Prokletí vlka - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jenniffer žije dokonalý život. Je vdaná a těhotná a šťastná. Její zájem o zatmění měsíce jí to vše pokazí...

16.08.2011 (16:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 742×

4. kapitola – Den po úplňku

Díky Iris byly těstoviny s jakousi mně neznámou omáčkou hotové hned. Nepromluvily jsme ani slovíčko, ona se mě na nic neptala.

A pak se prostě otočila a tiše odešla. Já věděla proč – můj citlivý vlčí sluch zachytil zvuk kamení, třejícího se o sebe pod koly auta.

Lehce jsem zpanikařila a pak popadla papírek.

Mellissa mě pozvala k ní na návštěvu, vrátím se hned, jak to bude možné. Nevolej mi ani Mell, Mell ti to nezvedne a já nemám mobil.

Měj se tu o samotě hezky, máš tu čerstvě udělané těstoviny.

Ahoj, Jenniffer.

Papírek jsem přeložila a položila na jídelní stůl. Pak jsem přiběhla do ložnice a vyskočila oknem, které jsem přivřela.

Přidala jsem na rychlosti běhu a divila se, že ačkoli můj běh byl opravdu velmi rychlý, můj dech byl stále vyrovnaný. Necítila jsem se unavená.

Běžela jsem na louku a doufala, že tam ještě někdo bude.

Už z dálky jsem viděla na zeleném pozadí černé kadeře členů mé smečky. Když jsem se přiblížila víc zpomalila jsem.

Zastavila jsem se až u nich.

„Ahoj,“ tiše jsem zašeptala. „Já jsem Jenniffer. Ta nová.“

První se ozval kluk s tmavě hnědýma očima, mírně protáhlým obličejem a vstřícným a milým výrazem. „Ahoj. Já jsem Sefir. Vítám tě. Tohle je Maggie.“ Ukázal na dívku s kulatým a velmi ženským obličejem. Oči měla obyčejné hnědé, vlasy delší, šikmo sestříhané a pozdravila mě melodickým a mírně zvonivým hláskem.

„Já jsem Julia,“ představila se štíhlá a vysoká dívka s nádhernou postavou, dlouhýma nohama a dlouhými rovnými vlasy s delší ofinou. Obličej měla běžného, nehranatého tvaru, kterému korunovaly plné rty a hypnotizující krvavě rudé oči. Nemyslela jsem si, že bych to slovo mohla v životě použít, ale ona byla tak neskutečně sexy. Musím říct, že značně utrpělo mé sebevědomí.

„Těší mě.“ Natáhla ke mně tenkou a dlouhou ručku s dlouhými prsty a roztomile bublavě se zasmála. Potřásla jsem si s ní rukou a otočila se na chlapce sedícího za ní v tureckém sedu. Oči měl zelené, lemované dlouhými a černými řasami. Teda to je pár! Ten jeho pohled byl neskutečně svůdný. Vlasy měl lehce vlnité a trochu delší. Měl mírně elfí uší a na nevýrazných rtech přátelský úsměv. Něco ve tvaru jeho obočí mi připadalo velmi krásné. Vzpomněla jsem si, že je to Henry.

„Ty budeš Henry. Ještě když jste spali, Romel mi říkal vaše jména. Nezapamatovala jsem si je všechna – byla jsem trochu v šoku.“ Omluvně jsem se pousmála a Henry se uvolněně zasmál. Měl celkem hluboký hlas.

Otočila jsem se na dívku, jejíž jméno jsem si mlhavě pamatovala.

„Kate?“ zeptala jsem se jí s tázavě zvednutým obočím.

„Ano,“ přikývla s úsměvem. Měla opravdu moc a moc dlouhé vlasy, zapletené v zacuchaných a elegantních tenkých copáncích. Měla je až pod zadek a lehce se vlnily. Měla plné rty a úžasné oranžové oči. Obličej měla plný něžnosti, která dokonale seděla k jejím dokonalým vlasům. Joel seděl vedle ní. Obličej měl celkem běžný, vlasy dlouhé a svázané černou gumičkou. Oči měl černé.

Otočila jsem se k poslední osobě a v duchu musela zalapat po dechu. Tahle osoba, byla jednoznačně nejkrásnější. Byl poměrně hubený, ale nechyběly mu svaly. Krk měl štíhlý a dlouhé prsty. Obličej měl klasický tvar, ale plný neklasických věcí, které dohromady vytvořily krásu síly dělové koule. Rty byly plné, lícní kosti vystouplé. Kůže byla velmi bledá a na pohled hladká. Oči neměl příliš velké, ale byly úžasně modré a lemované dlouhými černými řasami. Vlasy mu padaly do čela nad hranatým a nevýrazným obočím.

Tahle krása, neměla s krásou ostatních co dělat. Tahle se od nich lišila jako kočka od myši. A byla to ta nejdokonalejší forma krásy, kterou jsem si kdy dovedla představit. Danny. Na vteřinku jsem zauvažovala, jestli se i ostatním jeví tak božský.

Zasmál se tichým hrdelním smíchem, když spatřil, jak ho pozoruju. Sklopila jsem zrak a beze slova se společně s Julií, která doposud stála, posadila.

Mezi členy mé smečky se rozvedla uvolněná přátelská diskuse, ale já ji nevnímala. Očima jsem se vpíjela do Dannyho. Analyzovala jsem každičký jeho pohyb a sledovala; jak se jeho rty pohybují, když mluví; jak pokyvuje hlavou, když s někým souhlasí; jak trhne hlavou, když mu vlasy začnou lézt do očí.

Zkrátka jsem seděla a němě zírala na jeho neobvyklou krásu.

Naštěstí mi on pohled neopětoval. V takové chvíli bych se na něj nezvládla dívat.

Polovinou mého mozku jsem analyzovala Dannyho a tou druhou sledovala diskusi, která se začala vyvíjet do méně příjemného tématu.

Od vaření koprovky jsme se dostali k okolnostem samotné přeměny. Nebylo to moc příjemné téma, ovšem pro všechny nemálo zajímavé.

„Na něco jsem se dívala na netu. Prý bychom měli být alergičtí na stříbro. Máte s tím někdo nějaké zkušenosti?“ zeptala se Julia a objala si rukama překřížené kotníky.

„Jo. Nic to nedělá. Iris sice říkala, že když si vezme stříbrné náušnice, naskákají jí na uších puchýře, ale to bude asi její osobní alergie,“ odpověděl jí Sefir.

„Myslíte že vůbec máme nějakou takovou slabinu?“ zeptala se zase Julia.

„Někdo si myslí, že máme hydrofobii.“ Henry se posměvačně ušklíbl.

„Hydrofobii?“ zeptala se opatrně Kate.

„Strach z vody.“ Joel se láskyplně a trochu soucitně podíval na Kate. V duchu jsem se tomu zasmála.

„To je ovšem hloupost,“ zašklebila se Julia.

„Myslí se ve vlčí podobě,“ namítl Henry.

„Stejně. Proč bychom asi měli strach z vody? Co, poleptá nám kůži?“ rozhodila rukama Maggie.

Julia se opět bublavě zasmála. „Myslím, že je to s náma jako s činčilama.“

„A to?“ zeptala se Kate.

„Když se namočíme, vypadají nám všechny chlupy a chcípnem.“ Zahihňala se.

„To není vtipný.“ Maggie pevně stiskla rty – asi zadržovala smích.

„Ne, vůbec ne,“ rozesmál se Henry.

„Tak jo. Myslíte, že nás může zabít dřevěný kůl do srdce?“ zahihňala se Kate.

„Existují upíři?“ tiše jsem zašeptala, než jsem nad tím mohla uvažovat. Všichni zkameněli v pozici, v jaké se nacházeli.

„Vím já?“ zahihňala se Maggie, ale ostatní zůstali strnulý.

Pak roztál Henry. „Romel něco takového říkal. Nezmiňoval přesně upíry a už si to moc nepamatuju. Určitě tam se mnou byla Julia.“ Podíval se na zmíněnou osobu.

„Říkal něco o lidech, které někdo pokousal a nezabil a oni se nikdy nepřeměnili. Prý po kousnutí začali mít křeče. Myslí, že brzy po kousnutí zemřeli.“ Julia měla náhle velmi vážný výraz.

„Setkaly jste se s nimi někdy?“ zeptala jsem se.

„Já ano,“ zašeptala Kate a taky se trochu uvolnila. „V roce 1485.“

„Máš dobrou paměť, Katie,“ zasmál se Danny.

„Kdybys ochutnal to maso.“ Ušklíbla se. „Je nechutný! Prostě nezapomenutelný… Romel říká, že je to nějaká nemoc. Nejsou to upíři “

„Píše si deník…“ špitl Joel na vysvětlenou směrem k Dannymu.

„Héééj!“ Kate se otočila k Joelovi a zpražila ho pohledem.

„Od kdy?“ zeptal se uchváceně Danny.

„Od osmi let!“ zavrčela Kate. „Na každý rok mám jeden a všechny mám schované ve sklepě v trezoru.“

„Blbost. Vždyť bys jich měla…“ Henry se zamyslel, „Přes tisíc?!“ Vykulil oči.

„Zapomínáte, že jsem dostatečně financovaná. Opravdu mám místo sklepa trezor s mými deníky!“ bránila se Kate.

„Prosím, vzala bys mě tam někdy?“ zaprosila jsem a obzvláště se zaměřila na kývavý pohyb její hlavy.

„Tak pojď.“ Popadla mě za ruku a táhla směrem od kroužku mé smečky a nových přátel směrem od lesa přes louku.