Prorok - 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Vítejte na palubě Archy, vesmírném korábu, kde v hlubokém spánku spočívají poslední lidské bytosti... Helen se probouzí po takovém šlofíku, jaký by si nemohla dovolit ani sama Šípková Růženka. Čí bude první tvář, kterou ve svém staronovém světě spatří? A je vůbec v bezpečí?

19.01.2015 (16:00) • TheCyanWolf • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1238×

„Brý jitro, sluníčko. Tak jakpak se má naše Sophie?“

Zamrkala jsem do ostrého světla a hluboce zalapala po dechu. Musela uplynout dlouhá doba od chvíle, kdy v mých plicích naposledy proudil vzduch.

Prudce jsem se posadila na nepohodlném kovovém nosítku, které mě studilo i přes nemocniční košili. Hlava mi bez váhání dala jasně najevo, že to byl velmi špatný nápad.

Než se moje tělo stačilo sesunout na zem, zachytily ho něčí hřejivé ruce. Cítila jsem se slabá a nezvykle pohublá. Moje lýtka se nedala popsat jinak než párek nedovařených makarónů.

„Kdo je Sophie?“ zamumlala jsem tak slabounce, jako by můj hlas nebyl silnější než šustění listí ve větru. Listí… v mém životě bylo tolik zeleně. Tolik parků, lesů, tolik nádhery… tady nebylo nic než iritující bělost bijící do očí a nemocniční sterilita.

„Promiň, neměl jsem čas omrknout tvoji novou identitu. Hlavně zůstaň v klidu, musíš dostat pod kontrolu svoje tělo.“

„Helen. Jsem… Helen,“ odpověděla jsem muži a zasmála se jeho strništi, které mě legračně šimralo na tváři. Hádám, že jsem se tomu vydržela řehtat po celou dobu, kdy se se mnou kolébal napříč všemi těmi zářivě bílými chodbami.

Nevím, jak na tom bylo moje pojetí času, ale jestli bylo stejně tak vysmáté, jako vše ostatní, spíše než prosluněné hodiny to mohly být pouhé minuty. Ocitli jsme se před velkými masitými dveřmi a muž promluvil k obrazovce vpravo od nich.

„Tady doktor Fleming, žádám o přístup do sektoru Q-319.“

Dveře se s klapnutím vnitřního zámku otevřely a já skončila opět ve vodorovné poloze na jednom z termolůžek. Neměla jsem tušení, odkud se pojmy v mé hlavě vynořily. Celá místnost, zaplněná stejnými lůžky a podlouhlými obrazovkami nad nimi, se mi zdála nesmírně povědomá.

„Tady bys měla mít klid. Nikdo tě tady nebude rušit, Soph-“

„Helen,“ opravila jsem ho rychle.

„Jasně, promiň… Helen.“

V očích se mu na moment odrazil smutek, a ačkoliv zmizel stejně rychle, jako se objevil, vrásky na čele prozrazovaly, že byl častým společníkem tohoto muže. Tvář se zdála být napjatá více, než jsem si ji byla schopná vybavit.

Já ho znala. Znala jsem ho!

Vzpomínky se vracely tempem, jakým moje hihňání, jež jsem si až do teď plně neuvědomovala, odeznívalo. Jenže bolely. Všechno, co nespadalo do dokonalého života Helen, mě nutilo zarývat nehty do termolůžka. Sophie, ta, jejíž jméno zřejmě omylem vyslovil beranicový cizinec v mých snech, se vracela a drásala všechny dosavadní domněnky o tom, kdo jsem.

Fleming se na mě usmál a poodhalil řadu zářivě bílých zubů. Vybavovala se mi jeho přehnaná čistotnost a obava z přibývajících vrásek, které se mu nově jako drobné vějířky usadily kolem očí, úst a především na jeho starostlivém čele. Ale takhle jsem si ho nepamatovala. Dokonce i jeho oči ukrývaly známky stárnutí a špetku moudrosti.

„Já vím, mládí už mám za sebou. Někdo se musel starat o Archu, víš?“ zašeptal a oči mu zeskelnatěly. Věděl přesně, co si myslím. Držel mě za obě ruce a palci mi přejížděl po dlaních, jako by se nemohl nabažit mé kůže.

„Nebyla žádná jiná možnost… Tys neměl na výběr… Oni ti nedali na vybranou…“ vyhrkla jsem zmateně.

Neměla jsem nejmenší tušení, odkud ta myšlenka přišla. Objevila se jako záblesk světla a já s ní nemohla bojovat. Podívala jsem se na zralého čtyřicátníka vedle sebe a po obličeji se mi rozlily slzy velikosti hrachů.

Dříve, než se mi pod klíční kost zaryla jehla, se v jeho tváři na moment mihla omluva.

„Ne! Johne, NE!“

Jeho jméno znělo John Fleming, stejně jako mého muže. Byl můj muž? Proč bych mu v opačném případě důvěřovala?

Do ramene se mi zabodla injekční stříkačka.

Klesla jsem a po páteři se mi rozlilo teplo. Krátce potom bylo moje tělo zcela nepoužitelné, všechno od konečků prstů po poslední obratel zůstávalo i přes moje příkazy nehybné, jen slzy dále sklouzávaly po tváři a můj hlas se chvěl.

Dveře, kterými mě pronesl do místnosti, se otevřely a dovnitř vešla drobná blondýnka okolo dvaceti let s bleděmodrýma ledovýma očima. Tělo držela pevně a sebejistě, přitom se elegantně pohupovala na širších bocích směrem k nám. Mé podvědomí ji podle všeho nenávidělo.

„Nebraň se tomu, Sophie,“ špitla povzbudivě a na tváři vykouzlila nucený úsměv.

„Já se nejmenuju Sophie!“ vykřikla jsem a snažila se udržet v paměti to, co mě dělalo Helen Saltzovou, mladou ženou z Deváté kolonie se dvěma dětmi, manželem a útulným domovem.

„Kde jsou moje děti? Kde je moje rodina?!“

„Ty už dávno nemáš žádnou rodinu. Pamatuješ, jak ses sem dostala?“ ozval se John, aby odvedl mou pozornost od blondýnky, která si momentálně dotáhla improvizovaný operační stůl a rozložila na něj lesklé, stříbřité nástroje rozličných velikostí a tvarů, z nichž mnohé se zdály být více než podivné. „Byla jsi sama, tak jako my všichni, a potřebovala jsi práci. Udělali z tebe vojáka, pilotku a nakonec kapitánku. Přispěla jsi k tomu, aby lidé mohli usnout a probudit se v novém, bezpečném světě. Ale tomu je konec. Ty víš, co se blíží, nemám pravdu?“

„Já mám vzkaz! Musím doručit VZKAZ!“ vykřikla jsem a celé moje tělo upadlo do křečí.

Svět na chvíli potemněl a já zavřela oči s jedinou myšlenkou, která stála za to uchovat. Mám vzkaz. Mám rodinu. Mám svůj život.

„My víme.“

Blondýnka se naposledy usmála a místností se rozeznělo bzučení laserového skalpelu. John mlčky seděl a odvracel pohled. Tentokrát tu pro mě nebyl žádný záhadný cizinec, který by mi pomohl se probudit.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování