Půlnoční tajemství - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

1. část mé povídky Půlnoční tajemství. Tato kapitola nese název ,,Totální konec nebo nový začátek?" Myslím, že si z této kapitoly alespon můžete udělat obrázek o hlavní hrdince.

09.03.2009 (20:35) • RosalieHale • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2714×

,,Totální konec nebo nový začátek?"

Nezapomněla jsem na nic? No asi těžko, celý pokoj jsem zabalila do kufrů a kdybych ještě měla v nějakém místo, strčila bych tam i postel a nábytek.
Tohle je vlastně poprvé co se někam stěhuju. Teda né stěhuju.. No nevím jak to říct. Je to tak napůl. Spíš se vracím domů.
Zemřeli mi rodiče a než budu, alespoň skoro plnoletá, budu bydlet u svého jediného příbuzného, dědečka Johna.
Pořád je to, ale takové divné. Ani si neuvědomuji, že jedu pryč. Že oni jsou pryč. Je to jako kdyby se s těch skal ještě nevrátili a byl to jen nějaký hloupý žert.

Je to teprve pár dnů. Neměli autonehodu ani je nezastřelil nějaký vrah nebo zloděj při bankovní loupeži. Byli v tom ty skály. Oba byli vášnivý horolezci, spíš skálolezci. A také byli už šest let rozvedení. Táta před pár dny zavolal matince, jestli by s ním nechtěla vylézt na jednu skálu, že měl jet s kamarádem, ale ten nemůže. I když spolu plno měsíců nemluvili, předávali si mě tím způsobem, že když měl přijet otec, mamka byla v práci a naopak, souhlasila. Vůbec nevím proč, ale je to tak. No, a když
jeli na týden zdolávat ty svoje proklaté skály, mamince se uvolnilo lano, ona se lekla a spadla. Táta nevěřil, že je mrtvá a chtěl jít za ní aby jí pomohl.
Jenže při scházení špatně našlápl a spadl stejně jako máma.
Divné je, že našli každého jinde. Táta prý měl ještě šanci, kdyby ho našli dřív tak by nevykrvácel. Máma takové štěstí neměla, při pádu si zlomila snad všechny kosti i vaz.

Krajina za okny se měnila rychle. I když já pořádně viděla jen oblaka, která se postupně ztavovala.
Letadly létám ráda, ale tenhle let už trvá vážně dlouho. A jak ty oblaka vypadají pořád stejně..

Objevili se přede mnou černé dveře. Úplně celé černé akorát okraje byli zlaté a ta klika.. Lákala abych ji stiskla.
Najednou se z těch dveří ozval řev. ,,Áááá.. Né! Pomoc!“ Mám ty dveře otevřít nebo ne? ,,Né! Nech mě!“
Stiskla jsem tu kliku a dveře se otevřeli.

Otevřela sem oči. ,,Let 814 právě přilétá na dráhu číslo osm.“ Ozve se najednou. Co? Já jsem usnula? No, alespoň už tu jsem.
Na hodinách v příletové hale ručička ukazuje deset minut po půl páté ráno. Johna jsem už neviděla dva roky, snad ho poznám.
Pohřeb rodičů, na kterém bych ho mohla vidět je až za měsíc, aby mi rodiče stihli rozpitvat a zjistit zda vážně šlo o nehodu.
Mě je, ale totálně jasné, že ne! ,, Jé, tady jsi! Já tě všude hledal.“ Otočím se a vidím Johna, připomíná mi tátu.
Vypadá pořád stejně, ale teď v něm vidí rysy, kterých jsem si nikdy nevšimla.
,,Ahoj. Já si jen vezmu kufry jo?“ Nečekám na odpověď a za chvíli už se vracím se všemi svými zavazadly.
,,Tak půjdeme?“ Co se pamatuji tak auto naposledy neměl, vlastně ano, takovou malou oprýskanou dodávku. ,,Pojedeme.“ Hned mě vyvede z omylu.
Venku stálo rudé nádherné auto Citroën C-Métisse. ,,Snad to není…“ ,,Moje?“ Skočil mi do řeči. ,,Hm.. Ano, je to moje.“ Lehce se zasmál a odemkl auto.
,,Pořád bydlíš v tom domě po Isabelle?“ Zeptala jsem se, když už startoval. ,,Kdepak, nech se překvapit. A co vůbec děláš. Jak na tom jsi?“ ,,No, popravdě. Nedělám nic.
Akorát poslední dny jsem balila.“ ,,Dobře, doma mi kdyžtak všechno řekneš. Dlouho jsme se neviděli.“ Už zase byl tady ten pocit strašné únavy a začali se mi klížit víčka.

,,Jdi pryč. Odejdi!“ Na konec místnosti není vidět, vidím jen dvě siluety. ,,Kdo tam je?“
Jdu o pár kroků blíž a nakloním hlavu na bok. ,,Řekl jsem abys šla pryč!“ Vyštěkne sametoví hlas, ale hned změní tón.
,,Já ti nechci ublížit Jessico.“ Zastavím se.
,,Odkud znáš moje jméno?!“ ,,Jessico zmiz. Hned! Nebo to dopadne špatně.“
U krok ustoupím a najednou se ty dveře za mnou zavřou.

,,Jessico vstávej. Už tu skoro jsme.“ Auto zajede do ulice s názvem Kelly Ave a zastaví hned u prvních domů.
,,Který z nich je tvůj? Ten modrý? Nebo ten s bazénem?“ Hádám a dost pochybuji, že nějaký z nich je doopravdy jeho, protože jestli se někdo nehodí do sobské čtvrti s bazény, je to můj děda.
Vždyť ještě před dvěma lety jezdil s dodávkou, která ani nebyla jeho a bydlel v malém bytečku v úplném zapadákově. No ne, že tohle by zapadákov nebyl. Zapadákov pro bohaté.
Half Moon Bay na mapě není zrovna moc vidět. A navíc má směšný název. Nebo ne směšný spíš takový…magický.
,,Tak pojď. Nebo tady budeš stát celý den?“ dělá si ze mě srandu. Už alespoň vím jaký dům je jeho. Byl to ten bez bazénu.
Pomalu se courám ke vchodu. Ono to s těmi kufry moc rychle ani nejde. Když se konečně dopotácím dovnitř tak zjistím, že tu asi zůstanu sama.
,,Promiň Jess, ale já musím do práce. Hezky si prohlídni celý dům a pak se podívej třeba venku kde budeš mít školu a tak jo? Do té školy jsi kdysi chodila, určitě tam trefíš.
Já se zkusím vrátit brzy. Tak ahoj.“
Vychrlil na mě a než sem cokoliv stačila říct, zabouchli se za ním dveře. Přesně jako v tom snu. Teď jsem si na něj vzpomněla.
Půjdu se podívat po tom domě, nebo spíš paláci. A proč to nevzít od shora, že? Vyjdu nahoru a zkusím najít, který pokoj bude asi patřit mě.
Otevřu první dveře, velká manželská postel, skříně a televize. To bude nejspíš pokoj Johna. Tak zkusím pokoj vedle. Velký dobový stůl s počítačem a knihovna přes celou levou zeď. Že by jeho pracovna? Tu knihovnu pak budu muset lépe prozkoumat, protože strašně ráda čtu. Na druhém konci od schodiště jsou další. Třeba to už konečně bude správná místnost. Když otevřu, ozáří mě slabé paprsky slunce. Tenhle pokoj má nejspíš okno k bazénu.
Je tu velká postel s nebesy, jakou jsem si vždycky přála. Potom malý stolek s počítačem a tiskárnou, hned vedle okna. Oproti té velké knihovně je tahle vpravo od stolu malá, ale postačující. V rohu je malá televize s křesílkem a poslední výbavou je celkem stará velká skříň naproti posteli. Tohle asi bude můj pokoj. Nejspíš je i s koupelnou, protože tam jsou ještě jedny dvířka napůl skleněné. Ano je to koupelna, ale jaká. Velká rohová vířivá vana přes půl koupelny, umyvadlo, zrcadlo přes celou stěnu a pračka. Kde ten John ty peníze sakra sebral?

Když se ubytuji, lépe řečeno dotáhnu kufry do pokoje, rozhodnu se to tady trochu omrknout. Třeba zjistit kde je škola a kam zítra chtě, nechtě musím jít.
Ale taky bych se předtím mohla osprchovat, po té dlouhé cestě. Vezmu ručník, čisté oblečení a zavřu se v koupelně. Smyji ze sebe všechnu špínu a doufám, že i únavu. Zabalená do ručníku se vydám k taškám a snažím se najít nějaké vhodnější oblečení, než jaké jsem si chtěla původně vzít. Vypadá to, že bude svítit sluníčko, proto sáhnu po černém tílku a růžových kraťasech. Vlasy si spletu do dlouhého copu. Už jsem říkala, že mám nádherně černé vlasy až k zadečku? Já ty vlasy prostě miluju. Myslím, že jsou na mě to nejhezčí. Zamknu a klíč si dám do kapsy, ale problém je, že nevím kam půjdu. Vůbec to tu neznám. Co se dá zkazit na tom, když půjdu k lesu, který je vidět na konci ulice? Nic. Cestou nikoho nepotkávám, ani mi to nepřijde divné. Tahle ulice asi nepatří k nejrušnějším. Skoro v každém okně je zahrnuto a sem, tam vidím někoho okopávat zahradu. Co bych také chtěla, je teprve deset hodin a neděle k tomu. Jediné čemu bych se tu mohla divit je to, že hned na konci ulice začínají lesy. Nikdy jsem neviděla les navazovat hned na poslední dům v řadě.
To co mě na lesích vždy fascinovalo bylo tajemno, které z nich vyzařovalo. Tenhle les jakoby ožil z nějaké pohádky o vílách a elfech. Jako malá jsem všechny tyhle knížky a příběhy doslova hltala a máma mi je musela pořád číst. Vzpomínka na mámu zabolí, ale já vím, že není mrtvá. Prostě není.
Abych jí vyhnala z hlavy rozběhnu se mezi stromy. Běžím, ladně jako srnka nadskakuji a poslouchám jak mi pod nohama křupou větvičky. Jenže to co jsem pak uviděla.. Z ničeho nic se přede mnou objevila strašná záře. Když jsem šla blíž stála tam louka. Jestli sem myslela, že ten les je jako z pohádky, tak proti němu byla ta louka z jiného světa. Celá krásně zelená a na každém centimetru byli květiny. Růžové, červené, modré, žluté, no snad všechny barvy. Na kraji, kde zase začínal les se třpytila studánka. Nejvíc mě však učaroval strom. Strom co stál uprostřed louky. Nikde nic kromě květin a najednou vprostředku strom.Nejspíš to byl buk. Přírodopis není zrovna moje parketa. Chtěla a musela jsem si k němu lehnout. Opřela jsem se o statný kmen a rozložila svoje černé vlasy. Bylo mi krásně,slunce svítilo a dotýkalo se mé tváře a svítilo mi do očí.Krásnější pocit jsem ještě necítila. Bylo tu tak klidno. Srdce se mi hrozně stáhlo a cítila jsem se nějak divně. Byl tu až moc veliký klid, jako kdyby se zastavil čas. Stromy i květny se přestali ohýbat v slabém vánku a ptáci utichli. Najednou jsem uslyšela praskání větví a něčí zrychlený dech. Nevím jak se to seběhlo, ale během pár vteřin vyběhl a proběhl kolem mě jelen a vzápětí nějaká osoba. Nechápu jak může nikdo tak rychle běžet. Během dvou vteřin přes louku. Slyším šum větví, přikrčím se za strom. ,,Počkej! J, musíš být vždycky tak rychlej? Stejně víš, že by ti neutekl.“ Z lesa vyjde, teď už normálním krokem, asi sedmnáctiletý kluk s jizvou na ruce. Zvláštní jizva, má tvar měsíce v novu. Zašel do druhé části lesa. Ozval se výkřik. Zvedla jsem se a běžela co nejrychleji pryč. Nedívala jsem se pod nohy kam šlamu, párkrát jsem i zakopla, ale každopádně jsem byla šťastná, když jsem doběhla domů. Totiž k Johnovi.
Překvapilo mne, když jsem zjistila kolik je hodin. Bylo osm večer! Děda seděl na koženém gauči, díval se na televizi a jedl zeleninový salát.
,,Kde jsi byla? Když jsem říkal, aby si se tu porozhlédla, nemyslel jsem do osmi. Obzvlášť, když jdeš zítra do školy. Jinak mi to samozřejmě nevadí. Hm.. Víš co, měli bychom se domluvit. O víkendu buď venku klidně do půlnoci, ale jinak bych byl rád kdybys přišla v osm a alespoň mi řekla v kolik se hodláš vrátit ano? Já to chápu, sám se takový byl, tedy vlastně nebyl. Neběhal jsem po večírcích, jako vy mladí, ale běhal s kamarády po lesích a pozoroval zvířata. A v kuchyni máš večeři.“ Než jsem mu cokoli řekla, už zase vnímal jenom televizní kanál, kde běžel dokument. Vychrlil na mě jedním dechem tolik informací, že jsem je nestačila všechny pobrat. Ale pochopila jsem, že na mě čeká večeře. Protože jsem měla strašný hlad, modlila jsem se cestou do kuchyně ať tam nenajdu zeleninu. Nenašla jsem ji. Na talíři bylo něco mnohem lepšího, fishburger a spoustu hranolků. Děda byl vždycky jiný než babička. Ta nám nedávala sladkosti, nic co by sama neuvařila, nepouštěla nás ven. Děda byl přesný opak. Potají nám podstrkoval sladkosti, jezdil s námi do fastfoodu. Nabrala jsem si hrst hranolků a vychutnávala jsem si je, jakoby to mělo být moje poslední jídlo, ale pořádně jsem se na to nesoustředila, myšlenkami jsem byla pořád na té louce. Co to bylo za kluky?
Když jsem dojedla, odplížila jsem se do přepychového pokoje a lehla si do postele. Zavřela jsem oči a doufala, že dnešek nikdy neskončí. Na zítřek jsem se sice těšila, ale zároveň se ho bála.
Měl pravdu, když říkal, že jsem do té školy kdysi chodila. Jenomže to mi bylo jedenáct a já chodila do páté třídy, zítra musím jít o pět tříd víš. Do prváku. Ach ne, může to být propadák, totální konec a nebo..nový začátek.