OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 8. kapitola

09.07.2010 (17:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 708×

8. kapitola

„Mami! Tati!“ volala jsem už zdálky. Sesedla jsem z motorky a vydala se dozadu, abych je našla. „To bylo úžasné…“

Jakmile jsem zabočila za roh domku, úsměv mi zmrzl na rtech a vystřídalo ho zděšení. Oba mí rodiče leželi na zemi se šokovanými výrazy v obličejích, ztuhlí zděšením stejně jako teď já. Nad tělem mé mámy se skláněl nějaký muž s obličejem přitisknutým k jejímu krku. Když vzhlédl, rty měl umazané od její krve stejně jako nebezpečně vyhlížející tesáky, které se pomalu zkracovaly.

V jednom okamžiku si mě měřil překvapeným pohledem a v druhém zmizel a zanechal tam mé rodiče nehybně ležet. Ještě několik vteřin jsem tam zůstala šokovaně stát, než mi plně došlo, co se vlastně stalo.

„Neeee!“

Prudce jsem se vymrštila do sedu a zběsile oddychovala. Srdce mi bilo na poplach a očima jsem zmateně těkala po neznámé místnosti. Bylo mi to tu povědomé, ale dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem. Byla jsem naprosto zmatená  a dezorientovaná. Před očima jsem neustále viděla poslední útržky svého snu smíchané s pochybnými vzpomínkami na včerejšek. Nedokázala jsem si v tom udělat pořádek, oddělit realitu od snu. Trvalo než jsem si uvědomila, že se včerejšek vážně stal, že to nebyla jen část mé noční můry.

„Dobré ráno,“ ozval se mi u ucha známý, nepříjemný hlas.

Zklamaně jsem si povzdechla a sklonila hlavu. Dlouhé hnědé vlasy mi spadly kolem tváří a vytvořily mezi mnou a tím náfukou přepážku. Aspoň jsem se na něj nemusela dívat. Chvíli jsem si vážně myslela, že to byl všechno jenom špatný sen. Doufala jsem v to. Jenže jako vše zlé v mém životě i tohle bylo skutečné. Smůla a zlo mě pronásledovali na každém kroku a nenechali mě ani na chvíli v klidu.

„Spalo se ti dobře?“ otázal se klidným hlasem, když jsem nic neříkala.

Zaťala jsem čelist a odmítala s ním mluvit nebo se na něj třeba jen podívat. Držela jsem se, abych na něj nezačala křičet, stejně by to k ničemu nebylo. Rozhodla jsem se raději udržet mlčení a snažit se ignorovat jeho přítomnost. Bude to těžké, ale aspoň to zkusím. Třeba ho tím naštvu. Rozhodně mu to bude vadit. Bude ho to sžírat a já se budu bavit tím, jak pomalu ztrácí veškerou sebekontrolu.

„Ty se mnou dneska nemluvíš?“ prohodil ledabyle.

Pousmála jsem se. Tohle bude určitě fungovat, mělo to však jeden drobný háček. Moc dobře jsem znala svou výbušnou povahu a za tu krátkou dobu co ho znám, mě dokázal vytočit k nepříčetnosti až příliš snadno. Nevím, jak dlouho dokážu ignorovat ty jeho pitomé kecy, ale zatím to vypadá dobře. Je ovšem pravda, že ještě dohromady nic neřekl. To teprve přijde. Uvidíme, jak mi to dneska půjde.

„Nezapomeň, že jsi to už jednou zkoušela a moc dlouho ti to nevydrželo,“ řekl a v hlase mu  zněl pobavený tón.

Musela jsem se kousnout do jazyka, abych zůstala zticha. Už to začíná.

„Mám ti to začít stopovat? Třeba bys mohla udělat nový rekord.“

Vyloženě si to užíval. Jenže já se nevzdávala. Ono ho to za chvíli přestane bavit a pak si to budu užívat zase já. Při tom pomyšlení mě zaplavila vlna vzrušení. Těšilo mě, když jsem mu mohla jakkoliv znepříjemnit život.

„Možná bys měla něco sníst, musíš být hladová,“ řekl s přehnanou starostí v hlase. Slyšela jsem nějaký pohyb a pak koutkem oka přes vlasy zahlédla talíř plný míchaných vajec. Do nosu mě uhodila lákavá vůně a můj prázdný žaludek se hlasitě hlásil ke slovu. Naprázdno jsem polkla a raději odvrátila pohled. Tohle bude možná těžší než jsem si myslela.

„Věř mi. Po jídle se ti uleví. Musím se přiznat, že i mě po včerejšku pořádně vyhládlo,“ řekl a zasmál se nevyslovenému vtipu.

Došlo mi, co tím myslí a při té představě mě veškerá chuť na jídlo okamžitě přešla, přestože žaludek na mě nepřestával řvát nejrůznější nadávky.

„No, jak chceš, klidně si hladověj,“ pronesl po chvíli ticha a vrátil talíř zpět tam, odkud ho vzal.

Byla jsem mu vděčná. Bylo mnohem jednodušší hrát tuhle hru, když mě v nose nedráždila vábivá vůně vajec. Nevěděla jsem, jak dlouho bych to ještě vydržela.

Najednou jsem si uvědomila další nutkavou potřebu. Nenápadně jsem se podívala ke dveřím. Byly zavřené, jak jinak, ale určitě je dokážu nějakým způsobem otevřít. Navíc pochybuji, že by mě nechal dojít až k nim bez jediného zásahu. Pravděpodobně bude u mě dřív než udělám první krok a pak mi ty dveře jednoduše otevře sám. Sice to znamená, že s ním budu muset promluvit, ale přesto si můžu zachovat svou chladnou důstojnost.

Přehodila jsem nohy přes okraj postele a vstala. Vydala jsem se ke dveřím a při každém kroku jsem na sobě cítila jeho zkoumavý pohled. Možná že jsem ho trochu přecenila. Obtěžoval se vstát až když už jsem stála jen krok od dveří. Z ničeho nic se přede mnou objevil až jsem sebou cukla překvapením.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě podrážděně.

„Na záchod,“ odvětila jsem klidně a chtěla ho obejít. Chovala jsem se, jako bych byla doma a v duchu se zasmála jeho zuřivému zavrčení.

Pevně mě uchopil za paži a přitáhl zpátky. Pohlédla jsem mu do obličeje a neubránila jsem se samolibému úsměvu. Ve tváři měl stejně arogantní masku jako obvykle, ale jeho oči prozrazovaly něco jiného. Zračil se v nich nefalšovaný hněv, který jsem v něm vyvolávala já. Byla jsem na sebe opravdu pyšná.

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se s nevěřícně zdvihnutým obočím.

„Vypadám snad na to?“ opáčila jsem a odhodlaně mu opětovala jeho zkoumavý pohled.

„Tak pojď,“ povzdechl si po chvíli a otevřel dveře. Hrubě mě jimi protlačil ven a táhl mě bytem až nějakým dveřím. Domyslela jsem si, že to bude nejspíš záchod „Snad nejsi tak hloupá, abys doufala, že od tama můžeš nějak utéct,“ pronesl.

„To se neboj,“ ujistila jsem ho. „Mohl bys mi ještě rozvázat ruce?“ požádala jsem ho.

„Cože?“ vyrazil ze sebe zaskočeně.

„Rozvážeš mi ruce?“ zopakovala jsem netrpělivě a bavila se při pohledu na jeho nevěřícný výraz.

„Vážně si myslíš, že jsem tak strašně blbý?“ otázal se.

„Jo, to si myslím,“ přitakala jsem automaticky.

„Ty vážně věříš tomu, že bych ti jen tak rozvázal ruce a zbavil se tak jediné záruky, že se nepokusíš o nějaký blbý trik, jak mě sprovodit ze světa?“

„Tohle ale není trik,“ ujistila jsem ho naprosto vážně. „Jenom potřebuji vykonat svou potřebu a s rukama za zády to půjde pěkně blbě, nemyslíš?“

„To zní sice logicky,“ připustil pomalu, „ale tvůj největší problém je, že se ti nedá věřit.“

„To po tobě ani nechci,“ řekla jsem. „A ujišťuji tě, že jsem ochotná probodnout tě první věcí, která mi přijde pod ruku, ale já prostě potřebuji na záchod. Pokud máš lepší nápad než rozvázat mi ruce, sem s ním.“

Následovala krátká chvíle ticha, kdy jsme si jeden druhého napjatě prohlíželi. Zírali jsme si do očí, jako kdyby se tak dalo proniknout skrze všechny bariéry, které mezi námi stály. Viděla jsem v jeho šedých očích směsici nejrůznějších pocitů, které jsem nebyla schopná identifikovat. Vypadalo to, jako by se mu v nich mísil vztek, zmatenost a nedůvěra s něčím, podobným obdivu či snad okouzlení. Trochu mě to zmátlo.

„Tak dobře,“ povzdechl si nakonec. Otočil si mě zády k sobě a jediným silným pohybem ruky mě zbavil svazujících pout. Prudce otevřel dveře na záchod a surově mě jimi protlačil. Pak je za mnou z rachotem zabouchnul a já se po dlouhé době ocitla sama.

Svezla jsem se na podlahu a mnula si bolavé zápěstí. Teprve teď jsem si uvědomila, jak silně byla ta pouta utáhlá a divila se, že se mi úplně neodkrvily ruce. Bylo příjemné být zase sama, bez neustálého dohledu. Cítila jsem silnou touhu po svobodě. Chtěla jsem mu utéct. Potřebovala jsem být znovu svobodná a dělat si co se mi zlíbí, ale stejně tak jsem si uvědomovala, že to v nejbližší době nebude možné. Ian nebyl hloupý a navíc jsem občas měla pocit, že mi dokáže číst myšlenky. Byl daleko nebezpečnější než jsem si původně byla ochotna připustit a nehorázně mě to znervózňovalo.

Ještě chvíli jsem tam zůstala sedět a užívala si chvíli klidu. Potom jsem se zvedla, abych vykonala svou potřebu a mohla se vrátit zpátky do pekla.

Zhluboka jsem se dvakrát nadechla než jsem otevřela dveře, abych se připravila na to, co mě za nimi čeká. Psychicky jsem se připravila na další nekonečně dlouhou dobu strávenou v jeho nesnesitelné společnosti, ale na to, co mě doopravdy čekalo po otevření dveří jsem připravená nebyla.

„Ale ne,“ povzdechla jsem si. „Ty?“

„Osobně,“ odpověděla mi kousavě ta upírka z včerejšího večera. Zvláštní, jak jsem na ní úplně zapomněla. Nejspíš za to může ta bolestivá rána do hlavy, za kterou Iana jednoho krásného dne nejspíš zabiju. Každou vteřinou, kterou s ním strávím, se mi jenom kupí více a více důvodů, proč ho co nejbolestivěji a nejpomaleji zabít.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se znechuceně. S překvapením jsem si uvědomila, že bych tu už stokrát radši viděla stát Iana než ji.

„Na to bych se měla ptát spíš já tebe,“ odvětila.

„Ne, na to se zeptej Iana,“ opravila jsem ji. „Možná bychom za ním měly jít obě, protože ta odpověď by mě taky zajímala.“

„Ian tu není.“

„Ne?“ zvedla jsem překvapeně obočí. „A kam šel? Ještě před chvílí tu byl.“

„Nevím, on nemá ve zvyku se svěřovat, a i kdybych to věděla, neřekla bych ti to. Nic ti do toho není,“ odsekla nepříjemně.

„Jen jsem zvědavá.“

„Zvědavost se nevyplácí. To ti nikdo neřekl?“

„Jistě,“ poznamenala jsem ironicky a dále se s ní nevybavovala. Místo toho jsem ji obešla a vydala se k vchodovým dveřím. Nebyla jsem naivní, abych si myslela, že mě nechá jen tak odejít a určitě ji Ian buďto nařídil nebo požádal, aby na mě dohlížela, ale chtěla jsem ji ukázat, že ani jeden mi nemá co rozkazovat. Navíc, proč to aspoň nezkusit.

Došla jsem téměř až k cíli, když mi zkřížila cestu.

„Kam jdeš?“ zeptala se a zuřivost z ní sálala ně několik metrů.

„Domů,“ odpověděla jsem prostě.

„Tak o tom pochybuji.“

„Vážně?“ opáčila jsem a pokusila se ji obejít.

Ten krok byl zoufale hloupý a vyloženě jsem si koledovala o to, co se mnou udělala. Ve stejnou chvíli, kdy jsem udělala další krok směrem ke dveřím, mě oběma rukama popadla a odhodila do dálky. Proletěla jsem celou chodbou a přistála na konferenčním stoku v obýváku, který se pod mou váhou rozlomil. Štěstí pro mě, že upíří neuvažují a pořizují si dřevěný nábytek. Automaticky jsem uchopila jeden z úlomků a pevně ho sevřela v dlani.

Během mrknutí oka se její postava hrdě tyčila nade mnou a z očí ji šlehaly nebezpečné plameny. Místností se ozývalo tiché avšak důrazné vrčení, vycházející z jejích úst, které mě zřejmě mělo zastrašit.

„Já nejsem Ian, abych si tě vydržovala jako domácího mazlíčka. Ode mě žádné ohledy nečekej,“ zavrčela na mě. Uchopila mě za límec a vyzdvihla na nohy.

„Nápodobně,“ ujistila jsem ji na oplátku a zavrtala ji ten kousek dřeva hluboko do stehna.

Pokojem otřásl její bolestný výkřik a v dalším okamžiku jsem přistála v opačném rohu místnosti. Nespouštěla jsem oči z upírky, která si s dalším bolestným zaúpěním vytrhla třísku z nohy. Hodila po mě rozzuřený pohled a pomalu se ke mně přibližovala.

Přestože jsem u sebe neměla žádný další kus dřeva, který bych do ni mohla vpíchnout, měla jsem pocit, že tenhle boj nebude zas tak těžké vyhrát. Jasně jsem v jejím chování sledovala některé chyby, kterých se dopouštělo hodně upírů. Z žádného z nich nezbylo nic víc než hromádka prachu. Nevím, proč jsem si vlastně myslela, že by pro mě měla být obtížný protivník. Možná jsem předpokládala, že když sdílí s Ianem jeden byt, má s ním něco společného, ale neměla. Vůbec nic. Ian nebyl vůbec předvídatelný, zatímco v ní jsem mohla číst jak v otevřené knize. Moc dobře jsem věděla, že se mě snaží svými zpomalenými pohyby zmást. Taky mi přehnaně jasně dávala najevo, jak hodlá zaútočit, což měl být další z marných pokusů mě zmást.

Chopila jsem se své dýky a připravila se na její útok.

Přibližovala se přehnaně pomalu, chovala se, jako kdyby nikdy dřív žádného lovce nepotkala, přestože mě včera v noci lehce poznala. Jenže její způsob boje mi připadal nepromyšlený, nevypilovaný. Vůbec se mě nesnažila zneškodnit. Spíše se ke mně chovala, jako k oběti, kterou má v úmyslu sníst. Tohle mohlo svědčit jen o dvou věcech. Buďto je enormně pitomá nebo je nová. Ať je to jedno nebo druhé, pro mě bude každopádně jednodušší se ji zbavit.

Zastavila se asi tři kroky přede mnou a ústa se ji zkroutila do vítězného úsměvu. Nejspíš si myslela, že mě dostala. Dospěla jsem k závěru, že je nová a ještě k tomu enormně pitomá. Nebezpečná kombinace. Pro ní.

Opětovala jsem ji úsměv a ve chvíli, kdy se její svaly napjaly k pohybu jsem udělal krok do boku a tím se ji lehce vyhnula. Ozvala se dutá rána, jak prudce narazila do zdi až v některých místech popraskala omítka. Já využila chvíle její nepozornosti a zapíchla ji dýku hluboko do zad a vyškubla ji zase ven. Tím jsem získala pár vteřin k dobru. Rozeběhla jsem se k rozlámanému stolu a uchopila další úlomek. Otočila jsem se k ní právě ve chvíli, kdy se se zuřivým křikem vyřítila přímo proti mně. Cítila jsem, jak do mě prudce narazila, až jsme obě dopadly na podlahu a zároveň se nabodla na dřevo, které jsem svírala připravené v ruce.

Vyrazila ze sebe bolestný sten a těžce se skulila vedle mě. Rukama přitom uchopila třísku, která ji trčela z břicha ven. Přetočila jsem se na ni dřív než si ji stihla vytáhnout a zarazila ji to dřevo ještě hlouběji do těla. Zavyla bolestí a zběsile oddychovala. Cítila jsem, jak mi žilami pulzuje adrenalin a jak ze mě pomalu vyprchává veškerý ten nahromaděný vztek. Přestože tohle nebyl přesně ten upír, kterého jsem chtěla zabít, lepší aspoň něco než nic.

„Kam šel?“ zavrčela jsem a otočila ji třískou v ráně.

„Mrcho,“ procedila bolestivě mezi zuby.

„Kam šel?“ opakovala jsem svou otázku. Věděla jsem, že dřív nebo později promluví a pak z ní budu moct vytáhnout veškeré informace, které budu potřebovat. Dřevo bylo pro upíry něco jako jed a čím déle ho bude mít v těle tím větší bolest ji způsobí. Za chvíli bude škemrat, ať ji zabiji a já ji mile ráda vyhovím, ale až potom, co mi odpoví na pár otázek.

„Kam šel?“ zkusila jsem to znovu a ještě více přitlačila na ránu.

„Dobře, dobře,“ vykřikla a upřela na mě své zelené oči plné bolesti a nenávisti. „Někdo mu zavolal ohledně informací o té bytosti, která vás včera napadla v kostele.“

„On ví, kdo to byl?“ zeptala jsem se zájmem.

„Tuší,“ odpověděla těžce.

„Kdo?“ vyhrkla jsem nedočkavě.

Na tváři upírky se objevil ďábelský úsměv. Netušila jsem, co to má přesně znamenat, ale ani trochu se mi to nelíbilo.

„Kdo?“ zavrčela jsem na ni a znovu ji potočila třískou v ráně, abych ji přiměla mluvit.

„Nemám ponětí!“ vykřikla. „Už jsem ti říkala, že se nemá ve zvyku svěřovat.“

Zasténala jsem. Věřila jsem ji. Bylo mu to podobné, ale štvalo mě, že se toho víc nedozvím. Z toho, co jsem o Ianovi věděla mi bylo jasné, že si nejspíš nepouští hubu jen tak na špacír nehledě na to s kým právě mluví. Možná budu mít štěstí s něčím jiným.

„Proč po mě pátral?“ vychrlila jsem ze sebe první otázku, která mě zajímala.

„Protože tě chce zabít,“ odpověděla posměšně, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Vážně?“ nadzvedla jsem obočí. „Tak proč jsem ještě naživu?“

Úsměv ji zmrzl na tváři, místo něj z ní na dálku sálala nenávist.

„Tak proč?“ přitvrdila jsem.

„Já nevím,“ zasténala bolestí. „Moc mi toho neřekl. Jen, že jsi součást jeho plánu. Víc toho nevím.“

„Jakého plánu?“

„Netuším.“

„Potom jsi mi už k ničemu,“ prohodila jsem zamyšleně. Tušila jsem, že se toho od ní už moc nedozvím. Nejspíš toho ani moc neví. Prokletý Ian.

Prudce jsem ji vyškubla dřevo z těla. Zavyla bolestí a zběsile oddychovala, oči odhodlaně zabodnuté do mých. Vytrvale jsem její pohled opětovala. Dívala se na mě téměř s úlevou, kterou jsem už hodněkrát viděla u svých obětí. Znovu mě napadla myšlenka, že dopřávám svým nepřátelům tu největší úlevu na světě. Stejnou úlevu, která se mi neustále vyhýbá.

Napřáhla jsem se, abych ji mohla zbavit veškeré tíhy žití, ale dříve než jsem to stihla udělat mě někdo pevně uchopil za zápěstí a tím mě zastavil.

„To by stačilo,“ řekl Ian svým typicky chladným hlasem, ve kterém jen těžko zakrýval svou zlobu a jediným pohybem mě vytáhl na nohy.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. Vůbec jsem ho neslyšela a už vůbec jsem ho tu nečekala. Byla jsem tak zabraná do výslechu, že jsem zapomněla vnímat svět kolem sebe. Zírala jsem mu do rozhněvaných očí a přemýšlela, co udělá. V jeho obličeji se zračila taková zloba, jakou jsem u něj ještě neviděla. Měla jsem z něj skoro strach, což se mi ještě nestalo.

Připadalo mi to jako nekonečně dlouhá doba než se konečně pohnul a vytrhl mi dřevo z ruky. Potom mě uhodil s takovou silou až jsem dopadla tváří k zemi.

Byla jsem ochromená. Levá tvář mě příšerně bolela a na jazyku jsem cítila odpornou pachuť krve. Bylo to zvláštní. V životě jsem zažila tolik ran, tolikrát jsem byla zraněná daleko hůř než teď a přesto jsem si připadala zcela oslabená. Byla jsem úplně mimo a netušila jsem, čím to je.

„Iane, prosím,“ slyšela jsem zasténat upírku.

Okamžitě jsem se nadzvedla a otočila se za hlasem. Viděla jsem Ianovu vysokou postavu, jak se sklání nad zraněnou upírkou. Neviděla jsem mu do obličeje, ale ten její byl ukázkovou maskou hrůzy.

„Zklamala jsi mě, Nessie,“ pronesl Ian hlasem sotva hlasitějším než šepot.

„Prosím,“ žadonila znovu. „Já…“ chtěla pokračovat, ale víc toho říct nestihla.

V tu chvíli ji Ian vrazil dřevo do srdce a chladnokrevně ji zabil.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 8. kapitola: