OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoční sen - 2. kapitola

26.04.2011 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 733×

2. kapitola

„Ty si vážně nic nepamatuješ?“

„A co bych si měla pamatovat?“ Zkoušela jsem si vzpomenout, co se stalo před tím než jsem se probudila tady. Ale ono nic, jen prázdno.

„Možná je to tak lepší,“ zamumlal si pro sebe a odešel. Teprve teď jsem si všimla, že jsem v nemocničním pokoji. Prohlédla jsem si obě ruce i nohy, byla jsem celá potlučená a všude jsem měla modřiny. Vstala jsem z postele a doklopýtala do koupelny. No, já teda vypadám. Rozcuchaná, kruhy pod očima a bledá jako stěna. Opláchla jsem si obličej a naposledy se koukla na to strašidlo v zrcadle. Kde jsem se takhle zřídila? A kde jsem byla před tím, než jsem se takhle zřídila? Kdo vlastně jsem? A kdo je ten kluk? Měla jsem rodinu? Sourozence? Kamarády? Dosedla jsem na postel a přesně v tu samou chvíli přišel doktor s klukem v patách. Vypadal hrozně smutně, že on mi něco tají. Určitě mi něco tají, uhýbá zelenýma očima.

„Opravdu je to zlomené, proč jsme si toho dřív nevšimli?“ Kroutil hlavou a prohlížel si moji levou ruku.

„Vezmeme tě na rentgen.“ Mrknul na mě doktor.

Na chodbě čekal vozík. Zamračila jsem se.

„Ale já ještě umím chodit.“

„Neříkám, že ne. Jen, že jsi byla pár dní v kómatu a jsi ještě slabá.“ Vykulila jsem oči. V kómatu? Jsem slabá, to jo, ale chodit ještě umím. Uraženě jsem si sedla na vozík. Udělali jsme snímky a jeli na sádru. Ještě nikdy jsem ruku zlomenou neměla, no jo, vždyť si to ani nepamatuju. Sádrování strašně studilo, museli jsme čekat, než zatvrdne, a pak teprve mohli zpět na pokoj. Alespoň jsem si na ni mohla kreslit, když je to na levé ruce. Na pokoji už čekal ten kluk a ještě dvě holky, mohlo jim být kolem dvaceti let. Něco si šeptaly a pokukovaly po mně. Ta starší tiše plakala do kapesníku, ta druhá ji utěšovala. Počkat, počkat, proč pláče? Aha, ví co se mi stalo. Ale říct mi to nemůže! Zatraceně!

„Ahoj Zoe,“ pozdravil mě ten kluk.

„Ahoj…, co? Zoe? Tak se jmenuju?“ Zoe? Vážně? Pěkný! Lepší než Gertruda. Musela jsem se nad tím usmát.

„Jo, líbí?“ usmál se taky.

„Jasně, je to lepší než Gertruda,“ zasmála jsem se. Zakřenil se a něco těm holkám naznačil, přikývly a odešly. Otočil se zpět na mě.

„Asi máš plno otázek.“

„Uhodl. Takže…“

Za tu hodinu, co jsem se ptala a on odpovídal jsem se dozvěděla, že se jmenuju Zoe Evenson, minulost mi neprozradí, on je Benjamin, jeho sestra Julie, ta druhá je její kamarádka Sandy a jestli budu souhlasit tak mě jeho rodiče adoptují.

„Cože a… adoptují? No jasně, že souhlasím. Nechci skončit v děcáku.“ Budu mít rodinu! Sourozence, budu chodit do školy a najdu si kamarády! To je můj sen.

„Dobře, doktor říkal, že tě budou muset ještě pozorovat, jestli ti něco není, a pak si tě konečně můžeme odvézt,“ usmál se.

„Já se tak těším, budeš můj nevlastní brácha!“ Objala jsem ho. Byl trochu překvapený, ale pak mě taky objal.

„Máte nějaké zvíře?“

„Jo, máme psa, je to husky, Sam. Je dospělej,“ udělal ve vzduchu pomyslné uvozovky, „ale chová se jako štěně.“

Povídali jsme si skoro celé odpoledne. Dostávali jsme u toho záchvaty smíchu, pošťuchovali jsme se a hráli slovní kopanou.

„Jej, už bych měl jít. Mamka bude mít strach.“ Koukal se na hodinky.

„Jací jsou, rodiče?“ Tolik se na ně těším.

„Uvidíš. Zítra přijdou,“ zazubil se a odešel.

Páni, já mám hlad. Nezbylo tu jídlo od oběda? Rozhlédla jsem se po pokoji, dnes mám štěstí. Došourala jsem se ke stolu a na posezení zbaštila neidentifikovatelnou hmotu, ale chutnala dobře. Po večerní hygieně jsem konečně usnula. Ale ne dlouho. Zdál se mi sen.

Seděla jsem na louce a koukal na východ slunce. Hladila jsem orosenou trávu a ponořila se do myšlenek. Za mnou se ozval dětský hlas.

„Proč nejsi s námi?“ Otočila jsem se za tím hlasem. Stála tam desetiletá holčička, tedy alespoň na to vypadala. Zlaté vlásky se jí vlnily kolem obličeje a dívala se na mě výrazně zelenýma očima. Měla na sobě žluté letní šaty přesto, že byla docela zima.

„S vámi?“

„Se mnou a mým strýčkem Willem.“ Za dívkou se objevila další postava. Stála ve stínu stromů, takže jsem z ní viděla jen temně modré oči. Došla jsem k té dívce a podala jí ruku.

„Půjdu s vámi, jestli chceš.“ Chytla se mě za ruku, přísahám, že upřímnější úsměv jsem neviděla. Vešly jsme do lesa. Ze „strýčka Willa“ Byl najednou šestnáctiletý kluk s havraními vlasy a uhrančivýma očima. Will.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční sen - 2. kapitola: