OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 7. kapitola

05.07.2010 (16:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 771×

7. kapitola

Nepřítomně jsem pozorovala rozrůstající se požár, zatímco Ian neúnavně pochodoval pořád tam a zpátky. Nejspíš si chtěl v mokré trávě vyšlapat chodníček nebo jsem ho nudila tak moc, až z toho zešílel. Upřímně mi to bylo jedno. Vůbec mě nezajímalo co dělá nebo co má v plánu. Z nějakého důvodu mi to bylo v tuhle chvíli jedno. Nejspíš na mě pomalu doléhala únava. Už jsem dokonce vzdala i pokusy o útěk, stejně to nemělo cenu a nehodlala jsem se neustále válet po zemi.

Sledovala jsem uklidňující světlo plamenů, které se neúnavně šířily dál přestože nepřestávalo pršet. Dívala jsem se, jak oheň obepíná celou konstrukci kdysi velkolepé budovy a mění ji v obří pochodeň. Přemýšlela jsem, jak dlouho asi bude lidem trvat, než si něčeho všimnou a zavolají hasiče. Vzhledem k tomu, že tohle místo bylo poměrně z ruky, cesta sem trvala zhruba půl hodiny a než někomu dojde, že by ten mohutný dým na obloze mohl mít něco společného s požárem, hádám, že se tu nikdo neobjeví přinejmenším ještě hodinu. Stejně to už bude jedno. Z toho kostela nezůstane nic víc než ohořelé základy.

Zaměřila jsem svůj pohled na ohnivou cestičku, po které se plameny postupně rozprostíraly dále do okolí. Dívala jsem se, jak oheň neohroženě spaluje vše, co mu přijde do cesty a snaží se dobýt co nejširší území. Napadlo mě, kolik asi nadělá škody, než sem dorazí někdo, kdo by ten požár uhasil. Možná bych mohla někoho upozornit, že tu hoří, ale to bych první musela mít volné ruce a taky náladu hrát si na hodného človíčka. Jednoduše řečeno, mi bylo úplně jedno, co se může stát.

Jenže dlouho mi tahle lhostejnost nevydržela. V dálce jsem zahlédla nějaký předmět, který zde určitě nepatřil. Viděla jsem, jak se k němu nezadržitelně blíží ničící plameny a chystají se ho pohltit. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co je to za předmět.

„To né,“ vykřikla jsem a okamžitě vyskočila na nohy. Trochu jsem zavrávorala než jsem dostala svou rovnováhu pod kontrolu a hned se rozeběhla směrem k hořícímu kostelu.

Stihla jsem však udělat jen pár kroků než mě na místě přikoval silný výbuch. Cítila jsem, jak se zvedla silná tlaková vlna, která mi znemožnila udělat už ani jeden krok navíc. Zůstala jsem tam stát s pohledem zabodnutým na zvedající se ohnivý mrak a následně na jiskry dopadající zpátky na zem. Cítila jsem, jak se cosi uvnitř mě roztříštilo na tisíc kousků a na tváři mi skanula jedna osamocená slza. První slza od doby, kdy jsem pohřbila své rodiče. Teď jsem se cítila podobně jako tenkrát. Jako by mi ten výbuch zlikvidoval poslední věc, která mi dokazovala, jak mě měli rádi. Poslední věc, která mi připomínala ten poslední den, který jsem s nimi strávila a která mě nutila pokračovat dál.

„Ups,“ ozvalo se za mými zády.

Při tónu toho hlasu mě okamžitě jakákoliv bolest vyvolaná ztrátou mé milované motorky, poslední věci, kterou jsem od svých rodičů dostala, opustila. Vystřídala jí prudká vlna hněvu. Pomalu jsem se k němu otočila a ruce za zády zaťala do pěstí až jsem si nehty zaryla hluboko do kůže.

Pohlédla jsem do jeho klidné tváře a nenávist se ve mně rozhořela novým plamenem. Upřel na mě své chladné oči, které postrádaly jakékoliv city. Sebrala jsem veškerou sílu, kterou jsem v sobě ještě měla a prudce mu dupla na nohu. Obličejem mu projelo překvapení a já toho využila k dalšímu útoku. Nejsilněji jak jen to šlo jsem ho nakopla do rozkroku. Z praxe jsem už věděla, že upír, ať je mrtvý jak dlouho chce, je přece jenom pořád chlap a tenhle jednoduchý fígl mi už mnohokrát zachránil život. Reflexivně si zakryl své citlivé místo rukama a s bolestným zaúpěním se sklonil v pase. Zase jsem nezahálela a nacvičeným úderem ho kopla do obličeje. Těžce se svalil na zem a já pokračovala. Nelítostně jsem ho mlátila do každé části těla, která se naskytla tak silně až mě z toho bolela noha. Jenže to nebylo nic oproti tomu, co živilo můj vztek.

Absolutně jsem nechápala, jaký má mé počínaná smysl, ale potřebovala jsem ze sebe tu zlost vymlátit. Popravdě řečeno jsem si lepší boxovací pytel ani vybrat nemohla. Stejně se mu nic vážného nestane a pokud jsem ho urazila nebo něco takového tak má smůlu. Omlouvat se mu rozhodně nebudu. Jemu to jenom prospěje a mě se možná uleví.

Při dalším úderu mě obratně chytl za nohu a já ztratila rovnováhu. Natáhla jsem se vedle něj na mokrou zem a než jsem si to stihla uvědomit, ocitlo se jeho tělo nad mým. Uvěznil mě pod sebou a očima pátral v mém obličeji. Nejspíš jsem ho svým chováním trochu zmátla.

„Uklidni se,“ pronesl autoritativním hlasem, když jsem sebou nepřestávala šít.

Tahle pozice byla pro mě hodně nepříjemná. Snažila jsem se z ní všemožně dostat, nehledě na to, jak nesmyslné to bylo. Pokusila jsem se znovu zaútočit na jeho mužství, jenže tahle poloha mi to značně znemožňovala a navíc už jsem ho podruhé nedokázala překvapit.

„Slez ze mě,“ zavrčela jsem, když už veškeré pokusy o osvobození selhaly.

„Uklidni se,“ zopakoval tvrdohlavě.

„Pusť mě,“ vyštěkla jsem ještě podrážděněji.

„Nejdřív se uklidni. Nemůžu tě pustit, dokud si nebudu jistý, že si svým bláznivým chováním neublížíš,“ řekl s potutelným úsměvem na tváři.

„Jako kdyby ti na tom záleželo,“ odtušila jsem suše.

„Nezáleželo,“ ujistil mě pobaveně. „Jenže takový vzácný exemplář jako jsi ty se musí zachovat neporušený.“

„Jdi do hajzlu,“ odsekla jsem podrážděně a plivla mu do toho jeho arogantního ksichtu. Vítězně jsem se pousmála, když ho chlustanec trefil přímo do oka.

„Ty malá mrcho,“ zaklel a přetočil se do sedu, aby si mohl promnout oko. Tím jsem konečně získala svobodu a rychle se vyškrábala na nohy.

Stála jsem od něj v bezpečné vzdálenosti a pozorovala ho. Bavila jsem se pohledem na jeho znechucený výraz, když si vytřel slinu z oka. Měla jsem sto chutí plivnout na něj znovu a znovu, ale nic se prý nemá přehánět. Až přijde ten správný čas, vychutnám si pohled na jeho zmučenou tvář těsně před smrtí.

Nakonec se důstojně postavil a zahleděl se mi do tváře. Netušila jsem, co v ni vidí, ale zůstali jsem tak stát několik minut. Několik tichých, neskutečně dlouhých minut.

„Kdy mě hodláš zabít?“ promluvila jsem nakonec. Vážně by mě zajímalo, co se mnou teď zamýšlí. Pořád jsem nechápala jeho záměr. Neustále mi opakoval, jak moc rád by mě viděl mrtvou, ale světe div se, jsem ještě pořád naživu. Přestože by mě mohl zabít během mrknutí oka.

„Neboj, tvůj čas přijde,“ ujistil mě chladně. „Jenže teď to budu muset na chvilku odložit.“

„Proč?“ podivila jsem se.

„Protože chci zjistit, který idiot nás chtěl upálit v tom pitomém kostele,“ vyrazil ze sebe zuřivě.

Dívala jsem se na něj v němém úžase. Překvapilo mě, že je schopný něčeho takového, jako je pravý a nefalšovaný vztek. Byla jsem u něj tak zvykla na povýšenou masku, že mě tenhle krátký emocionální výlev naprosto ohromil.

„Jo, to by mě taky zajímalo,“ zamumlala jsem po krátké odmlce. „Ale pochybuji, že se tu ještě bude schovávat,“ dodala jsem skepticky.

„Ne, to asi ne,“ řekl a zamyšleně se zahleděl do dálky. Upřel svůj pohled na hořící kostel a přemýšlel. Dala bych v tu chvíli nevím co za to, abych mu byla schopna číst myšlenky. Chtěla jsem znát jeho plán, ať už byl jakýkoliv a týkal se čehokoliv.

Pozorovala jsem, jak si mihotající světlo ohně hraje a odráží se od jeho obličeje. Oranžová záře osvětlující část jeho tváře byla v prapodivném kontrastu s tmou, která halila druhou půlku. Dodávalo mu to až ďábelské vzezření a já se na chvíli přistihla, že tu souhru obdivuji. Líbilo se mi, jak se mu plameny zračily v šedých očích, jako dva malé ohýnky v kamenném krbu.

„Tak co máš v plánu?“ proťala jsem znovu ticho a sklopila pohled. Byla jsem doslova vyděšená vlastními myšlenkami a chtěla jsem se jich nějak zbavit.

Odtrhl oči od obří pochodně a podíval se na mě. Přiblížil se více ke mně a na tváři mu hrál šibalský úsměv. Podezřívavě jsem si ho prohlížela a přemýšlela, co má asi za lubem. Ten jeho pohled se mi vůbec nelíbil, nevěstil nic dobrého a já absolutně netušila co. Štvalo mě, že se na něj nemůžu nijak připravit a už vůbec se ubránit. Kdybych aspoň měla možnost nějak proti jeho plánům zakročit, jenže já byla úplně bezbranná. Nesnesitelná situace.

„Co?“ pozvedla jsem obočí a dožadovala se odpovědi.

Jeho úsměv se rozšířil a mě náhle vyschlo v krku. Ať už má v plánu cokoliv, určitě se mi to nebude moc líbit. Možná, že bych v tuto chvíli uvítala, kdyby se mě radši pokusil zabít. Určitě by to bylo lepší, než nemít ani tušení o tom, co se stane v následujících vteřinách.

„Co bys řekla na krátkou procházku ke mně domů?“ zeptal se laškovně.

„Jen přes mou mrtvolu,“ odvětila jsem automaticky. To si ze mě snad dělá srandu. K tomu mě nikdy nikdo nedonutí.

„Nebuď tak zatrpklá,“ řekl ležérním tónem. „Všechno pak bude jednodušší.“

„Táhni ode mě,“ varovala jsem ho, když udělal další krok směrem ke mně. Automaticky jsem přitom o krok couvla.

„Tak fajn. Když to nepůjde po dobrém tak to budeme muset udělat trochu jinak,“ povzdechl si a než jsem stihla cokoliv zaregistrovat, zmizela mi půda pod nohama a do tváře mě najednou bodal studený vítr smíchaný s ostrými kapkami deště.

Znovu jsem pocítila, jak se mi nebezpečně zhoupl žaludek a doufala jsem, že ho tentokrát už konečně pozvracím. Byl by to jen malý trest za to, jak moc mě štve.

Přišlo mi to jako nesnesitelně dlouhá doba než jsme konečně zastavili, přestože to musela být jen chvilka. Být v jeho náruči, cítit na sobě jeho dotyk pro mě znamenalo nepředstavitelná muka. Měla jsem sto chutí křičet, vymanit se z jeho sevření, ale silný tlak větru mě k němu přišpendlil a já nebyla schopná se ani pohnout ani promluvit. V krku jsem měla vyschlo a do očí se mi hnaly slzy, jak mě do nich bodal ostrý vítr. Myslela jsem, že z toho zešílím.

Konečně jsme se zastavili. Nacházeli jsme se v jedné ze zapadlých čtvrtí města u jednoho z činžáků zdobeného stovkami grafitů. Vůbec jsme to tu neznala, nemohla jsem přesně určit, kde jsme. Do města jsem chodila málo kdy a do těchto pochybných částí už vůbec ne. I když je pravda, že kdysi jsem tu občas zašla za pár kamarády, ale to už je hodně dávno. Od té doby se toho mohlo tolik změnit a navíc jsem si už skoro vůbec nic nepamatovala.

„Kde to jsme?“ vyrazila jsem ze sebe těžce. Tohle zrychlené přemísťování mi nedělalo moc dobře.

„Doma,“ odpověděl prostě a položil mě na zem.

Automaticky jsem se rozhlédla kolem a zvažovala své možnosti. Věděla jsem, že to nemá smysl, ale nemohla jsem si pomoct. Tady jsem mu neměla šanci zmizet. Jak už to u takových čtvrtí bývá, byla to změť úzkých, temných uliček plných různých individuí. I když tu bylo plno různých škvírek na schování, tušila jsem, že by mu nedělalo nějaké větší potíže mě najít a teď jsem zrovna na schovávanou neměla náladu.

„Ani na to nemysli,“ přerušil mé myšlenky.

„Ty tady bydlíš?“ zeptala jsem se, aniž bych si všímala jeho poznámky.

„Jo,“ přitakal a vydal se k vchodovým dveřím. Vstoupil dovnitř a vyčkávavě mi je přidržel.

Znovu jsem se podívala kolem sebe. Nemohla jsem v sobě potlačit nutkání utéct, i když jsem věděla, že je to naprostá pitomost. Daleko lepší by bylo počkat si, dokud nebude ve střehu a pak něco podniknout, ale já si prostě nemohla pomoct.

„Půjdeš dobrovolně nebo tě tam mám prostě dotáhnout?“ zeptal se a jen těžko ve svém hlase skrýval netrpělivost.

Otřásla jsem se při představě, že by se mě měl znovu dotýkat a raději šla pomalu k němu. Prošla jsem kolem něj a počkala až zavře dveře a pak ho tiše následovala nahoru do schodů. Celou dobu jsem zvažovala své mizerné šance na útěk a taky uvažovala nad tím, co se bude asi dít dál. Chtěla jsem vědět, co se mnou udělá nebo co má vlastně všeobecně v plánu. A proč mě vede k sobě domů. Co tím vším, k čertu, sleduje?

„A jsme tady,“ zastavil se před odřenými dveřmi v druhém patře. Z kapsy vylovil klíče, strčil je do zámku a otevřel.

Přímo přede mnou se rozprostřel volný vchod do upířího doupěte a já do něj dobrovolně vstoupila. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě dělám. Bylo to proti všemu v co jsem věřila a čeho jsem se řídila. V životě bych si nemyslela, že tahle situace někdy nastane. Nacházím se v upířím domě, pořád obydleném, bez jakýchkoliv možných podmínek k usmrcení jeho majitele. Prožívala jsem přímo noční můru všech lovců a to jsem ještě netušila, co mě čeká v další místnosti.

Prošla jsem krátkou chodbou a vstoupila do místnosti, která zjevně sloužila jako obývací pokoj. Nebyl nijak zvlášť vybavený. Byly tu dvě vysoká okna bez záclon, dvě komody, na jedné malá televize a na druhé plno svíček, v rohu pak stála vysoká polička plná různých knih a vysoká lampa v druhém rohu, která sloužila jako jediný zdroj světla v celé místnosti jen kromě zapálených svíček. Naproti mně stála jednoduchá sedačka, malý konferenční stolek a kolem něj dvě křesla. Na jednom z nich seděl muž a na něm obkročmo nějaká žena s hustými, černými kadeřemi.

„Dobrou chuť, Nessie,“ řekl Ian, když se postavil vedle mě a pohodlně se opřel o futra.

Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím a sledovala jeho naprosto uvolněný výraz, potom jsem se znovu otočila na onu dívku, která se odvrátila od muže a podívala se na nás. Teprve teď mi došlo, co dělala a při tom pohledu se mi udělalo špatně. Právě jsem se stala nedobrovolným divákem upíří večeře.

„Vidím, že vedeš zákusek,“ pronesla upírka s úsměvem na rtech. Z jednoho koutku úst ji přitom stékal proužek krve.

„Ne, tahle není na jídlo,“ vyvedl ji Ian z omylu.

„Škoda,“ povzdechla si a sesedla z muže. „Voní hezky.“

„Nech si zajít chuť.“

Celou dobu jsem měla oči zabodnuté do bledé tváře onoho nešťastníka a jejich rozhovor poslouchala jen na půl ucha. Měla jsem co dělat, abych udržela obsah svého žaludku, tam kde je. Ve vzduchu jsem cítila odporný pach krve, která vytékala muži z rány na krku a rozlévala se mu po celé hrudi. Pohled na krev mi nikdy nevadil, ale z toho pomyšlení, že jsem byla právě svědkem upíří hostiny se mi zvedal žaludek.

Nakonec jsem odtrhla pohled od nehybného muže a podívala se první na upírku a potom na Iana. Najednou mi začala krví pulzovat nová dávka hněvu. Na jeho přítomnost jsem si už za tu dobu docela zvykla a dokázala jsem to s ním vydržet, ale přítomnost dalšího upíra a navíc u jeho večeře mě dováděl k šílenství. Kdybych věděla, že tu bude další nikdy bych tu nevstoupila. To by mě musel první zabít.

„Ty parchante,“ zavrčela jsem a znechuceně si před ním odplivla. Na víc jsem se už dneska nezmohla, ale v hlavě se mi začaly spřádat plány na pořádnou pomstu hned, jak k tomu budu mít příležitost.

„Proč jsi ji tu vodil?“ zeptala se upírka, která se najednou objevila vedle Iana a propalovala ho pohledem, zatímco on se díval na mě s lhostejným výrazem v očích.

„To by mě taky zajímalo,“ vyhrkla jsem pohotově.

„Tebe se nikdo na nic neptal, lovkyně,“ odsekla zuřivě a věnovala mi rozhněvaný pohled. „Jakto, že ještě žije?“ obrátila se znovu na Iana. V jejím hlase zazněl náznak výčitky.

„Protože se o sebe umím postarat,“ řekla jsem podrážděně.

„Vážně?“ povytáhla obočí. „Tak se předveď,“ zavrčela a vycenila na mě své tesáky.

Přikrčila jsem se připravená v případě nutnosti uskočit z cesty a čekala, dokud nezaútočí. Byla jsem připravená bránit se zuby nehty, přestože jsem s rukama za zády neměla moce velkou šanci na přežití.

„To by stačilo,“ zarazil ji Ian klidným, ale autoritativním hlasem.

„Když ji nechceš zabít ty, udělám to já,“ zavrčela neustále připravená k útoku.

„Zabiji ji sám,“ ujistil ji, „ale teď ji ještě potřebuji živou.“

„Budeš si muset sehnat jiného domácího mazlíčka,“ procedila mezi zuby a už už se chystala na mě skočit.

„Nessie!“ místnosti zahřměl jeho hlas a lehce ji zabránil v jejím útoku. Ještě chvíli mě propalovala zuřivým pohledem, potom pohlédla na něj a nakonec se s uraženým povzdechem odvrátila a odešla z místnosti.

Dívala jsem se za ní, dokud nezmizela ve vedlejším pokoji a přemýšlela, kdo to vlastně je. Upíři bývali samotářská stvoření. Ještě jsem neviděla dva v jedné místnosti, natož aby spolu žili. Další věc, která mi na něm nehrála. A navíc mi hlavou vrtalo to, co před chvílí řekl.

Jak to myslel, že mě teď potřebuje živou? K čemu mu můžu být asi tak dobrá?

„Musíš ji omluvit,“ přerušil mé myšlenky.

„Nevím, proč bych to měla dělat,“ odsekla jsem podrážděně.

„Nebuď taková,“ prohodil pobaveně.

„Vlez mi na záda.“

Už nic neříkal. Uchopil mou paži a pomalu mě vedl pryč z obýváku do další místnosti.

„Pusť mě,“ vyštěkla jsem a okamžitě se mu snažila vytrhnout, ale marně. Nechtěla jsem, aby se mě jakkoliv dotýkal, ale držel mě tak pevně, že jsem jeho ruku nedokázala setřást. „Dej ty pracky pryč.“

„Nech toho,“ zavrčel podrážděně a otočil si mě čelem k sobě. Z očí mu žhnula dlouho zadržovaná zuřivost. „Pro mě není tvoje přítomnost o nic příjemnější než tobě ta moje. Snaž se to aspoň chvíli vydržet,“ vychrlil ze sebe zuřivě.

„Řekni mi jeden důvod,“ odporovala jsem mu. „Když je ti moje přítomnost tak nepříjemná, proč mě jednoduše nezabiješ? Ušetřil bys tak nám oběma spoustu nepříjemností a trápení.“

„Měla bys mi děkovat za to, že ještě dýcháš a ty mi to místo toho vyčítáš,“ řekl napůl udiveně a napůl zuřivě. Zřejmě mě nechápal stejně jako já jeho.

„Nechci nic, za co bych měla vděčit takové stvůře jako jsi ty.“

„Můžeš mi prozradit, co jsme ti udělali, že nás tak nenávidíš?“ zeptal se s pozvednutým obočím.

„Tobě se tak budu zpovídat,“ odsekla jsem. „Ty mi spíš řekni, co se mnou zamýšlíš.“

„Do toho ti nic není.“

„Myslím, že je. Týká se to totiž mě,“ řekla jsem s důrazem na poslední slovo. Štval mě čím dál tím víc. Jestli si myslel, že ho prostě budu tiše poslouchat a dělat vše, co mi řekne tak se šeredně splet. Neměla jsem v úmyslu nechat si rozkazovat od upíra a tvářit se, jako by se nic nedělo. I když jsem neměla šanci na útěk, rozhodně jsem se nehodlala vzdát.

Nadechl se k odpovědi, ale nic neřekl. Jen jeho oči zuřivě žhnuly a já si uvědomila, že v sobě musí skrývat neskutečně silný hněv. Uvědomila jsem si, že ten jeho věčně arogantní a povznesený výraz je jen maska za kterou skrývá skutečné a silné city. Rozhořela se ve mně touha zjistit, jaké city to jsou a jakou mají příčinu. Možná bych pak zjistila, proč je z něj takový nesnesitelný parchant.

Bez dalšího slova mě hrubě dovlekl do dalšího pokoje. Byla to malá místnost s postelí, psacím stolem a jednou skříní. Dovtípila jsem se, že to bude jeho pokoj. Prudce mě odhodil na postel až pode mnou těžce zasténala a otočil se k odchodu.

„Jestli si myslíš, že tady na tebe počkám tak se pleteš,“ řekla jsem, když už byl ve dveřích.

„Měla by ses prospat,“ řekl aniž by se otočil. Viděla jsem, jak ruce zatíná v pěsti a svůj hlas jen těžko kontroloval.

„Zkus mě k tomu donutit,“ prohodila jsem. Bylo mi jedno, jak moc ho provokuji a jak moc mě to bude bolet. Chtěla jsem, aby mi konečně ukázal něco z toho, co skrývá uvnitř.

Zaslechla jsem, jak si znaveně oddechnul a najednou stál znovu u mě. Ruka mu vystřelila k mému krku, pevně ho sevřel a pomalu mě vyzdvihl do vzduchu. Potom mě bez mrknutí oka přirazil ke stěně a hlavou mi o ni silně udeřil až jsem cítila jak se mě pomalu zmocňuje otupělost. Během vteřiny jsem o sobě nevěděla.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 7. kapitola: