OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoc - 1. kapitola

20.02.2011 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2126×

1. kapitola - Probuzení

Nevím co se stalo předtím, nevím jak jsem se sem dostala, ani jak dlouho už tu jsem. Vím jen to, že mě strašně bolí hlava. Pomalu začínám přicházet k sobě. Pomalu mi zase začaly fungovat smysly, ale bolest hlavy byla tak velká a unavující, že jsem se nemohla ani pohnout. Ležela jsem, ani nevím jak dlouho. Zase jsem začala ztrácet vědomí.

Probralo mě až to, že jsem uslyšela hlasy. Moc jsem je ale nevnímala, a už vůbec jsem jim nerozuměla. Ta tupá bolest hlavy se znovu vrátila.

Znovu jsem začala omdlévat, ale zdálo se mi, že jsem na tváři ucítila studené ruce. Lekla jsem se a začala se soustředit na to, co se kolem mě děje. Pomalu jsem rozeznávala různá slova a po chvilce i věty.

Slyšela jsem nějakého muže: „Rychle, je zraněná. Ztratila už mnoho krve. Rychle!“

Nejdříve mi jeho slova nedávala smysl a jak jsem usilovně přemýšlela, tak jsem se natolik unavila, že jsem opět ztratila vědomí.

Když jsem se vzbudila bylo všude bílo, bílé stěny, bílý strop,... Byla jsem v nějakém pokoji kde všechno pípalo. Viděla jsem rozmazaně, musela jsem zamrkat, ale byla jsem moc vyčerpaná a znovu jsem usnula.

Probudily mě další hlasy. Přede mnou stál nějaký muž v bílém plášti. Najednou mi to došlo. Byla jsem v nemocnici. Bylo mi divné, že jsem si na nic nepamatovala. Nic z dětství, nic z toho co se stalo minulý týden, dokonce ani včera, tedy jestli tu nejsem déle.

„Slečno, slečno, slyšíte mě?“ řekl ten doktor.

Snažila jsem se na něho zaostřit, ale moc mi to nešlo. Proto jsem ještě zavřela oči, ale ten doktor mě nechtěl nechat usnout: „Slečno, vzpomínáte si na něco? Třeba jen na vaše jméno, bydliště, příbuzné?“

„Ne,“ ozvalo se téměř neslyšně a já si uvědomila, že jsem to řekla já.

„Aha, to je zlé, trpíte ztrátou paměti, ale ještě nevíme jestli trvalou nebo jen dočasnou. Pro jistotu vás ještě pošleme na různá vyšetření. Kdyby jste si na něco vzpomněla, tak mě zavolejte.“ Nepřítomně jsem na něho kývla, ale strašně mě rozbolela hlava. Trochu jsem se pootočila a všimla jsem si okna, ale moje postel byla na špatném místě, vůbec jsem z toho okna neviděla.

Otočila jsem se zpátky a všimla si praskliny na stropě. Nepřítomně jsem na ni zírala.

Někdo zaklepal na dveře do pokoje, byl to lékař. Všimla jsem si, že oknem sem už nesvítí sluneční světlo. Musela jsem na tu prasklinu koukat několik hodin. Zakručelo mi v břiše.

„A to je dobré znamení, máte hlad,“ zasmál se, ale dál už pokračoval vážně: „Vzpomněla jste si už na něco?“

„Ne, bohužel,“ řekla jsem smutně, ale povzbudilo mě, že můj hlas už byl hlasitější.

„Nevadí, nesmíme na to spěchat. Už se cítíte líp?“

„Jo, už je mi dobře. Mohla bych jít domů, kdybych věděla kam.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale moc se mi to nepovedlo, bylo to sto spíš jako by mě v polovině úsměvu chytla křeč. Když jsem zahlédla, jak se doktor směje mému úšklebku, odvrátila jsem se. Jeho smích hned ustal. „Promiňte,“ řekl omluvně.

„To je dobrý, jen mě štve, že si na nic nepamatuji. Nevědět kdo jste, je strašný pocit. Chtěla bych jít domů, myslíte, že by bylo možné, abych šla na procházku po městě?“ zkusila jsem opatrně.

„No, jestli se na to cítíte? Moc se mi to nelíbí. Nevadilo by vám, kdyby s vámi někdo šel?“ ptal se ustaraně.

„Už jsem řekla, že je mi dobře, a ne, nevadilo by mi to, aspoň bych někoho poznala,“ uvažovala jsem nahlas. „Vlastně, asi tady nemám nic na sebe?“

„Nebojte se, zeptám se sestřiček, jestli tu něco nemají,“ ujistil mě se smíchem.

„Děkuji, moc si toho vážím. Dobrou noc,“ snažila jsem se říct veselým hlasem a docela se mi to povedlo.

„Dobrou noc,“ odpověděl a usmál se. Všimla jsem si, že má moc hezký úsměv. Když doktor odcházel, tak za sebou zhasl. V pokoji byla úplná tma. Nechtělo se mi rozsvěcet, tak jsem zavřela oči a pustila jsem svoji fantazii, aby přebrala moje vědomí.

Zdálo se mi to jako chvilka, když mi nějaká, mě neznámá sestřička přinesla vážně krásné šaty.

„Dnes je vážně pěkně, je velké teplo, proto jsem Vám přinesla tyhle šaty. Doufám, že se vám líbí,“ a usmála se na mě. Vzpomněla jsem si na včerejšek, na doktora, na ten jeho hezký úsměv. Měl mnohem hezčí úsměv než tahle sestřička. Musela jsem se tomu zasmát. Tenhle smích šel od srdce, proto se mi asi povedl, už to nebyl ten hrozný úšklebek. Škoda, že tu teď není doktor.

„Co vás tak rozesmálo, jestli se smím zeptat?“ zkoumavě se na mě zadívala.

„Ale nic, jenom jsem si na něco vzpomněla,“ a úsměv mi nemizel z tváře. Dokonce i sestřička se rozesmála.

„Tak jestli opravdu chcete jít, měla byste se začít strojit,“ a stále se usmívala. Pomalu jsem vstala a dosoukala se až k šatům. Sestřička mezitím odešla. Vzala jsem si ty šaty a musím říct, že mi to fakticky slušelo. Nepřestávala jsem se na sebe usmívat dokud někdo nezaklepal na dveře. Myslela jsem si, že přišla sestřička, že už jdeme, když v tom jsem v zrcadle uviděla doktorovu tvář. Chvilku měl překvapený výraz a pak vykoktal: „Vám to dneska moc sluší. Jsem rád, že mohu jít s vámi.“

Pro změnu jsem byla překvapená já: „To vy jdete dneska se mnou?“

„Ano. Myslel jsem, že vám to sestřička řekla. Vadí vám to?“

„Ne, jistě, že ne,“ rychle jsem vyhrkla. Měl jiný účes než včera. Teď jeho krátké blonďaté vlasy byly nagelované do špiček. Měl v nich i černé melíry. Byl to moc hezký účes. Tedy aspoň mně se líbil.

„Jste připravená?“ vytrhl mě z rozplývání se nad jeho účesem.

„Jistě, můžeme jít.“ Bylo to velmi příjemné dostat se zase ven.

„Tak, co je v plánu?“ zeptala jsem se, když jsme ušli pár kroků od nemocnice.

„Myslel jsem okružní jízdu po městě, pak oběd v jedné místní restauraci, a pak jestli se vám bude chtít, můžeme jít ještě někam, třeba do kina.“ A krásně se usmál.

„To zní zajímavě, ale není to hloupé, abychom si stále vykali?“ zeptala jsem se s obavou, abych ho nějak nenaštvala.

„Jsem rád, že jste to navrhla. Asi bych vám to pak nabídl také. Tak tedy já jsem Patrik.“ Oba jsme se na sebe usmívali.

„Já jsem... vlastně nevím, kdo jsem.“ Nevím proč, ale připadlo mi to velmi k smíchu. Patrik sice trochu posmutněl, ale hned se zase začal usmívat.

Došli jsme až ke kočáru taženému čtyřmi nádhernými bělouši. Patrik zaplatil dvouhodinovou projížďku městem. Celou tu dobu jsme si povídali. Vůbec nám nedocházela témata. Vždy tu bylo něco, o čem jsme si povídali.

Najednou jsme projížděli kolem krásného domku. Se zájmem jsem si ho prohlížela a všimla jsem si rybníčku na zahrádce.

V tu chvíli jsem vykřikla, ale to jsem neměla dělat. Patrik se na mě vyděšeně podíval a zkoumal, co mi je, ale dlouho mu to nevydrželo. Můj náhlý výkřik poplašil koně. Málem se kočímu vytrhli a ten musel vynaložit hodně umu, aby se uklidnili. Po té zkušenosti jsme raději kočár opustili, ale mě v tu chvíli stejně nezajímalo nic jiného, než ten domek. Vrátila jsem se tam a pomalu šla k brance. Vtom mě někdo chytil za rameno. Lekla jsem se a rychle se otočila.

Patrik na mě zvědavě koukal.

„Stalo se ti něco?“ ptal se mě starostlivě.

„Jak se to vezme, tady v tom domě jsem už určitě byla. To jezírko. Vzpomínám si na to, že jsem tam krmila zlaté karásky.

„Vážně? Tak se tam jdeme podívat,“ řekl s neskrývanou radostí. Přišlo mi, že se těší víc, než malé dítě.

Opět jsem se pomalu vydala k brance. Dotkla jsem se kliky, ale po chvilce jsem ruku zase stáhla. Podívala jsem se na zvonek, a tam stálo Daisy Sanchezová. Mlčky jsem hleděla na ten nápis.

„Stalo se něco?“ zeptal se Patrik starostlivě.

„Ne, jen nevím jestli nemám nejdříve zazvonit,“ odpověděla jsem se skrývanou panikou.

Mlčky přikývl a já zmáčkla tlačítko. Nikdo nešel otevřít, ani záclona se nepohnula. Třesoucí se rukou jsem se dotkla kliky u branky. Branka se pomalu otevřela a já vešla dovnitř.

Všechno jsem přestala vnímat a vydala se k hlavním dveřím. Nic mimo mě a domu neexistovalo. V tu chvilku mě někdo chytil za rameno.

Lekla jsem se tak, že jsem zakřičela. Znovu jsem začala vnímat a rozpoznávat něčí hlas. Byl to Patrik, okamžitě mě pustil.

„Promiň, ale co to děláš?“ zeptal se.

„Chci něco zkusit,“ a šla jsem dál. Přišla jsem k hlavním dveřím a chvíli jsem tam postávala. Najednou jsem sebrala rohožku ze země a pod ní našla klíč.

„Jak jsi to věděla?“ ozval se za mnou překvapený hlas.

„Nevím.“ Strčila jsem klíč do dveří a oni se se skřípáním otevřely. Hned proti dveřím byly schody a malý stoleček. Na něm byly klíče a nějaká peněženka. Patrik zatím stál mlčky venku. Já pomalu došla ke stolku s peněženkou a otevřela ji. Byla tam moje fotka se jménem Daisy Sanchezová.