Prosím, neopouštěj mě! - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ve druhé kapitole se bude vzpomínat na zážitky. A chtěla bych ji věnovat svojí kamarádce, která se v této povídce vyskytuje.

11.05.2010 (15:00) • Wendushka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 526×

Splala jsem dlouho, bezesným spánkem. Probudila jsem se ještě víc unavenější než jsem usínala. Protírala jsem si oči a nad mojí postelí se skláněla nějaká osoba. Byla to žena, byla vysoká. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej. Promluvila na mě a z hlasu jí zněl smutek. Poznala jsem ji… Moje nejlepší kamarádka. Byly jsme nejlepšími kamarádkami už od primy a teď v kvartě ji opustím. Ta představa byla strašná.

Posadila se vedle mě a začala vyprávět. Ze začátku jsem jí moc nerozuměla, ale potom jsem to pochopila. Vzpomínala na všechno, co jsme spolu prožily. Nechtěla jsem ji přerušovat, i když jsem jí chtěla položit spoustu otázek. Chtěla jsem poslouchat, všechny chvíle které jsme spolu prožily očima někoho jiného. Mluvila o našem seznámení, o první škole v přírodě. O našich nákupech, o tom jak jsme si dělaly srandu z jednoho kluka. Prostě o všem, co nás spojovala víc než jsme si myslely.

Při její povídání mi vyhrkly slzy do očí, až teď jsem si uvědomila, že nic takového se už nikdy nestane. Mluvila dlouho, ke konci už taky brečela a ptala se mě, proč jsem jí to neřekla. Na tuhle otázku jsem neměla odpověď. Sama jsem se s tím smířila až nedávno.

Vím, že všem bylo divné že chybím podezřele dlouho, ale vždy jsem měla nějakou výmluvu. Nechtěla jsem ji zatěžovat. Myslela jsem si, že to pro ni bude lehčí. Ale v tom jsem se strašně zmýlila. Kdybych jí to totiž řekla už dřív, byla by připravená, že to jednou přijde. Jenže to mě nenapadlo. O své nemoci jsem se dozvěděla asi před půl rokem. Ale nikdo nevěděl, že se to takhle zhorší.

Mezitím co jsem přemýšlela, začala opět mluvit. Mluvila rychle, přestávala jsem jí rozumět. Snažila jsem se pochopit, proč mi tohle všechno říká. Nemohla jsem na to přijít.

Zjistila jsem to až když odešla. Tam kde seděla zůstal dopis. Byl v něm vzkaz od mých kamarádů. A začínal otázkou: "Proč jsi nám to neřekla?!?" Byla v něm i naše společná fotka. Bylo to focené při výročí našeho seznámení. Je to asi rok zpátky a mě připadá, že je bylo včera. I ostatní vzpomínali na staré časy. A vyčítali mi, že jsem jim to neřekla nebo že jsem se alespoň nezmínila. S těmito lidmi jsem zažila nejlepší věci, žila jsem pro svoje kamarády, ale i pro něj.

Neuměla jsem si představit, že jednoho dne přijdu do školy a oznámím, že mám rakovinu. Chtěla jsem jim to říct, ale bála jsem se reakce jejich reakce. Bylo to těžké rozhodnutí, ale vybrala jsem si to řešení, které pro mě nebylo tak náročné. Lhala jsem jim, ale nemohla jsem říct pravdu. Ale teď už vím, že to byla chyba, ale čas se vrátit nedá.

Najednou mě zase chytla smutná nálada. Do mysli se mi vkrádaly temné vzpomínky na minulost. Zdálo se, že jsem všechny tyhle věci dávno zapomněla. Ale teď, když se mi promítal celý život, tak se vše oživilo.

Největší část vzpomínek samozřejmě patřila JEMU. Náš první polibek, to byla pozoruhodná chvíle. A nakonec to všechno zkazil rozchod. Přemýšlím, proč to udělal, ale nic mě nenapadá. Nemyslím si, že by na to všechno dokázal tak snadno zapomenout. To by nedokázal ani kdyby neměl žádné city. Možná ho to mrzí, ale už je pozdě. Kdyby se mi omluvil, možná by to pomohlo, ale nikdy na to nezapomenu. On si asi neuvědomuje, že já nejsem “splachovací“. Stačilo by zavolat nebo nechat vzkaz. V nejlepším případě by mohl přijít. Jenže třeba mě už nechce vidět. Ale i přes to všechno ho miluji a myslím, že nepřestanu.

Jedna osoba mi kdysi řekla, že takové věci mám házet za hlavu a nemyslet na to. Tou radou jsem se řídila poměrně dlouho, ale teď to prostě nejde. Jsou chvíle při, kterých si nevím rady a tohle je jedna z nich. A bohužel trvá už moc dlouho. Rok je přece dlouhá doba, za tu dobu bych se s tím už mohla smířit, ale nejde to.

Omluva by to trošku spravila. Stačilo by, kdyby mi napsala zprávu. V lepším případě by mohl zavolat nebo přijít zamnou. Ale on si asi neuvědomuje, že nejsem “splachovací“. Ještě pořád ho totiž miluji a myslím, že asi nikdy nepřestanu.

Autor: Wendushka, v rubrice: Povídky » Na pokračování