“ ujistila jsem ho a počkala až odjede.

Sledovala jsem jeho auto dokud nezmizelo za obzorem a potom jsem dotlačila svou motorku do zadní části domu. Byla jsem šťastná, že bolest hlavy polevila, takže nebudu muset ztrácet moc času odpočinkem a můžu se okamžitě vrhnout do práce. Možná budu potřebovat kafe nebo nějakou jinou drogu, abych přežila den strávený u počítače. Musela jsem vyhledat spoustu důležitých informací a přestože jsem tuhle část své práce upřímně nesnášela, bylo to nezbytné.

Otevřela jsem dveře a vstoupila do příjemného přítmí mého domečku. Hned jakmile jsem překročila práh domu, jsem věděla, že něco není v pořádku. Vzduch byl načichlý zvláštní vůní. Připomínala mi tu, kterou jsem cítila na farmě. Okamžitě jsem byla z jakékoliv bolesti vyléčená a ostražitě se rozhlížela po domě.

Tiše jsem procházela místnostmi a pozorovala tu zkázu, kterou tady po sobě můj nezvaný návštěvník zanechal. Všude, kam jsem se hnula byly na zemi vysypané šuplíky, věci vytahané ze skříně, nábytek rozházený všude možně a nádobí roztříštěné na kousky. Cítila jsem, jak mnou cloumá vztek a chuť okamžitě zabít toho, kdo to udělal. Tušila jsem, že ten výtržník bude už nejspíš hodně daleko, ale měla jsem pocit, že tu někdo je.

Jakmile jsem vstoupila do obývacího pokoje, moje podezření se potvrdilo.

„Hledala jsi mě?“ přivítala mě dívka pohodlně usazená v mém křesle.

Okamžitě jsem ji poznala díky fotce přiložené k jejím údajům. Byla to Isabell. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Nečekala jsem, že to bude tak snadné. Myslela jsem si, že mi zabere nejméně týden, než ji vystopuji, ale zdá se, že ji už život omrzel a přišla si pro smrt dobrovolně. Mě to teda nevadí, ale nemusela mi takhle zdevastovat dům.

„Jo, hledala,“ přitakala jsem a rukou nenápadně zajela do kapsy svého kabátu pro kolík. Pevně jsem ho sevřela a čekala, co se bude dít.

„Tak jsi mě našla,“ řekla naprosto uvolněně, jako kdybychom byly staré známé.

„Je od tebe velkorysé, že mi ulehčuješ práci,“ usmála jsem se. „Ale vážně jsi mi tu kvůli tomu nemusela udělat takový nepořádek.“

„Sice jsem tě sem přišla zabít, ale tohle jsem já neudělala,“ mávla rukou směrem k rozházeným věcem zatímco vstávala. „Někdo byl rychlejší,“ povzdechla si s nepatrným náznakem lítosti v hlase. „Nejspíš jsi docela oblíbená.“

„Vypadá to tak.“

„Někdo jako ty je mezi námi docela žádaný. Zabít tě znamená dostat se na vyšší úroveň. Chápeš, ne?“ propalovala mě svým upířím pohledem.

„Myslím, že jo,“ přikývla jsem a oplácela vytrvale ji opětovala pohled.

Viděla jsem ji na očích, že mě chce zabít hodně pomalu a hodně bolestivě. Chce si se mnou pohrát což se nijak nelišilo od toho, co jsem s ní chtěla udělat já.

Veškerá bolest ze mě už dávno vyprchala a nahradilo ji vzrušení. Cítila jsem, jak mi koluje krví a nemohla jsem se dočkat až ji dám co proto. Měla jsem na ni docela vztek. Kvůli ní jsem strávila půl dne prohledáváním polorozpadlého stavení a pak další dvě hodiny s nesnesitelnou bolestí hlavy. Má mi co splácet a já si to vezmu zpátky i s úroky.

„Překvapilo mě, jak bylo lehké tě najít,“ promluvila znovu. „Myslela jsem si, že budeš lépe chráněná, když má na tebe spadeno tolik upírů.“

„To je moje taktika. Přivítám je s otevřenou náručí a pak jim proženu kolík srdcem.“

„Zábavný koníček,“ pronesla ironicky.

„Každý nějaký má.“

„Škoda, že ty v něm už pokračovat nebudeš.“

„To se ještě uvidí,“ odsekla jsem a hbitě se vyhnula jejímu prvnímu útoku.

Upíři byli sice nepředstavitelně rychlí, ale po tolika letech boje s nimi jsem se už naučila předvídat jejich reakce a poznám podle pohybu svalů, kdy se chystá zaútočit.

Ozvala se dutá rána, když narazila do zdi a v dalším okamžiku jsem ji prošpikovala kolíkem nohu. Zaskučela a odhodila mě na druhou stranu místnosti. Těžce jsem dopadla na podlahu kuchyně a tak tak se vyhnula nebezpečně vypadajícímu rohu kuchyňské linky. Další rána do hlavy by nebyla moc příjemná.

Rychle jsem se postavila na nohy a čekala, co bude dál. Isabell si vytáhla kolík ze stehna a s odporem ho odhodila pryč. Se zuřivým zavrčením se vydala ke mně a v tom samém okamžiku mě chytla pod krkem a přirazila ke zdi. Nohama jsem šmátrala ve vzduchu a rukou hledala něco, co bych do ni mohla vrazit. Dívala se na mě zuřivýma očima a neustále vrčela, přičemž odhalila své špičaté tesáky. Sípala jsem, jak mi pomalu docházela zásoba kyslíku v plicích a rychle se snažila něco vymyslet. Pevně jsem sevřela svůj nůž a bez dalšího meškání jsem jím provrtala její pravé oko.

Okamžitě mě pustila a já se po zdi svezla k zemi. Zuřivě jsem odkašlávala, jak jsem se snažila dostat do sebe více vzduchu. Pomalu jsem přitom couvala a hledala cokoliv, co by bylo ze dřeva. Upírka si s bolestným zakvílením vtrhla nůž z oka a vydala se znovu ke mně. Šla pomalu s nožem pevně sevřeným v ruce. Ještě stále se mi motala hlava z nedostatku vzduchu a rukou jsem zoufale ohmatávala prostor za sebou dokud jsem na něco nenarazila. Sevřela jsem to, ať to bylo cokoliv, rozhodnutá bránit se třeba tužkou, bude-li to nutné.

„Ty mrcho,“ zavrčela a s jedním krvavým okem vypadala vážně jako démon. Jenže mě vyděsit nemohla.

Přistoupila ke mně a ve stejnou chvíli, kdy jsem ji do břicha zarazila vařechu, mi paží projela moje vlastní dýka. Obě jsme vykřikly bolestí a já cítila, jak v poraněné ruce ztrácím cit. Vyškubla jsem si dýku z ramene a podívala se na upírku, která si s bolestivým sténáním vytahovala vařečku z těla. Bolest vystřelující mi z ramene byla otupující, ale utěšovala jsem se vědomím, že jí ten obyčejný kus dřeva působí daleko větší bolest než mě ostrá dýka.

Nečekala jsem než se vzchopí a rychle přeběhla místnost k místu, kde předtím odhodila dřevěný kůl. Sebrala jsem ho a znovu se otočila čelem k ní. Stále se ještě držela za břicho, ale už znovu stála v útočné pozici. Dívala se na mě s odporem přičemž ji pohled neustále klouzal k mé krvácející paži. Viděla jsem na ni, jak moc se snaží odolat touze po mé krvi. Pravděpodobně jsem se ji hnusila tak moc, že ani mou krev nechtěla, což mi ani v nejmenším nevadilo. Nehodlala jsem se stát potravou pro upíra.

Rozběhla jsem se proti ni s kůlem připraveným v ruce ve stejnou chvíli, kdy se ona rozeběhla proti mně. Každou chvíli jsem čekala, že do sebe tvrdě narazíme a počítala jsem, že mě její síla nejspíš znovu přišpendlí k nejbližší zdi. Měla jsem v plánu ji v tu chvíli vrazit kůl nejlépe do srdce, ale ani jedno z toho se nestalo. Dříve než jsme se stihly srazit do mě narazilo něco jiného z opačné strany než jsem očekávala a smetlo mě to tváří k zemi.

Okamžitě jsem se otočila a zmateně se rozhlížela po zdevastované kuchyni. Upírka byla pryč. Místo ni nade mnou stál vysoký mladík s ležérně založenýma rukama na prsou a pobaveným úsměvem na tváři.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 3. kapitola: