OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ptačí křídla - 1. kapitola

25.07.2010 (15:00) • AngelsSandras • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 748×

1. kapitola - Překvapení

Kouzlo, to bylo slovo, které mi navždy uvízlo v hlavě. Většina lidí na ně nevěří, ale já byla zrovna ta, která věřila, protože víra v ně mi dodávala sílu a potěšení.

Řídím se heslem „Život je kouzlo“ a opravdu to tak je, protože každý den očekáváme něco nového a jedinečného. Vždy jsem obdivovala kouzelníky, co umějí triky, i když jsem věděla, že to není to pravé kouzlo, protože aby bylo, tak nemůže být vysvětleno. A vím, že i když mi bude devadesát let, stále bude existovat něco, co nepůjde vysvětlit.

Patnáct let bydlím v městečku zvaném Green Will. Místo mého narození. Matka mě pojmenovala Sandra, ale poslední tři roky žiji pouze z otcem Richiem, protože moje mamka - Elizabeth měla autonehodu, kterou nepřežila. Hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, ale dnes vím, že se má dobře. Že se jí splnily všechny sny a přání a už se jí nemůže nic stát. Ale i přesto mi tu hrozně chybí. Tak ráda bych sní chtěla mluvit, slyšet její hlas a zaplnit tak kousek mého neúplného srdce. Jenomže nejde to a já jsme si toho vědoma, jen tomu nechci věřit. Můj život ale plyne v pořádku a zato jsem ráda. Přátelé mě často drží nad vodou a jsem jim za to vděčná.

Na našem zvonku dole u dveří, na baráku číslo 55 v ulici anglická, je napsáno jméno naší rodiny, Greenovi. Možná nějaká spojitost s městečkem, kdo ví. Bydlíme v rodinném baráčku s menší zahradou, na které často trávím čas. Většinou sedím pod velkým bukem. Jeho mohutné větve dosahají, až skoro na zem a kmen je tak silný, že se nedá obejmout pažemi. V koruně stromu sedají konipasové a tvoří hnízda. Mám ráda tuhle atmosféru, kdy slyším zpěv ptáků a ponořuji se do příběhu knihy. Někdy i pod tímto stromem dělám úkoly. Proudí v něm klid, čerstvý vzduch a hlavně harmonie. Na pravou stranu od buku je pár zeravů, aby nebylo na zahradu tolik vidět. Od té doby, co můj taťka pracuje jen 8 hodin denně, se hodně začal zajímat o stromy a keře. Je to jeho poslední dobou velký koníček.

Můj pokoj je ve druhém patře, naproti zahradě. Jeho stěny jsou modré s nádechem fialové. Všude visí obrázky různých kouzelných bytostí od elfa po upíra či vlkodlaka. Zkrátka takový bláznivý pokoj adolescenta. Skříně jsou polepeny herci z filmu Stmívání, Nový měsíc a Zatmění. Uprostřed všeho toho chaosu září na stropě stříbrný lustr, pod kterým dnes sedím a smutně koukám do zdi, protože dnes je poslední den hlavních prázdnin a taky poslední den prázdninového léta. Je mi to trochu líto. Bude mi přes zimu chybět to teplo, třpytivé slunce a koupaliště. Ale zase se moc těším na známé tváře, které jsem dlouho neviděla, i když nebudou všechny. Třída na základní škole mi bude hodně chybět, to vím, protože už teď pár lidí postrádám a na školu se mnou nejdou. Je to trochu ironické, že už teď přemýšlím o třídním srazu třeba za 20 let, ale nemůžu si pomoct. Je to jediné šance, kde se všemi uvidím pod jednou střechou. Jak to do té doby vydržím, to ale nikdo neví.

Sedím v pokoji už pár hodin a nemůžu se nějak dostat na nohy, to asi ta sklíčenost, která mě trochu dusí. Najednou mám ale šanci, a tak rychle vyskočím na nohy, než zas sklíčenost dostane plnou sílu a pohltí mě. Jen co jsem ale na nohou sednu si raději na postel, protože cítím další nával a moje „špejle“ by to nejspíš zase neustály. Chvilku zírám po pokoji než mi padne do oka budík.

Trochu zamžourám.  „No to si děláte srandu!“ řeknu trochu hlasitěji. Budík ukazuje půl deváté pryč.

„Do háje,“ řeknu už po tišeji. V pokoji začíná trochu zmatek. Do černé adidasové tašky naházím pár užitečných věcí, jako časopis a lak na vlasy a už upaluji do koupelny. Dnes jsem chtěla jít spát dřív, protože nevím, jak to na první školní den v nové škole zvládnu ale nejspíš jsem zase ztratila pojem o čase.

„Zítra bude skvělý den,“ utěšuji se, jako vždy jsem naivní. Když  na sobě ucítím horkou vodou, hned se mi trochu uleví. Vždycky na mě Richie trochu nadává, ať nepouštím tolik té vody, ale já nikdy neposlechnu. Jakmile na sebe pustím teplou vodu, neznám se. Neuběhne ani půl hodina a už jsem v noční košilce a házím pár věcí ještě do tašky, které by se mohly hodit. Devátá hodina pryč, na mě dost dlouhá doba, když musím vstávat okolo šesté hodiny. Rozhodla jsem se tedy, že už zalehnu ale ještě předtím se rozloučím s otcem. Celý den jsem byla zavřená v pokoji, a tak jsem s ním ani nemluvila.

Sešla jsem tedy po pár schodech a ucítila příjemnou vůni. „Nejspíš něco kutí,“ prolétlo mi hlavou, než jsem byla dole.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem a snažila se aspoň trochu usmívat, pořád jsem myslela na včerejší den. Byla jsem z toho trochu nervózní.

Richie se otočil. „Ahoj San, do postele nějak brzo, nemyslíš?“ optal se hned.

Trochu se mi stáhl žaludek. „No ani ne, zítra brzo stávám a chci se vyspat,“ řekla jsem tak, aby byla na mě co nejmíň poznat nervozita.

Richie se trochu zakřenil. „Tomu rozumím první den školy, kdo by chtěl zaspat,“ odpověděl, dal mi pusu na tvář a dál si hleděl své práci v kuchyni.

Usmála jsem se. „Dobrou tati, zítra.“ Než jsem to dořekla už jsem byla na schodech, později v peřinách. Chtěla jsem ještě snít, jako obvykle ale nedařilo se mi to, proto jsme se snažila myslet na zítřejší ráno. Ne na školu, to ne, ale na to, že uvidím po delší době svojí dobrou kamarádku Sáru. To mě trochu uklidnilo a já mohla usnout.

Spustila se známá písnička a já ucítila na svém suchém obličeji sluneční teplé paprsky plné euforie. „Ouchhh,“ zívla jsem a koukla skrz žaluzie ven. Bylo krásné počasí. Venku poletovaly všechny množné druhy ptáku a motýlů. Ale tento hezký moment mi trochu zkazilo pomyšlení, že dnes jdu do nové školy.

„Aspoň, že tam nejdu sama,“ usmála jsem se lehce a šla do koupelny, cestou jsem ale vrazila do jakési osoby.

Trochu jsem sebou škubla. „Sakra tati!“ vyjekla jsem.

Richie se zašklebil. „ Promiň, nemůžu spát a si to kafe bylo nějaké silné,“ odvětil a odešel po schodech dolů.

„V pohodě tati,“ zavolala jsem na něj ještě a zmizela v koupelně.

Naštěstí tekla teplá voda, a tak šlo vše hladce, ale co si dnes vezmu na sebe, to bude trochu oříšek. „Kraťasy nebo tříčvrťáky?“ přemýšlela jsem na hlas. Nakonec zvítězily kraťasy s lehkým oranžovým tričkem.

Už jsem měla menší zpoždění, a tak jsem rychle popadla tašku a běžela zavřít, už jsem chtěla zabouchnout dveře, ale někdo je podržel. „Nechceš svést?“ nabízel se Richie.

Rychle jsem odpověděla. „Ne, díky, tati, mám to jen pár metrů,“ a zabouchla jsem dveře.

Lávka, na které jsme se scházely přes školní rok, každé ráno, nebyla daleko ale stejně jsem vždycky přišla pozdě. Za obchodem s potravinami jsem zahnula do leva a spatřila Sáru, jak se opírá o zrezivělé zábradlí lávky. Zamávala jsem na ni a ještě zrychlila tempo, abych u ní byla co nejrychleji.

Všimla si mě po chvilce a mávnutí mi oplatila k tomu dodala: „Máš zpoždění.“

Můj úsměv se trochu zkroutil. „Já vím, já vím,“ řekla jsem a když jsem byla přímo u ní, mé tělo se neobránilo obejmutí.

„Ahoj Sar, stýskalo se mi,“ pozdravila jsem ji z úsměvem v očích. Začala ve mně trochu proudit dobrá nálada a toho jsem si nesmírně vážila, protože to bylo zas po dlouhé době.

Sára se mnou v obětí vyskočila a zatočila nás kolem dokola. „Ahoj, ani nevíš jak moc se stýskala mně,“ řekla vesele a už se vydala na cestu směr nová střední škola.

Můj krok nebyla zrovna rychlý, protože ještě stále jsem nerozdýchala tu cestu z domova k lávce. Ale Sára si přece jenom rýpla. „Pohni šneku,“ zasmála se.

Trochu jsem se nasupila. „No vždyť už jdu, ty neběháš maratóny každý den!“ vykřikla jsem na ni ale opravdu jsem přidala do kroku, protože jsem vycítila, že mi chce něco důležitého říct. Když jsem jí doběhla, Sářin výraz vypadal zvláštně. Jakoby se ocitala v bludišti a nevěděla jak ven.

Podívala jsem se na ni podezíravým pohledem. „Sar, nechceš mi něco říct?“ optala jsem se a netrpělivě čekala co odpoví.

Otočila se na mě a její oči se soustředily na ty moje. „Myslím, že bys něco měla vědět, ještě než dojdeme do školy, je to důležité,“ odpověděla a svůj pohled sklonila ke špičkám svým bot.

Začínala se mi to silně nelíbit. „Co se stalo?“ můj hlas zněl trochu panicky.

Sar se trochu pousmála. „Není to nic závažného, ale vrtá mi to hlavou. Do třídy na škole má s námi nastoupit jedna dívka. Myslím,že se jmenuje Kyra, příjmení už jsem zapomněla. Můj otec zná jejího otce a není to zrovna nejlepší rodina. Matka od nich utekla a málem přišly o byt. Kyra nikdy nebyla moc dobrá studentka, ale najednou teď posledních pár měsíců je nejlepší ze třídy. Naprostá špička. Nerozumím tomu, jak se to mohlo stát. Je to divné. Nejspíš zmanipulovala všechny učitele, aby jí dávaly jedničky a ona ráda manipuluje z lidmi. Mám trochu strach, aby nebyly problémy ve třídě. Respektive, aby nebyl problém ona.“

Domluvila a já jí celou dobu pozorně poslouchala. Přišlo kousky, že je proti ní zaujatá ale byla to jen teorie. Jedno jsem jí ale musela dát za pravdu. Bylo to opravdu zvláštní. Vůbec mi to nepřipadalo logické a ještě je tu jedna věc. Proč zrovna nastupuje do této třídy. Chtěla jsem se na to Sar ještě zeptat, ale to už jsme vcházely do školy. Přesněji do gymnázia.

Vešly jsme do velké haly, která byla ozdobena malými soškami a všude pobíhali studenti. Hledaly jsme třídu 1. D, vůbec jsme ale netušily, kde se nachází, a tak jsme se zeptaly kolem jdoucího.

Sar zavolala. „Hej prosím tě nevíš, kde je 1. D?“ optala se s nadějí v hlase.

Malý zaprdlý kluk se otočil. „Ve třetím patře!“ odsekl a přitom ukázala nahoru, jak kdybychom byly úplně hloupé. Potom odkráčel.

Neodpustila jsem si poznámku. „Jsou tu pěkně příjemní.“

Sar se zašklebila a později jsme vyšly do třetího patra. 1. D, jsme našly hned, byla za holčičími záchody. Sar se vydala ke dveřím a byla na ni dost vidět nervozita. Vůbec jsem se nedivila, protože já byla zelená hrůzou. Podívala se ještě přesně na rozvrh a vstoupila do třídy. Všechny slušně pozdravila a do oka jí padla poslední lavice u okna. Přikývla jsem na pozdrav - nebyla jsem tak statečná jako Sar - a pomalým krokem jsem šla do poslední lavice. Cestou jsem zkoumala lidi, co jsou ve třídě. Všichni mi přišli tak trochu zvláštní. Jakoby nevěděli o světě. To mě znepokojovalo.

Jen jsem dosedla ozval se vedle mě líbezný holčičí hlas. „Ahojky, neznáme se odněkud?“ usmála se dívka vedle mě.

Chvilku jsem bloumala ve své mysli, ale tu dívku jsem v životě neviděla. Řekla jsem trochu neuvolněně. „Myslím, že ne,“ a otočila jsem se směrem k Sar. Neznámá dívka si mě změřila vražedným pohledem a raději se začala dívat z okna. Uslyšela jsem mírné oddechnutí.

Rychle mi to všechno došlo. „Není to náhodou ta, o níž jsi dneska mluvila?“ zašeptala jsem. Sar přikývla. Přišlo mi, že nebyla schopná mluvit. Měla svázaný jazyk. Chtěla jsem se otočit, abych si jí lépe prohlédla ale to jsem neměla dělat.

Zadívala se na mě a pravila. „Takže, už si vzpomínáš?“ řekla trochu upjatě.

Zachraptila jsem, protože mi nějak vyschlo v krku. „Ne, bohužel,“ odpověděla jsem a ucítila, jak se Sar snaží trochu uklidnit. Vůbec se jí to nelíbilo. Dívka - nebo řekněme Kyra - ztuhla a otočila se raději zpět. Pak už nikdo z nás tří nemluvil, i přesto, že třída byla celkově hlučná. Ticho prolomilo, až skřípaní školních dveří. Učitelka Brownová vešla do třídy a začala s první docházkou. Všichni utichli.

Autor: AngelsSandras, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ptačí křídla - 1. kapitola: