Prokletí vlka - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jenniffer žije dokonalý život. Je vdaná a těhotná a šťastná. Její zájem o zatmění měsíce jí to vše pokazí...

17.08.2011 (15:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 840×

5. kapitola – Den po úplňku

Kate bydlela ve vile v lese a divila jsem se, že jsem si jejího domu nevšimla už dřív. Vila byla přímo obrovská. Byla čistě bílá a moderně zařízená.

Zalapala jsem po dechu. „Jak si můžeš něco takového dovolit?!“

Pokrčila rameny a otevřela dveře. Přišly jsme rovnou do obýváku. Jedna stěna byla černá, druhá byla fialovo-bíle pruhovaná, zbylé byly bílé. I interiér byl velmi moderně zařízen. Kate mnou smýkla a rozdupala se směrem ke skleněným schodům.

Seběhla je po třech a vyběhla na dřevěné parkety. Dohopkala ke dveřím z těžkého kovu a zadala kód. Pak otevřela dveře, a první, co jsem zaregistrovala, byla těžká vůně starých, často otevíraných knih. Druhé, čeho jsem si všimla bylo, že tlumené světlo pocházelo od svící.

Třetí, že ten prostor byl větší, než jsem si kdy mohla myslet.

„Myslela jsem, že tisíc deníků nezabere tolik místa…“ zašeptala jsem v němém úžasu.

„Je to i moje knihovna.“ Pokrčila rameny a vtáhla mě do dveří. Ta místnost byla vůní knih nasycena úplně. Vzduch tu byl těžký, ale příjemný. Cítila jsem hebkou vůni lesa, která se sem tiše plížila pod ochranou průvanu, který ji bránil před všudypřítomnou esencí knih, a udržoval tak zde jediný svěží vánek při životě.

Ta knihovna byla tak inspirativní.

Začala jsem blíže zkoumat vůbec celou knihovnu a užasle zjistila, že je to pravděpodobně jediná nemoderně zařízená místnost v domě.

Podlahu kryl teplý a měkký arabský koberec, který byl prošlapaný na místech, kam Kate často chodila – nejspíš aby mohla zapisovat dny, které prožila a navždy je tak uchovat ve své paměti, i kdyby žila věčně – a zaprášené v místech, které byly nejblíže mně, a zřejmě se v nich nacházeli ty nejstarší vzpomínky.

Po obou stranách byly prosklené police s knihami sahající až k nízkému stropu a mezi nimi úzká ulička.

Právě ze stropu v těchto průchodech visely malé lucerničky se svíčkami. Lucerny nevisely jen v této „hlavní“ uličce. Visely i v mezerách mezi policemi a dokonale tak osvětlovaly ten prostor.

„Proč tady nemáš obyčejné světlo?“ zeptala jsem se a poprvé odvrátila pohled od dokonalosti.

„Oheň mě fascinuje…“ zašeptala s nepřítomným pohledem a po hmatu našla oranžový kamínek, který se jí houpal na krku. Zaměřila jsem se na ten oheň v jejích oranžově rudých očích. Prsty křísla o kamínek a nechala ho spadnout do důlku mezi klíčními kostmi. Pak se její pohled vrátil do přítomnosti a očima si našla mě. Oheň v očích jí zablýskal, zašlehal a pak zhasl. Zhasl! Náhle její oči dostaly barvu černou. Černou jako uhlíky. Němě a s pusou dokořán jsem na ni zírala a ona pozvedla pramen vlasů svázaných gumičkou s malým kamínkem na řetízku visícím na gumičce.

A pak zhasly všechny svíčky v pokoji. Dopadalo sem jen tlumené světlo pocházející od dveří do této místnosti.

„Jak… To děláš ty?“ přiškrceně jsem zašeptala.

„Asi ano.“ V jejím pravém oku šlehl jeden plamen, který na vteřinku osvětlil její líce a řasy a pak zmizel a s ním i světlo.

„A jak to děláš?“ vrátila jsem se k mé původní otázce.

„Nevím.“ Zamrkala. Nevěděla bych to, kdyby jí v očích nevysvitly maličké uhlíky a zase zhasly.

„Ví to někdo?“ Přišlo mi to jako naprosto nadbytečná otázka a hloupá. Jak by si toho mohli nevšimnout?

„Ne. Joel asi ano, ale nikdy se mě na to nezeptal ani se nijak nezmínil…“

„To je zvláštní… Umíš to rozsvítit?“ Než jsem to plně dořekla, svíčky se postupně rozblikaly a nakonec se naráz rozsvítily.

„Páni… Proč jim to neřekneš?“ odvrátila jsem pohled od rozsvícených svíček a podívala se zase do jejího obličeje.

„Nevím…“ Zase zamrkala. Všimla jsem si, jak ohně v jejích očích opět přidaly na síle a pohltily všechnu čerň vyhasínajících uhlíků. „Asi se mi… nechce… Je to divné – tak nějak cítím, že bych jim to říkat neměla…“

„Proč jsi to ukázala mně?“

„Nevím…“ Zamrkala. Zdá se, že slovo nevím se u ní zásadně pojí se zmateným zamrkáním. „Ale vím, že je to taky podle nálad. Když se naštvu, někdy něco zapálím…“ Rozpačitě se pousmála. „Naštěstí, tady se na nikoho naštvat nemůžu. S Joelem sem někdy chodím, ale neznám chvíle, kdy by mě opravdu naštval…“ Nad posledním slovem visel zvláštní důraz.

Přikývla jsem a udělala první krok do uličky. Kate šla hned za mnou.

„Je to postupně. Ty první police jsou s nejstaršími deníky. Neprosklené police úplně vzadu jsou součástí mé knihovny. Úplně vzadu vpravo mám malou skříňku se svými výmysly.“

„Dobře…“ zašeptala jsem a vydala se vpřed. Chtěla jsem najít včerejší den.

„Na hřbetech knih máš napsané roky,“ ozval se již vzdálený hlas Kate – zastavila se u druhé řady polic a posadila se do měkkých polštářů na konci uličky. Já jsem šla až na konec hlavní uličky a zastavila se tam, kde bylo sklo vitríny odsunuté a na hřbetu druhé knihy z leva byl napsán rok 2011.

Opatrně jsem knížečku vytáhla a hledala dnešek. Doufala jsem, že Kate už mezitím byla doma a dopsala to.

Ano – dnešní den tu byl zapsán stejně, jako všechny dny minulosti.

Přibyla další dívka. Romel říkal, že se jmenuje Jenniffer. To jméno se mi líbí. Trochu dlouhé, ale mě se prostě líbí. Chudáček… Musí to pro ni být těžké. Já už jsem naštěstí vlkem tak dlouho, že si pamatuju každičký detail z minulé noci. Romel jí dal kamínek s pomocí Joela a Mika a mohli jsme jít lovit. Nenávidím to. Ráda jsem vlkem - někdy mám dokonce pocit, že jsem pro ten život stvořená -, ale to zabíjení nenávidím.

Ještě to dopíšu později…

Odložila jsem její deník a vzala si náhodně jiný. Otevřela jsem ho a stačila mi jediná věta, abych to zase zavřela: Hitler je monstrum!!!

Otevřela jsem další.

Jako obětí noci, tak mě poutá mrazivé obětí měsíce. A chladné maso lidí vydechujících duši, po kouscích, co do sebe zapadají jako kusy milionové skládačky. A chladné střepy noci, co padají do černých očí a smáčí černé vlasy. Desítky ostrých střepů v dásních, krvavě zbarvená srst a oči plné úleku.

A my běžíme. Nepřestaneme běžet. Běžet před smrtí za smrtí jiných.

A oheň spálí štíhlá vlčí těla, potřísněná krví obětí bez duše.

A krev nebezpečná hořlavina. A lidská sama od sebe plane.

Shoří vrazi, stíny v temnotě dne.

A Slunce odhalí vrahy na louce, odhalí a pustí. Nepotrestá, nezabije, nespálí. Hořím ve stínech, dusím se měsíčním svitem. Topím se v krvi lidí s duší poztrácenou. Ukradenou. Planoucí oči… Protože oči oknem do duše bývají… A protože místo po duši je prázdné, jako louka po požáru. Jako louka, na které lehávají vlci topící se v krvi. Hořící vlci.

A nezaloží Slunce požár. To měsíc plameny stravuje.

Mé oči byly vlhké, když jsem to dočetla. Takhle to Kate vnímá. Je to prokletí… Otočila jsem na další stranu.

Ať je člověk s duší a minulostí temnou. Ať je čistější nežli sluneční paprsky. Ať rád obejme chlad smrti. Ať zasluhuje.

Ať nezasluhuje.

Nezaslouží si…

Na dalších stránkách bylo to samé. Ona celý deník popsala tímhle… Bylo mi jí hrozně líto. Vzala jsem jiný deník.

Mrtvý člověk prý duši nemá. A když odebrána byla drápy, zuby? Co pak? Pak oprávněna vražda je? Ne. Všichni zde to víme a stále zabíjíme. A pak otroci noci společně zavyjí. Potvrdí, že zabili. Že jim to nevadí.

A že krev stéká po černé srsti… Řeknou, že nevědí, jak vzala se tam. Jen jeden vlk bolestně zavyje. Padne na zakrvácený bok a řve. Ač jeho oči nasyceny krví, jeho duše – bělostné plátno. Jediná duše vlka. On zavírá oči. Chce zemřít. Nenávidí se. A pak vlčice – oči-tekuté zlato – poklekne k němu a mohutnou černou hlavu složí na tlapy. Zavyjí spolu k měsíci a společně padnou. Padnou pod sílou vraždy. Truchlící vlci. Mrtví vlci. A ostatní utečou. Vrazi! Nechtějí skončit jako oni – jako ubožáci, otroci, hloupí otroci. Lháři! Mizerové! Ti dva vlci. Jediní jsou lidé!

Jsou lidé! A ostatní utíkají. Zbabělci! A ostré zavrčení ozve se z míst, kde trpí další dva vlci. Ti vlci ač se zakrvácenými dásněmi. Zahánějí vlky k mrtvým. Štěkají na ně a vrací zpět. Chtějí, aby trpěli. A ostatní utíkají. Utíkají před rozezlenými trpícími vlky. Otroky tmy.

A otroci padnou – k tomu jsou odsouzeni, stvořeni. Aby padali před zraky zrádců, zbabělých vrahů…

Věděla jsem, koho myslí těmi trpícími vlky. Dianu a Romela. Vlčice oči – tekuté zlato. A oči nasycené krví - červenooký Romel.

Ucítila jsem ruku Kate na rameni a pohled do jejího deníku. Zaklapla ho, vzala ze skříně další kupu deníků a všemi nesmírnou silou mrštila o zeď… A já byla ráda, že je nespálila… Úplně nezničila…

Kate se po zbytek dne vůbec nevracela k pomačkaným deníkům, které napůl roztřískala o zeď. Byla veselá a mluvila se mnou o knihách, vytahovala ze své knihovny jednu za druhou a každou se mnou pořádně prodiskutovala.

Zaúpěla jsem a moje nová kamarádka se na mě tázavě podívala.

„Jak to budu dělat?! Nemůžu prostě každou noc někam zmizet, ráno se objevit a dělat jako že nic… A co ty vlasy?! Já byla původně bruneta!“ zanaříkala jsem a podívala se jí do obličeje.

Měla vyrovnaný výraz typu: samozřejmě, jak jinak; no a co? „Můžeš bydlet u mě. Mám tu ještě tři pokoje navíc. Plně zařízené a s koupelnou.“ Zasmála se. „Za chvíli mě budeš mít plný zuby…“ zamručela jsem. „Bydlí tu ještě někdo?“

Zamyslela se. „Joel…“

„Fajn…“ Zvedla jsem se na nohy z měkkých polštářů. „Ukážeš mi můj pokoj?“

„Bude mi ctí.“ Vyskočila a chňapla mě za ruku, opouštějíc místnost.

Vyběhla skleněné schody a vyběhla po dalších, abychom se octly v patře. Byla zde dlouhá bílá chodba s několika dveřmi. Čtyři z nich byly otevřené. Táhla mě zřejmě až na její konec.

Můj zrak upoutala místnost vymalovaná černě, ovšem, čerň byla značně porušena. Prudce jsem zastavila a vtáhla Kate sebou do pokoje.

Pokoj byl úplně prázdný, podlaha byla ze světlých parket a do černých zdí po celé místnosti byla rozklepaným rukopisem vyškrábaná písmena a slova.

„Kate?“ zeptala jsem se a rozhlédla po celé místnosti. „Co jsi to s tou zdí udělala?!“

„Měla jsem trochu depresi.“ Nedočkavě sebou ošila. „Pojď už!“ Škubla mnou a vyvlekla z pokoje. Přehopkala zbytek chodby a teatrálně otevřela dveře.

Pokoj byl opravdu hezky zařízený. Vše bylo čistě bílé a uklizené.

U jedné ze stěn byla velká postel se spoustou malých polštářů, naproti ní stála skříň s knihami a cédéčky. Byly tam ještě dvoje posuvné dveře z každé strany skříně – šatník a koupelna.

„Super. Na šaty jsem doposud nepomyslela.“

„Někdy se pro ně stavíme. Můžem teď?“

„Ne. Peter bude nespíš doma… Ale mělo by to být co nejdřív, než začne mít místo starosti ryzí strach o mou osobu.“

„Dobře,“ souhlasila a pak se starostlivě zahleděla velkým oknem na západ Slunce.

„Brzy se proměníme. Radši bych byla venku, až se to spustí…“ zašeptala a otočila se ke dveřím.

„Počkej! A když úplněk není, nezabíjíme?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne. Většinou jen tak běháme, nebo lovíme zvěř. Ovšem, když se dostaneme blízko k člověku, většinou zaútočíme. V takové chvíli, kdyby nám utekl, nepřemění se až o úplňku, ale hned další den. Někteří dovedou potlačit vlčí instinkty, ale ne vždy se to podaří a je to opravdu těžké. V tu chvíli musíš zapudit přirozenost. Nejsi to ty a musíš v sobě vyhrabat víc sebe. Je to ohromně těžké…“ Přikývla jsem a následovala ji pryč z pokoje.

Před domem jsme chvíli pozorovaly západ Slunce.

„Opravdu to tak vnímáš?“ zeptala jsem se, když jsem sledovala tmavnoucí červeň plnící nebe.

„Co jako?“ odpověděla mi otázkou a pevněji stiskla víčka k sobě.

„Tu proměnu…“

„Nechci o tom mluvit…“ ošila sebou.

„Prosím…“ zaprosila jsem.

Ticho.

Pak jsem slyšela šustění motýlích křídel a bylo mi jasné, že už mi neodpoví. Ne dnes. Postavila jsem se a nechala sebe uletět v podobě milionů malinkých motýlků…

Tak moje tělo mizí… Unášejí ho temní lišajové jako noční můry. A já běžím, abych je dohnala. Běžím, aby mi tělo vrátili. Nevrátí ho, než noc bude mít na kahánku. A já se celou dobu noci hnát za nimi budu. Ač vrátí, či nevrátí…Já umírati budu.

A jednou den nepřijde. Jednou měsíc lišaje na věčnost stravovati, poháněti bude.

Autor: ilinduska, v rubrice: Povídky » Na pokračování