OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 4. kapitola

10.06.2010 (15:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 795×

4. kapitola

„Já tě znám,“ poznamenala jsem, když jsem se zvedala ze země. Pozorně jsem si ho prohlížela. Vypadal naprosto obyčejně, oblečený do černých džínů, jednoduchého trička a kožené bundy. Na očích měl nasazené tmavé sluneční brýle, takže jsem mu nemohla vidět do očí, což mě trošku znepokojovalo. Vždycky je mnohem jednodušší odhadnout, na co dotyčný právě myslí, když se mu můžete dívat zpříma do očí.

„Já tě znám,“ zopakovala jsem, zatímco jsem se snažila přijít na to, odkud je mi jeho obličej tak povědomý.

Opřela jsem se o stůl a podívala se na svou zraněnou paži, přičemž jsem neustále pohledem těkala směrem k němu. Opatrně jsem si vysvlékla kabát, abych si mohla zranění lépe prohlédnout. Nevypadalo moc hezky a bylo mi jasné, že si to budu muset nechat zašít. Paráda, další jizva do sbírky. Sykla jsem bolestí, když jsem se prsty jemně dotkla krvácející rány.

„To od ní nebylo hezké,“ přerušil mou prohlídku neznámý.

„Já jsem ji taky nešetřila,“ poznamenala jsem prostě a přestala se zaobírat zraněnou rukou. Celou svou pozornost jsem teď obrátila k němu a snažila se přijít na to, kde jsem ho viděla.

„Všiml jsem si,“ mluvil se mnou ležérním tónem.

„Asi bych ti měla poděkovat,“ poznamenala jsem s notnou dávkou ironie v hlase. Chtěla jsem zdržet rozhovor co nejdéle, abych měla dostatek času na vzpomínání.

„Proč?“ na chvíli se zarazil, že mu i povznesený úšklebek zmrzl na tváři.

„Právě jsi mi zabránil, abych ji rozcupovala na kousky.“

„Ty ji nebo ona tebe?“ zeptal se pobaveně a po tváři se mu opět rozlil úsměv.

„Já ji,“ ujistila jsem ho příkře.

„Tak to se hluboce omlouvám,“ poškleboval se mi s dokonalým výrazem štěněte, který mě pobavil a rozzuřil zároveň. „Ale nemohl jsem si nechat ujít takovou příležitost, když už jsi mi konečně poskytla veškeré informace, které jsem potřeboval,“ pokračoval.

„O čem to mluvíš?“ podivila jsem se tentokrát já.

Netušila jsem čím to je, že jsem jako omámená a všechno mi dochází hodně pomalu. Jestli to bylo tou ztrátou krve nebo bolestí hlavy, která se znovu ozvala, ale až teprve teď jsem si plně uvědomila, kdo to nejspíš proti mně stojí a divila jsem se sama sobě, že mu ještě netrčí kůl ze srdce. Přestože to nijak nenaznačil, byla jsem si stoprocentně jistá, že je to upír a vůbec jsem netušila, proč se tu sním vybavuji, místo toho, abych ho na místě zabila.

„Už si vzpomínám,“ skoro jsem vykřikla, jak mi před očima vyvstala vzpomínka na naše první setkání. „Předevčírem jsem se srazili, když jsem opouštěla instituci,“ vychrlila jsem ze sebe. Už jsem chápala, proč mi to nedošlo dřív. Byla to naprosto nepodstatná vzpomínka, kterou bych si nejspíš nepamatovala, kdyby mě k tomu jeho osobnost nedonutila.

„Jsem poctěn, že si mě pamatuješ,“ pronesl sarkasticky.

Zamračila jsem se a pevně sevřela kůl, který jsem stále držela v ruce. Prohlížela jsem si jeho postavu a uvažovala, do které části mu ho vrazím nejdřív, aby ho to pořádně bolelo. Měla jsem sto chutí udělat z něj cedník, ale něco mi v tom bránilo. Nebyla jsem schopná mu cokoliv udělat. Chtěla jsem se o něm dozvědět víc.

„Nevadí,“ podotkl, když jsem nijak neokomentovala jeho předchozí poznámku. „Bylo docela lehké tě najít,“ poznamenal překvapeně a udělal krok směrem ke mně, přičemž spustil ruce podél těla.

„To už jsem slyšela,“ měřila jsem si ho podezřelým pohledem. Netušila jsem, co má za lubem a pořádně mě to znervózňovalo. „Spíš by mě zajímalo, proč jsi tady.“

„To je zbytečná otázka. Chci tě zabít, stejně jako každý.“

„Proč jsi tedy přerušil můj souboj s tou blonďatou upírkou? Při troše štěstí bych tu už teď nestála.“

„Myslím, že by to bylo víc než pravděpodobné,“ poznamenal a sebral ze stolu pohozenou utěrku a uvolněně si s ní hrál. Choval se úplně jinak než ostatní upíři, které jsem kdy potkala. Byl uvolněný, nedával najevo vztek ani touhu po krvi, přestože mu má poraněná paže musela způsobovat nemalé chutě. Místo toho si tu se mnou normálně povídal, jako kdybychom právě probírali zítřejší počasí. Znepokojoval mě tím daleko víc, než kdyby na mě opakovaně útočil. „Jenže to jsem nechtěl. Chci tě zabít vlastníma rukama. Chci to být já, kdo přemůže Jessicu Piercovou,“ dopověděl.

„To jsem až tak populární?“ pozvedla jsem obočí aniž by mé emoce nějak reagovaly na jeho slova.

„Víc než si myslíš,“ potvrdil s úsměvem. „Neměla bys mě tak provokovat,“ prohodil po chvíli a natáhl ke mně ruku s utěrkou.

Podívala jsem se nejdřív na ní a potom do jeho obličeje ve snaze něco z něj vyčíst. Bylo to marné. Jediné, co jsem viděla byl povznesený, arogantní výraz, který podle mého mínění nevěstil nic dobrého. Kdyby si aspoň sundal ty brýle. O tom jsem si ale mohla nechat tak akorát zdát vzhledem k tomu, jak je dneska slunečno.

Opatrně jsem od něj převzala utěrku a přiložila si ji k rameni. Netušila jsem, jaký to má smysl, když se mi už veškerá krev roztekla po celé délce paže. Absolutně jsem své chování nechápala, ale nebylo tu nic, co by mě nutilo chovat se jinak.

„Cos dělal v instituci?“ vyzvídala jsem.

„Byl jsem zvědavý a taky jsem tě samozřejmě stopoval.“

„Samozřejmě,“ pousmála jsem se. Přišlo mi to jako povedený vtip. Upír loví lovce. Tak tohle mě nikdy nenapadlo, přestože to dávalo docela smysl. Museli mě nenávidět přinejmenším stejně hodně jako já je.

Nastala nepříjemná chvíle ticha. Sledovali jsme jeden druhého a hádali, na co asi myslí. Snažila jsem se přijít na něco, co by vysvětlovalo jeho nezvyklé chování. Nebyla jsem na to zvyklá, nedokázala jsem odhadnou, jak se zachová, co udělá. Nemohla jsem ani tušit, co udělá v další vteřině a nehorázně mě to štvalo. Byla jsem z toho nesvá, protože to bylo něco nového, nepoznaného, ale zároveň mě to vzrušovalo. Líbilo se mi, že to není tak jednotvárné a nudné, jako obvykle.

„Zabiješ mě ještě dneska nebo mám přijít později?“ přerušila jsem to nekonečné ticho.

Pousmál se.

„Co je?“ zeptala jsem se trochu dotčeně.

„Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tak toužil po smrti.“

„A to mi říká mrtvola,“ odvětila jsem kousavě.

Zasmál se a v další vteřině jsem už zase byla přišpendlená ke stěně. Pevně mě držel pod krkem a zuřivě vrčel. Těkala jsem pohledem po jeho obličeji a snažila se prokouknout tmavé skla jeho brýlí. Bylo to marné, ale rozhodně jsem to nehodlala vzdát. Nemohla jsem dopustit, aby měl nade mnou takovou výhodu.

Rychlým pohybem jsem ho uhodila do tváře a v dalším okamžiku se ty prokleté brýle konečně válely na zemi. Překvapeně se na mě podíval a já mu mohla konečně odhodlaně pohlédnout do očí. Byly zmatené. Poprvé jsem u něj zahlédla nějaký náznak emocí, když zmateně těkal pohledem z mého obličeje k oknu, za kterým svítilo oslnivé slunce. Koutek se mi zvedl do nepatrného úsměvu. S tímhle pravděpodobně nepočítal.

Po chvíli dostal zase své emoce pod kontrolu a na obličeji se mu objevila známá arogantní maska.

„Jsi chytrá,“ podotkl s úsměvem.

„Já vím,“ odsekla jsem chraplavě zatímco jsem rukou hmatala po závěsu. Snažila jsem se ho nějak rozptýlit, aby mu nedošlo, o co mi jde.

„Ale jsi člověk,“ poznamenal s náznakem opovržení v hlase. „Nejsi dostatečně silná,“ prohlásil sebevědomě a na důkaz svých slov sevřel mé hrdlo pevněji. Cítila jsem, jak se mi do hlavy žene krev a zoufale jsem lapala po dechu.

„To se ještě uvidí,“ zachraptěla jsem a opětovala mu jeho hypnotizující pohled. Všimla jsem si, že mají jeho oči velice neobvyklou barvu, šedou, jako zatažená podzimní obloha.

„Hranice mezi sebevědomím a nafoukanosti je velmi tenká,“ poučil mě.

„Vážně?“ zaskřehotala jsem a prudce škubla závěsem, který jsem pevně sevřela v pěsti. Náhlý proud světla byl oslepující i pro mě, nemluvě o něm.

Místností se rozlehl bolestný výkřik a okamžitě mě pustil, aby si mohl chránit své citlivé oči. Zesláble jsem se svezla k zemi a mnula si bolavé hrdlo. To už bylo dneska podruhé, co jsem se málem udusila.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a pomalu vstávala s kolíkem pořád připraveným, abych to s ním mohla skončit. Jenže on už byl dávno pryč. Pozorně jsem se rozhlédla po celé kuchyni, abych se ujistila, že se neschovává v nějaké stinné části, ale když jsem zjistila, že zmizely i sluneční brýle, bylo mi jasné, že odešel. Ani jsem se nedivila. Sluneční světlo sice upírům nijak zvlášť nevadí až na jejich oči. Jakmile vystavili svůj zrak přímému slunci, je to stejné, jako kdyby si člověk do očí nalil kyselinu.

Ochromeně jsem se potácela podél kuchyňské linky ke dřezu. Odpustila jsem trochu studené vody a vyprahle ji hltala přímo z kohoutku. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem žíznivá, ale po dnešním dnu jsem se ani nedivila. Zastavila jsem vodu a vyčerpaně se opřela o linku. Kuchyň vypadala, jako by tudy proletělo tornádo. Největší nepořádek pravděpodobně způsobil ten nevychovaný upír, když mi prohledával věci, ale s ohledem na to, co způsobil můj boj s upírkou to bylo stejnak jedno.

Stála jsem tam ještě několik minut neschopna sebemenšího pohybu. Bolela mě snad každá buňka v těle nemluvě o hlavě, kterou jsem zase měla v jednom ohni. Cítila jsem, jak mi únavou klesají víčka a měla jsem co dělat, abych na místě neusnula. Byla jsem k smrti vyčerpaná. Byla jsem vyčerpaná, hladová, potlučená, ale hlavně jsem byla naštvaná. Měla jsem vztek sama na sebe, protože jsem právě prošvihla úžasnou možnost zbavit svět dvou monster. Dva upíři mi sami přišli přímo do domu a oba dva to přežili. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to nikdy předtím nestalo, ale vždycky mě to nehorázně štvalo. Taková promarněná šance.

Pomalými kroky jsem přešla místnost ke mému kabátu, který byl pohozený na zemi. Při každém druhém kroku jsem cítila, jak mi do kyčle vystřeluje nepříjemná bolest. Paráda, do zítřka mám tělo samou modřinu.

Sehnula jsem se k němu a z kapsy vylovila mobil. Divila jsem se, že je ještě vcelku s ohledem na to, kolik nárazů musel dneska přežít. Vytočila jsem první číslo v seznamu a čekala, dokud to Turner nezvedne.

„Co se děje?“ vyštěkl místo pozdravu. Pevně jsem sevřela čelist a vzala si pár vteřin na uklidnění, jinak bych mu musela dát pěkně pikantní odpověď. Ne, že by si to nezasloužil, ale řekla jsem si, že to nechám na příště. „Dostala jsi ji?“ zeptal se už mírnějším tónem, když jsem nic neříkala.

„Proklouzla mi mezi prsty,“ připustila jsem neochotně. Bylo velice obtížné si to vůbec připustit natož to vyslovit nahlas.

„Jakto?“ podivil se a jeho tón hlasu mi nijak nepomáhal.

„Přestaň se mnou takhle mluvit nebo se na tebe vykašlu,“ pohrozila jsem mu nasupeně.

„Promiň,“ řekl aniž by se obtěžoval, aby to znělo věrohodně. Měla jsem sto chutí mu tím telefonem praštit.

„To je jedno,“ zamumlala jsem nakonec. Nemělo smysl se s ním teď hádat. „Byl tam další. Vyrušil nás,“ shrnula jsem zkráceně.

„Kdo?“

„Nevím, jak se jmenuje,“ řekla jsem popravdě, „ale předevčírem jsem ho potkala v instituci.“

„U nás?“ podivil se nahlas. „Co by tu dělal upír?“

„Myslím, že sháněl informace,“ vyslovila jsem svou domněnku.

Na druhé straně nastalo ticho. Bylo slyšet jen nějaké šustění, nejspíš něco hledal.

„Můžeš mi ho popsat?“ ozval se Turner po chvíli.

„Jistě,“ přitakala jsem a před očima se mi hned vybavil jeho obličej. „Má krátké, černé vlasy, výrazně šedé oči lemované hustým tmavým obočím, výraznou bradu, rovný nos a je mizerně oholený. Oblečený byl celý v černém.“

„Fajn, zkusím to hodit do databáze, jestli nám to něco vyhledá, ty se mezi tím zaměř na tu upírku. Dám ti vědět, jestli něco najdeme.“

„Jistě,“ souhlasila jsem a pak dodala: „Mohl bys za mnou poslat Brin?“

„Proč? Je ti něco?“ zeptal se a chvíli jsem měla pocit, že má o mě vážně starost.

„Ne, jen mám pocit, že budu potřebovat něco zašít,“ uklidnila jsem ho a pohledem přitom sklouzla na své rameno. Už to dávno nekrvácelo, ale věděla jsem, že to bude potřebovat ošetřit.

„Dobře, za chvíli je tam,“ řekl a zavěsil.

Schovala jsem mobil do kapsy a přesunula se k ledničce, která jako jediná přežila upírův nájezd. Zdá se, že jídlo ho nijak zvlášť nezajímalo. Vytáhla jsem z ní mléko a potom jsem prohledala kuchyňskou linku, jestli mi tu někde zůstaly cereálie. Měla jsem hlad, ale byla jsem příliš lenivá na to, abych si nachystala nějaké pořádné jídlo. Stejně si půjdu za chvíli lehnout, tak nemá smysl se moc přecpávat. Nasypala jsem si plnou misku cereálií, zalila to mlékem a pustila se do jídla.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem dávala prázdnou misku do dřezu se v místnosti objevila Brin. Brin znal každý lovec instituce. Byla to naše ošetřovatelka a taky jediný člověk, se kterým se dalo normálně povídat.

„Páni, tu je spoušť,“ spráskla ruce, když uviděla ten nepořádek.

„Měla jsem návštěvu,“ pokrčila jsem rameny a zvedla ze země jednu z pohozených židlí.

Obkročmo jsem se na ni posadila, ruce si položila na opěradlo a hlavu na ně. Cítila jsem, jak moje rameno při každém pohybu silně protestuje, ale snažila jsem se to nevnímat. Místo toho jsem pozorovala Brin, jak se přehrabuje ve svém kufříčku a vytahuje všechny potřebné věci.

„Tak kdo to byl dneska?“ zeptala se, aby mě rozptýlila, zatímco mi dezinfekcí čistila ránu.

„Blonďatá upírka a arogantní upír. Jako obvykle,“ odpověděla jsem a zatínala pěsti, abych neucukla před tím štípajícím nesmyslem. „Nejhorší je, že to oba dva přežili,“ postěžovala jsem si.

„Hlavní je, že jsi to přežila ty,“ podotkla a vyměnila dezinfekci za jehlu.

„Hmm,“ zamručela jsem a snažila se ignorovat to nepříjemné tahání nitě.

Následovalo krátké ticho rušené jen naším oddychováním. Už jsem neměla co říct, spíš jsem chtěla nerušeně přemýšlet. Neustále jsem se v myšlenkách vracela zpátky k tomu upírovi. To bylo poprvé, co se někomu podařilo takhle mě zaskočit. Ještě se mi nestalo, aby mě stopoval upír, po kterém jsem zatím nešla. Většina upírů se objevila, až když zjistili, že po nich jdu. Potom teprve vylézali z svých skrýší a snažili se mě zneškodnit. Tenhle ale ne. Přišel sám, dobrovolně aniž bych ho pronásledovala. A mě zajímalo proč.

„Hotovo,“ vytrhla mě Brin z myšlenek.

„Díky,“ řekla jsem a pozorovala úhledně zašitou ranku na rameni. Už nevypadala tak hrozivě, ve skutečnosti to byla jen velmi malá rána, ale jizva po ní zůstane určitě.

„Ještě něco?“ ptala se, zatímco balila věci zpátky do kufru.

„Ne,“ vyhrkla jsem automaticky, ale pak jsem se zarazila. Sice jsem nikdy neměla ve zvyku vyšilovat kvůli blbostem, ale když už je tady, tak toho využiji. „Vlastně jsem se dneska nešikovně uhodila do hlavy a neustále mě bolí,“ řekla jsem popravdě.

„Kde jsi se praštila?“ vyzvídala starostlivě.

„Ani nevím. Někde tady,“ řekla jsem a sáhla si na temeno hlavy. Jakmile jsem se rukou dotkla vlasů, bylo mi jasné, že jsem to odhadla správně.

„Ukaž,“ přistoupila a velice opatrně mi odhrnula vlasy, aby si to mohla prohlédnout. „Není to moc pěkné,“ komentovala. „Jak dlouho si byla mimo?“

„Myslím, že hodinu.“

„A to jsi pak ještě bojovala s dvěmi upíry?“ divila se.

„No, jaksi jsem neměla na výběr a navíc v tu chvíli mě to ani moc nebolelo. Vrátilo se to, až bylo po všem.“

„Zašít to sice nepotřebuje, ale dám ti na to obklad a pak se musíš jít prospat.“

„Jistě,“ přikývla jsem a sykla bolestí, když se studený obklad dotkl toho citlivého místa. Hned potom mnou projela úleva. „Díky,“ zašeptala jsem znovu a měla co dělat, abych udržela oči otevřené.

„Můžu ještě něco udělat?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, díky. Už to zvládnu,“ ujistila jsem ji.

„Dobře. Kdyby něco, zavolej,“ poručila mi a odešla.

Zůstala jsem tam jen tak sedět a nechala se uspávat tím příjemným chladem, který se mi rozléval hlavou. Byla jsem na vrcholu blaha, dokud zvonění mobilu neproťalo nekonečné ticho. Neochotně jsem otevřela oči a vytáhla mobil z kapsy.

„Ano?“ otázala jsem se.

„Mám pro tebe špatné zprávy,“ ozval se Turnerův hlas na druhé straně telefonu.

„Kdyby dobré, bála bych se,“ řekla jsem nevýrazně a čekala až začne mluvit.

„Nikoho, kdo by odpovídal tvému popisu v databázi nemáme, takže ať je to kdokoliv nebo cokoliv, nevíme o něm vůbec nic.“

„Sakra,“ ulevila jsem si. Tohle nevypadalo dobře. Kromě jeho vzhledu, jsem o něm neměla vůbec žádné informace, zatímco on o mě věděl snad úplně všechno. Dostala jsem se do vážně prekérní situace a nemám sebemenší ponětí, jak se z ní dostanu. Vypadá to, že z tohohle vedou jen dvě cesty a záleží pouze na mých schopnostech, která z nich bude ta moje.

„Dávej na sebe…“

Zavěsila jsem dřív, než stihl větu dokončit. Nebyla jsem zvědavá na jeho projevy starosti, teď jsem měla před sebou daleko závažnější věci na práci. Ale ze všeho nejdřív, jsem si musela pořádně odpočinout a načerpat síly. Budu je potřebovat.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 4. kapitola: