OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoční sen - 3. kapitola

28.04.2011 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 574×

3. kapitola

Vyděšeně jsem se posadila na postel a snažila se dýchat. Sakra, proč jsem vyděšená z toho, že se mi zdál sen o malé holčičce a pěkném klukovi? Na nočním stolku jsem nahmatala hodinky. Přesně půlnoc, trochu děsivé. Chtěla jsem se zase zachumlat do peřin, ale všimla jsem si, že je otevřené okno. Počkat já ho neotevřela, tak kdo? O ne začínám být paranoidní. Kašlu na to.

Ráno už jsem celá netěšená čekala až přijde Ben, nebo dokonce Ben, Julie i rodiče. Nemůžu si pomoct, ale tím, že říkám rodiče křivdím těm předchozím, je to nefér. Po dlouhém čekání se dveře konečně otevřely. Nejprve vešla dlouhovlasá blondýnka s nádherně zelenýma očima v béžové blůze a černé sukni.

A hned za ní vysoký, tmavovlasý muž v uniformě. Do očí jsem mu neviděla, protože se skláněl pro… klíčky od auta. Když se narovnal vykulila jsem oči a otevřela pusu, musela jsem vypadat jako idiot. Měl totiž temně modré oči.

„Zoe, je ti dobře?“ zeptala se mě ta žena krásným hlasem, který hladil mé uši.

Cukla jsem sebou a rychle se koukla jinam. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že se mírně pousmál.

„Já jsem Monic a tohle je William. Jak ti asi Ben včera říkal, chceme tě adoptovat. Budeš muset podepsat pár papírů, a pak už budeš naše dcera.“ Usmála se na mě. Wiliam?! Jako z toho snu, ne to nemůže mít nějakou souvislost, nebo ano? Do pokoje vtrhl Ben a hned se hrnul ke mně. Na uvítanou mě objal.

„Konečně budeš moje sestřička. Musím tě toho hodně učit, chci z tebe mít moji malou rebelku,“ zašeptal a šibalsky se usmál. Na oplátku jsem na něj mrkla. Tak rebelku, ještě budeš koukat, bratříčku.

„Tak kde jsou ty papíry?“ Chci to mít za sebou. Podepsala jsem pár papírů o tom, že s tím souhlasím, a mohli jsme jet. Před nemocnicí stálo krásné černé a totálně boží auto. Nasedla jsem a nasála vůni bílé kůže. Páni, tak takhle voní bohatství.

„Kde je Julie?“ Chtěla bych se s ní seznámit. Vypadala docela mile, až na ty slzy.

„Jela k Sandy. Budou mít večírek.“ Možná je pro ni těžké přijmout fakt, že v jejím životě se objeví jedna otravná rebelka. Při tom pomyšlení jsem se pousmála. S Benem si budu rozumět nejlépe, taky proto, že byl první člověk kterého jsem viděla. Líbili se mi jeho zelené oči, byly jako čerstvá tráva, do které by jste chtěli skočit a válet se v ní tak dlouho, dokud by jste nebyli tak zelení jako ona. A jeho vlasy byly jako seno, zkrátka byl celý jako pozdní léto. Nevím proč, ale připadal mi tak. Julie byla…, no vlastně o ní moc nevím, tak nemůžu pořádně posoudit, jaká je. Doufám, že…

„Zoe, už jsme doma, přestaň zírat na tu sedačku a pojď.“ Šťouchl do mě Ben.

Aha, příště si musím dávat pozor na to, abych nezírala na někoho, byl by to trapas.

Vysoukala jsem se z auta a otevřela pusu. Stála jsem před nejkrásnějším domem na světě. Byla to spíš velká vila. Byla zajímavě členěná a celá natřená světle žlutou. Jsem si jistá, že se tady ztratím. Nevěděla jsem, že holku s amnézií adoptují bohatí rodiče. Musím se Monic zeptat proč. Možná…

„Zoe? Budeš tu stát dlouho? Začíná pršet a určitě nechceš zmoknout.“ Trhla jsem sebou. Z nebe se začaly snášet první kapky. Rychle jsem zaběhla dovnitř.

Bylo to tu ještě hezčí než zvenku. Stáli jsme ve velké kulaté hale s obrovským lustrem z křišťálů. Schodiště vedla po obou stranách kulatých stěn. A podlaha byla tak naleštěná, že by se tady dalo bruslit v ponožkách. Toho by se dalo využít. Po tváři se mi roztáhl úsměv. Musím to někdy vyzkoušet.

„Tak, Ben ti ukáže tvůj pokoj. Jestli mě budeš potřebovat, budu v pracovně. Je to pokoj za obývákem.“ Pousmál se Will. Nemůžu mu říkat táta, je to divný.

„Tak pojď budeš mrkat.“ Táhl mě Ben nahoru. Vyšli jsme do patra a zabočili do leva a vešli do třetích dveří. Znovu, dnes už po třetí jsem otevřela pusu. Pokoj byl vyladěn do zelené a žluté. Byl velký a opravdu krásný. Na pravé straně byla postel a ve zdi knihovna, na levé straně byla skříň a zrcadlo. Byly tam ještě dvoje dveře.

„Teď přijde to nejlepší.“ Ben otevřel jedny z těch dveří. Byla to šatna, velká šatna, ne vetší než pokoj, ale velká. Byla tam tuna oblečení, bot a klobouků.

Rychle mě zase strkal ven a otevřel druhé dveře. Koupelna velká jako šatna, páni po tom touží každá holka.

„Páni, Bene, to si nezasloužím.“ Objala jsem ho.

„Ale zasloužíš, já musím za mamkou, něco vyřídit. Zatím.“

Nemám čas zabývat se úžasným pokojem, musím za Willem a hned. Rychle jsem seběhla schody a hledala pracovnu. Prosvištěla jsem přes obývák a klepala na pracovnu.

„Dále.“

„Ahoj, mám pár otázek. Nevadí?“

„Ne mám dost času.“ Usmál se.

„Včera se mi zdál sen. Seděla jsem na louce a koukala na východ slunce, přišla za mnou holčička, asi deset let a říkala abych šla s nimi. Se strýčkem Willem a s ní. Tak jsem jí chytla za ruku a šly jsme do lesa. A tam jste stál vy.“

Zamyšleně si mnul ruce.

„Tak za prvé, nevykej mi, jsem Will.“ Usmál se. „A za druhé, je sice divné, že jsi věděla jak vypadám, ještě před tím, než jsi mě poznala, ale nepřikládej tomu velký význam. Byl to jen sen.“

„Dobře, nevadilo by ti kdybych se seznámila se Samem?“

„Ale vůbec ne, jen ho musíš najít.“ Zasmál se. Měl zvláštní hluboký hlas, jako basa.

„Tak zatím.“ Zavřela jsem za sebou dveře. Tak kde jsi rošťáku? V obýváku není, v kuchyni taky ne. Teď už zbývá jen patro. Zase nic. Lítám tady jako pitomec a on nikde. Rozhořčeně jsem za sebou zavřela dveře a málem dostala infarkt. Sam ležel na mé posteli a když mě uviděl oči se mu rozzářily. Sedla jsem si k němu a drbala ho za uchem. Převalil se na záda a slintal kolem sebe. Strávila jsem s ním celé odpoledne. Je to super kamarád, někdy ho vezmu do lesa, musím si zaběhat.  Z knihovny jsem vytáhla knihu, zvláštní je zaprášená. Setřela jsem prach a zalapala po dechu.

„Deník Zoe Evensonové.“

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční sen - 3. kapitola: