OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoční sen - 6. kapitola

03.08.2011 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 495×

6. kapitola

Za námi, na lesní cestě, stála krásná dívka. Vítr si pohrával s jejími hnědočervenými vlasy. Přesně v ten okamžik, kdy jsem se za ní otočila. Vykulila oči, klekla si na zem vyčerpáním a plakala. Měla na sobě tenké letní šaty v barvě vanilky, byly otrhané a špinavé. Nedokázala jsem vydat ani hlásku, vždyť to bylo jako dívat se do zrcadla. Ona jsem byla já.

„Do háje, do háje! Zoe, pomoz mi, musíme ji dostat domů. Rychle!“ křičel, ale já se ani nepohnula, jen jsem se dívala, do jejích očí a viděla všechnu tu bolest, úlevu a vyčerpání. Jediný rozdíl mezi mnou a ní, byly naše oči – já jsem měla oči karamelově hnědé a ona zelené, jako Monic a Ben. Nevím proč, ale taky jsem začala brečet, najednou jsem se cítila, jako ona. Ben tam nejdřív utěšoval mě a pak zase jí. Ale než utišil tu druhou, první zase začala vzlykat. Nedokázala jsem na nic myslet, jako bych prožívala nějaký druh psychického šoku. Asi po hodině jsme byly schopné pohybovat nohama a nějak se dopravit do mého pokoje. Nikdo kromě nás a Julie doma nebyl, ale ona si nás stejně ani nevšimla, byla zalezlá v pokoji. Opřela jsem se hlavou o pelest postele a ona si sedla přede mně. Dívaly jsme se na sebe, ale ani jedna z nás nechtěla promluvit jako první. Naštěstí to udělal Ben.

„No… vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neví, kdo jsi, nebo co tu děláš, dlužíš nám vysvětlení.“ Koukám, že si nebere servítky. Myslím, že už tak je dost vyděšená. Nadechla se a začala vyprávět mým hlasem. Páni, jsem totálně stejné, trochu děsivé.

„Narodila jsem se stejně jako ty,“ ukázala na mě. „Zřejmě proto, že jsme dvojčata,“ zalapala jsem po dechu. „Tvoje rodiče se mě z neznámého důvodu zřekly. Starala se o mě jedna paní, měla dům v lese, ale když mi bylo šest, zřekla se mě. Žila jsem v lese s malin, hub a lesních plodů, v zimě jsem chodila žebrat do města. Věděla jsem, že mám dvojče a chtěla jsem ho najít. Když jsem se nedávno procházela městem, zaslechla jsem o nějaké dívce, že ztratila rodinu a že se o ní budou starat Stuartovi. Když lidé viděli tvojí fotku v novinách, říkali, že já jsem ty. Radši jsem odtamtud vypadla, aby si nevymysleli nové drby. Když jste teď byli v lese, konečně jsem tě našla,“ usmála se mým, tedy teď už naším, úsměvem. Páni, dvojče a s tak ošklivou minulostí. Kdo z nás má horší minulost? Já měla až do teď normální život, ale hrozně velké změny. A ona – měla peklo pořád. Když si představím, že bych musela od svých šesti let žít sama v lese, dohání mě to k slzám.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a popotáhla.

„Miranda. Ty jsi Zoe, viď?“ přikývla jsem.

„Víš, já… ani nevím, co mám říct. Nevím, jestli… mám mít radost, nebo starost,“ řekla jsem a jakmile jsme se setkaly pohledem, věděla jsem, že jí můžu věřit, že je moje rodina. To jediné, co mi doopravdy zbylo. Objaly jsme se a znovu rozplakaly. Ben z nás byl trochu rozpačitý, ale pak si k nám sednul a společně jsme si povídali. Tak dlouho jsem nezažila tenhle pocit. Pocit bezpečí. Lásky. Přátelství. Miranda se zdráhala mluvit o tom, jak vůbec dokázala přežít a hlavně zůstat tak normální. Tak jsem jí pomohla tím, že jsem pustila dovnitř Sama a ten se k ní hned přitulil a už se od ní za ten den neodlepil. Sam jí dodal odvahu a sice přerušovaně, ale přece, začala vyprávět.

„ Tehdy, když… mě vyhodila, tedy… ne přímo vyhodila, jen jednou… když jsem s ní byla v lese na houbách… jen jsem si na chvilku sedla na kus skály… a pak, když jsem se zvedla… už tam nebyla… ani v tom domě… prostě zmizela… v tu dobu… už začínal podzim a já vůbec nevěděla, co dělat,“ zrychlovala. „Byla jsem naprosto a beznadějně opuštěná a zavrhnutá… bloudila jsem… hladová a vyčerpaná, sama v lese… sbírala jsem všechno, co se dalo jíst… udělala jsem si něco jako dům na stromě… v noci jsem strachy nespala… asi rok a půl jsem strávila v tomhle stavu… pak jsem si říkala, že si na mě třeba zvířata v lese zvykla a zkusila jsem najít cestu ven z lesa, abych věděla, kam jít, kdyby se něco stalo… nechtěla jsem do dětského domova… zvykala jsem si… jak jsem hledala cestu ven… napadnul mě medvěd…“ sklopila oči a ukázala nám jizvy na rukách. Po celé délce paží měla stopy po medvědích drápech. „Bolelo to… utíkala jsem jako o život… podařilo se mi vyšplhat na strom a počkala jsem, až odejde… snažila jsem se vylézt co nevýš, ale moc dobře to nešlo,“ podívala se na jizvy. „Skoro jsem vykrvácela… utrhla jsem si cáry šatů a omotala si ruce… medvěd si mezitím našel lepší zábavu, ale radši jsem tak ještě pár hodin zůstala… Rány se po nějakém čase začaly zacelovat, ale ne moc dobře…“ přejela si prstem po největší a nejrozšklebenější jizvě. „Zvykla jsem si na život v lese… a začala jsem tě hledat… a našla,“ široce se usmála.

Někdo zaklepal a všichni jsme polekaně hleděli na dveře. Nikdo z nás je nechtěl otevřít. Tak ten dotyčný vešel bez pozvání. Nejdřív se podíval na mě, pak na Bena a pak šokovaně na Mirandu.

„Co… kdo… a proč…?“ koktal a zmateně svraštil obočí. Rychle jsem se zvedla a snažila se vymyslet nějaké rozumné vysvětlení.

„Wille… to je Miranda… ona je tak trochu… moje ztracené dvojče,“ plaše jsem se usmála. Nevěděla jsem, co od něj v téhle situaci čekat. Znovu se na ni podíval, ona zvedla pohled od země a střetli se pohledem. Trochu vykulil oči a pak se usmál.

„No… zdá se, že nelžeš… ale, co teď s tebou?“ Miranda se na mě polekaně podívala a v očích jsem jí vyčetla, že by strašně moc chtěla zůstat.

„Musíme to nějak promyslet,“ podíval se na hodinky. „Za deset minut se sejdeme dole v jídelně,“ naposledy se na nás všechny podíval a s pousmáním zavřel dveře.

„Víš já, rozhodně chci zůstat, ale nechci dělat nějaké problémy,“ řekla.

„Já taky chci, abys zůstala, přece tě nenecháme napospas úřadům,“ usmála jsem se. „Jen to bude chvilku trvat, než budeš oficiálně moje, tedy naše, sestra.“

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční sen - 6. kapitola: