Proti své vůli - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

3x sláva. Konečně jsem se dokopala k tomu abych tuhle kapitolu napsala. Doufám, že se vám bude líbit.

10.01.2010 (19:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 869×

2. kapitola

Od návštěvy vlkodlaků uběhlo už deset let. Z malé Seleny vyrostla krásná mladá patnáctiletá dívka. Petr se jí snažil vychovat co nejlépe. Bohužel Selena nebyla moc poslušné dítě. Často se prala s ostatními chlapci a utíkala do lesů jako právě teď.

„Prý se musím naučit chovat! Však já se umím chovat! Podle otce jsem výjimečná. By mě zajímalo jak? Jsem naprosto obyčejná holka!“ brblala si pod vousy a při tom mířila ke svému oblíbenému místu hluboko v lese. Po půl hodině došla na místo, kam chodila odpočívat a pozorovat zvířata. Sedla si do trávy a zády se opřela o kmen stromu. S mírným úsměvem na rtech se dívala na křišťálově modrý potůček, ke kterému došli dvě srnky napít se vody. Vůbec neměla ponětí, že ji někdo sleduje. Naprosto neslyšně seděla a pozorovala srny, když v tom obě ztuhly, vzhlédly k lesu a rychle utíkaly pryč.

„Sakra!“ zaklel Selenin pozorovatel. Z druhého břehu se vynořila z lesa mužská postava. Byl dost vysoký. V obličeji byl nezdravě bledý. Jeho bledost podtrhávaly ještě tmavé oči a černé vlasy. Upíral na Selenu hladový pohled, až jí z toho běhal mráz po zádech. Muž se na druhém břehu přikrčil. Vypadalo to, jako by chtěl skočit. Za jejími zády se ozvalo zuřivé vrčení. Prudce se otočila a spatřila obrovského hnědého vlka, který na ní upírá své starostlivé hnědozelené oči…? Ano, určitě v nich viděla starost. Vlk od ní po chvilce odvrátil svůj pohled a ještě jednou nenávistně zavrčel na toho zvláštního člověka. Pak se odrazil a jedním skokem přeskočil řeku. Dopadl rovnou na toho neznámého muže a zakousl se mu přímo do krku. Selena stála na místě, neschopná jakéhokoliv pohybu. Zorničky měla rozšířené hrůzou. Snažila se přinutit své nohy k pohybu. Nechtěla se dívat, jak to divoké zvíře škube toho člověka. Po nekonečně dlouhé době přinutila své nohy k útěku. Běžela jako o život. Plíce jí přímo hořely, ale ona běžela dál. Chtěla být co nejdřív ve vesnici. V rekordním čase vyběhla z lesa a mířila domů. Když otec spatřil jak je vyděšená, snažil se ji uklidnit, ale moc mu to nešlo.

„No tak holčičko, copak se stalo?“ snažil se aspoň něco dozvědět.

„Viděla jsem… viděla… viděla jsem…“ vůbec ta slova nemohla vyslovit. Když jen na to pomyslela, zjevil se jí obrázek škubajícího vlka.

„Copak jsi viděla?“

„Vlka.“ Řekla otci roztřeseným hlasem.

„A… co se stalo?“

„On… ten vlk…“ ztěžka polkla „on zabil… člověka.“ Poslední slovo zašeptala, až ji nebylo skoro slyšet.

„Oh dítě. Je mi líto, žes to musela vidět.“ Sevřel Selenu pevněji v náruči a kolébal ji ze strany na stranu, až úplně usnula.

Druhý den se probudila ve své posteli a doufala, že to vše byl jen zlý sen. Když vylezla z postele, všimla si, že má na sobě oblečení, které měla na sobě včera.

„Dobré ráno.“ Pozdravil ji otec.

„Dobré ráno.“

„Už je ti lépe?“ zajímal se dál.

„Ano, už je mi lépe.“

„To jsem rád,“ Usmál se na dceru a chystal se k odchodu. Mezi dveřmi se zastavil a ještě jednou pohlédl na Selenu. „Málem bych zapomněl. Sháněl tě Tomas.“

„Nevíš, co chtěl?“

„Ne nevím. Jen ti mám vyřídit, že až se vzbudíš, máš za ním dojít k rybníku.“

„Dobře. Hned tam jdu.“

„Tak to brr. Nejdřív se nasnídáš, až potom můžeš lítat po venku.“ Přímo zhltla svou snídani a vyletěla z domu, jako kdyby jí za patami hořelo. Petr jen nevěřícně zavrtěl hlavou a dál se věnoval své práci. Když Selena došla k rybníku našla Tomase, jak střílí z luku na terč.

„Ahoj.“ Pozdravila Selena Tomase.

„Ahoj. Nechceš si zasoutěžit?“ ptal se s naději v hlase Tomas.

„Dobře.“ Tomas se vítězoslavně usmál. Konečně po dlouhé době může zas s někým soutěžit.

„Ten kdo trefí střed, vyhrává.“ Vysvětlil krátké jednoduché pravidlo.

„Dobře. Začni.“ Vybídla ho Selena. Tomas se postavil naproti terči, zvedl luk a zamířil na střed. Chvíli se soustředil a poté vystřelil. Šíp se zabodl přesně vedle středu.

„Dobrý výstřel, ale na mě nemáš.“ Popichovala Selena Tomase.

„Tak se ukaž.“ Zavrčel na ní Thomas. Neměl rád, když si ho někdo dobírá nebo ještě hůř vítězí nad ním. Selena si od něj vzala luk a šíp. Stoupla si na stejné místo jako Tomas a zamířila. Šíp se zabodl přímo do středu. Selena se s úsměvem na tváři otočila k Tomasovi.

„Říkala jsem, že jsem lepší.“ Tomas se na ní podíval se vzteklým výrazem a šťouchl do ní. Selena zavrávorala a při snaze udržet rovnováhu, udělala pár kroků dozadu. Bohužel se jí smekla noha a ona skončila v rybníku. Tomas se začal smát na celé kolo. Jeho smích přerušil dusot koní, který se blížil do vesnice. Selena se snažila vylézt z rybníku, ale moc se jí to nedařilo. Hlína okolo byla moc kluzká. Když koně dojeli do vesnice, všimla si, že jsou doprovázeni stejnými vlky, které potkala v lese. Pozorně si je prohlédla, ale nenašla tam toho vraždícího vlka. Trochu si oddychla. Její otec zrovna vycházel z domu a rozhlížel se po Seleně. Když ji spatřil v rybníku, trochu se na ni zaškaredil, ale přešel to s úsměvem se kterým se podíval na vysokého statného muže. Měl krátké hnědé vlasy, široká ramena víc toho z té dálky neviděla. Všimla si, že se o něčem baví s otcem, ale neslyšela je. Pak se ten neznámý muž podíval jejím směrem a věnoval jí pobavený úsměv. To Selenu trochu naštvalo, ale když si v mysli představila, jak asi vypadá, musela se sama sobě zasmát. Neznámý muž se k ní vydal. Když došel až k ní, trochu se sehnul a podal jí pomocnou ruku.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se jí pobaveně. Selena se mu podívala do hnědozelených očí a ztuhla hrůzou. Vzpomněla si, že úplně stejné oči měl i ten vraždící vlk!

„Neboj se, já tě nekousnu.“ Nejspíš zpozoroval její hrůzu z něj a snažil se ji uklidnit. Bohužel ji ještě víc vyděsil. Roztřesenýma rukama se chytla té jeho a on ji bez jakýchkoli problému vytáhl z vody. Až teď si uvědomila, že je ji hrozná zima. Ani nepoděkovala a běžela do domu se převléct. Po chvilce za ní došel otec se smutným výrazem na tváři.

„Copak se děje, otče?“

„Víš Seleno, ty nejsi má pravá dcera. Před deseti lety do naší vesnice došli vlkodlaci a požádali nás, abychom tě vychovali. Teď si pro tebe přišli, aby sis vzala krále a dala mu dědice.“ Snažil se to Seleně Petr nějak vysvětlit. Selena na něj chvíli zírala v němém úžasu a modlila se, aby to byl jen zlý sen.

„Ale já nechci!“ zaprotestovala.

„Je to tvá povinnost.“ Nestihla už nic říct. Do jejího pokoje vešel ten neznámý muž a přerušil jejich rozhovor.

„Můžeme vyrazit, má drahá?“ z jeho slov jí stoupaly chloupky na zádech. Nejistě přikývla. Naposledy se objala s otcem a vyrazila za tím mužem. Před domem stál jeho kůň. Byl nádherný. Jeho barva Seleně připomínala noční oblohu. Také je celá černá. Její budoucí manžel nasedl na koně. Seleně podal ruku a stejně jako před tím ji vytáhl do sedla bez jakýchkoli problémů. Pak pobídl koně a oni se začali vzdalovat od jejího domova. Jeli velmi rychle a Selenou po chvilce začala otřásat zima. Její nastávající cítil, jak se její drobné tělo třese a tak si jí přitáhl blíže na hruď. Selena byla trošku vyplašená. Ještě v životě nebyla v také blízkosti muže. Ale po chvilce se uvolnila, když cítila jeho teplou tvrdou hruď.

„Ty si na mě už zřejmě nepamatuješ…“ pošeptal jí do ucha. Pro zvuku jeho hlasu sebou trhla. „Asi bych ti měl připomenout své jméno, Seleno…“ pokračoval dál, nevšímajíc si jejího rozrušení. „ Jmenuji se Derek, má drahá.“ Dál už jeli v tichosti. Ani jeden z nich nevěděl, co má říct, tak se zaobírali vlastními myšlenkami.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování