Půlnoční sen - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A máme tu další kapitolku Půlnočního snu. Tentokrát se Zoe rozhodne zjistit svoji minulost. Jak se k ní bude chovat její nová rodina? Dokáže unést všechen smutek a bolest?
Prosím komentujte. Kritizujte a klidně i chvalte. Budu ráda za každý komentík.

07.05.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 296×

4. kapitola

„Deník Zoe Evensonové.“ Do dveří vtrhl Ben. Rychle jsem knihu schovala pod polštář.

„Ou, promiň, příště zaklepu. Chtěl jsem ti jen říct, že tě shání mamka, je v kuchyni,“ usmál se a zaplul na chodbu.

Vyhrabala jsem se z měkké postele plné polštářků všech tvarů i velikostí a následována Samem došla do kuchyně.

Monic seděla nad papíry. Když jsem vešla, mírně se pousmála. Sedla jsem si na jednu z barových židlí. Sam si lehnul k mým nohám, asi si nového člena rodiny oblíbil.

„Tak Zoe, předpokládám, že máš hodně otázek.“ To si pište, že jich je. Na tenhle rozhovor padne celé odpoledne.

„Dobře… jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ Ani nevím, co je za den.

„Něco přes čtyři dni, dnes je středa 20. dubna.“ 5 dní?! Slyšet to podruhé je skoro stejně šokující, jako slyšet to napoprvé.

„Kam budu chodit do školy?“ Doufám, že amnézie nepohltila mé znalosti.

„Do městské školy, je to kousek. Ráno vás budeme vozit autem a odpoledne budete muset pěšky, oba jsme v práci do večera.“ Takže budeme věčně sami doma, toho by se dalo využít v prospěch rebelů.

„Monic, já si nepamatuju, kdy mám narozeniny,“ zesmutněla jsem.

„Neboj, všechno je to v těch papírech, narozeniny máš 15. dubna.“ Povzbudivě se na mě usmála. Pěkné datum. Jaro mám ráda, všechno kvete a bzučí.

„Chci vědět, co se stalo předtím. Ať už se stalo cokoliv, potřebuji to vědět.“ Přikývla a srovnala papíry do úhledné hromádky. Tohle je asi obsáhlé téma.

„Souhlasím s tebou máš plné právo o tom vědět. Ani nám neřekli všechno, něco se pořád snaží ututlat. Takže,“ nadechla se. „Měla jsi milující rodiče a malou sestřičku Maddie. Toho dne 15. dubna, den tvých narozenin, jste jeli do aqua parku, měl to být asi dárek k narozeninám. Na cestě zpátky jste měli nehodu a co se stalo pak, to se právě snaží ututlat. Myslím, že je to nějak zvláštně tajné, že ani oni neví, co se stalo. Vím, že je to pro tebe těžké období, ale kdyby sis chtěla o něčem promluvit, budu tu pro tebe.“ Ukončila proslov a smutně se podívala na mé slzy. Už v půlce příběhu jsem měla mokré tváře. Je lepší, když to vím? Cítím se lépe? Ne. Ale musela jsem to vědět, musela. Kdybych se na to nezeptala, měla bych pocit, že mé předchozí rodině křivdím. Ach, Maddie, byla tak malá. A rodiče, kéž bych je mohla vidět. Obejmout je a říct, že je mám ráda.

„Mohla bych vidět jejich fotky?“ zeptala jsem se mezi vzlyky. „Jistě. Zoe, je mi to opravdu líto. Já jsem své rodiče ani neviděla, nevím jak umřeli, ani jací byly. Odmalička jsem byla v děcáku, promiň, že to musím říct takhle, ale věř mi nikomu bych to nepřála. Proto, když jsem se dozvěděla, co se ti stalo, požádala jsem o pěstounství. A tady jsou,“ podala mi obálku. Když jsem ji otevírala, klepaly se mi ruce. Na první fotce jsme byli na zahradě v houpací síti. Já seděla uprostřed, napravo ode mě tatínek – blonďatý a usměvavý. Nalevo seděla maminka, měla vlasy jako já – hnědé s kapkou tmavě zrzavé, jednou rukou mě objímala a druhou držela za ruku toho malého andílka, co mi seděl na klíně. Maddie, její blonďaté lokýnky se leskly a smála se. Mimoděk jsem ji pohladila. Na fotku začaly kapat nové slzy. Na další fotky už jsem neměla sílu.

„Můžu si ji nechat?“ Přes slzy jsem na Monic ani neviděla.

„Samozřejmě.“ Odložila jsem obálku a utíkala do svého pokoje. Samovi jsem zabouchla před nosem. Ještě jsem zaslechla jak narazil do dveří a pak se svalila na postel. Tiskla jsem si fotku k hrudi a vzlykala. Ani jsem nedoplakala a bylo ráno. Když jsem ucítila sluneční paprsky, překulila jsem se na druhý bok. Víčka jsem měla stále pevně přitisknuté k sobě. Nechtěla jsem realitu, jenže ona přišla a hlasitě. Někdo zabušil na dveře. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ani umřít nemůžu v klidu.

„Zoe, jdeš dnes s námi? Mamka říkala, že budeš možná vyčerpaná z těch všech změn.“ Odkryla jsem si hlavu. Dnes zůstanu doma, později se musím Bena zeptat, jak to chodí v místní škole. V županu a rozcuchaná jsem otevřela dveře. Ben otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Asi nevypadám moc dobře.

„Takže asi nejedeš.“ Pochopil.

„Vždyť by se mě lekli. Zítra snad budu vypadat lépe. Zatím.“ Zavřela jsem a znovu se svalila do měkké postele. Ležet a brečet, nebo zkusit koupelnu. To druhé zní líp. O pět minut později jsem se s chutí ponořila do velké vany a relaxovala. Tohle si nechám líbit. Pozorovala jsem pěnu a lístky růží jak plují, když se pohnu a slíbila si, že už brečet nebudu. Postavím se čelem k novému životu a už se neohlédnu zpět. Minulost už nezměním. Tečka. Slyšela jsem bouchnutí hlavních dveří a o chvíli později odjíždět auto. Konečně sama. Dostala jsem chuť prozkoumat dům do posledního detailu. Zavřela jsem oči a ještě chvíli si vychutnávala teplou lázeň. Na tváři jsem ucítila něco mokrého. Otevřela jsem oči a vykřikla.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování