Prokletí jménem život - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tahle kapitolka mi trvala trochu dýl, ale doufám, že se vám bude líbit. Dozvíte se, co se nakonec stane s Isabell a znovu se zde setkáme s neznámým, arogantním upírem.

15.06.2010 (18:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 782×

5. kapitola

Po dlouhém rozhodování a značném sebepřesvědčování, jsem se nakonec rozhodla pronásledovat dál Isabell místo neznámého upíra. Bylo mnohem těžší než jsem si myslela, se tohoto rozhodnutí držet, protože jediné, co jsem opravdu chtěla, bylo vidět toho arogantního blba, jak se pomalu rozpadá na prach. Ale jelikož jsem o něm nevěděla vůbec nic, nemám žádnou šanci ho vystopovat a nehorázně mě to štvalo. Nechtěla jsem jen tak čekat až se zase z ničeho nic objeví, ale neměla jsem na výběr.

Dům jsem opouštěla časně z rána, odpočatá a plná nově nabytých sil. Byla jsem připravená čelit krvelačné upírce i dalším hrůzám, která mě můžou potkat. Dokonce i na neočekávaný vpád dalšího upíra, v který jsem tak trochu doufala. Tentokrát se mu nepovede mě tak lehce překvapit. Jestli se dneska objeví, bude to to poslední, co v životě udělá.

Když jsem dorazila na místo, ranní slunce bylo už dávno schované za nepropustným baldachýnem mraků. Obloha byla temná a zdála se být nezvykle blízko země, až jste měli pocit, že vám musí každou chvíli spadnout na hlavu. Vlasy mi čechral studený vítr a na kůži jsem cítila dopadnout první kapky deště. Pozvedla jsem jeden koutek do úsměvu. Milovala jsem déšť.

Pohlédla jsem na majestátnou budovu stojící naproti mně. Tedy, to co z ní zbylo. Byl to starý kostel postavený někdy v sedmnáctém století. Zub času na něm napáchal mnoho škod, více ale vojáci Unie, kteří se k němu během Občanské války nechovali zrovna nejlépe. Kdysi jsem se o místní historii velice zajímala a válka Severu proti Jihu patřila mezi mé nejoblíbenější historické události. Bylo pro mě zvláštně vzrušující stát jen krůček od tak vzácného místa. Ještě unikátnější bylo, že vše, co jsem viděla bylo v původním stavu, tak jak to tu po válce zůstalo. Z nějakého důvodu se tu o to nikdy nikdo nestaral.

Pomalu jsem otevřela těžká vrata. Přestože působila poměrně masivně a odolně, měla jsem pocit, že jsou neobvykle křehká, jako by se mi měla každou chvíli rozpadnout v ruce. Přede mnou se objevila místnost, která pozbyla veškerou svou církevní majestátnost. Obě řady lavic byly rozmlácené a třísky rozházené všude kolem stejně jako střepy z kdysi velkolepých soch. Některá okna byla napůl rozmlácená stejně jako všechno ostatní, co se dalo rozbít. Jediné, co přežilo ničivý nájezd vojáků byl zdobený lustr vysoko u stropu, dnes pokrytý tlustou vrstvou prachu a pavučin.

Procházela jsem prostředkem vysoké a chladné místnosti a rozhlížela se do všech stran. Z každé věci, na kterou jsem pohlédla na mě dýchala zdejší historie opředená rouškou záhad. Na chvíli se ve mně probudila dávno pohřbená vášeň pro historii a zaplavila mě touha zjistit o tomhle místě víc. Jako například, co se tu vlastně stalo. Jenže pak jsem si uvědomila, proč tu ve skutečnosti jsem a dala se raději do práce.

Začala jsem postupně prohledávat každý kout kostela. Pozorně jsem oddělávala každý trám, který mi stál v cestě a prozkoumávala, co se za ním skrývá. Z nějakého důvodu mě pátrání v tomhle kostele bavilo mnohem víc než to poslední na farmě. Možná to bylo kouzlem tohoto místa či snad uklidňujícím koncertem dešťových kapek dopadajících na střechu kostela. Nebo v tom bylo něco úplně jiného. Důvod nebyl důležitý, hlavní bylo, že mi čas rychle utíkal aniž bych si zatím uvědomovala, že jsem ještě vůbec nic nenašla. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem si ani nevšimla, že mám společnost.

„Už zase se mi hrabeš ve věcech?“ ozval se vysoký ženský hlas za mými zády.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu a velice pomalu se narovnala. Ruce jsem spustila podél těla a pevně sevřela jeden kousek bývalé lavice, který jsem chtěla předtím odklidit z cesty.

„Krátím si čekání,“ odpověděla jsem aniž bych se otočila.

„Už jsi se dočkala.“

Otočila jsem se k ní čelem a pohlédla do jejích zelených očí. Ona mi pohled vytrvale opětovala a já děkovala bohu, že dneska prší. Nebudou mi v očním kontaktu zavázet žádné sluneční brýle.

„Kam jsi včera tak rychle zmizela?“ nadhodila jsem konverzačním tónem. „Snad jsi se nevylekala?“

„Já se spíš divím, že jsi to přežila ty,“ odvětila, přičemž schválně přehlédla mou otázku. Mohla jsem z toho usoudit jen jedno. Vážně se ho polekala. Otázkou jen zůstává, proč?

„Umím se o sebe postarat,“ ujistila jsem ji s úsměvem.

„To jsem zjistila,“ přikývla a mimoděk si rukou protřela pravé oko. „Jenže Ian je jiný. Není radno si s ním zahrávat.“

„Takže ses ho lekla,“ podotkla jsem s úsměvem.

V odpověď mi bylo jen podrážděné zavrčení a zuřivý pohled. Nejspíš jsem se ji dotkla. Možná bych se ji mohla omluvit. Anebo spíš ne. To ji raději zabiji.

„Jenže dneska tu není a já můžu konečně dokončit, co jsem včera začala,“ pronesla.

„Nápodo…“ dříve než jsem stihla dokončit slovo, jsem vyletěla do vzduchu a tvrdě narazila do jedné zdi kostela. Otřeseně jsem se svezla na zem a pohledem sledovala tu malou mrchu. Teď mě naštvala. Tohle vážně neměla dělat.

Pohotově jsem vyskočila na nohy a vší silou po ní hodila dřevěný úlomek, který jsem dřímala v ruce. Můj záměr nevyšel úplně tak, jak jsem očekávala, protože letící kousek dřeva bez problému chytla, ale alespoň to na chvíli upoutalo její pozornost. Bez dalších průtahů jsem se rozběhla směrem k ní a z kapsy od kabátu vytahovala dřevěný kůl. Napřáhla jsem se a chtěla jí ho vrazit rovnou do prsou, ale ona mou ránu odrazila. Ruka ji pohotově vystřelila vzhůru a uvěznila mé zápěstí v pevném sevření. Proč jen musí mít upíři takovou sílu?

Podívala se mi zpříma do očí a já ji pohled odhodlaně opětovala. Byla jsem o několik centimetrů vyšší než ona, čímž mě ještě víc naštvalo, že je tak těžké ji přeprat.

„Včera jsem tě podcenila, ale stejnou chybu už znovu neudělám,“ zavrčela na mě, přičemž vycenila své velké tesáky.

„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny a v dalším okamžiku ji uhodila pěstí přímo do obličeje. Hlava se ji otočila na stranu a já využila chvilky nepozornosti, abych vykroutila ruku z jejího sevření. Upíři byli sice silnější, ale rozhodně nebyli chytřejší. Stačilo použít jednoduchý chvat a byla jsem volná. Obratně jsem se ji dostala za záda a praštila ji tupým koncem kůlu do temena hlavy. Tím jsem získala dalších pár vteřin volna na promyšlení dalších událostí.

Hodila na mě přes rameno zuřivý pohled a se zuřivým vrčením vyrazila proti mně. Dříve než jsem stihla jakkoliv zareagovat jsme tvrdě narazily do nejbližší zdi až se sklo v nejbližším okně zachvělo. Prosmýkla jsem se ji pod rozmáchnutou paží dříve než mě stihla uhodit a vyskočila ji na záda. Pevně jsem ji sevřela kolem krku zatímco jsem ji druhou rukou zarazila kolík hluboko do těla. S hlasitou ozvěnou se nesl místností její bolestný výkřik až mě z toho rozbolely uši. Podlomila se ji kolena a ve chvíli, kdy dopadla na všechny čtyři, jsem ji přeletěla přes hlavu.

Přetočila jsem se na břicho, abych na ni viděla. S dalším bolestným heknutím si vytrhla kůl z těla a odhodila ho pryč. Slyšela jsem jen, jak se sesypalo sklo, když ten kus dřeva proletěl oknem ven. Zatímco si Isabell prohlížela krvavou ránu v boku, snažila jsem se odplazit kousek dál a najít vhodný kousek nějakého dřeva. Měla jsem štěstí, že tu kolem bylo tolik třísek. Uchopila jsem do ruky první, kterou jsem nahmatala zrovna ve chvíli, kdy po mě upírka střelila vražedným pohledem. Nepochybně jsem ji naštvala.

Dříve než jsem stihla cokoliv udělat mi vyrazila třísku z ruky a pevně mě přitiskla k zemi. Určitě jsem ji naštvala a ona patřila mezi ty silné a pomstychtivé upíry, kteří jdou jen těžko zabít.

Zoufale jsem rukou pátrala po něčem, co by mi pomohlo se z téhle šlamastiky dostat. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jak jen mi to její pevný stisk dovoloval a snažila se pohledem najít ten nejvhodnější kousek dřeva.

„To je tvůj konec, mrcho,“ zavrčela a vycenila své ostré zuby. Pěstí mě při tom tvrdě udeřila do tváře až se mi hlava otočila na stranu.

V tu chvíli jsem mezi třískami zahlédla něco třpytivého. Automaticky jsem po tom natáhla ruku aniž bych si byla jistá, že mi to může nějak pomoct, ale měla jsem štěstí. To třpytivé byla rukojeť staré válečné šavle. Pevně jsem ji sevřela a rozmáchlým gestem ji zaryla Isabell rovnou do stehna.

Přestože ji to nemohlo ublížit tolik, jako dřevo, na chvíli to přitáhlo její pozornost a nevědomky uvolnila sevření. Využila jsem toho a obratně změnila tuhle nepříznivou situaci ve svůj prospěch. Přetočila jsem se na ni a uvěznila ji k podlaze jako ona předtím mě. Její oči byly překvapené, což jsem chytře využila. Dalším silným rozmáchnutím jsem ji hodlala šavlí useknout hlavu a ukončit tak tenhle boj. Cítila jsem totiž, že mi pomalu docházejí síly. Netušila jsem, jak dlouho bych ji ještě byla schopna vzdorovat.

Zvedla jsem šavli do vzduchu a sekla. Jenže ani tenhle plán mi nakonec nevyšel. Její zbystřené upíří smysly ji tentokrát zachránily život a dříve než se ostří dostalo k jejímu krku vztyčila ruku v obranném gestu. Meč hladce projel její paží, což zapříčinilo další nadlidský výkřik bolesti. V další vteřině jsem opět letěla vzduchem na druhý konec místnosti. Dneska mám vážně letecký den.

Tohle přistání však nedopadlo nijak dobře. Dopadla jsem přímo doprostřed té největší hromady třísek, která tu byla. Omámeně jsem zůstala ležet jak široká tak dlouhá, neschopná ani zvednout hlavu. Byla jsem na pokraji svých sil a tohle mě dorazilo. Navíc jsem měla takový pocit, že se mi kousek dřeva zabodl do stehna, ale neměla jsem dost síly cítit bolest. Bylo až pozoruhodné jak tyhle boje s upíry vyčerpávaly. Vážně bych si měla někdy vzít dovolenou nebo si příště vyhlídnu zase nějakou citlivku, ať si na chvíli odpočinu.

S vypětím všech zbývajících sil jsem se opatrně zvedla a prohlédla si levou nohu. Měla jsem pravdu, ze stehna mi trčel malý kousek dřeva. Zatnula jsem zuby a prudkým pohybem si ho vytáhla. Nohou mi projela ostrá bolest, ale dalo se to snést. Možná už jsem si vážně začínala zvykat.

Zvedla jsme zrak a pohlédla na rozzuřenou upírku. V očích se ji mísila bolest se vztekem a zdravou rukou si mnula ošklivě vypadající pahýl končící těsně u loktu. Tušila jsem, že tímhle jsem si ji určitě nenaklonila a v dalším okamžiku se už řítila proti mně. Zastavila se těsně přede mnou a prohlížela si mě vzteklým pohledem. Z očí ji šlehaly plameny, jak se snažila přijít na nejbolestivější způsob mučení a co nejpomalejší smrti. Mimoděk jsem v ruce sevřela jednu z dřevěných třísek aniž bych měla sílu s ní cokoliv udělat. Nedokázala jsem se ani pohnout. Mohla jsem tam jen sedět a čekat na to, co přijde. Nebojácně jsem ji hleděla do očí a s úlevou očekávala konec.

Zdravá ruka ji vystřelila směrem k mému krku a pevně ho sevřela. Opět jsem pocítila nepříjemné příznaky dušení, ale vůbec nic to se mnou nedělalo. Nebála jsem se, jen jsem čekala. Smrt je vysvobození.

Pomalu se mi z nedostatku vzduchu začala točit hlava a před očima se mi zatmělo. Cítila jsem, jak pomalu upadám do nevědomí, ale těsně před tím, než se tak stalo, Isabelino sevření najednou polevilo až nakonec zmizelo úplně.

Zoufale jsem začala lapat po vzduchu neschopna si ho do plic nabrat dostatek. Nějak jsem sklouzla z hromady na zem a přistála na všech čtyřech, přičemž jsem si jednou rukou mnula citlivý krk. Dávila jsem se náhlým přísunem čerstvého vzduchu a hlava se mi zběsile točila. Tohle mě už přestávalo bavit. Vážně jsem zvědavá, kdy konečně zubatá dokončí svou práci a ušetří mě těchto bolestivých záchvatů. Kdybych jednoduše zemřela, nebolelo by to.

Trvalo mi možná pár minut, než jsem byla schopná otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Kousek ode mě jsem zahlédla hromádku tmavého popela v místě, kde před tím stála Isabell. Chvíli jsem na ni nepřítomně hleděla, než mi plně došlo, co to znamená. Najednou jsem byla dokonale při smyslech a dříve než jsem si stihla uvědomit, co vlastně dělám jsem stála v pohotovosti na nohou a dívala se přímo do šedých očí, které se mi znovu arogantně posmívaly.

„Ty…“ zachraptila jsem slabým hlasem.

„Jmenuji se Ian,“ řekl s úsměvem na tváři a nepatrně se při tom uklonil.

Absolutně mě svým chováním vytáčel a okamžitě ve mně probudil touhu něco do něj vrazit. Divila jsem se, kde se to ve mně vzalo, když jsem ještě před pár minutami byla jen krůček od smrti. Jenže něco v jeho pohledu mě dokázalo nakopnout a dodalo mi potřebné síly k tomu, pořádně mu znepříjemnit následující chvíle života.

„Je mi vážně jedno, jak se jmenuješ,“ odsekla jsem stále chraplavě.

„Jsem jen slušně vychovaný.“

„A počítáš mezi slušné vychování pokus o vraždu?“

„Právě jsem ti zachránil život, jestli sis nevšimla,“ řekl naoko uraženě a ukázal na hromádku prachu u mých nohou.

„Všimla, ale děkovat ti nebudu, jestli čekáš na tohle,“ odbyla jsem ho.

„Zas tak bláhový nejsem.“

Nekomentovala jsem to. Stála jsem tam a zkoušela prokouknout tu jeho arogantní masku. Chtěla jsem vědět, co se mu honí hlavou, abych se na to mohla předem připravit, protože z jeho obličeje se nedalo vůbec nic vyčíst. Jeho tvář neprozrazovala vůbec žádné emoce a šedé oči byly stejně temné a tajemné, jako dnešní obloha. Připomnělo mi to rčení o klidu před bouří a tušila jsem, že pořádná bouřka je nevyhnutelná.

„Co tvoje oči,“ prohodila jsem jen tak mimochodem. To ticho mi nedělalo dobře.

„To od tebe nebylo moc hezké,“ zamračil se. „Jenže dneska nesvítí žádné slunce, které by ti mohlo pomoct.“

„To mám asi smůlu, co?“ pozvedla jsem obočí.

„A velkou,“ povytáhl jeden koutek do ďábelského úsměvu a než jsem se stihla vzpamatovat, stál za mnou a uvěznil mě v ocelovém obětí. „Dneska mě tak lehce nedostaneš,“ řekl, zatímco mi svazoval ruce za zády.

Snažila jsem se mu všemožně vykroutit, ale svíral mě příliš silně. Nemohla jsem se vůbec pohnout ani bránit. Ale z nějakého důvodu mi to vadilo míň, než by za dané situace mělo. Cítila jsem, že mě hned tak nezabije a hořela jsem zvědavostí, dozvědět se o něm něco víc. Chtěla jsem konečně poznat jeho záměr, poznat pravidla jeho hry. Potom budu možná schopná ji rozehrát podle sebe.

Odvedl mě do jednoho rohu místnosti a posadil mě na zem s rukama pevně svázanýma za zády. Znovu mě svým chováním překvapil. Čekala jsem, že mě ještě k něčemu přiváže, abych mu nebyla schopná utéct, ale o to mu nešlo. Chtěl se jen ujistit, že se nebudu bránit a nijak mu neublížím. Hádám, že kdybych chtěla utéct tak mě jednoduše dohoní nebo by mě dokonce nechal běžet. On si se mnou hrál.

„Teď si trochu popovídáme,“ řekl a posadil se naproti mně v dostatečně bezpečné vzdálenosti s očima zabodnutýma do mých.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování