Prokletí vlka - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jenniffer žije dokonalý život. Je vdaná a těhotná a šťastná. Její zájem o zatmění měsíce jí to vše pokazí...

20.08.2011 (12:00) • ilinduska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 805×

8. Dva dny po úplňku

Jenniffer:

Kruci, kruci, kruci!!!

„Danny, jsi v pořádku?!“ zeptala jsem se ležícího vlka.

Vzhlédl ke mně a přikývl. „Tak super…!“ zavrčela jsem. Nepatrně zvedl oči v sloup. „Přeměň se teprve, až tě to přestane bolet – přeměna by ti to ještě zhoršila.“

„Domů bys neměl chodit – bylo by to pro tebe nebezpečné. Nechceš jít k nám?“ zeptala se Kate a já ji v tu chvíli chtěla uškrtit. Pokud jsem něco nechtěla, pak je to, abych se zabouchla do Dannyho. Ale skrývala jsem to dobře. Nejspíš jsem jen trošičku zaskřípala zuby.

Nesměle přikývl.

„Dojdeš k nám?“ zeptala se opět Kate. Přikývl, tentokrát rázně a vstal. Nohy se mu trochu zaklepaly, ale ustál to a celkem jistě udělal první kroky s neviditelným přechodem na ty další.

„Tak jo… Takže se uvidíme večer…“ zašeptala Kate a společně se mnou, Joelem a Dannym jsme šli k jejich domu.

„Stůjte!“ Slyšela jsem neznámý hlas, ale známou kombinaci máty a malin jsem cítila – Iris se vrátila.

„Miku, Miku, Miku! Romele, stůj!“ otočila jsem se k Iris a zběžně ji přejela pohledem, jestli se nesetkala s upíry. Její vlnité vlasy po ramena vypadaly v pořádku a nerozcuchané. Končetiny, které obvykle vypadaly, jako by je někdo natahoval, se nezdály delší, ale v obličeji s vykulenýma fialovýma očima měla vyděšený a zaujatý pohled tak nějak zároveň.

„Romele, viděla jsem Kristin!“ zakřičela obvykle tichá Iris a šlehla pohledem po Romelovi.

„Kristin?!“ vypískla Diana a neskrývala svoje překvapení.

„Kristin.“

„Kdo je Kristin?“ zeptala jsem se opatrně.

„Byla stejně stará jako já – taky v podstatě od počátku… V době, kdy k nám přišla Iris; Kristin a Minnie – která tady taky byla od počátku - náhle zmizely. Měli jsme za to, že zemřely, protože při západu Slunce by se k nám prostě musely přidat. Vlkodlaci vždy byli, jsou a budou sjednoceni. Jinak to ani nejde. Samostatný vlk nemůže existovat, i když je to vlk počátku!“ odpověděl mi Romel.

„Já ji viděla! Vypadala pořád na chlup stejně – černé rovné vlasy, černé oči, drobná postava. Ale byla svým způsobem… jiná. Dýchala z ní volnost…“ pokračovala Iris.

„Jak je to možné?“ zeptala se tiše Maggie.

„Mám podezření že našla… lék…“ tiše přiznala Iris.

„To není možné… Kdyby to věděla, proč by nám to neřekla? Věděla, jak moc trpíme vlčí podstatou!“ zavrčela Diana. Jen okrajově mi její rozzlobené zavrčení připomnělo Kateiny deníky.

„Já nevím! Ale když mě viděla, vycenila zuby a odešla…“

„Zlobí se?“ zeptal se naprosto udiveně Romel. „Vždyť ona neměla žádný důvod nás nemít ráda. Ji nikdo nepřeměnil.“

„Ano, zlobí se. Hodně.“

„Nechápu…“ zašeptala už uklidněná Diana.

„A co Minnie? Viděla jsi i ji?“ zeptal se uchváceně Romel.

„Ne. Minnie tam nebyla. Nemyslím si, že tam mohla být.“

„Chce ji někdo z vás stopovat?“ zeptal se ještě nadšeněji Romel.

„Já bych…“ zašeptala jsem tiše bez rozmyšlení. Jestli jsem něco chtěla, pak je to být z dosahu zraněného Dannyho.

„Jenniffer?“ zeptala se udiveně Molly. „Já myslela, že s vlkem nemáš problém?“

„Nějaký velký problém tu je…“ řekla jsem a krátce, přesto významně mrkla na moje břicho.

Molly vážně přikývla. Pak se ozval Romel. „Půjdeš s někým?“

„Já půjdu s ní…“ No jo, Kate… „A měl by jít i Danny. Má výborný čich a pach Kristin ucítí na větší vzdálenost. Je jedno, že je ve vlčí podobě – můžeme ho dát na vodítko a představovat jako nějakého prapodivného psího křížence… Ještě mám doma stužku, kterou mi kdysi Kristin dala, takže Danny ji podle pachu najít může…“ No jo, Kate!!! Tím se zhroutil můj plán odstřihávat se od Dannyho...

Danny se zašklebil. No jo – kdo by chtěl být uvázaný na vodítko? Já – a ostatně ani Danny – určitě ne…

„Myslím, že se bez vodítka obejde…“ Romel se taky zašklebil.

„Tak fajn… Můžu taky?“ zeptala se Molly odhodlaně s podtónem typu: Zabiju vás všechny, jestli ne.

„Ne. Bude lepší, když jich nebude víc…“ Molly krátce zasoptila a pak uraženě šla pryč.

„Dobře, takže co máme dělat?“ zeptala jsem se, když byla Molly z doslechu.

„Vyrazíte do míst, kde Iris zahlédla Kristin. Což znamená, že s vámi musí jít i ona…“

„Já nechci. Kristin Jenniffer nezná – což je výhoda - a Kate zase ví, jak vypadá Kris a Minnie. Danny je najde podle té stužky, co má Kate.“

„Pospěšte si – jestli je na nás Kristin rozzlobená a viděla nás tu, nebude tady už moc dlouho setrvávat…“

„Dobře. Kate, kolik je hodin?“ Podívala jsem se na Kate a ta mrkla na nebe.

„Kolem poledne…“

„Katie?“ slyšela jsem Joela, který se předtím tiše odplížil.

„Ano?“ otočila se na něj.

„Přinesl jsem tu stužku.“ Vtiskl jí do ruky cosi, co jsem neviděla – stužku – a usmál se.

Úsměv mu opětovala a pak se podívala na mě. „Můžem jít?“

Já jsem se podívala na Dannyho. Přikývl.

Bridgette:

Vystoupili jsme z aut, Liss si pořád třela poraněnou ruku.

Hunter otevřel dveře a všichni jsme vstoupili do domu.

Zastavila jsem se – stejně jako všichni ostatní –, když jsem spatřila Kris jak se na nás rozzlobeně dívá.

„Kristin? Co se děje?“ zeptala se věcně Lissanne a zvědavě se naklonila dopředu. Kristin nebyla naše častá návštěvnice. Neměla nás ani ráda.

„Potkala jsem ve městě Iris…“ zašeptala tiše.

„To je kdo?“ zeptala se arogantně Bennett.

„Vlkodlak…“

„No a?“ pokrčila rameny Benn.

„Musím pryč…“

„No a?“ Ta Bennett je fakt nesnesitelná.

„Kristin, to je sice zajímavá informace, ale pro nás naprosto nepodstatná…“ zašeptala tiše Lissanne. „Ale proč musíš pryč?“

„Nechci, aby na to přišli.“ Zhluboka se nadechla a zavřela oči. „Nenávidím je…“

Lissanne nebyla nezdvořilá. Nešťourala, aby uspokojila zvědavost a dozvěděla se, proč je nenávidí.

„Přišli na co?“ nevydržela Bennett.

„Že se toho můžou částečně zbavit. Chci, aby Romel a Diana trpěli tak, jak jsem trpěla já a Minnie.“

Flow přistoupila k ní, předklonila se a prosebně šeptala. Teprve teď jsem si všimla, že v místnosti jsem zůstala už jen já, Liss, Bennett, Mary, Flo a Kristin.

„Kristin, jsem tvoje přítelkyně už hodně dlouho. Nevěděla jsem, že bys trpěla. Povíš mi proč?“

Přikývla. Pak otevřela oči, upírala je na mě. Hrůzou mi přeběhl mráz po zádech. Její schopnost – téměř zabíjet pohledem –, která fungovala, když se naše pohledy setkaly, jsem neměla zrovna v lásce. Způsobovalo mi fyzickou i psychickou bolest, když se na mě podívala svýma hlubokýma černýma očima, chvěla jsem se hrůzou. Psychicky mě děsily obrazy, které mi sázela do hlavy – krev (která ovšem pro mě a ostatní příslušníky mého druhu nebyla tak odpudivá, jako by byla pro někoho jiného), bolest, kosti, maso.... Bylo to horší, než ta druhá bolest. Ta byla, jako by vám všude po těle zabodávaly jehly do kůže, jen tak na povrchu, aby to nezpůsobilo krev, ale bolelo to. Omluvně sklopila zrak a promluvila.

„Bridge?“ Přikývla jsem a šla k ní.

Ostatní nenápadně odešly, jen Bennett se nevzdálila příliš na to, aby nezaslechla alespoň pár útržků, slov.

No, zdálo se, že Kristin si toho všimla – celou dobu potom šeptala.

„Já jsem byla, stejně jako Minnie a Romel, vlk počátku – byla jsem tu už od začátku. Milovala jsem Romela. Netušila jsem, že se jednou objeví jiný vlkodlak a sebere mi ho. Samozřejmě, on o mé neopětované bláznivé lásce nevěděl…“ Zhluboka se nadechla – bylo vidět, jak se se slovy pere… „Nikdo jsme nevěděli, že můžeme nakazit někoho jiného, dokud Romel nepokousal Dianu. Svět se pro mě zhroutil, když jsem zjistila, že je mu souzeno ji milovat.

Těšila jsem se, že můj zármutek zmizí, až někoho pokoušu já. Totálně mě zničilo, když jsem zjistila, že já ani Minnie nemáme schopnost předávat tu nákazu. To protože jsme potřebovali mužského vůdce – jen on směl rozhodnout, jestli se naše počty budou zvyšovat.

Minnie to měla zakrátko stejně těžké, jako já. Trpěla jsem víc její bolestí, než svou vlastní. Minnie milovala Mika a naprosto ji ničilo, když každý den musela vídat tu oddanost v jeho očích, jak láskyplně sleduje Iris. Ona to měla horší – Mike ji předtím taky miloval…“

Flow hleděla kamsi do dálky, nepřítomný pohled.

Já jsem je upírala do obličeje Kristin. Neměla to rozhodně lehké, ale udivilo mě, jak snadno se láska změní v nenávist… Nebo ne?

„Pořád ho miluješ…“ Nebyla to otázka.

Přikývla, po tvářích jí náhle stékaly slzy. Mluvila o tom jako o nákaze…

„Ale pořád ho nenávidíš dost na to, abys mu to prokletí nechala…“

Sípavě vtáhla vzduch, zase přikývla a pak zavřela oči – při tom pohybu jí z řas sklouzlo několik dalších slz.

Flo ji ochranitelsky objala , na tváři stále nepřítomný, zamyšlený výraz.

V pokoji se beze slova objevila Lissanne a Marrinette – její věrný, citlivý ocásek. Když si Mary všimla – téměř okamžitě -, že Kristin pláče; po tváři ji přeběhlo zděšení, s nápomocně napřaženýma rukama se celým svým trupem předklonila dopředu, aby mohla nějak pomoct, ale s nohama ani nehnula, aby opravdu mohla pomoct.

Kristin naposledy zavzlykala, pak si hřbetem ruky utřela oči a zhluboka se nadechla.

Flow od ní ustoupila, zato Marrinette udělala krok kupředu.

Bylo hrobové ticho.

„Kristin, nemusíš odjíždět. Nikomu z nás nebude vadit, když se schováš u nás. Máme nahoře několik volných pokojů,“ zašeptala pak Anne.

„Děkuju, Lissanne…“ popotáhla Kristin a společně s Flow klopýtala do schodů.

Autor: ilinduska, v rubrice: Povídky » Na pokračování