OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokleti měsícem - 2. kapitola

10.09.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 928×

Můj pocit? Černá ovce!

Z pohledu Myiako

Pomalu kráčím tichou noční ulicí směrem na autobus. Z této čtvrti plné těch přenádherných vil a zahrad s bazény je to do mé garzonky v centru přece jen trochu daleko na to, abych šla v tuhle dobu pěšky. Procházím neznámou ulicí ve snaze si cestu zkrátit a můj pohled spočine na malé hospůdce. Je to vyloženě putyka a asi jen těžko bych někomu uvěřila, že za rohem je snobská čtvrť. Ulice, jak z kriminálek říznutých hororem zří prázdnotou a jediné, co zde zaslechnete, jsou zpívající a notně alkoholem posilnění chlapi. Instinkt mi velí rychle odsud a já se ho v tuhle chvíli nebojím poslechnout. Tiše, jako myška, a pokud možno neslyšně proklouznu okolo pochybného podniku a mířím si to rovnou k zastávce za rohem.

„Ale, ale! Copak tady taková krásná slečna pohledává uprostřed noci?“ ozve se za mnou chraplavým a krapet výsměšným hlasem. Nemám odvahu se otočit, mé tělo je paralyzované strachem.

„Neumíš mluvit? To je pak ještě horší! Kdybych se teď rozhodl ti něco udělat, ani pomoci se nedovoláš,“ pokračuje dál ten neznámý za mnou a já už smýšlím nad nejhorším.

„Nech toho!“ ozve se odněkud mě celkem povědomý otrávený hlas a já se konečně otočím na toho, kdo mi nahnal takový strach.

V temnotě jen těžko rozeznávám postavu, která mi připadá něčím známá.

„Nechceš si své komplexy řešit nějak normálně Damone? Každej jinej chlap se porve, ale ty děsíš bezbranný holky. Trapáku,“ ozve se za mnou posměšně až arogantně. Počkat Damon? Ten hezoun ze školy? Co ten by tu dělal? Otočím se na svého zachránce, podle hlasu spíše zachránkyni a spatřím Faith. Dva šoky v jedné minutě. Stojí tak opřená o zeď jednoho z domů a znuděně se šklebí.

„Promiň, netušil jsem, že máš kamarádky mezi takovejma ubožačkama. Myslel jsem, že se radši zdržuješ mezi Trix nebo Amandou, to je fajn holka,“ odsekne Damon. Jasně, proč ne, pomlouvejte mě, vždyť já tu vůbec nestojím a nemám, co dělat, abych rozdejchala své předchozí zážitky.

„Myslím, že sama uznám, koho ve svý společnosti mít chci a koho ne,“ vrátila mu stejnou mincí černovláska za mnou. Tolik slov ještě nikdy neřekla.

„Dělej si, co chceš!“ štěkl krasavec a zmizel v hospodě.

„Příště tudy nechoď nebo v lepším případě skončíš jako já,“ řekla mi tiše, ale dost jasně Faith když procházela, aby zamířila stejným směrem jako on. Nedokážu pořádně rozpoznat pocity, co v té větě byly, ona je vždy tak neurčitá až arogantní. Nikdy mi k srdci nepřirostla a myslím, že ani já jí. Je strašně zvláštní a opovrhuje všemi, co by se k ní chtěli přiblížit. Vlastně ani nevím, jestli se umí usmát. Ona a Amanda jsou fakt hodně zvláštní. Takové ty velké drsňačky.

Druhý den ráno

Přicházím opět do našeho kouta na školním trávníku. Je pod obrovským, velmi starým javorem kde je téměř neustále stín. Všichni už tam sedí a povídají si. Ráchel s Amandou a Faith sedí zvlášť a pravděpodobně rozebírají hudbu.

„Ahoj,“ pozdravím a dostane se mi sborové odpovědi. Jen Amandin a Faithin hlas je otrávený. Už mě to štve! Proč jsou takové? Co jsem jim provedla? Musím se zeptat Trix! Chodí s Faith do třídy a zná ji asi dobře. Je načase ji odchytit.

„Trix?“ poklepu jí na rameno.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptám se a zrzka přikývne.

„Tak copak?“ zeptá se, když poodejdeme.

„Faith a Amanda mě asi nemusí, že?“ podívám se na Trix.

„Jak si k tomu přišla?“ pousměje se s podivem zrzka.

„Nevím, vždycky jsou tak otrávené a Faith je leckdy fakt arogantní a hnusná,“ řeknu s očima lovícíma žížaly. Trix si jen povzdechne.

„Koukáš na to ze špatnýho úhlu,“ odpoví po chvíli.

„Jak to myslíš?“ nerozumím jejím slovům.

„Ony se tak chovají ke každýmu, nejen k tobě. Amanda to dává míň najevo, ale Faith pro upřímnost nikdy daleko nechodila,“ začne Trix a já jen poslouchám.

„Faith není z těch, co někomu věří. Má jen svou pravdu, kterou jí nikdo nevymluví. Na každého si vytvoří svůj obrázek, ale nikdy ho nedá najevo. A Amanda je stejná, jen Ráchel si získala její důvěru. Obě milujou samotu, protože potřebují klid, aby mohly vést vlastní vnitřní boj. Není to tak, že by tě nenáviděly, ony jen nemají nikoho natolik rády.“ Dokončí proslov Trix a my se rozejdeme do tříd

Vejdu do třídy a Sharie už sedí v lavici. Vypadá, že má pravděpodobně hlavu v oblacích.

„Děje se něco?“ podívám se na ni a po chvíli ne-reakce jí začnu zběsile mávat rukama před očima a vypadám opravdu jako blázen.

„Uhm? Co se děje?“ probere se po chvíli z tranzu Sharie.

„Co to tu proboha vyvádíš?“ sleduje mě pohledem tobě-hrabe-holka.

„To by mě taky zajímalo!“ ozve se nepříčetně za námi a já si až teď uvědomím, že je hodina.

„Slečno Satsuki, vy si snad myslíte, že jen protože jste z ciziny, budou se vám tu dělat úlevy?!“ osupí se na mě angličtinářka.

„Ne paní Summersová,“ pípnu a Sharie vedle mě radši mlčí nebo spíše zase sní.

„Chápu, že postavení černé ovce školy vás nutí na sebe upozorňovat, avšak na mých hodinách si to odpuste!“ zařve učitelka a já raději mlčím. V jednom má pravdu. Jsem černou ovcí téhle školy. Mám zase depresi a to díky tomu Sharie vysněnému playboyovi. K čemu je můj věčný smích a vtipkování, když mám občas pocit, že je to vše jen pitomá hra na skvělou přítomnost. Vím, že mě tahle nálada zase přejde, jen doufám, že to bude brzy.

Jak zvláštní jsou lidské myšlenky. Vyvíjí se časem a zkušenostmi. Jsou něčím, bez čeho bychom se neobešli. Někdo je pečlivě skrývá i před nejbližšími, někdo se o ně chce dělit s každým. Jsou v nich ukryté všechny vzpomínky, všechny naše tajemství. Někdy se však stanou naším největším soupeřem. Někdo se umí přetvařovat a svou slabost skrýt a někdo se s tím neobtěžuje. Otázkou je, co je vlastně slabost? Schovávat se v sobě za přetvářkou? Nebo pomocí své arogance a nepochopitelných gest ukazovat slabost, jíž nikdo nerozumí, dokonce i ve chvílích, kdy někoho zachraňujeme? Je slabost trápit se stále dávnou událostí nebo jít dál? Trp, člověče, jestli ti rvou po kouscích srdce, poděkuj jim ještě za svá trápení; jsou krásnější než neurčitá prázdnota těch, kteří nemají čeho litovat. Stojí psáno na pomníku uprostřed malého náměstíčka kousek od našeho domu…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokleti měsícem - 2. kapitola: